Kouzlo Vánoc IV.

Letos jsem se ani nesnažila tuhle speciálovku řadit mezi jednorázovky. Dobře jsem udělala. Děkuji děvčatům, které komentují :)

Kouzlo Vánoc - část čtvrtá

---

Z narkózy se plně vzpamatuje až po poledni. S ovcí rozloženou pod hlavou a uvelebený na boku. Jen obvaz na těle ho otravoval, protože při každém pohybu se pohnul i on a jeho to lechtalo, jenže se nemohl podrbat. Měl zakázáno dávat ruce za sebe, nad sebe i jakkoliv jinak, aby mu nepopraskaly čerstvé stehy. Proto byl překvapený, když přišla zpráva, že pokud bude mít záda zpevněná pružným obvazem, bude si moci lehnout na bok.

Bolesti byly způsobované nějakým problémem na nervových drahách. Poraněné koleno už tak dráždilo páteř a ta, jelikož byla taky poraněná, mu to dávala schytat v několikanásobcích normálu. Musel však uznat, že kdyby mu teď nebylo špatně po narkóze, tak je mu celkem dobře. Za posledních pár dní mu tak dobře nebylo.

"Adame, nesu ti oběd." ozve se za ním vesele, protože leží obličejem k oknu.

"Nebyla byste raději doma? Je přeci Štědrý den…" zamumlá.

"Moje rodina mou práci chápe a Štědrý den si uděláme až zítra." Usměje se na něj postarší sestřička. "Někdo tu s vámi přeci musí být." Pohladí ho po rameni. "Jak je ti?"

"Líp, ale ten oběd… raději ho odneste, já vážně ještě nebudu." Odmítl snídani i malou svačinku, kterou mu donesli.

"Nechám ti to tady, třeba ti přijde chuť. Máš dost pití?" Nahlédne do konvice s čajem i do druhé, kde má ovocnou šťávu. "Hlavně pij, když nejíš. Musíš ty anestetika ze sebe dostat."

"Já vím… díky."

"Potřebuješ něco?"

Zakroutí hlavou. Řekl by, že chce na svůj pokoj místo aby ležel na JIPce, kde kolem něj pípaly přistroje měřící jeho životní funkce, ale věděl, že by to bylo zbytečné. "Sestři…" zastaví ji najednou."

"Ano, Adame?"

"Nebyl… nebyl tady zamnou někdo?"

Tvář sestřičky se zkroutí do smutného úsměvu. "Ne, Adame, zatím nikdo nepřišel."

…

Něco ho probralo z podřimování. Bylo již po večeři. Slyšel všechny až k sobě. I jemu přinesli jídlo, ale nechtěl ho. Slyšel do pokoje i přes zavřené dveře, jak se většina pacientů přesouvá do společné jídelny, kde společně se sestřičkami zasedli k večeři. Muselo to být fajn, když měli alespoň malou možnost povečeřet na Štědrý den s někým. I když v nemocnici. A byl snad jediný, kdo tu neměl za celý den žádnou návštěvu. Věděl, že mu sestřičky nezatáhnou, aby na něj přes chodbu ze sesterny viděly, takže byl celý den otočený zády k nim. Nechtěl se dívat na procesí příbuzných, kteří sem jezdili za ostatními.

Záviděl jim.

Posuvné dveře pokoje se znovu otevřou. Sevře víčka k sobě. Bude dělat, že spí.

"Nemusíš si hrát na Růženku, viděl jsem, jak se vrtíš." ozve se za jeho zády pobavený Dominik.

Prudce se otočí a vzápětí svého pohybu zalituje. Zašklebí se bolestí. "Proč jsi tady?"

"Jeden by řekl, že mě rád uvidíš. Říkal jsem si, že bych ti mohl dělat chvíli společnost, kdybys chtěl." Adam slyší šustění a potom Dominikovy kroky mířící k němu. Usadí se na stoličku vedle postele. "Je mi líto, žes musel na další operaci." Usměje se na něj upřímně a pohladí ho po tváři. Zazubí se, když si uvědomí, že Adamův obličej je zabořený do chlupaté ovce.

"Pěknej polštář." Uchechtne se pobaveně.

"Dík. Probudil jsem se po operaci a byl tady… nemáš tušení, kdo ho tady mohl nechat?" Dělá hloupého.

"Možná nějaký Santův skřítek pomocníček." mrkne na něj. "Přinesl jsem něco k jídlu, dáš si se mnou? Já mám docela hlad."

Zavrtí hlavou. "Já hlad nemám…"

"Opravdu ne? Nechce se mi jíst samotnému… jsou přece Vánoce, to mi nemůžeš udělat…" nahodí psí oči.

"Je mi líto, Dominiku, ale ještě se na to necítím."

Dominik si povzdychne a zvedne se ze židličky. "To je vážně škoda, protože jsem přinesl něco lepšího než nabízí nemocniční kuchyň. Kousek odtud je jedna pizzerie, kde dělají vynijakící pizzu… tak si dám sám." Potutelně se usměje a vezme celou krabici s sebou. Půjčí si Adamův stoleček u postele, nastaví si ho tak, aby na sebe viděli a rozloží pizzu. Pokoj se provoní čerstvou pizzou.

Adam zašilhá na krabici. "Jak se ti podařilo to sem propašovat?" Zamrká překvapeně.

"Musel jsem chvíli dělat na sestřičky oči, ale nakonec svolily, že pokud si se mnou dáš, tak nebudou protestovat. Prý jsi za celý den nic nesnědl."

"Je mi vždycky po té narkóze spíš blbě, než abych měl hlad…" povzdychne si útrpně.

"Já ti rozumím, ale to nemění nic na tom, že už by tvůj žaludek mohl být v pořádku a teď už ti je špatně z hladu. Vážně si nedáš? Nerad to říkám, ale zlaté prasátko neuvidíš ani s totální hladovkou."

Natáhne se k němu s trojúhelníkem horké pizzy, táhnouc za ní roztavený sýr. Přistrčí mu ho skoro až pod nos. Snaha nalákat ho na kousek jídla je víc než očividná. Jako na povel mu hlasitě zakručí v břiše. Zrudne.

"Řekl bych, že tvůj žaludek rozhodl." Uchechtne se pobaveně Dominik a přistrčí mu kousek k ústům. "Tak otevřít a ham."

"Nejsem dítě…"

"Já vím, že ne, ale baví mě tě uvádět do rozpaků." Zazubí se Dominik nevinně. "Opravdu, dej si. Maximálně to vrátíš… to se nic nestane."

Adam na něj útrpně pohlédne. Dělal si z něj srandu nebo to myslel vážně? Donesl mu večeři a počítal s tím, že mu třeba nesedne. Překvapí ho to. To by udělal málokdo. Natáhne ruku k malému kousku, kterým mu Dominik voní pod nosem.

"Tak se mi líbíš. Pěkně papej." Usměje se na něj. Adam sklopí pohled. Pod Dominikovým úsměvem by roztál i led.

"Pomůžeš mi… posadit se?"

"Jasně…" Okamžitě se k němu zvedne a profesionálně ho jedním tahem posadí. "V pořádku?" Adam zamrká. Dominikův obličej je tak blízko… Všimne si drobounkých pih na jeho nose i tenké jizvičky nad jeho obočím. Sklouzne pohledem na jeho růžové rty. Neodhodlá se podívat do jeho očí. Pizzu křečovitě svírá v prstech mezi jejich těly.

Najednou se jeho rtů dotkne něco vlhkého… jemného… a dojde mu, že to jsou Dominikovy rty. Překvapeně vydechne, když se chce Dominik odtáhnout a trochu našpulí rty, aby ten dotek prodloužil. Dominik podpořený tím, že neklade žádný odpor, si dovolí ho políbit znovu, tentokrát intenzívněji.

"Sestřičky mě práskly, že jo?" Vydechne po chvíli se zavřenýma očima. Stále uvězněný v sevření Dominikových rukou.

"Možná…" uculí se Dominik nevinně.

Pousměje se. Mohlo ho napadnout, že si pustí pusu na špacír. Věděl, že před Dominikem se ani písmenkem o své orientaci nezmínil. Za to Dominik tím doslova žil.

"Chutnáš sladce." dolehne mu k uším dřív než je znovu políben. A potom ho Dominik pustí a spořádaně se usadí na svoje místo. "Promiň… já se neovládl." Usměje se na něj omluvně.

"Neomlouvej se…" pokrčí rameny a raději uždibne kousek pizzy, aby se zaměstnal a nezačal rudnout. To už by mělo být v jeho věku zakázané.

…

"Tak vidíš, nakonec byla pizza dobrá, ne?" Zazubí se na něj Dominik přes prázdnou krabici. Nasoukal do sebe nakonec skoro polovinu, což byl velký úspěch, který neočekával. A kupodivu mu musel přiznat fakt, že odpoledne už mu bylo zle asi s z hladu.

"Děláme sestřičkám dobré divadlo, že jo?" Zeptá se místo odpovědi. Stále k nim byl zády, ale bylo mu jasné, že neustále nakukují.

"Nooo… možná i jo. Ať se ženský podívají." Uchechtne se a podá mu sklenici se šťávou. "Jak se ti spí na ovci?" Změní téma.

"Je pohodlná… nemusel jsi…"

"Já vím, že nemusel, já jsem chtěl. Jsem rád, že je ti líp. Nevypadal jsi dobře, když jsem tu byl ráno."

"Proč vlastně nejsi doma? Sestra říkala, že ses tu ráno zastavil, protože někam jedeš..."

"Byl jsem. Nejsem místní, tak to mám trochu z ruky, což mi nevadí, ale musel jsem vyjet už dřív, abych to všechno stihl. Chtěl jsem se doma trochu zdržet, ale nakonec jsem byl vyhnán s tím, že jsem myšlenkami někde úplně jinde." zatváří se jako andílek.

"A kdes byl myšlenkami?" zeptá se zvědavě.

"Bude ti to připadat divné, ale u tebe, Adame. Jsi zajímavý člověk. A ten skřítek, co ti tady ráno nechal tenhle dárek." poklepe na plyšáka. "Ten to věděl taky." Natáhne dlaň, aby ho pohladil po tváři. "Proč nikdo z tvé rodiny nepřišel?" zeptá se přímo.

Sklopí pohled ke svým rukám. "Nemysli si, že bych to měl doma nějak nahnuté nebo tak, jen… naši mě nechtějí rozptylovat tím, že by sem chodili a zase odcházeli… víš… když tu nikdo není, tak je to hrozný, to připouštím, ale na druhou stranu… když odchází, je to horší, protože pak je člověk zase sám. Takhle… se můžu těšit." Pokrčí rameny. "A taky nebydlíme blízko. Jenže tahle nemocnice má tohle oddělení a jsou ochotní mě tu trpět." Pousměje se.

"Na Štědrý den se ale zastavit mohli, nemyslíš?"

"Nemluv o tom, prosím. Jsem dospělý, zvládnu to."

"Prostě mám pocit, že se tu mohli zastavit… No, ale teď tu jsem já. Chceš si lehnout, jsi unavený?" Zareaguje chvatně na Adamův útrpný škleb. "Tyyy…!" dojde mu. Se smíchem se na něj vrhne. Polechtá ho na bradě. "S tebou není žádná sranda, člověk se tě nemůže ani dotknout, aniž by se bál, že ti ublíží." Rozesměje se a pomalu mu pomůže se uložit.

…

Dívá se na spícího Adama. Drží ho za ruku a palcem hladí její hřbet, který není napíchnutý na kanylu jako ten druhý. Usměje se. Adam ho od sebe neodháněl, což pro něj bylo příjemné. A nevyháněly ho ani sestřičky. Měl tady status zaměstnance, protože si odtud po novém roce plánoval Adama odvézt k nim do centra, takže se tu mohl zdržovat i oficiálně. Pohledem sklouzne na malý umělý stromeček, který sem propašoval i s polystyrenem zabaleným do ozdobného papíru a omotaného mašlí, aby představoval dárky. Chvíli to vypadalo, že ho s tím Adam prohodí dveřmi, ale nakonec to s útrpným pohledem přijal. Pohladí uvolněnou tvář. okamžitě stáhne ruku, když Adam zamrká a pomalu se na něj upřou rozespalé oči.

"Ty jsi pořád tady?" špitne tiše.

"Hlídám tvoje Vánoční sny." usměje se a přiblíží svou tvář k té jeho. Palcem se dotkne čelisti. "Ještě spi, usnul jsi jen na chviličku."

"Musí to být pro tebe nepohodlné…"

"Ať si… Adame, kdybych tu nechtěl být, tak nejsem. Můžu k tobě do postele?" Reagoval na fakt, že Adama ještě večer převezli na normální pokoj.

"Chceš se mi vetřít do života? Vlastně… to už si udělal." Ozve se rozespale pobavený hlas. Potom se pomalu odsune. "Tak pojď. Ale sestřičky bijou tebe." Odhrne i deku, aby mu kousek nabídnul.

"Jsem taková malá vtěrečka… práce všeho druhu. Samozřejmě, koho jiného?" Usměje se nevinně, skopne boty a hupne k němu. Chvíli si ho aranžuje tak, aby mu nijak neublížil a aby nějakou náhodou nevytrhli kanylu napojenou ke kapačce.

"Dobrou noc." ozve se rozespale Adam a přitiskne se k jeho paži.