5. Kapitola

Je to tady. Vaše pravidelná dávka emocí. Aby vaše F5 vydržely ve zdraví a já nedostala účtenky za koupení nových... Takže dnes přidáme i věnování... Medvídkovi za pobavení. A taky Yellow, Katce, Dáše a Sarelle. Děkuji vám.

A... pro dnešní kapitolu si tedy napíšeme 15+, aby nikdo nemohl namítat, že nebyl varován. Na scéně se nám objevuje další postava.

5. kapitola

---

S usyknutím si stáhne v koupelně tričko a natočí se zády k zrcadlu, aby se podíval, co mu ten idiot po zápase na zádech udělal. Kdyby to byla rána do zatnutého a myslí ovládaného svalu, nenesl by takové následky. Tady ale mohl vidět jasnou stopu po rukavici. A velmi tmavě fialové pole.

Byl v háji. V pěkně zeleném háji. Až se tohle rozleží, tak zřejmě nebude schopný se hnout. To se mu teď nehodilo. Vlastně se mu to nehodilo nikdy.

S balíčkem ledu se natáhne na postel a lehne si na něj přesně na postiženém místě. Ohlédne se na obálku, kterou stále ještě neotevřel. Nějak se mu do toho nechtělo. Ale pokud to byly opravdu peníze, stálo to za to.

***

Na čele mu perlily krůpěje otravného potu, které stékaly po čele na tváře a dál se vsakovaly do roláku, který si navléknul. Dlouhé vlasy měl stažené do ohonu, aby mu nelétaly kolem obličeje nebo se na něj nelepily.

"Nepotřebujete pomoct?"

Překvapeně vzhlédne k osobě, které se podařilo k němu nějakým záhadným způsobem proplížit jako by se nechumelilo. Rosťův syn proti němu stál ve své zimní bundě s kulichem na hlavě a silnými rukavicemi ukrývajících dlaně.

"Počítač už nehraje nebo co?" ušklíbne se, vlastně ani neví proč.

Kluk proti němu pokrčí rameny. "Viděl jsem vás, jak se s tím dřete… jste nemocný? Normálně vám to jde líp. Hbitěji a rychleji." Pronese výmluvně.

Kubovi automaticky sjedou oči k oknu pokoje, který je ve druhém patře domu. "Tam sídlíš?" Pozvedne obočí a odpovědí na otázku mu je souhlasné přikývnutí. "Aha."

"Pomůžu vám teda?" Upře se na něj pohled toho puberťáka. Řekl by, že v něm nebyla žádná bezelstnost, ale...

"Nejsem nemocný. Nemusíš se namáhat. Ještě by ses předřel a měl rýmičku. To by mi tvůj táta dal…" Od té večeře se jim snažil vyhýbat jak jen to šlo. A celkem se mu i dařilo, i když byli sousedi.

"Myslím, že táta by si toho ani nevšiml. Ne při nadšení, že jsem šel dobrovolně ven." Vrátí mu stejnou mincí.

Jakub se ušklíbne. Zřejmě ten kluk věděl o čem mluví. "A nebojíš se, že by sis mohl ublížit?"

Odpovědí mu je pokrčení rameny. "Nevypadá to náročně."

"Jestli chceš… máte toho dost i před vaším domem. Já si před vlastním prahem uklidím sám."

"Ale mohl bych vám pomoct…"

"Věř mi, že toho budeš mít plný zuby hned jak vezmeš do ruky lopatu." Ušklíbne se na něj. Nemá náladu se s ním vybavovat. Byť na něm bylo cosi k zulíbání. Možná ta jeho nevinnost, která mu koukala z očí. A přitom si tak nějak myslel, že to ve skutečnosti bude celkem hajzlík. Jenže si nemohl dovolit vyjet po takovém zajíčkovi… kdekoliv v nějakém klubu by se asi na věk neptal. Chodil do podniků, kde se věk kontroloval. Ale u Tomáše to bylo něco úplně jiného. Usykne, když dá do odhrnu moc síly a projede jím ostrá bolest.

"Vážně vám s tím pomůžu…"

Trhne sebou. Úplně se zapomněl v myšlenkách. A ten puberťák stál stále vedle něj a nic si z něj nedělal. "Kdybys místo toho kecání raději konal, už mohlo být hotovo…"

A tak se vedle něj objeví druhé hrablo, které začne nemotorně odhrnovat nános sněhu. Nekomentuje to. Není v dobrém rozpoložení na uštěpačné poznámky. Prostě mlčky pokračuje ve své práci. V jednu chvíli se zastaví, aby vytáhnul z kapsy krabičku s cigaretami a zapálil si. S touhle neřestí už by měl taky přestat.

"Můžu taky?" Ozve se vedle něj troufale, ohlédne se.

"Ani náhodou." Řekne nesmlouvavě. "Ještě by mě tvůj tatík obvinil z podávání návykových látek mladistvým… to určitě. Přijď až ti bude osmnáct." Zakroutí hlavou a odhodí nedopalek do hlubokého sněhu. Zvedne pohled přesně ve chvíli, kdy se Tomáš ušklíbne a cosi si zamumlá pod nosem. "Pokud s tím máš problém, tak jsi neměl ani začínat." Sjede ho pohledem. Je zpocený snad přes všechny vrstvy svého oblečení, a že jich nebylo málo… on sám měl na sobě jen funkční triko a přes něj tenkou bundičku. Mrzlo, ale on byl už zvyklý. A lépe se mu tak pracovalo. "Měl bys toho nechat, pokud si teda nechceš uhnat angínu. Potom bych ti v tomhle snažení nemohl vůbec bránit, ale pokud se na to podíváš… i se zraněním to dělám rychleji než ty."

"Takže jste zraněný? Co jste dělal?" Oči se mu rozhoří nějak moc velkým zájmem.

"Hele… tak zaprvé… můžeš mi tykat… a za druhé, do toho ti nic není. Jsi jen můj soused, ne manželka."

"No… tak dobře. Jdu domů. Čau." Hrablo dopadne vedle něj a on se nechápavě zahledí za Tomášem, který se začne brodit sněhem. Co mu přeskočilo přes nos? Prohrábne si své vlhké vlasy. Byl z toho čím dál víc zmatenější.

***

Jeden volný večer využil k cestě do baru, aby se trochu pobavil. K prázdnému baráku mu na mozek začala lézt i sousedovic rodina. Nemohl přestat myslet na to, co se to tam dělo. Tak podivně rychle se měnící stavy a vztahy.

Hned na úvod do sebe kopnul skleničku melounové vodky, aby se alkohol mohl prožrat jeho hrdlem až do žaludku, že celkem příjemně pálil. Rozhodně to byla změna oproti tlaku, který na něj vyvíjel kdykoliv viděl Rosťu nebo jeho synátora.

"Můžu si přisednout?"

Automaticky zvedne pohled k hlavu, který zřejmě oslovil jeho. Seděl právě na jedné z kožených sedaček v zadnější části podniku. Z poloviny chtěl mít vidinu soukromí, z té druhé si však chtěl pořádně zařádit. Prohlédne si s lehkým úsměvem příchozího. Vysoký, tmavovlasý muž s jemnými brýlemi na nose… vypadal dost puritánsky, ale něco v jeho postoji mluvilo o naprostém opaku. V očích mu tancovali veselí čertíci. Přikývne.

Natáhne ruku. "Jakub."

Dotyčný se usměje, položí svou sklenku vedle té jeho a přijme nabízenou ruku. "Vítězslav."

Jakub jen ze cviku neukáže žádné emoce. Nějak se to v něm pere. Buď by jinak vyprsknul smíchy nebo překvapeně kulil oči. "A jak ti říkají?" Zeptá se místo blbostí se zájmem.

"Pokud to nechceš vyslovovat celé, tak Víťa nebo Slávek. Vyber si." Pokrčí s úsměvem rameny a ležérně se posadí vedle něj.

"Zajímavé jméno…"

"Ryze české." Dostane se mu úsměvné odpovědi. Ale najednou přijde změna, když k němu Víťa z nenadání přisune. "Takže… pozoroval jsem tě už nějakou dobu… čekáš tady na někoho nebo jsi tu opravdu sám? Hledáš třeba pobavení pro dnešní večer?"

Jakub nemůže popřít, že se mu tohle chování nezamlouvá. "Na někoho jsem čekal, ale zrovna přišel." Vycení zuby v úsměvu. Dlaní přejede po pevném stehně uvězněném v džínách. Malíčkem se zlehka dotkne poklopce, když pohladí třísla. Spokojeně se usměje, když není odehnán. Naopak. Víťa si natáhne ruku přes opěrku pohovky, čímž se k němu blíž natiskne. "A ty by ses šel bavit se mnou?"

"Jinak bych si tě nepohlídal od tamhleté gorily." Ukáže prstem na jakéhosi týpka, který si na něj zřejmě dělal choutky.

"Ale… to bych se měl činit, když jsi mě zachránil od nepříjemností." Uculí se, ten týpek by z boje vyšel hůř než on. Skloní se svými rty, aby okusil hladkou pokožku krku svého dnešního společníka, který se k němu celkem rychle přidá. Rukou vklouzne do dlouhých vlasů uvězněných v gumičce. Uvolní je a rozpustí po jeho zádech. Začne se jimi probírat. Druhá paže se omotá kolem jeho pasu těsně předtím než se jejich rty spojí. Nejdřív váhavě, ale když se setkají s odezvou druhých, vrhnou se na sebe jako zvířata v příliš vyrovnaném souboji.

Jakub se chtivě zvedne, aby si kleknul rozkročmo podél Víťových stehen, aniž by cokoliv přerušil. Usadí se mu do klína. Poděkuje v duchu tomu, kdo navrhnul tyhle sedačky, protože díky jejich velikosti se může usadit z téhle pozice opravdu blízko k Víťově tělu. Dlaní sklouzne mezi jejich těla, aby promnul již celkem rychle napěchovaný poklopec. Spokojeně zavrní, když se ze rtů jeho společníka vydere zasténání a dlaně sklouznou na jeho pozadí, které zmáčknou v žádostivém stisku.

"Chceš to?" Vydechne Víťa najednou.

"Říká ti snad něco, že to nechci?" Znovu ho stiskne. Nejraději by mu ty kalhoty stáhnul už tady a prostě se na něj vrhnul. Další zasténání mu je odpovědí. Najednou je postaven na nohy, jak se Víťa postaví.

"Pojď." Vezme ho za ruku a začne se proplétat mezi tancujícími těly. Pití nechají ležet na stole.

Dovede ho do svého auta. "Kam jedeme?" zeptá se Jakub zvědavě. "Pil jsi…"

"Jo, pil, sodovku. Starý trik." Uchechtne se. "Vezmu si tě k sobě a tam tě důkladně ošukám." Zavrní mu do ucha, když ho přitiskne na kapotu. Jakubovým tělem projede chlad. Bundu si totiž nestihl navléknout. Místo protestů však zasténá, když se na jeho klín natiskne ten druhý, žádostivě horký.

Ještě celkem spořádaně se odtrhne, aby se posadil na místo spolujezdce. On tu byl veřejnou dopravou. Nechtěl riskovat dostaveníčko s noční hlídkou, když si plánoval dát něco tvrdého. Sklouzne dlaní do rozkroku řidiče. Podívá se na něj s leskem touhy v očích. I když tohle se mu tvrdé líbilo mnohem víc. Zastaví Víťu, když sáhne po klíčkách, aby nastartoval. Sáhne pod sedadlo a posune ho s tím překvapeným pohledem dozadu. Rozhlédne se mimoděčně ven, zda se kolem nich někdo neochomýtá. Trochu nemotorně vklouzne mezi jeho nohy, namáčkne se do malého prostůrku.

"Co to děláš?" Ozve se překvapeně. Jen se uchechtne. Sáhne po opasku, aby ho zručně rozepnul. Stejně tak kalhoty, které vezme za okraj a stáhne i s prádlem. Donutí Víťu, aby se vyklenul proti němu. Spokojeně se zahledí na vzrušení, které se před ním objeví. Bez ptaní se po něm vrhne. I když někde v zadní části mozku bliká kontrolka, že se měl nějak pojistit proti případným chorobám. Nedělal to však takhle poprvé. Byl si jistý, že jednou může dost tvrdě narazit, ale pro momentální potěšení… mrkne nahoru, aby se ujistil, co na to říká jeho společník. Překvapeně se na něj dívá, s lehce narůžovělými tvářemi zůstal zastaven v polovině pohybu. Uculí se i s penisem ve svých ústech.