7. Kapitola

Snad vám to alespoň trochu zlepší den.

7. kapitola

---

Zbaví se Rosti a konečně zapadne za dveře svého domu. Ta podivná starost mu na klidu nepřidávala. Rázem byla skvělá nálada pryč. Navíc měl záda už celkem v pohodě. Zvedne pohled, když se před ním ozve vyčítavé mňouknutí. Černý kocourek se mu protáhne mezi kotníky.

"Ježiš, já na tebe úplně zapomněl." Okamžitě se k němu sehne, aby ho vzal do náruče. Pohledem zatěká po chodbě, ale tady se zdá být všechno v pořádku, dveře do záchodu nechával vždy otevřené, protože v něm tohle černé stvoření mělo i svůj záchod. Začne ho okamžitě smířlivě hladit na hlavičce. "Musíš mít hlad, chudáčku." Otře se tváří o hebký kožíšek. Zarazí se, když vejde do kuchyně a následně se rozesměje. "No, vypadá to, že ho ani nemáš, poradil sis, co?" Sjede pohledem rozsypané granule, které nějakou shodou okolností při své odchodu neuklidil zpátky do skříňky. A vypadalo to, že teď se mu to přílišné neuklízení vyplatilo. Jinak by tu našel hladového kocourka, na kterého si po celou dobu nevzpomněl. "Ještě štěstí, že jsi tak chytrý a bezstarostný."

Mobil v kapse se rozvibruje do tónů vyzváněcí melodie. Přehodí si kocourka do druhé ruky a vyloví ho z kapsy, aby se zadíval na neznámé číslo. "Prosím?"

"To vždycky necháváš svoje vizitky pod postelí, když odejdeš?" Ozve se pobaveně ve sluchátku. Jakub zprvu zmateně zaloví v paměti odkud ten hlas zná, než mu to dojde.

"Víťo?"

"Jistě, že jsem to já. Nechal jsi mi tady malý dárek. Měl jsi je v kapse nebo co? Je jich tady minimálně deset." Skloní se i s mobilem u ucha, aby pohlédnul pod postel. "To děláš normálně, že takhle balíš svoje milence?" zeptá se pobaveně.

"No… vlastně ani ne. Popravdě je to naposledy, co se většinou vidíme." zazubí se do telefonu. Kocourka stále v ruce. Mazlivě se o něj otře, ale nepřestává poslouchat, kdyby mu Ví´ta chtěl sdělit něco důležitého.

"Aha… takže to má být rozloučení? Moc milé… ale řekni mi… kdybych nechtěl vztah, ale čistě jen… přátelskou výpomoc… šel bys do toho?"

Jakub se málem zakucká vlastní slinou. "Co prosím?"

"Slyšel jsi to určitě velmi dobře, tak se nedělej…" řekne Víťa pobaveně.

"No dobře… slyšel…" přizná se.

"A?"

"No… co myslíš? Bylo to skvělé."

"Takže kdybych se teď čistě náhodou ukázal u tebe doma… zlobil by ses?"

Jakuba to zarazí. Zní to úplně vážně. "Nestojíš už před domem, že ne?" Zabublá smíchy.

"Ne, ještě lovím ty tvoje vizitky… mohl bys je postrádat. Co kdybych si našel výmluvu, přivezl ti je a no… trochu bychom si užili?"

"Před chvílí jsem od tebe odjel…"

"Ale ta chvíle už je děsně dlouhá doba." řekne Víťa přesvědčivě.

"Já bych se nezlobil…" řekne Jakub popravdě. Proč by se měl vyhýbat nějakému pobavení, když se mu takhle nabízelo? Navíc si s Víťou rozuměli…"Nevadí ti kočky?"

Ve sluchátku se ozve smích, jak se Víťa rozesměje. "Vůbec. Máš nějaké?"

"Jednoho kocoura…"

"Fajn, o to víc se budu těšit. Takže mě můžeš čekat, Kubíčku." nečeká na odpověď. S úsměvem hovor položí.

***

"Nemáš tady nějak moc sněhu?" Podotkne Víťa překvapeně, když vystoupí na příjezdové cestě. Co sem vjel, tak všude byly hromady sněhu, to ve velkém městě nemohl zažít.

Jakub pokrčí rameny. "To víš, zatím padá hojně každý den a odhrnovat taky není pořád kam, takže se to kupí…. horší to bude, až to začne roztávat. Jdeš dovnitř nebo chceš lopatu?" Zazubí se pobaveně, když se pořád nějak nemůže odtrhnout od bílé nadílky.

"Jo… vevnitř bude určitě líp, ale to víš… dítě z města." ušklíbne se Víťa vstoupí do dveří, aby je za ním Jakub mohl zavřít. Teprve teď si všimne, že má mokré vlasy a na sobě jen boxerky a nátělník. "To vypadá, že na mě už čekáš?" Uchechtne se pobaveně, když skopne boty a překročí vzdálenost, která je dělila, aby ho mohl políbit.

"Musel jsem si dát pořádnou sprchu…" pokrčí Jakub rameny, ale nechá se bez řečí přitáhnout. Je mu to příjemné.

Víťa mu přikývne do rtů. "Tak jo… nebudeme to zdržovat… kde máš postel?" Zazubí se na něj spiklenecky.

***

"Tvůj přítel?"

Otočí se za hlasem, cigaretu v prstech, myšlenkami zahloubaný někde úplně jinde. "A i kdyby, tak co?" Pohlédne na Tomáše, který se k němu přebrodil přes studený sníh. Periferním viděním zahlédne hnutí záclonky v jejich domě a náslek dně mizící dívku. Ušklíbne se.

"Netušil jsem, že jsi na chlapy…"

"Netušil jsem, že jsme tak dobří kámoši, abych se ti mohl svěřovat." zapitvoří se. To mu tak ještě chybělo… "Co tu vůbec děláš? Došly ti hry? Už zase?" Pozvedne jedno obočí.

"Jen jsem šel ven a uviděl tě, tak jsem… přišel jsem pozdravit." Zkrotne najednou Tomáš. Pokrčí zlehka rameny a pohled zabodne do ušlapaného sněhu pod svýma nohama.

"Kubo?"

Ohlédne se za sebe. Usměje se, když uvidí Víťu v jeho županu. Bosá chodidla a holá lýtka se vůbec nehodí do kombinace se studeným vzduchem z venku. "Hned jsem u tebe, jen dokouřím." zvedne ruku s cigaretou, aby ukázal, že nelže. Víťa se od dveří pousměje a přikývne než za sebou zase zavře. Zamračí se, když se otočí zpátky k Tomášovi. Ten jeho divný pohled… skoro jako by žárlil? Málem že se nezakucká kouřem, který právě natáhnul do plic. "Měl bys jít domů." Odhodí zbytek cigarety do sněhu a vrátí se do tepla. Na Tomáše už se ani nepodívá.

***

Nespokojeně se podívá do davu lidí, kde na svém sedadle, obsazený ze všech stran podivnými gorilami, sedí jeho nový šéf. Ušklíbne se jen tak pro sebe. Jenže ten chlap po něm chtěl neskutečné věci. Zase tak neskutečné nebyly, ale v jednom zápase měl naložit takovému zajíčkovi? Ohlédne se po svém soupeři. Už teď vypadal dost bídně. Co teprve až ho dorazí? On byl v pohodě, ale tohle přestávalo být tím, co dělal. Nezabíjel tady nováčky na počkání.

"Jakube, víš co máš dělat?" Ozve se vedle něj mimoděčně člen téhle skupiny.

Přikývne. Ví to až moc dobře. Možná na sobě nechal znát tu nespokojenost s rozhodnutím, které k němu přišlo. Vsune si do úst chránič na zuby a s poskakováním se začne rozcvičovat na poslední ránu. V hledišti do začne hučet povzbuzováním. Nebude to raději odkládat. Nepřineslo by to nic dobrého.

Postaví se proti klukovi. Nemůže mu být víc než osmnáct. Vypadá ještě stále jako puberťák. Někdo se chtěl pobavit a on potřeboval peníze… stejně jako s tímhle začínal Jakub, protože nechtěl vidět svůj účet, vytvořený jeho otcem. Postavil si hlavu a prostě se to stalo. Odsune tyhle myšlenky stranou. Musí se soustředit. S hlubokým výdechem a nádechem se zahledí do soupeřových očí. Vidí v nich strach.

Zaváhá.

Poprvé v životě zaváhá nad svým následným činem. Neudělá to. Ať ho to stojí co chce. Nebude kazit život mláděti jako byl tenhle.

Změní postoj a napřáhne se k jinému úderu. Nevšímá si překvapení v očích svého soupeře. I on věděl, že jde na totální porážku a šel do toho i za tu cenu.

Rána do nevykryté brady a následné zakončení mu stačí ke spokojenosti. Zmasakrovaný byl už dost. Pohlédne na něj s nečitelným výrazem, když před ním pod náporem bolesti poklekne. A najednou se v těch očích objeví vděk.

Zakroutí hlavou. Nechá si rozhodčím zvednou ruku do vzduchu a dál si mladíka nevšímá. Stárne a začíná s nimi soucítit místo toho, aby byl naopak ještě větší zvíře.

Kdosi ho uchopí za paži hned jak si navlékne svůj župan a chce zmizet v šatně. Očekávaná obálka nepřijde.

"Chce tě vidět."

Zarazí se. Takže to opravdu podělal. Ještě nikdy nemusel být v kontaktu se svým plátcem jinak než očima a přes obálku. I když i výjimky byly… dělal tohle už dlouho. Nemohl být zase tolik uzavřený.

"Takže tady ho máme… našeho šampiona, který neposlouchá?" Úlisný hlas dolehne k jeho uším. Otočí hlavu za hlasem, aby se střetl s mužem, který nemůže být zase o moc starší než on. "Neceníš si snad svojí výplaty?"

"Měl dost." Špatná odpověď.

"Samozřejmě. To byl účel."

"Nechat je s modřinami a šokem, ano. Ale mrzačit nikoho nebudu. Ten chvat nevěstí nic dobrého." Zvedne bojovně bradu. I tady byla určitá pravidla. Co na tom, že díky tomu zřejmě přišel o bohatý honorář.

"Líbíš se mi, to máš jediné štěstí. Ale mému zajíčkovi by se nelíbilo, kdybych si tě dotáhnul domů, takže si pohled na tebe musím užívat jen takhle…" Chladné prsty odhrnou jeho župan. "Nemysli si, že o tobě nic nevím. Právě naopak." Věnuje mu tak slizký úsměv, že má Jakub co dělat, aby mu prostě neplivnul do tváře. Jenže nebyl v pozici, kdy by něco takového mohl udělat. Proti deseti gorilám by se nezmohl ani na nádech navíc. Nepochyboval o tom, že pod těmi obleky měli zbraně. "Ale máš štěstí. Chtěl jsem si tě vyzkoušet… asi čekáš na tohle, že?" Objeví se před ním velmi tlustá obálka.

Přikývne na souhlas. Samozřejmě, že na to čekal. Jenže se zdálo, že je tam opět o dost víc než byla suma, která se dohodla před zápasem.

"Tak si to vezmi. Líbilo se mi, jak na tebe udělal oči a ty ses nechal tak obelstít. Kdepak ho máme?" Jakub pohlédne stejným směrem jako boss. Ušklíbne se, když tam spatří zbědovaného kluka. "Snažil se opravdu hodně a já nevěřil ostatním, že jsi nejlepší. Prošel jsi, válečníku."