16. Kapitola

Trochu se posuneme v ději, abychom nezamrzli na jednom místě.

16. Kapitola

---

S bundou přes ramena přešel přes nově napadaný sníh až ke dveřím domu, ve kterém pobýval Rosťa. Opře se o zvonek.

"Máš doma tátu?" vybafne na Tomáše, který se se znuděným obličejem objeví ve dveřích.

"Jo… někde tu je. Počkej." Kubu překvapí ta náhlá netečnost a chladnost vůči jeho osobě. Co všechno ten kluk od svého otce věděl? Ale nějak si ho víc nevšímá.Prostě zavře dveře Jakubovi před nosem a odejde do útrob domu, aby našel svého otce.

"Kubo? Potřebuješ něco?" Objeví se ve dveřích překvapený Rosťa. V domácích teplákách a vytahaném tričku vypadá úplně jinak než v pozici hlavního policisty. Zkoumavým pohledem si přejede pobledlého Jakuba, který si tiskne ruku k tělu a snaží se dýchat pravidelně a ne jen povrchně.

"Potřebuju pomoct. Musíš mě odvést na pohotovost… jinak to asi nedám." Vydechne. Přijde mu, že se to čím dál víc zhoršuje.

Horká dlaň se dotkne jeho mrazem chladného čela. "Jasně, pojď do chodby a dej mi minutku, jen si vezmu doklady." Druhá paže ho obejme kolem boků a vtáhne do vyhřátého domu. Rosťa v momentě zmizí za dveřmi, aby se v nich o moment později zase objevil, už plně oblečený. "Je ti hodně špatně?" Zeptá se tak starostlivým tónem až to Jakuba zarazí.

Zavrtí hlavou. "Spíš je to dost nepříjemný a myslím, že se to zhoršuje."

"Tak jo, pojedeme mým. Počkej, zapnu ti tu bundu nebo nastydneš." přejde k němu a vezme za cípy rozepnuté bundy, aby je zipem spojil a alespoň do poloviny zapnul.

"To nebylo nutné…" řekne Jakub prostě. Nějak ho opustil smysl pro dramatično, ale dál neodporuje. Vyjde za Rosťou do zimy a přejde k autu, které je skryté pod sněhovou čepicí.

"Sedni si dovnitř, jen to ometu."

Přikývne na souhlas a vsouká se na přední sedadlo.

"Tys s tím nikde nebyl?" Zeptá se ho Rosťa, když se usadí na sedadlo řidiče a sundá si bundu.

"Byl, ale nedá se to." zavrtí Jakub hlavou. Cítí, jak se mu na čele i zádech sráží ledový pot. Bolest se stupňuje do neúnosné při každém nádechu."

"Netušil jsem, že zlomená žebra reagují takhle…"

"Jsou nalomená, ale ta rána byla vážně dost silná. Podruhé…" povzdychne si. Školácká chyba nebo ne, teď už to bylo stejně jedno. "Jen potřebuju píchnout něco na bolest nebo nějaký prášky. Vy za to můžete." osopí se na něj. "Chtěl jsem si vzít prášek a jít si lehnout. Místo toho jste se objevili vy a nemohl jsem nic. Pěkně se mi to rozjelo." Zamračí se na něj. Byla to pravda. Možná by to teď bylo jinak. "A taky si to sám znovu nezavážu."

Rosťa jen přikývne, neví, co by na to víc řekl. Místo toho se raději zahledí soustředěně na silnici, která ještě není protažená od nově napadaného sněhu. Letošní zima dělala divy a díky sněhu vytvářela krajiny plné sněhobílé pokrývky.

"Jsme tady." Promluví teprve na parkovišti nemocnice.

Jakub přikývne, celou cestu seděl strnulý a mlčenlivý. Vlastně už neměl co říct, i když ještě než nasednul k Rosťovi do auta, tak byl odhodlaný z něj vydolovat jakékoli informace, které by se mu mohly hodit. Pomalu se vysouká ze svého místa ven a zamíří rovnou do hlavních dveří na příjem. Křupání sněhu za zády je mu důkazem, že bude mít doprovod až dovnitř. Nehodlá protestovat.

Lékař se však na jeho doprovod tváří velmi prozíravě. Nic však neokomentuje, za což je mu Jakub vděčný. Jak by vysvětloval přítomnost dvou různých mužů za svými zády za jeden večer?

Nakonec dostane injekci a předpis na nějaké speciální léky na bolest s výhružkou, že pokud se to nedá dohromady, bude muset být hospitalizován.

***

Probere se do šedého dne. Nezatáhnul si v noci závěsy a tak mu teď do ložnice pronikalo dost světla na to, aby nemohl v poklidu spát dál. Otočí tím směrem jen hlavu, je rozlámaný, rozbolavěný a unavený. Rozespalým mozkem probliknou vzpomínky na předchozí večer.

Zápas.

Zlomená žebra.

Výpověď.

Víťa.

Policajti a jejich akce.

Rosťa mu pomáhá do postele…

Prudce se posadí a okamžitě si zanadává za svůj neomalený čin. Ta injekce, kterou dostal v nemocnici, ho dokonale oblbla. Začal na zpáteční cestě podřimovat a potom mu muset Rosťa pomoct, protože nedokázal rozpoznat ani levou ani pravou.

Zapadne zpátky do matrace a přehodí přes sebe peřinu. Levou ruku má zafixovanou u těla, aby tu stranu namáhal co nejmíň a je to značně nepohodlné.

Povzdychne si. Tohle si rozhodně nepředstavoval. Zlomená žebra… Ohlédne se za tónem zvonícího mobilu. Tlumený zvuk by normálně asi přeslechl, ale teď tu bylo naprosté ticho. Kde asi byl a kdo mu volal? Netušil, kolik bylo hodin, ale přišlo mu to, jako by byl dost brzo na hovory. Hromádka oblečení přehozená přes pelest postele vydávala ten stupňující se zvuk, který k jeho unavenému tělu byl jako mlácení kladivem.

Pomalu se vyštrachá zpátky do sedu a natáhne se, jak jen mu to zranění dovolí, aby si ty věci přitáhnul. Mobil nepřestával dál vyzvánět. Prokleje toho, kdo mu takhle vytrvale volá. Konečně se dostane k mobilu. Víťa? Zamrká překvapeně.

"Prosím?" zachraptí a překvapí tak sám sebe.

"Ahoj, omlouvám se za včerejšek… já… byl jsem naštvaný a teď mě to tak trochu mrzí… a ještě jsem tě nechal samotného… jsi v pořádku?" ozve se ve sluchátku starostlivě.

Unaveně si povzdychne. "Jsem v pořádku. Jen trochu unavený…"

"Můžu pro tebe něco udělat, Kubo?"

Zavrtí bezmyšlenkovitě hlavou, když mu dojde, že to Víťa nemůže vidět. "Ne… to je dobrý, díky."

Proč měl podivně prázdný pocit, když to říkal? Jeho podvědomí na něj křičelo, aby přikývnul na souhlas a požadoval Víťovu přítomnost, ale pusa mluvila pravý opak.

"Zvládneš to?" ozve se po chvíli mlčení znovu.

"Jo… zkusím to. Vážně díky. Budu v pohodě. Není třeba mít obavy." přisvědčí. Ten rozhovor mu není příjemný. Zachoval se vůči Víťovi jako idiot.

"Kdybys něco potřeboval… nakoupit nebo tak… klidně se ozvi, jo?"

"Díky za tvou starost, Víťo." Neví, co víc by na to řekl. Díky svojí nerozhodnosti teď přijde o skvělého společníka.

"Tak… nebudu tě dál rušit. Ahoj Kubo."

"Nerušíš… měj se." Přejede prstem po displeji, aby hovor vypnul. Tohle byl snad ten nejrozpačitější hovor, jaký kdy vedl.

Ale bude lepší, když se teď neuvidí. Pro oba. Jakub nechtěl Víťu ohrozit čímkoliv, do čeho se sám vrhnul. Nemohl vědět, co ho potká až se do toho pustí. Ale nejdřív se musel dát do pořádku.

***O osm týdnů později***

Život šel dál. Čas ubíhal velmi pomalu, když ležel na gauči, bezmyšlenkovitě přepínal kanály a rozjímal nad tím, co bude dál. Ale vycházel na dlouhé procházky, aby nezlenivěl. Pro něj byl pohyb jako droga a mít absťák takovou dobu nebylo dobré. Fitko měl rozběhnuté skvěle, už stačilo jen otevřít, ale chtěl udělat malou exhibici a to s poraněnými žebry nebylo možné. Nechtěl riskovat další měsíc takhle proležený. Takže první otevření se ještě posunulo. Nyní už ale podle snímků z kontrolního rentgenu věděl, že už je relativně v pořádku a může se pustit do své nové práce s vervou.

Zbývalo doladit poslední detaily, hlavně ten, aby se o nové posilovně dozvědělo co možná nejvíc lidí. Zazvoní na dveře Rosťova domu. Nečeká moc dlouho a dveře se otevřou. V nich překvapený Rosťa. Ten, který mu vozil velký nákup a první týden mu pomáhal přežít. "Měl bych malou brigádu pro tvého synáčka."

***

"Lehni si, vážně bys tu neměl takhle courat, ale spíš odpočívat, aby tělo mohlo využít síly na regeneraci tvých pochroumaných kostí."

Zaprotestuje. "Nikdy jsem takhle dlouho neležel. Kromě spaní. Věř mi. Je dost těžký držet se na gauči celý den, když ani v té televizi nic nedávají." Do té doby korzoval po domě a dělal všechno možné, kromě tahání těžkých věcí, na které mu nestačila jedna ruka. Teď ho Rosťa nachytal s hrablem ve zdravé ruce, jak se nemotorně snažil odstranit napadaný sníh alespoň kolem dveří a z příjezdové cesty. Naštěstí v noci nenapadalo tolik, jako bylo do teď zvykem.

"Kdyby tě viděl doktor, tak tě nechá hospitalizovat. Jen si nejsem jistý na kterém oddělení by to bylo." Zakroutí Rosťa hlavou a vezme mu hrablo z ruky.

…

"Donesl jsem ti nějaké filmy. Mladý jich má plný pokoj, tak se můžeš podívat. Později můžu donést další. Ale říkal, že na tyhle by ses mohl podívat…" Položí mu hromádku filmů do klína.

Jakub se po nich natáhne, aby přejel pohledem po názvech. "Karate Kid, Rocky..?" Zvedne pobaveně obočí.

"Já mu říkal ať najde něco normálního. Tak říkal, že to máš tématický."

***

"Řekneš mi něco k tomu, co budu tedy dělat? Chci rozjet vlastní malej podnik a tohle mi moc… nepomůže. Ty toho člověka neznáš, Rosťo. On má svoje lidi všude. A když říkám všude, tak to myslím doopravdy. Nedivil bych se, kdyby ten člověk nevěděl i pravidelnosti mojí stolice, když věděl o každém kroku, aniž bych si těch jeho lidí všiml." Ušklíbne se. A nelíbilo se mu, že věděl jen tak málo. Vlastně kdyby to měl shrnout, tak věděl jen to, že se mu musí vetřít zpátky do přízně a postupovat podle plánů police tak, aby ho mohli chytit. Jenže ho museli chytit při činu. Což nemuselo být zrovna jednoduché. "A jestli si myslíte, že kvůli tomu, abych se k němu dostal, začnu drogovat, tak na to honem rychle zapomeňte. S tím já nechci mít nic společného." Měl dost času na to, aby popřemýšlel o tom, jak to provede. Byly dvě cesty. Přes zápasy nebo drogy. To první mu přišlo těžší než to druhé. Alespoň ve chvíli, kdy dostal výpověď kvůli zranění. Jenže teď už byl zdravý… mohl se o to pokusit znovu.

"Zítra se koná jeden zápas, pokud se na to cítíš, běž to zkusit. Měl by tam být. Nechybí teď nikde. Zřejmě si hledá vlastní oběť."

"Víš, co mě napadlo? Proč tam nenasadíte někoho z vašich lidí? Máte tam určitě spoustu lepších bojovníků než jsem já…"

"Nehodlám nic porovnávat, ale jedno je jisté. Policii dokáže snadno odhalit. Vypadá to, že má mezi námi buď někoho, kdo mu donáší neboje opravdu tak dobrý ve vyhledávání informací."

"Nevím, jestli to zvládnu, Rosťo. Jestli spíš nedostanu na hubu… netrénoval jsem teď vůbec tak, jak bylo mým zvykem. Vlastně vůbec."

"Tak se tam běž ukázat, řekni, že máš zase zájem, že jsi teď musel na pár týdnů vypadnout, ale jsi zpátky… ono se to k němu donese, věř mi. Ten dav tě miluje, i když jsi tam teď nebyl."