8. Kapitola

Příběh se nám začíná konečně vyvíjet, všimli jste si? No a... Kubíček se nám pěkně vybarvuje, dnes opět... dala bych tedy 15+ abyste neutrpěli nějaký šok a počítali s čímkoliv. Vyhlašuji nezávaznou typovačku k tomu, jak tahle povídka podle vás dopadne? Co myslíte vy? Povídka je skoro dopsaná a měla bych se po těch dvou měsících dokopat k tomu, abych to dodělala, ale tak... já mám nasysleno a volno si zasloužím. Takže vkládám speciálně díky komentujícím :) moc vám děkuji!

8. Kapitola

---

V obálce se nacházelo několikanásobně víc peněz, než co bylo domluvou. Seděl v kuchyni nad stolem a přepočítával to už po několikáté. Nemohl tomu uvěřit. Složí si hlavu do dlaní, oči stále připnuté k tomu obnosu.

Co to mělo znamenat? Nechápal už vůbec nic, co se kolem něj teď dělo.

Kdyby tyhle peníze přidal do těch nastřádaných, mohl by si konečně dovolit udělat to, co chtěl. A stačilo vzít jen ty peníze a naráz je utratit. Ale chtěl to? Obzvlášť, když nevěděl, co mělo tohle všechno obnášet? Co měla znamenat ta slova, že si ho chtěl jen vyzkoušet?

Zvonek od dveří ho vyruší od jakéhokoliv dalšího rozjímání. Rychle shrábne peníze na jednu hromádku, vsune je zpátky do obálky a obálku si nasune do klokaní kapsy mikiny než se vydá ke dveřím zjistit, kdo ho to teď zrovna musí otravovat.

Překvapeně se zahledí na Rosťu, který se tváří trochu jak hromádka neštěstí. "Ahoj?"

"Ahoj Kubo… myslíš, že bych mohl na kafe? Potřebuju vypadnout z toho blázince u nás doma a zdálo se mi, že když jsi tady pořád tak sám… no… že bys třeba uvítal trochu společnosti…" Jakub si ho s překvapením přeměří pohledem. Nezdá se, že by to byla lež. Podívá se mu přes rameno na jeho dům. Ten však nejeví žádné neklidné známky.

"Pojď dovnitř… o co jde?" Ustoupí ze dveří a udělá mu tak prostor.

"Ale… Tomáše chytil zase nějaký pubertální záchvěv a Anet se mu snaží dát co proto… a mě dneska vážně není po práci dost dobře na to, abych to tak snadno přešel. Hádají se tam už tak dvě hodiny." Protočí panenkami a s díky vejde do Jakubova domu. Se zájmem si začne prohlížet interiér.

"Dáš si to kafe nebo to byla jen řečnická otázka?"

"Jo, to bys byl hodnej, díky. Nebudu tě otravovat moc dlouho. Snad se ti dva uklidní dřív než za další dvě hodiny."

"Sedni si…" mávne Jakub rukou k prostoru obývacího pokoje než se vydá na druhou stranu do kuchyně, aby připravil kafe.

"Vůbec mě nenapadlo… neruším tě nějak?" Dolehne ke Kubovi Rosťův hlas a on jen zapátrá v paměti, jestli nenechal v obýváku nějaký nepořádek. Vzpomene si na sportovní časopisy, které tam měl rozložené od předvčerejšího večera.

"Ne, vůbec." Nahlédne tam, aby měl jistotu, že tam nenechal… něco víc. Ale uklízel po sobě hned i špinavé nádobí.

"Máš to tady fakt pěkný."

Zalije kávu a s lehkým úsměvem položí hrnek s kávou před Rosťu. Loktem shrne otevřené časopisy. Něco v nich hledal a potom usnul. A dál nestíhal něco uklízet, protože už měl být dávno někde jinde. "Díky, omlouvám se. Nikoho jsem nečekal." Takže by se vlastně ani omlouvat nemusel.

"Ne, to nemusíš. Vážně. U nás to vypadá jako po výbuchu, většinou pořád… Anet uklízí, to nemůžu popírat. Je fakt šikovná, ale když to Tomáše popadne, tak nemá smysl ani něco rovnat, protože to je hned zase rozházené." Usměje se Rosťa. Uvelebí se pohodlněji s horkým hrnkem kávy v dlaních a znovu se rozhlédne kolem sebe.

Kuba se usadí vedle něj na pohovku. Místo pohledu do interiéru se zahledí na Rosťu. Až teď si všimne, že je skoro až nezdravě bledý. Strhaná tvář s kruhy pod očima se na něj otočí.

"Co je?" Ošije se Rosťa až to Kubu překvapí. Myslel by si, že jako policajt se bude chovat úplně jinak. Podceňoval ho nebo snad přeceňoval?

Zakroutí hlavou. "Nic, jen jsem se zamyslel…" nahodí úsměv a trochu se uvolní. Měl by přestat ve všem hledat nějaké zlo. Jenže Rosťa byl ten-zatracený-policajt od vedle. "V pohodě? Nechceš ještě něco? Nejsem sice mistr kuchař, ale vařit umím."

"ne, díky. Jen jsem hledal klidné místo na uklidnění. Nebudu tě přece ještě i vyjídat." Rozhlédne se Rosta kolem sebe. "Kde máš vůbec kocoura?"

Jakub se překvapeně rozhlédne kolem sebe. Je pravda, že kdykoliv tady někdo byl, tak se malý kocourek motal vždycky někde poblíž. "Asi je někde nahoře…" pokrčí rameny. Měl přístup do celého domu.

Rosťa přikývne. "Fajn tichý společník, co?"

"Jak jinak." usměje se Jakub a odloží svůj hrneček. Začínal ho pálit v rukách, nechápe, že ho Rosťa může takhle držet. "Hele… vážně jsi v pohodě?"

Jeho překvapený pohled překvapí i jeho. "Jasně… jen trochu rozhozený, ale jinak ano. Proč? Něco je špatně? Polil jsem se?" Začne se prohlížet, jestli se nepolil aniž by si to všiml.

"Ne, vůbec. Jen jsem se zeptal…" rozesměje se Jakub.

Najednou ztuhne. Ten Rosťův pohled… polkne.

"Ten… muž, který tu s tebou byl… tvůj přítel?" Zdálo by se to jako normální otázka, ale nebyl si tím zase tak jistý, když se na něj Rosťa díval takhle pronikavě. Přišlo mu, že mu právě teď hledí rovnou do žaludku.

"Jak se to vezme…" řekne bez přemýšlení.

Úsměv se dotkne Rosťových rtů. Hrnek z jeho rukou se najednou ocitne na konferenčním stolku a Rosťova rozehřátá dlaň se objeví na té jeho, dosud poklidně položené v klíně. "A jak se to vezme?"

"Možná je a možná není…"

Odpovědi se mu již nedostane, ne slovní. Horký dech ovane jeho tvář, když se k němu Rosťa najednou skloní. Takhle blízko ještě určitě nebyl. Nebo si to v tuhle chvíli nedokázal vůbec vybavit. Přejede mu mráz po zádech, když se na jeho rtech objeví Rosťovy, s příchutí horké kávy. "Tohle jsem chtěl udělat už pěkně dlouho, ale nevěděl jsem, že jsi…"

Jakub stačí už jen polknout, slova mu ve chvíli pootevření rtů utečou z úst. Nahradí je však něco mnohem lákavějšího.

Neměl by se nechávat líbat.

A už vůbec by ho neměl líbat zpátky.

Jenže ty rty se zdály být tak blízko, jak je chtěl mít od doby, co Rosťu poznal. Touha projede jeho tělem, když se horké jazyky střetnou na polovině cesty za tím druhým. Unikne mu tichý sten, což Rosťa vezme zřejmě jako náznak toho, že nedělá nic závadného.

Z náhlého opojení ho probere dotek zad o polštáře. Otevře překvapeně oči. Musel se nechat tak unést? Ale když on měl líbání tak rád a Ros´ta se zdál být jako adept, kterému přílišné líbání nevadí… což usuzoval už po prvním polibku? Ušklíbnul by se sám sobě, kdyby na svých rtech stále neměl přilepeného Rosťu. Překvapeně vydechne, když si uvědomí, že ho do stehna rozhodně netlačí pásek.

K čertu s vlastními pravidly a nějakým sebeovládáním.

Vklouzne rukou mezi jejich těla, aby do své dlaně uchopil mohutnou erekci dmoucí se přes látku džín.

"Nepářeš se s tím, co?" Uchechtne se mu Rosťa do rtů, ale nijak dál neprotestuje. Rukama vklouzne do Jakubových vlasů, který sebou při tom tom doteku trochu cukne. Všichni měli ve zvyku mu sahat do vlasů, ale jen od pár jedinců si to nechal líbit, protože do těch vlasů sáhnout uměli. ne že jen tak bezcíleně tápali a během toho ho za vlasy tahali. Což nebylo v takovýchhle chvílích nic příjemného. Na druhou stranu… pokud dotyčný chtěl, dokázal mu přes pokožku hlavy způsobit vzrušivá muka. Natáhne se po Rosťových dlaních, aby je lehce vyprostil ze své dlouhé hřívy. Setká se s překvapeným pohledem, ale o chvíli později má zase šmátravé prsty ve vlasech zpátky.

Povzdychne si. Jednou se prostě nechá ostříhat.

...

Zvedne se z pohovky a zapne si právě natažené kalhoty. Povídá se po Rosťovi, který dělá skoro to samé, jen s tím rozdílem, že on začal tričkem.

Poslechl své volání přírody a nechal se unést Rosťovými doteky.

"No… to jsme tomu dali." Zkonstatuje Rosťa situaci a prohlédne si Kubu vedle sebe.

"To bych řekl." přisvědčí Jakub s přikývnutím. Převezme od Rosti použitý prezervativ a přejde pár kroků do kuchyně, aby se ihned zbavil důkazů. A teď co? Otázka zůstane nevyřčena, ale jako by na to mysleli oba dva.

"Měl bych jít… mohli by se po mě doma shánět a oni jsou schopní zbořit celý barák, aby mě našli." usměje se rozpačitě.

Teď se cítí rozpačitě? Když ho prostě povalil na gauč a… ale on se nebránil. Vina byla na obou stranách. Pokud tedy byla nějaký vina potřeba. Ušklíbne se. Byl to prostě sex. Nic jiného. "Nebráním ti v odchodu." Pootevře rty v pousmání. Postaví se mezi dveře vedoucí do chodby. "Tady ho máme." Zvedne do náruče černé klubko.

"A vida, taky už nebudeš sám. Takže… no… díky za kafe." uchechtne se Rosťa než kolem něj projde do chodby. O chvíli později se za ním zavřou dveře.

"Do prdele!"

***

Oblečený do společenského obleku zazírá na muže, který je jeho nynějším šéfem. Sedět ve společnosti někoho, kdo má kolem sebe pomalu víc goril, než kolik se jich nachází na oficiálních zápasech, to nebylo zrovna dvakrát příjemné.

"Chci abys zápasil jen pod mým jménem. Dostaneš mnohem víc peněz, protože nebudu muset platit zbytek. To je fér nabídka, ne?" Zopakuje mu znovu svou nabídku a Jakub zmatený sám sebou se nezmůže na žádnou odpověď. Kalkulačka v hlavě přepočítává, kolik že by to mohl dostávat. Hlava se mu nezamotá jen z principu, že to se mu prostě neděje nikdy. Musí si zachovat chladnou hlavu.

Ale copak to jde? Nabídka je příliš lákavá a splnění snu příliš blízko. Kývnul by na to hned, kdyby...

"Co to obnáší?" zeptá se najednou. Ale slyšel to už dvakrát.

"To už jsem snad řekl, ne? Navíc to máš všechno do posledního bodu sepsané tady." Přisune k němu tlustou obálku.

Jakub ji přijme. "Potřebuju čas na rozmyšlenou."

"S tím se počítá, ale nerozmýšlej se moc dlouho. A teď… přejdeme konečně k té večeři, začínám mít hlad."