11. Kapitola

Tak jsem si říkala, že bych místo odpovědí na vaše milé komentáře (u některých jsem se dobře bavila) mohla dát rovnou další kapitolu, abych vám zase moc nespojlerovala. (Zlobíte se hodně??) Takže si ji užijte :) a spletla jsem se... to tuhé teprve přijde :D

11. Kapitola

---

Nespokojeně se ohlédne ke dveřím vedoucím do chodby. Co se to tu dneska děje? Ohlédne se zpátky na Tomáše, který stále ještě mazlí jeho kocoura. "Vydrž tady a pokud možno, ničeho se nedotýkej." zakroutí hlavou a vydá se ke dveřím. Paži omotá kolem bolestivých žeber. Copak nemohl mít chvilku klidu? Pohlédne přes sklo na Víťu. Musí se pousmát, i když za jiných okolností by z jeho návštěvy byl nadšenější.

Úsměv na Víťově tváři se vytratí přesně ve chvíli, kdy otevře dveře a spatří tak jeho vzezření. "Ahoj, není ti dobře? Jsi strašně bledý." Bez ptaní vejde do domu a zavře za sebou dveře. Okamžitě přitiskne svou dlaň na Jakubovu tvář, aby si ho prohlédl.

"Ahoj… vlastně mi moc dobře není." povzdychne si. Opře se lehce do Víťovy něžné dlaně. "Dneska se mnou nic nebude… nejen že mi není dobře, ale mám tu sousedovo syna na hlídání… díval se na horor a teď se bojí. Ta dnešní mládež…" zakroutí nechápavě hlavou. "Nic nevydrží."

"Hraješ si na chůvu?" pousměje se Víťa a rozepne si kabát. Přitáhne si Kubu k sobě do náruče, aby ho políbil.

Zadrží dech, když je přitisknut k Víťově tělu. Potlačí tak bolestivé vydechnutí. Ale příjemně překvapený tím náhlým polibkem mu to vřele oplatí.

"Můžu tu u tebe zůstat? Díval jsem se na horor a nechci být sám." Zavrní mu Víťa do ucha a on se spokojeně uchechtne. To je přesně to, co právě teď potřebuje. Přítomnost někoho, kdo ho nebude vodit na tenký led. Zavrtá na okamžik nos do hladkého krku a vdechne jeho osobitou vůni. Byl rád za to, že se tu tak neočekávaně zjevoval ve chvílích, kdy podvědomě toužil po přítomnosti někoho normálního. Snad jako by mu četl myšlenky.

Odtáhne se od něj. "Budu moc rád. Dáš si čaj?"

"Klidně, ale nemusíš se namáhat, vážně nevypadáš nejlíp." Přejede prsty po bledé tváři a odtáhne se, aby se svléknul z kabátu i saka.

"Jdeš z práce?"

"V podstatě ano, měl jsem jednání… nechtělo se mi domů, tak jsem si říkal, že se zastavím u tebe, co asi děláš. Je to celkem příjemná změna. Než se zavřít zase doma." Usměje se na něj.

"To mi povídej." přitaká Jakub souhlasně. "Tak pojď… seznámím vás." Dovede Víťu do obýváku, kde je Tomáš pohodlně rozvalený na jeho pohovce. Jakmile je oba spatří, vyzvedne se prudce do sedu a zrůžoví mu tváře. "Víťo, to je Tomáš, můj soused. Tomáši, Víťa, můj..." co vlastně? Zarazí se, ale Víťův zářivý úsměv jeho trapas zahraje do autu.

"Jeho kamarád. Čau." Natáhne svou dlaň před sebe, která je po chvilce prozíravého pohledu přijata. Jakub nestíhá zírat s jakou nenuceností Víťa přijal tohohle vetřelce u něj v domácnosti.

"Čau. Já…" otočí se na Kubu Tomáš. "Asi bych měl jít..?" Zeptá se nejistě a zatěká pohledem z jednoho na druhého.

Než stihne Kuba jakkoliv odpovědět, předběhne ho Víťův příjemný hlas. "Kam bys chodil… mohli bychom si objednat pizzu a shlédnout nějaký film, co vy na to? Tedy… pokud nemá Kuba nic proti?" Otočí se na něj s otazníkem v očích. Ten jen pokrčí rameny.

"Vlastně ani ne, zní to jako dobrý nápad. Zavolám tam. Kdo si dá jakou?" Popravdě to není zase tak špatný nápad. Jen si cestou do kuchyně dá ten prášek. Vypadalo to na ještě dlouhý večer.

…

Pomalu přestával vnímat obraz v televizi i děj filmu. Víčka se mu třepotala přemáháním, aby je prostě nezaklapnul a neusnul jako dítě. Tomáš se nakonec uvelebil v jednom z pohodlných křesel a on s Víťou zůstali na pohovce. Víťa se choval tak nenuceně, prostě se na pohovce pohodlně uvelebil a on vedle něj vypadal jako křečovitě napnuté pravítko. Víťova paže se najednou ocitla natažená za jeho zády a štíhlé prsty se dotkly jeho krku. Ohlédnul se na něj, ale Víťa sledoval dění na obrazovce tak zažraně, že si snad ani neuvědomoval, co tak automaticky udělal. Takže nyní pod příjemnými pocity pomalu usínal. Prášek na něj nějakým záhadným způsobem působil víc než se mu teď hodilo.

"Nechceš si jít lehnout?" Ozve se mu tiše u ucha.

Trochu ho to probere. Otevře oči a nejprve pohlédne na Tomáše, který celou dobu úspěšně předstíral nezájem k situaci, která se mu odehrávala přímo před nosem. Potom sklouzne do hlubin Víťových očí. "To dokoukáme…" odpoví hrdinně. Přece by si neudělal takovou ostudu, že by rozpustil tu jejich malou soukromou párty.

"Jak myslíš." záchvěv rtů pod spikleneckým úsměvem a prsty hladící jeho krk.

…

Někdo ho přenášel v náruči. Zřejmě to byl ten fakt, co ho probudilo, protože jeho v náručí nikdo nenosí. Zamžourá očima, když je položen do postele a přikryt peřinou.

"Spi, hned se k tobě připojím." polibek na čelo a vzápětí se ocitne v místnosti sám. Spokojeně se zavrtá do peřiny. O chvíli později se k jeho tělu natiskne druhé, příjemně hřející.

"Kde je Tomáš?"

"Usnul v křesle, tak jsem ho tam nechal…"

Přikývne. Sice ho tu nechávat nechtěl, ale určitě se mu teď nechtělo vstávat, aby ho vykopnul ze svého domu.

"Dobrou noc…"

"Dobrou." řekne ještě v odpověď, než ho teplo druhého těla ukolébá do spánku.

***

Probudí se do časného rána. Světlo zpoza nezatažených žaluzií je otravné. Pomalu se rozkouká. Za okny padají ve velkém vločky jako z roztrženého pytle. Povzdychne si. To bude jak něco, s naraženými žebry odhrnovat hromady těžkého sněhu.

Zavrtí se, aby našel příjemnější pozici, rozleželá žebra se ozvou. Bolestivě usykne.

"Děje se něco?" zamumlá Víťa rozespale. Kubovi dojde, že ho doslova zalehl. Víťa ležel na břiše a on na něm. Dotyčný se nadzvedne na loktech, aby se na něj mohl lépe podívat. Jenže ten pohyb vyvolá v Kubovi další bolest. Ucukne od něj jako popálený. "Kubo?"

"Všechno je v pohodě…"

"To ti tak budu věřit." Zareaguje na jeho bolestivou grimasu.

"Kurva…" Zasténá Jakub, když se převalí zpátky do peřin. Paže se automaticky omotá kolem poraněných žeber.

Víťův pohled sjede právě k té paži. Čelo se přemýšlivě nakrabatí. Štíhlé prsty se dotknou těch Kubových. Pomalu jeho paži odsune do strany a začne vyhrnovat jeho tričko.

"Nedělej to…"

"Proč ne?" Jejich pohledy se střetnou.

"Budeš potom pokládat otázky…je to jen banalita." ujistí ho, ale nezní moc přesvědčivě.

Víťův rozdělaný pohyb se však nezastaví dokud neodhalí temně fialovou modřinu. Zůstane na ní zírat. "Cos proboha dělal? Ty ses popral?" řekne nevěřícně.

"Upadl jsem…"

"Jasně… upadl." Ušklíbne se Víťa. "To musel být hodně velký pád a ještě na něco dost velkého."

"Přesně tak."

"Kubo…"

"Říkal jsem ti, že to vyvolá otázky." Jenže potom ho něco napadne. "Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že dělám do sportu?"

Víťa trochu nerozhodně přikývne, i když si to pamatuje až moc dobře. Nějak nechápe, kam tím Jakub míří.

"Boxuju…"

Překvapený pohled.

"Nedělám si legraci. Chceš vidět mojí výbavu, abys mi uvěřil?"

Víťa zakroutí hlavou. "Ne… to ne. Jen mě to překvapilo." Usměje se a vtiskne na modřinu jemný polibek. "Bolí to hodně? Blbá otázka, co?" Prohlédne si tu modřinu pořádně. "Dostal za to alespoň pořádnou šlupku?"

Jakub se překvapeně zarazí. Žádné další otázky navíc? Prostě jen… bolí to? "Když se moc nehýbu, tak ne." pousměje se. Čekal otázky. Spoustu vtíravých otázek, které se z něj snažily vytáhnout co nejvíc informací. Dostaví se podivný pocit radosti z úlevy, že se v tom nebudou moc hrabat. Natáhne krk, aby dosáhl na Víťovy rty a mohl ho začít vděčně líbat.

Víťu ten náhlý útok nejdřív rozesměje, ale ihned se vzpamatuje a s nadšením mu začne polibky oplácet. "Pořád jsi tak lascivně sexy… i když se trochu vybarvuješ." uculí se spokojeně, než na něj opatrně nalehne, aby ho netížil v určitých místech a přitiskne se k němu. Jejich náhle rozbouřené klíny se střetnou. Pokojem se rozlehne dvojitý sten.

"Můj šéf mě pozval na jednu párty…" vydechne Jakub mezi polibky. "Nechceš mě doprovodit?"

"Hmm… kdy?" Víťovy dlaně se rozutečou po jeho těle.

"Dneska večer…"

"Hodně formální párty?"

"Popravdě nevím, ale asi jo…" vydechne mu do rtů, když se chtivé prsty dostanou pod látku spodního prádla a stisknou ho. Víťa se odtáhne, aby je zbavil nadbytečného oblečení.

"Jestli si mě tam přeješ, tak půjdu rád." Usměje se na něj předtím než se vrhne do jeho klína. Pocit dostavující se úlevy z toho, že tam nebude sám v neznámém prostředí, se zastaví pod vlnou vzrušení. Prohne se v zádech, ignorujíc nepříjemnou bolest. Nenechá si ten prožitek ničím zkazit.

Oba zaujati tím druhým si nevšimnou třetího páru očí, který je sleduje škvírou vytvořenou pootevřenými dveřmi. Tomáš, který se šel na dvojici úmyslně podívat, je šokován překvapením, které mu dvojice poskytla. Myslel si, že budou prostě jen spát a oni se již oddávali milostným hrátkám. Viděl jejich laškování už z okna svého pokoje, snad pokaždé, kdy se tu vysoký muž objevil. Pohled do ložnice se mu však naskytl poprvé. Ještě chvíli tam stojí a sleduje je, jak se vzájemně uspokojují, než se přistihne vzrušený z toho, co vidí. Seběhne schody dolů a zabouchne za sebou dveře, aby se ukryl ve svém pokoji doma. Zběsile bušící srdce se jen pomalu uklidňuje.

***

"Tvůj šéf je velké zvíře, co?" pronese Víťa obdivně, když Jakub zaparkuje na parkovišti před budovou, na kterou ho šéf odkázal v pozvánce.

Souhlasně přikývne. "Taky bych řekl. Jen… chtěl jsem ti říct, že kdybys tam viděl nebo slyšel něco, co nedává zase tak smysl… neřekl jsem ti všechno. Ty zápasy, které dělám… možná sám uvidíš. Mám pocit, že se mnou bude chtít předvádět." Povzdychne si útrpně. Oblečený do nažehlené košile a saka se cítí jako někdo úplně jiný.

"To jsi tak dobrý?"

"Ten překvapený tón bych vynechal." Zazubí se na něj Kuba. "Půjdeme? Spoléhám na to, že bude stačit, když se tam jen ukážu a potom budeme moct zmizet. Mohli bychom někam zajít…"

"To zní jako skvělý plán, tak jdeme." Přikývne na souhlas a s úsměvem vezme za kliku u dveří.