Kouzlo Vánoc II.

Omlouvám se za prodlevu. Byla dost nečekaná... včera se mi povedlo použít ke smrkání kapesník, do kterého jsem si během dne utírala štětec od dřevařského lepidla, a i když bylo zaschlé, poleptalo mi sliznici nosu, takže opravdu nemilá záležitost. Doporučuju nedělat.

Mockrát děkuji za potěšující komentáře u první části, doufám, že se i nadále bude líbit. :) Ještě jednou Krásné Vánoce!

Kouzlo Vánoc - část druhá

---

Pousměje se. Jestli jeho den začal hodně špatně, tak tohle byl moment, kdy se rozzářil do duhových barev. "To je v pohodě." prohodí a prohlédne si Dominika zblízka. Ani on sám neujde zkoumavému pohledu.

"Jsem z centra, do kterého tě mají po Vánocích převézt… dostal jsem za úkol, abych ti tu dělal pár dní společnost a zjistil co všechno budeš potřebovat a tak… spíš to byl trest za to, že jsem nepřišel včas, ale jak tak na tebe koukám, litovat toho nebudu." zazubí se na něj.

Překvapeně na něj pohlédne. Až po Vánocích? Neměl jet už příští týden? Znamená to, že na Vánoce nakonec vytvrdne tady? Povzdychne si. Centrum bylo blíž k jeho domovu, byla tam větší šance, že by za ním třeba někdo přišel na návštěvu...

"Nevypadáš moc nadšeně, že se odtud konečně dostaneš." Kdyby tušil, tak by takovou větu ani nevypustil z úst. Pokrčí rameny jak mu to záda dovolí a raději na to slovně nereaguje. Poslal by ho to totiž k čertu.

"Tak se do toho dáme." Dominik pochopí, že tímhle směrem nevede cesta k slušné konverzaci, tak se raději přeorientuje na svou práci, když už dostal takové poslání.

…

"Neříkej mi, že tě tenhle pohyb bolí…" pronese Dominik zamračeně. Adam položený na vyšetřovacím stole již poněkolikáté zkroutil obličej do bolestné grimasy. Copak za to mohl? Kroutil s ním jak s žížalou. Tatam byl den s pozitivní náladou z dokonalého úsměvu. Teď se na něj ty rty skoro přísně šklebily.

"Nemůžu za to."

"Nesnažíš se…"

Vykulí oči. Nesnaží se? Dva měsíce na sobě makal jako blbec, aby rozpohyboval pochroumané koleno a teď to bylo na ostatních, aby mu pomohli rozpohybovat se i tak, aby mohl své tělo používat skoro stejně jako dřív. Ale on se málo snažil. Zůstane na něj nevěřícně koukat jako jestli to myslí doopravdy vážně.

"No nekoukej na mě tak. Místo ležení jsi mohl cvičit…"

"Aha. Nemohl. Zeptej se všech sester i doktorů na oddělení. Všichni ti řeknou to samý. Měl jsem špatný výsledky na to, abych se mohl začít pohybovat."

Dominik na něj pohlédne. "To ti řekli?" odfrkne si a zakroutí hlavou. "Jak ti je?" Zeptá se raději.

"Nikdy mi nebylo líp." Ušklíbne se. "Rád bych se vrátil do pokoje, pokud ti to nebude vadit. Vážně to není dneska nijak slavné." Začne se pomalu zvedat, aby se obléknul. Nebylo mu to moc příjemné, že tu ležel jen ve spodním prádle, zatímco na něm Dominik zkoušel ty svoje hmaty a chvaty.

"Jo, vidíš, málem bych zapomněl… konečně ti přišel tvůj krunýř. Neprůstřelná vesta to není, ale poslouží určitě dobře." pokrčí Dominik se smíchem rameny a přejde ke stolu, aby z jedné z velkých přihrádek vytáhl rozbalený balíček. "Konečně budeš moct chodit bez větších problémů."

Adam se překvapeně podívá na to velké plastové cosi, co má Dominik v rukách a povzdychne si. Na jednu stranu byl rád, ale na druhou už to chtěl mít za sebou. Dominik si zřejmě všimne jeho zmučeného pohledu, protože se pousměje. "Nemusíš mít obavy, nebudeš ho nosit pořád. Hlavní je, abys co nejdřív zpevnil břišní i zádové svalstvo, aby svaly dokázaly páteř udržet i bez takovéhle podpěry."

Přikývne na srozuměnou. Odloží oblečení zpátky na hromádku. "Ukážeš mi, jak se do toho leze nebo na tom mám přijít sám?"

"Ukážu i ti řeknu, jak si to správně utáhnout, aby to mělo ten správný účinek." Usměje se na něj Dominik a přejde k němu i s plastovým krunýřem.

***

Nepohodlně se zavrtí na posteli. Štědrý den se blížil neskutečnou rychlostí a to si ještě před měsícem myslel, jak moc to bude ubíjející, když tady bude sedět nebo ležet a nebude moct dělat vůbec nic. Jenže od té doby, co tady byl Dominik a oblažoval ho svou přítomností každý den několikrát, tak čas plynul úplně jinak. Párkrát už se přistihl, že si ty chvíle, kdy není sám, užívá. Pomalu se začne zvedat. Zjistil, že cvičení s Dominikem mu přinášelo úlevy i od bolestí, které normálně probíhaly jeho tělem. Některé noci tak trávil raději ve stoje u okna, aby nemusel ležet. Vnější šrouby měl dávno vyndané a podél páteře už teď měl jen jizvu a několik malých jizevnatých ťupek, které upozorňovaly na místa šroubů.

"Někam se chystáš?"

Trhne sebou. Měl si už dávno zvyknout, že Dominik při vstupu do jeho pokoje neklepal, i když mu tvrdil, že ano. Že vždycky tak trochu ťukne a potom vstoupí. Taky ho se smíchem upozornil, že v nemocnici stejně žádné soukromí mít nebude, že sestřičky taky neťukají. Na to reagoval kyselým obličejem, který Dominika rozesmál ještě víc. "Jen si protáhnout nohy."

"Vážně? No… myslíš, že bys byl ochotný mě doprovodit do města?"

Překvapeně se na něj otočí. Potom se zamračí. "Hloupý vtip, opravdu."

"Není to vtip." zamává mu jakýmsi papírem před obličejem. "Takže oblíkat do teplého, venku je opravdu zima. A vyrážíme do víru velkoměsta. Máme na to čtyři hodinky, ale nikdo se prý nebude zlobit, kdybych tě přivedl dýl. Jen pokud prošvihneme večeři, budeš se muset najíst někde venku. Co ty na to?"

Překvapením přestal i dýchat. "To vážně?"

"Naprosto." Přikývne se smíchem Dominik a přejde k jedné ze skříní. "Máš tu nějaké zimní věci?"

"Všechno je u sestřiček… asi se báli, abych jim neutekl…"

"Zajdu ti pro něj a ty se zatím uprav." Mrkne na něj pobaveně a zase zmizí.

Adam dopadne zpátky do postele. Může jít po takové době ven. Podívá se mezi lidi a… zatěká očima ke dveřím. Projde jím pocit, že už ani neví, jak to venku vypadá. Opatrně si přetáhne tričko přes hlavu a uvědomí si, že by si měl dát ještě sprchu. Sice se obden myl, ale přeci jen… svlékne se úplně, pyžamové kalhoty odhodí k polštáři a přejde do sprchového koutu, aby na sebe pustil horkou vodu. Už byl naučený a věděl jak zabránit tomu, aby si nenamočil náplast, která skrývala jeho čerstvé rány.

Dominik se mezitím vrátí ze sesterny i s hromádkou Adamova oblečení v ruce. Pousměje se, když z koupelny zaslechne dopadání tekoucí vody na plastovou zástěnu sprchového koutu.

Adam vypne sprchu a natáhne se po ručníku, který si připravil. Zatěká pohledem po koupelně. Nevzal si s sebou čisté prádlo? Velká chyba. Skousne si v přemýšlení ret. Nakonec si kolem boků omotá jen ten malý ručník, jak mu to dovolí a vklouzne do pantoflí. Ještě že sprchový kout byl řešený bezbariérově, protože jinak by měl asi značné problémy s přístupem.

"Nečekal jsem, že tvým vděkem bude malý striptýz pro mě." Zazubí se na něj Dominik z jeho postele, na kterou se drze usadil.

"Nevzal jsem si oblečení…" zamumlá a přejde ke skříni,ve které má jen spodní prádlo a náhradní trička a pyžama. "Stejně už jsi mě viděl... a pochybuju, že bych měl něco navíc, co ty nemáš." Ušklíbne se pobaveně a stáhne si ručník. Stojí však k Dominikovi zády, takže se jen usadí na stoličku vedle sebe a natáhne si tak spodní prádlo. Neukáže navíc nic než holý zadek.

"Můžu ti s něčím pomoct?" Ozve se za ním a objeví se mu po ruce i hromádka s oblečením. Zavrtí hlavou jako že ne.

"Zvládnu to. Pomalu, ale zvládnu."

"Jistě, nikam nemusíš spěchat." Usměje se na něj Dominik a Adam si uvědomí, že to byl jeho úsměv, co mu hned v první chvíli učarovalo. Začne se pod jeho drobnohledem oblékat. Bere to systematicky, od ponožek přes kalhoty a tričko až se dostane k mikině.

"A co bunda?" zeptá se najednou. Věděl, že tu tady rozhodně nemá.

Dominik se podrbe na hlavě. "No jo, vidíš… tak… půjčím ti svůj kabát, jsme stejně velký, určitě ti bude."

"A co ty?"

"Mám ještě v autě bundu. Třeba je ani nebudeme potřebovat… uvidíme ještě." Chtěl vzít Adama sice na náměstí, aby trochu načerpal Vánoční atmosféru, ale tohle mu vůbec nedošlo.

"Pokud dojde na nějaké půjčování, tak bych raději tu bundu… přeci jen… kabát a mikina nejde k sobě." zapřemýšlí nahlas a když si to uvědomí, tak se zazubí. Bez protestů přijal nabízenou věc. To by normálně neudělal.

"Dobře, nějak to uděláme, Tak jsi hotov a připravený? Tady máš ještě boty, ty mi taky daly sestřičky." Podá mu jeho zimní obuv. Ani netušil, že tu něco takového měl. Musel to někdo přinést, když už tady ležel, protože když ho přijali, bylo venku ještě hezké počasí. Nechá si do bot pomoct a Dominik se dokonce uvolí i k tomu, že mu je zaváže, což oba pobaví.

Potom ho vezme kolem pasu a s jemným přidržováním si ho vyvede z nemocnice. Adam se na okamžik zastaví a pod záminkou, že si musí odpočinout, se nadechne čerstvého mrazivého vzduchu.

***

Dominik zaparkuje auto na parkovišti stranou od náměstí.

"Co tady budeme dělat? Myslel jsem, že mě zatáhneš do nějakého nákupního centra?" Zeptá se překvapeně.

"To taky, ale prvně omrkneme trhy. Mají živej betlém a zvířátka. Třeba ti dovolí nechat se povozit na oslíkovi." zazubí se na něj a vystoupí. "Jdeš?" Nakloní se dovnitř, když se Adam nemá k vystupování.

Adam přimhouří oči, ale pomalu vystoupí. "Máš snad pocit, že mám potřebu vozit se na oslovi? To bys tomu zvířeti udělal?" Pozvedne obočí.

Dominik se zazubí. "Je určitě zvyklý vozit děti a ty teď vážíš tak padesát kilo i s postelí dohromady… za úplatek by tě třeba svezl." Pokrčí pobaveně rameny a Adam jen zakroutí hlavou.

"Já ti dám za poplatek…" zavrčí si pod vousy. Raději se zachumlá do límce černé bundy, kterou mu Dominik půjčil. Měl pravdu, když říkal, že mu padne akurát. Moc velký tělesný rozdíl mezi nimi nebyl. až na to, že v nemocnici dost zhubnul.

"Nemrmlej a užívej si, že jsi venku." Vezme ho Dominik zlehka pod ramenem. "Raději tě budu přidržovat, aby třeba někde neuklouznul. Je to docela nebezpečné. Obzvlášť s tou tvojí kovovou výbavou." usměje se na něj Dominik zářivě a Adam jen zalapá po dechu. Ten kluk tyhle řeči myslel opravdu vážně nebo si z něj prostě jen utahoval?

Nechápal ho.

Všichni v nemocnici k němu byli vesměs stejní. Přátelsky strozí. Zato Dominik se vyloupnul jako nezbedné kuře a udělal mu v nemocničním životě tajfun. Potom mu dojde jeden jediný fakt.

"Ale já u sebe nemám žádné peníze." Zasekne se v půlce kroku. Měl jen peněženku s doklady a tam pár drobných, kdyby si chtěl koupit něco v nemocničním bufetu. A kreditní kartu zapomněl prozíravě ve stolku. V duchu si zanadává. To se mohlo stát jen jemu. Vůbec nad tím nepřemýšlel.

"Na to se vykašli. Pokud budeš něco chtít, koupíme to a pak se vyrovnáme, jo? Já u sebe něco mám. Nemusíš si dělat starosti…"

"To od tebe nemůžu chtít…" zaprotestuje chabě.

"Adame… nehádej se, OK? Já jsem v pohodě, ty jsi v pohodě. Pokud se ti něco zalíbí, prostě řekni a koupíme to. Měl bys brát, dokud nabízím." Zazubí se na něj poťouchle a vtáhne ho mezi stánky. "Jen si dej prosím pozor. Žádné pády, strkanice a tak podobně, ano? Při sebemenším náznaku bolesti se otáčíme a jedeme zpátky."

Pokračování brzo...