14. Kapitola

Všem kometujícím, kteří hledají odpovědi. Děkuji Vám.

14. Kapitola

---

"Křičet můžete zkusit, ale bude vám to naprosto k ničemu. Policie."

Překvapeně se podívá na odznak, který se mu objeví před obličejem. A pak se podívá za rameno muže oblečeného do policejního. Za ním je dalších pět mužů a… Rosťa. Oblečený do džínů a přes triko nasazenou policejní bundu. Zamračí se. Měl něco takového tušit. Proč ten jeho podělaný šestý smysl, kdy dokázal čuchat ke každé boudě, mu neukazoval i to, co se bude dít.

"Co se tu děje? A jakto, že jste v mém domě?" Zeptá se na první, co ho napadne. Kdyby ho chtěli zatknout, tak se s ním ani nevybavují a už by byl dávno v poutech.

"Máme povolení, toho se nemusíte bát. A možná vás ani nezatkneme, když s námi budete v klidu spolupracovat."

Nezatknou ho? Podívá se znovu na Rosťu, který tam mlčky stojí a sleduje ho. Jen si nemůže vybrat jestli to, co vidí v jeho pohledu je nějaká výčitka nebo tichá pokora nad situací. Zbytek jeho tváře je zmrzlý v kamenném zjevu.

"Proč bych vám měl věřit?" Zatěká pohledem z jednoho na druhého. Ať už po něm chtějí cokoliv, nebyl si jistý jestli nechce být raději zatknutý a zavřený za účastnění se na nelegálních zápasech. Právě dostal výpověď od člověka, kterému taky nemohl úplně věřit, proč by měl věřit policajtům, kteří se k němu takhle vetřeli?

"Máme toho na tebe víc než dost, i s důkazy." zamává mu před obličejem jakousi složkou s vítězoslavným úšklebkem. Jakub polkne. Jistě, že očekával, že se v jeho životě stane něco takového, ale že by se to stalo už dnes? Proto byl Rosťa na těch zápasech? Aby ho vyhmátnul a dokázal mu to?

"Kde mám kocoura?" Zeptá se náhle, když si uvědomí, že to černé klubko stále ještě od svého příchodu neviděl. Rozhlédne se po místnosti.

"Zavřený v ložnici." Zkonstatuje jeden z nich.

"Pěkně jste se tu porozhlídli co?" Propálí pohledem Rosťu. Jsou si vůbec se sousedkou nějak příbuzní? Nebo ho sem šoupli jen proto, aby šmíroval a tvářili se jako šťastná rodinka. Celou tu dobu mu hlavou vrtal pocit, že mu tu něco nesedí a vypadalo to, že to právě teď měl na talíři položeném na zlatém podnose. Chce udělat krok dopředu, ale je zaražen silnou paží.

"Kam si myslíš, že jdeš?"

Jakub potlačí usyknutí, které v něm to prudké zastavení vyvolalo a místo toho nadzvedne jedno obočí. Co tak najednou přešli na tykání? "Jdu si pro svojí kočku, protože si chci být jistý tím, že jste mu nic neudělali. Pořád jsem ve svém domě." Neměl by vůbec dělat to, co tu právě předváděl, ale nemohl si pomoct. Cítil podivnou křivdu, když tam viděl Rosťu jak nenuceně přihlíží.

Policista už se nadechuje k odpovědi, když poprvé promluví zamračený Rosťa. "Nechte ho, půjdu s ním."

Muž od Kuby odstoupí, ale nepřestane ho propalovat pohledem. "Jasně, šéfe."

Jakub pozvedne obočí. Takže Rosťa je šéf téhle sebranky? A proč tedy za sebe nechává mluvit své chlapce? Ušklíbne se a raději se vydá do patra. Je mu jedno jestli ho Rosťa následuje nebo ne.

O tom, že měl být připraven na cokoliv ho přesvědčil fakt, že když otevřel dveře, rozhodně v ložnici nebylo nic tak jako když odcházel ještě s Víťou. Zarazí se. S Víťou… Víťa je právník… pohledem sjede na rozházené věci. Úplně všechno z jeho skříní bylo vyndáno a zase zandáno jen v úplně jiném pořadí. Knihy byly na zemi, stole i ledabyle položené zpátky v knihovně. A tam… ve změti rozházené peřiny, o které by přísahal, že ji s Víťou stlali, se krčilo vyděšené černé kotě. Vzedme se v něm vlna vzteku. Žebra nežebra, prudce se obrátí na Rosťu, který za ním pochoduje jako poslušný pes a bedlivě hlídá každý jeho pohyb. Pravačkou ho chytne pod krkem a přirazí na zeď za jeho zády. Obrázek, do kterého narazí Rosťova hlava, se nebezpečně zakymácí, ale nespadne.

"Takže šéf? A šukalo se ti s hlavním podezřelým, nebo co vlastně jsem, dobře?" plivne mu nenávistně do tváře.

Rosťa zvedne ruce na obranu, ale nijak se nesnaží vyprostit se z Jakubova sevření. "To jsem ještě netušil, že se dostaneš do našeho hledáčku. Rozjeli jsme to teprve před pár dny."

"Ale nepovídej… to ti mám jako věřit, jo?" Propálí ho pohledem a zvýší stisk na jeho hrdle.

"Neper se se mnou, Jakube, to k ničemu nepovede. Pokud na to kluci přijdou, tak z toho budeš mít spíš problémy. Věř mi… pokud to bude jen mezi námi, tak to utajit můžu, v tom problém není, ale nejsme tu sami."

"Je mi jedno k čemu to povede nebo ne. Teď momentálně jsem opravdu naštvaný. Co po mě chcete?" Zavrčí.

"Pusť mě, vezmi si kocoura a pojď dolů. Tam se všechno dozvíš."

"Raději bych, kdybyste mě vyslýchali na stanici. Tohle se mi vůbec nelíbí. Ale opravdu vůbec." Zasykne nenávistně a propustí ho. O krok od něj odstoupí, aby si ho prohlédnul. "Přestávám věřit tomu, že jste se sem nastěhovali náhodou. Podoba s tvým synem se nezapře, tomu bych věřil, ale Aneta? Taky policajtka?" ušklíbne se.

"Všechno co ses o mě dozvěděl je pravda. Tomáš se jen rád zajímá o všechny okolo. A Aneta ho trochu usměrňuje, když nemá mámu."

Jakub zakroutí hlavou. Ať už to bylo jakkoliv, nedokázal mu jeho slova uvěřit. Přejde k posteli, aby si vzal do ruky to malé vyděšené klubíčko. Chlupáček vyčítavě mňoukne, ale přitulí se k jeho ruce. Přitiskne si ho k tělu, aby mu nevypadl. "Zajímalo by mě, co byste si mysleli vy, kdyby vám někdo udělal tohle v domě." Kývne k bordelu, který mu tady udělali. "Našli jste alespoň něco, co by mě usvědčilo?"

"Kubo… proč se zahazuješ s takovou chátrou? Jsi přece dost inteligentní na to, abys byl v tuhle chvíli někde úplně jinde… Ten tvůj povedený šéf je šéf drogového podsvětí."

Překvapeně na něj pohlédne. "Vážně? No… já se popravdě nezajímám o to kým jsou ty lidi. Jde mi o to, co potom dostanu." Pokrčí rameny. Vždycky to tak bral. Bylo lepší se dál nezajímat, aby to nevyvolávalo zbytečné rozpory navíc.

"Nevypadáš zase tak moc překvapeně. Proč? Věděl jsi to? Nebo bereš drogy? Dává ti je zadarmo a vydržuje si tě?" Podívá se na něj prozíravě Rosťa a odlepí se od zdi, aby k němu přešel. I když to je to poslední, na co by Kubu tipoval. Věděl o jeho častém kouření, ale dnes kouřilo spoustu lidí. Na tom nebylo nic divného. A ani když u něj byl na návštěvě, tak nic nenaznačovalo na to, že by tu měl nějaké doupě. I když věděl, že se v Jakubově rodině přihodilo něco, co ho už jako kluka donutilo odejít z rodiny, protože nechtěl být na přítěž vlastnímu otci. A to všechno věděl od Jakubovy matky. Problém musel být někde jinde a on chtěl přijít na to kde. Kromě jiného. Jakuba teď potřebovali na něco úplně jiného, než na svěřování se s rodinnými problémy.

"Vypadám snad jako nějaká fetka?" Naštve se Jakub znovu. "Já drogy neberu, nikdy jsem nebral a ani s tím nehodlám začínat, i když se kolem mě děje takový svinstvo." zamračí se na něj. "Jestli si to chceš ověřit, klidně si dones lahvičku, můžu ti dát klidně vzorek moči, aby sis byl jistější." Ušklíbne se.

"Pojď raději dolů, vysvětlím ti o co jde." Pobídne ho Rosťa a vyjde ze dveří pokoje. Jakub ho o chvíli později s kyselým výrazem následuje. Jenže není v pozici, kdy by mohl nějak výrazně protestovat. To si uvědomuje i přes to, že se mu nic z toho ani trochu nelíbí. Taky s ním mohla celá tahle partička zacházet úplně jinak.

Se skousnutými zuby se usadí na svůj gauč. Ten zbytek ať si dělá co chce. Žebra se nepříjemně ozývala a jemu nebylo nejlíp. "Můžu si zavolat právníka?"

"Tvůj zatím není potřeba. Vyšetřování ještě nezačalo. Teď to bez jako malý přátelský rozhovor. Jen ještě chvíli počkáme na dalšího aktéra, který se tohohle chce taky zúčastnit."

Jakub pozvedne překvapeně obočí. To ještě není všechno? Přesně v ten moment se ozve zvonek. "Mám tam jít nebo..?"

"Zůstaň sedět, vyřídím to." Mávne Rosťa rukou a pokyne k jednomu ze svých kolegů cosi, čehož význam znají jen oni.

O chvíli později, co poslouchají jen tlumené hlasy, se k nim do místnosti kromě Rosti přidá ještě další osoba. Výrazně starší než oni. Tmavovlasý muž oděný do saka a kalhot, v ruce dlouhý tmavý zimní kabát, který mu ještě během chůze Rosťa vezme a stejně tak i koženou aktovku. Jakub si ho zkoumavě prohlédne. Přemýšlí, kde už toho muže viděl, protože mu někoho silně připomíná, ale paměť jako by si vzala volno a najednou ho nemůže přiřadit. Zajede prsty do kožíšku kocoura, který stejně jako on bedlivě pozoruje z jeho klína všechny lidi v místnosti.

"Tak už mi konečně vysvětlíte, o co tady jde?"