Kouzlo Vánoc I.

Mělo to být až zítra, ale dám už dnes... dáme si pár romantických chvilek, když mají být ty Vánoce... a trochu toho sladkého, protože toho není nikdy dost. Jen začátek je trochu dramatičtější. Nemám ještě hotovo... trochu se to zase zvrhlo a nejde mi to tak rychle, jak bych chtěla. Snad vás neurazí :) připraveno na svátky. Kombinovat se bude s Poslední ránou.

Kouzlo Vánoc - část první

---

1. prosince

Vysoký tmavovlasý mladík zachumlaný do vyteplené mikiny stál u velkého okna a pozoroval dění pod ním. Na travnatém středu byl již týden postavený vysoký strom, který právě teď rozsvěceli a on tomu přihlížel. Podobně jako ostatní. Ti větší šťastlivci se mohli obléknout a jít se na rozsvícení podívat až ven, ti méně šťastliví jim mohli jen tiše závidět a sledovat to zpoza zavřených oken ze svých nemocničních pokojů. Osmé patro nemocnice neskýtalo žádný luxusní výhled, do okolí města ano, ale dolů ne, takže jakmile se rozsvítily žárovky, odvrátil se od okna a pomalu, jak jen mu to nohy a záda dovolovaly, se došoural zpátky do své postele. Naštěstí nebyla daleko od okna. Pověsí si plastikový sáček s čirou tekutinou zpátky na držák a zachumlá se do peřiny. Neměl by tolik chodit kvůli páteři, přestože šrouby v koleni byly již zahojené, a na vozík si sedat nechtěl. Ne dobrovolně. Speciální korzet dělaný přesně na jeho míry ještě nebyl hotový.

Po poslední operaci se zotavoval příliš pomalu na to, aby mohl být na Štědrý den doma. Bylo to snad poprvé v životě, kdy toho litoval. Nikdy si neuvědomoval, jak je blízkost rodiny důležitá. Až tady, když tu byl zavřený přes dva měsíce. Příští týden ho snad měli převézt do nějakého centra, kde by mu měli pomoct navrátit se zpátky, ale bolesti, které ho často svazovaly, ho držely stále na téhle posteli. Stejně tak ostatní testy, které stále nevycházely na ty správné hodnoty. Povzdychne si. Už mu to začínalo lézt na mozek.

Náhle otevřené dveře do pokoje pustí světlo z chodby, objeví se v nich mladá sestřička. Usměje se na něj, když zahlédne, že nespí. "Adame? Nechtěl bys přijít k nám? Dávají v televizi celkem pěknou pohádku. Já vím, není to nic moc, ale je to lepší než být tady sám." Udělá dva kroky do pokoje, aby k němu byla blíž.

Zakroutí hlavou. "Ne, díky za pozvání, ale budu raději tady…"

"Máš bolesti?" Obvyklá otázka.

Znovu zavrtí hlavou. Tentokrát mlčky. Teplá dlaň se dotkne té jeho, ve které má zavedenou kanylu. Profesionální poplácání a kontrola stavu náplně kapačky. Na stolek vedle postele postaví malý talířek. "Donesla jsem ti na ochutnání trochu cukroví, doktor říkal, že můžeš. Takže si myslím, že bys neměl přijít o šanci ochutnat rohlíčky naší staniční. Jsou vážně skvělé. Úplně se rozplývají na jazyku."

Na rtech se mu objeví pokřivený úsměv. Za ním už dlouho nikdo nepřišel a pochyboval, že by se tu zčistajasna objevil někdo z příbuzných s krabicí cukroví a podělil se o něj. Mlčky otočí hlavu ke stolku, kde je pár kousků sladkého cukroví. "Díky."

"To je v pořádku, ale kdyby ses chtěl přidat, tak nás tam najdeš. Nebo si zazvoň, přijdu pro tebe s vozíkem, aby sis neublížil. A ještě ti donesu čaj, už jsi ho zase vypil. Kam to dáváš?" Zvonivě se zasměje a opustí pokoj i plastovou konvicí od čaje.

Neměl sílu na ní zavolat, že to je zbytečné, protože polovinu z toho stejně zase vylije. Tenhle čaj mohl pít jen v teplém stavu, jak vystydnul, zvedal se mu z něj žaludek. Už ho nemohl ani cítit. Proto byl rád, že mu místo něj během dne nosili ovocnou šťávu. Jinak by tu asi leknul žízní.

Za okny se ozve burácení rachejtlí. Proč jim neřekli, že bude ohňostroj? Ohrne peřinu a chce se k oknu dostat rychleji než to skončí, ale operovaná noha společně se sešroubovanou páteří mu nedovolují žádné prudké nebo rychlé pohyby. S tichými nadávkami se došourá k okenní tabuli. Rány bouchajícího ohňostroje může jen slyšet, ale stále ho nemůže vidět. Musí se nalepit na okno a podívat se do strany. Na nebi se před ním rozprskne žlutá koule do paprsků a potom už nic. Potlačí zničené zakňučení, které se mu dere přes rty. Opře své čelo o chladivou výplň okna. Zavře oči. Nedokázal si představit, že by měl být v dalším životě rychlejší než slimák. Ne když se teď šoural takovou dobu těch pár metrů.

"Adame?"

Poplašeně sebou trhne při zaznění svého jména. Okamžitě se vzpamatuje.

"Co to tu vyvádíš?" Teplá sestřina dlaň ho zachytí za paži a druhá se mu omotá kolem pasu. Dívka je o hlavu menší než on a stejně má pocit, že právě teď má i víc sil. "Pojď do postele. Kdyby tě viděla staniční… ta by ti dala."

"Chtěl jsem se jen podívat…" zaprotestuje chabě. Tady jsou jinak nesmlouvaví, takže se už nesnaží nějak protestovat. Na to už dávno rezignoval. Přišel na to, že kopání kolem sebe nic nevyřeší. Obzvlášť s poraněnou nohou. Ušklíbne se sám pro sebe. "Nebyl tu dneska zamnou někdo?"

Mladá sestřička zakroutí hlavou. "Je mi to líto, Adame, nebyl."

Přikývne. Během dne dost často spal, takže se mohlo stát, že by nějakou návštěvu prošvihnul, ale byly to jen jeho plané naděje. Pomalu se posadí do postele. "Už mě to tu nebaví."

"Takže tebe to tu s námi nebaví?" řekne naoko pohoršeně a pomůže mu se položit. Potom se však shovívavě usměje. "Věřím ti to, je to dlouhá doba, ale neboj se, i to jednou skončí. Jen co se dáš do pořádku. A uvidíš, potom ti ještě budeme chybět." Zasměje se svému vlastnímu vtipu a Adam se pousměje. Ze začátku, když se tady objevil, měla problémy s profesionálním chováním k němu. Líbil se jí, ale brzo jí došlo, že u něj prostě nezaboduje. Takže teď spolu konečně vycházeli v dobré míře.

"Musím tě opustit… mám tam rozdělanou práci." Poplácá ho po dlani. "Donesla jsem ti ten čaj, tak koukej pořádně pít. A nezapomeň, má za tebou přijít někdo z rehabilitací. Někdo nový. To s Týnou jsi to trochu přehnal…" pokárá ho naoko.

"Byla šílená, myslel jsem, že se zblázním. To mi rovnou mohla říct ať si jdu dát hned maraton." zakroutí hlavou. Přišla se na něj podívat z rehabilitací studentka, která ještě neměla moc zkušeností a bylo to dost znát. "Nemá z toho velké problémy?"

"Ne, nikdo nic neříkal a to víš… tady se nic moc dlouho v tajnosti neudrží, takže se to zřejmě bez problémů vyřešilo. Ještě za tebou přijdu."

Přikývne a odvrátí hlavu zpátky k oknu. Chtěl by ven. Už tady byl zavřený opravdu moc dlouho. Natáhne se k notebooku, který zůstával jeho jediným stále přítomným společníkem tady.

***O několik dní později…***

Odsune rukou tác se snídaní. Dnes nějak nemá chuť k jídlu. Ono taky… tahle ovesná kaše bez chuti vypadající jako kočičí zvratky, nenavozovala příjemné stavy slinění z dobré pochutiny. Mandarinku si vezme do ruky, aby si jí vzal do postele. Sní ji později. Položí se na matraci a přikryje se. Dnes nebyl dobrý den. Všechno ho bolelo. Za okny byl vichr a nebe bylo zamračené. Místo sněhu z mraků padal déšť a jemu byla zima i přesto, že byl zachumlaný do mikiny a přes peřinu měl ještě deku. Mobil ležící na nočním stolku se již několik dnů ani o milimetr neposunul. Nebylo proč. Hodiny měl na počítači a vlastně se na ně ani nechtěl dívat. Sledování času v něm vyvolávalo spíš deprese.

Potřeboval by nutně ven. Mezi lidi. Do shonu nakupování dárků, i když to ve skutečnosti dvakrát nemusel. Všechno v tuhle chvíli bylo lepší než ležet zavřený v nemocnici na oddělení. Otočí hlavu k oknu, když k němu dolehne rámus vytvářející helikoptéra. Nějaký další nešťastník. I on letěl helikoptérou. Pamatoval si obličeje všech těch záchranářů, kteří se k němu nakláněli a snažili se ho přivést k životu. Vnímal jak s ním manipulovali. Vybaví se mu tvář muže s vybledlými jizvami kolem očí. Kousek tmavého tetování vykukujícího na jeho zátylku, když se k němu na okamžik otočil zády, aby něco zavolal na svého kolegu. Šokem vyděšený mozek si všímal takových detailů, aby zaplašil to zlé, co ochromovalo mysl i tělo. Mluvil k němu v uklidňujícím tónu, ale nesliboval, že se z toho dostane. Nevzpomínal si jestli mu on sám něco říkal, měl pocit že ano, ale nevybavoval si vlastní slova. Potom, když už byl několik dní po operaci při vědomí, se na něj přišel podívat. Byl v civilu a málem by ho nepoznal. Neměl na sobě zelený mundůr ani ufounskou helmu s mikrofonem. Věděl, že nebyl sám, ale ten druhý zůstal taktně venku. Viděl jeho obrys za sklem okna, přes které byla zatažena žaluzie. Taky viděl, jak se k sobě jejich siluety naklonily, skoro to vypadalo jako by se políbili. Byl z toho trochu v šoku. Ale ne z toho, co viděl, spíš z toho, že se tu zastavili. Netušil, že někteří z těchto lidí chodí za lidmi, které vytáhli smrtce zpod kosy. Přinesl mu čokoládu, která byla stále na dně šuplíku nočního stolku a potom plyšovou ovci, která se dala rozložit na polštářek. Byla to totální hloupost. Nebyl malé dítě. Ale podivně to potěšilo a zahřálo na rozdrásané duši. Povídal si chvíli s tím neznámým člověkem, který kolem sebe vyzařoval podivně uklidňující auru, i když si četl jeho zprávy a probíral to s ním. Měl starost, aby všemu porozuměl. Nechápal jeho starostlivost, ale byl rád, že to udělal, i když ho potom již neviděl.

Pousměje se tomu. Na to, co v tu chvíli mohl zažívat a zřejmě i zažíval, protože na celkovou bolest měl amnesii, ale říkali mu, že to je normální obrana těla… se mu ten záchranář dostal pod kůži svým jednáním a zřejmě mu i pomohl lépe zvládnout všechno okolo. Protože těsně po probrání na místě nehody měl pocit, že to musí vzdát, aby byl vysvobozený z běsnícího pekla. Jenže lidští andělé stále žijí a jsou přítomni tam, kde jich je potřeba.

"Ehm, ehm."

Leknutím sebou trhne, bolestivě usykne, když jeho tělem projede vlna bolesti. A to si myslel, že díky tomu, že bude chvíli ležet, se to ustálí. Neustálilo. Naopak jím projel pocit, že se to tím leknutím ještě o stupeň zhoršilo. Jestli to tak bude pokračovat dál, bude si muset říct o léky na bolest.

"Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit, ale byl jste tak silně zasněný, že jsem si nevěděl rady." Omluví se mu dotyčný, který ho vyrušil. Otočí k němu hlavu, aby zjistil, kdo je ten vetřelec. Překvapeně zamrká na mladého muže přibližně v jeho věku.

"Tak teď nevím jestli mám to zírání brát jako kompliment nebo se mám bát…" usměje se na něj a Adam zůstane jako opařený. Tak dokonalý úsměv snad ještě neviděl.

"Dobrá… začínám se bát. Vypadám snad nějak děsivě?" Znovu ten úsměv. Adam se zaraženě vzpamatuje. Co to tu vyvádí? Jeho nový fyzioterapeut neměl určitě na práci jen jeho a on ho tady zdržoval svojí nemluvností ze šoku. Jenže nedokázal tomu nijak poručit, když se na něj ten mladík znovu usmál.

"Omlouvám se, já… jsem Adam." Řekne vážně a napřáhne ruku, ve které má kanylu. Zářivý úsměv k němu přejde a přijme jeho dlaň do své.

"Eva…" vyprskne smíchy. "Pardon, nemohl jsem si pomoct. Dominik."