15. Kapitola

Konečně tady. Omlouvám se za čekání a takovou prodlevu, ale vážně jsem to nedávala... Jsem grogy. Nesnáším lidi (obzvlášť davy). Potřebuju nutně nějakou psychoterapii.

15. Kapitola

Nějakou chvíli se nic nedělo. Jen ten tajemný muž o čemsi rozmlouval s Rosťou a ještě dalším policistou. Zbytek ho bedlivě sledoval ze svých pozicí a tvářili se u toho jako by měl každou chvíli ze svého místa vstát a utéct. Jenže na to už neměl síly. Jen taktak se držel, aby na sobě to nepohodlí nedal znát. Bolest byla nepříjemná a jelikož si nevzal prášek, očekával, že se to ještě zhorší.

"Tak jo, přejdeme k tomu, proč jsme tady." Rosťa se usadí na křeslo hned naproti němu. Asi aby na něj viděl nebo jinak Jakub nechápal ten význam, když volného místa k sezení bylo v místnosti dost.

Prozíravě se na něj podívá. Toho se přece domáhal už nějakou chvíli.

"Máš styky s osobou, která je pro nás velmi důležitá."

"To mi už došlo… jinak byste mě bez ptaní sebrali a momentálně bych měl obličej přitisknutý ke stolu s tím, že se musím přiznat." ušklíbne se. "Radši pojď rovnou k věci, protože jinak za sebe neručím. Jestli mě nechcete sebrat hned, tak vyklop o co tady jde."

"Kdybys mě nechal mluvit, tak by ses to třeba i dozvěděl." pronese Rosťa významně a zahledí se na Jakuba. Ten ho místo toho propálí svým pohledem. Kdyby nebylo tohohle povedenýho souseda, nikdy se do takové situace nemusel dostat. "Tak k věci… tvůj šéf, jak jsi mu říkal, je šéf drogového podsvětí a…"

"Vy k němu nemáte cestu… už jsem pochopil." skočí mu Kuba znovu do řeči. "Chcete se k němu dostat přes mojí maličkost? Tak to vás asi zklamu, ale právě jsem dostal výpověď a s ním už se nehodlám nikdy víc vidět. Maximálně při nejnutnějších situacích a tam tu vaší nezahrnuju. Takže mi dejte pouta," překříží před sebou ruce. "Já vás k němu nepovedu. Nehodlám se nechat uvalit do něčeho, z čeho můžu vyjít mrtvý. Jestli je z drogovýho podsvětí… bude slídit, tomu bych i věřil."

"Taky si myslím… začíná mi lézt pěkně na nervy." Ozve se jeden z policistů, který proti němu zaujme obranný postoj. Jakub se jen ušklíbne. Nebylo mu dobře, nebude si hrát na hodného a milého hostitele. Obzvlášť, když se tahle partička do jeho domu dostala bez zaklepání.

"Řekl bych, že v tuhle chvíli nemáš moc na vybranou, Kubo." usadí ho nenuceně Rosťa.

Nevěřícně se po něm ohlédne, protože tohle rozhodně nečekal. Ne od něj. Proč po něm chtěli něco takového? Myslel si, že se to děje jen ve filmech a seriálech běžících v televizi.

"Kdybych na to náhodou kývnul, co bych z toho měl?" Napřímí se, i když to je velká chyba s ohledem na bolavá žebra, která se díky tomu pohybu ozvou.

Tentokrát poprvé od svého příchodu promluví ten tajemný muž, který přišel jako poslední. "Z právního hlediska byste byl očištěn od jakýchkoliv nedostatků na vašem trestním rejstříku." Z jeho příkrého hlasu a přísného pohledu mu naběhne husí kůže na zátylku. Pohlédne mu do očí a pak mu svitne. Ten muž je výmluvně podobný tomu klukovi, kterému dělal garde jeho šéf. Zornice se mu zúží, když ho prošpikuje pohledem.

"A o co tam jde vám?" zeptá se přímo s pohledem upřeným do čokoládově hnědého, tolik podobného, ale naopak ledově chladného.

"Prosím?"

Ta naprostá ledovost v jeho pohledu Jakuba zarazí a trochu vytočí.

"Nejsem hloupej. Ať už je to kdo chce, ten kluk, se kterým můj bývalý šéf byl… je vám až výmluvně podobný. Chci vědět, o co tady jde."

"Myslím, že do takové záležitosti vám naprosto nic není." Odvětí muž klidně.

"Dokud nebudu vědět, do čeho přesně se to ženu, nepřikývnu na nic." Řekne zatvrzele. Proč to říkal? Chtěl to přece odmítnout a vykašlat se na to, že by si šel sednout. I když by ho otec potom nejspíš zabil. Na to by se nesnížil. Jen by ho s jistotou vydědil. Vadilo by mu to? To byla věc, na kterou si dokázal bez rozmyslu odpovědět. Ať už měli s otcem jakýkoliv vztah, pořád to byl jeho otec. A nebylo to mezi nimi tak špatné celou dobu. Jen se to v jednu chvíli začalo kazit. Ne, nechtěl ho znovu zklamat, ale taky za ním nechtěl jít a poslouchat jeho omluvy. Chtěl, aby za ním otec přišel sám z vlastní vůle a choval se k němu jako k vlastnímu synovi. I když už byl dospělý a žil svým životem. Nebyl zase tak naivní, aby si myslel, že se to někdy stane. Hrdost otce neznala mezí. "Jestli jste si nevšimli, tak jsem opravdu vážně zraněný a potřebuju přinejmenším lékařské ošetření." Zamračí se na ně. Chtěli ho snad poslat zraněného do jámy lvové?

"Samozřejmě, že to víme. Sice jsme s tím nepočítali a situaci nám trochu komplikuje, ale během tvé rekonvalescence může dojít k tomu, že se víc dozvíš, což je plus pro tebe. Takže… jaké je tvoje rozhodnutí?"

"Chci si být jistý, že mi nebudete zatajovat informace, obzvlášť ty důležité, které bych měl vědět." Zamračí se na Rosťu.

"Všechno, co bude informací i pro tebe, se včas dozvíš. Nemusíš mít obavy, máš moje slovo."
Prozíravě se na něj podívá a ironicky se ušklíbne. "To mi dá hodně… chci na to i písemnou formu."

"Jakube…"

"To by nemusel být problém, můžeme to určitým způsobem formulovat." Skočí ledový muž Rosťovi do řeči. "Vlastně jsem s tím i tak nějak počítal. Ten muž není hloupý." Kývne bradou směrem k Jakubovi, ale pohledem se dívá na Rosťu.

"Nemyslím si, že by to bylo důležité. Máš moje slovo, budeš tomu muset prostě věřit. Ať chceš nebo ne. Takže… jaká je tvoje odpověď? Pomůžeš nám nebo chceš být odtud odvedený v poutech?"

"Víš, že v té svojí funkci vypadáš komicky?"

"Beru to jako ano." Zamračí se na něj Rosťa a zvedne se z pohovky. "Dej se co nejdřív do pořádku. Šest týdnů by na zhojení zlomeniny mohlo stačit. Zastavím se potom u tebe, abych tě seznámil s detaily."


Ocitne se sám. Černý kocourek spící na jednom z polštářů na pohovce, se ani neohlédnul nad náhlým rozruchem, který vyvolalo několik párů nohou odcházejících z jeho domova.
Posadí se zpátky na pohovku vedle, než a zahledí se před sebe. Chvíli přemýšlí nad tím, že to byl prostě jen sen a on stále spí. Jenže tak lehce se z toho nevyvlékne. Volnou rukou si projede své rozčepýřené vlasy. Tohle nemohlo dopadnout dobře. Hlavou mu proběhly vzpomínky na situace, kdy měl možnost být se svým šéfem. Vůbec ho neznal a ten chlap o něm věděl zase příliš mnoho. To byla školácká chyba. Obzvlášť teď, kdy bylo jeho vlastní fitness centrum připravené k otevření. Nemohl si dovolit moc kiksů.

Povzdychne si.

Posíral si život vlastní zaviněním. To nebylo nic chvályhodného, ale co mohl dělat. Každý jde nějakou cestou. Možná jen měl trochu víc přemýšlet nad tím, co dělal. Co chtěl dělat.
Tvář se zkroutí do bolestivé grimasy. Ovine svou paži kolem žeber a následně se zvedne. Musí se na to nadělení podívat do zrcadla. Takhle na dotek to bylo silně nepříjemné a i se mu začínalo hůř dýchat. Dojde pomalu do koupelny a ještě opatrněji si s usykáváním přetáhne tričko přes hlavu. Na modřinu na svém hrudníku a zasahující až na bok, zůstane oněměle zírat.

"Do prdele." uleví si po chvilce. Podlitina byla nepříjemně zabarvená do tmavě fialova až černa. Místa se neodváží dotknout. Musí znovu k lékaři a to hned, ale pochyboval, že by to v tomhle stavu odřídil až do nemocnice. Zanaříká. Co teď bude dělat?

Domů volat nemohl. Matka by mu nepřestala předhazovat jeho vlastní blbost. Zavolal by Víťovi… věděl, že by přijel, ale po tom, co se událo… neměl odvahu znovu obtěžovat Víťu svojí hloupostí.

Povzdychne si a přejde k hlavním dveřím, aby se podíval naproti do domu. Bude Rosťa doma? A udělal by to pro něj vůbec? Po tom všem? Po tom, co na něj ušili takovou podlou boudu? Ušklíbne se. Určitě udělal… ještě s radostí. A bude do něj celou dobu hustit informace o tom, čemu přikývl. Neměl na to vůbec pomyšlení, ale třeba se dozví navíc.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Unwell - Kapitola 50

Čas nenávidět

Neobvyklé okolnosti