Kouzlo Vánoc V.

Ach... slaďárny mi vážně nejdou! Má múzo, kam jsi zdrhla, ty mrcho nevděčná?! Málo tě krmím? Eh... pardon... výlev.

Kouzlo Vánoc - část pátá - poslední

---

"Děje se něco? Vypadáš, jako bys viděl smrt." Zeptá se ho Dominik, když si ho pořádně prohlédne. Sundá si kabát a přehodí ho přes židli u dveří. Přejde pokojem k Adamovi, aby ho jemně políbil. Udělal si z toho rituál a Adam ho neodháněl, to byl bod pro něj.

"Měl jsem návštěvu." řekne zamyšleně.

"Nevypadá to, že by byla radostná." Zapochybuje Dominik a prozíravě si Adama prohlédne, ale zdá se být v pořádku.

"Oni jsou úplně skvělí." rozzáří se najednou.

"Prosím? Kdo?"

"Byl tady za mnou ten záchranář, co mě tahal z auta… už tu byl jednou. A dneska… dneska mi přinesl tašku plnou ovoce, podívej." Ukáže na igelitku stojící vedle postele.

"To je skvělé." Usměje se Dominik.

"Dome… proč to dělá? Proč chodí za svými pacienty? Zamnou?" pohlédne na něj s otázkou v očích, očekávajíc nějakou odpověď.

Dominik pokrčí rameny. "Někteří jsou už asi takoví. Zajímají se o svoje pacienty. Třeba má jen starost jestli jsi v pořádku."

"Ale proč? Vždyť udělal svojí práci. Vyprostil mě a naložil do vrtulníku, proč chodí, když už jsem v péči někoho jiného?"

"Třeba se v tobě vidí. Kdo ví, měl ses ho zeptat."

Adam zrudne. "Nebyl tu sám… měl tu… svého přítele. Vypadali tak. Pošťuchovali se tak a no… myslím, že už tady s ním jednou byl."

"Třeba to byl jen dobrý kamarád… možná kolega..?" Pokrčí rameny. "Já místní personál neznám." Usměje se na něj omluvně. "Nebo sestřičky zase žvanily." Zazubí se. Nemá tušení, jak by Adamovi vysvětlil něco, co sám nechápe.

...

"Kolega teď dělá v nemocnici a ne v terénu, tak jsme se bavili a přišla řeč na tebe… říkal, že jsi byl na další operaci, tak jsem si říkal, že za tebou zajdu, abych se podíval, jak ti je." Vědoucný a milý úsměv, který neopouští jeho tvář. A šok na té Adamově. "Donesl jsem ti nějaké ovoce, sestřičky práskaly, protože se tu vyskytnu jen když někoho přivezeme na sál, tak z toho byly u vytržení… Hlavně se z toho dostaň rychle, přeci nechce strávit zimu v nemocnici… je tu sice teplo a pěkný sestřičky, ale jinak to není nic moc komfort."

"To centrum, do kterého půjdeš, je jedno z nejlepších. Tam se o tebe opravdu postarají. Nevzdávej to. Já to jednou málem udělal a vážně to nestojí za to. Užij si svůj život, máš ho celý před sebou."

Ten úsměv neopouštějící jeho tvář. Připomene mu to Dominika, který se smát skoro nepřestává. Všimne si pohledu, který si vymění mezi sebou. Toho druhého odněkud zná. Je možné, že ho viděl na chodbě v lékařském plášti?

Byli tu jen krátce, vlastně mu dali tu igelitku narvanou ovocem a zase šli. I tak to ale stačilo, aby ho to překvapilo jako poprvé.

…

"Země volá Adama." Ozve se mu u ucha pobaveně. "Mám snad začít žárlit?"

Cukne sebou. "Žárlit? Proč? My spolu něco máme?"

"No… myslel jsem…"

"Radši nemysli…" řekne naoko zamračeně a rukou si ho k sobě přitáhne. Spojí jejich rty do polibku.

…

"Doktor ti povolil malou vycházku po parku. Prý máš po té další operaci mnohem lepší výsledky a pohyb ti jen prospěje. Hlavně tě ale nesmím přepínat. Stejně nemám čím… ovladač mi k tobě nedali…"

"Víš, že jsi pěkně sprostej?" urazí se naoko Adam a nechá si pomoct do sedu. Dominik mu podá hromádku s teplým oblečením.

"To aby mi nezakrněl mozek." Uchechtne se. "Musí přemýšlet o blbostech, víš."

"Všímám si…"

Nechá si pomoct s obléknutím a o chvíli později už stojí v malém výtahu a nechávají se vyvézt do nejnižšího patra, odkud se dostanou do nemocničního parku. Dominik obejme Adama kolem pasu a trochu ho k sobě přitiskne.

"Hlavně neuklouzni… nerad bych, aby sis ublížil a musel jsi tu strávit ještě další dobu. Mluvil jsem ráno s doktorem o tvých výsledcích a zatím tvůj odjezd k nám do centra vypadá dobře. Krevní obraz i další hodnoty se ti ustálily. To je dobré znamení." usměje se na něj spokojeně. "Budeš blíž domovu, to je dobré, ne?"

"Jak víš, kde bydlím. Nevzpomínám si, že bych ti to někdy říkal?"

Dominik uhne pohledem. "No… víš… máš to v kartě." Uculí se jako největší andílek a smířlivě pohladí Adama po paži. "Jsem tvůj fyzioterapeut, vím i tvoje telefonní číslo." Mrkne na něj hravě a Dominik si uvědomí, že se na něj prostě nemůže zlobit.

Pomalými krůčky dojdou na konec zahrady, k živému plotu zasněženému čerstvou pokrývkou sněhu. Dominik respektuje fakt, že Adamovo koleno by nemuselo spolupracovat. Přeci jen, tohle byl trochu jiný terén než rovná podlaha v nákupním středisku, ale rekonvalecence proběhla skvěle. Většina problémů byla eliminována na minimum.

"U nás tě rozcvičíme a za pár týdnů budeš zase běhat a skákat jako laňka." Pokračuje Dominik dál ve svém monologu.

"Myslíš, že to půjde tak snadno? Víš… kvůli těm bolestem a tak…" zahledí se na heliport před sebou. Před několika měsíci na tom místě přistával vrtulník i s ním. Teď byl tady. Relativně v pořádku a co bylo hlavní, živý.

"Vždyť se na sebe podívej, už teď zvládáš dobře chodit. Trochu to trvá, ale všechno je to o tom, že tady ti nemůžou nabídnout plnou individuální péči. Je tu moc lidí, o které se musí starat… Rozhýbali prvotní ztuhlost, ošetřili tě. Teď je potřeba jít o level výš a zaměřit se na detaily. Půjde to. Ze začátku třeba hůř, ale hned jak se do toho dostaneš, uvidíš, že to půjde." Dominik sklouzne svou dlaní po Adamově paži až na prsty. Jemně je stiskne. "No a… kdybys chtěl… mohl bych ti s tím pomoct víc než jen v centru." Usměje se na něj jemně a Adam si vzpomene na první chvíli, kdy ho uviděl mezi dveřmi. Byl to už skoro měsíc od té doby.

"Ještě tě nenapadlo zeptat se, jestli třeba nemám přítele…" podotkne Adam najednou. Proč by nemohl Dominika taky trochu popíchnout?

"A máš?" Vyhrkne najednou Dominik překvapeně. Jeho jistota je pryč. Oddálí se od něj a očekává nějakou odpověď. Očima těká po Adamově tváři a hledá jakýkoliv náznak. Nad tím vůbec nepřemýšlel. Adam byl celou dobu tak sám, že nemyslel, že by… nejraději by se nakopnul. Lepil se na něj a dělal mu život lepším, nebo se o to alespoň snažil...

"Možná..?" Zapřede spokojeně. Jenže Dominik jeho dvojsmysl nepochopí. Zasekne se překvapením, zbledne skoro do průhledna.

"Takže jsem… takže jsem celou dobu ze sebe dělal pitomce?" Zeptá se smutně. "Bavil ses dobře?" Dodá zklamaně a sklopí hlavu. Otočí se k němu zády. "Bude se stmívat měli bychom jít dovnitř."

"Dominiku…" pronese lehce výhružně. Nesetká se to však s žádnou odpovědí. Pomalu se k němu otočí. Už je pár kroků od něj. "Zastav přeci, ty tvrdohlavče." Zvedne trochu hlas, aby ho Dominik zaslechl. Možná byl veselá kopa, ale ješitný až hanba. Uchechtne se. "Nepochopil jsi to? Ty, který lidi nachytává na dvojsmyslech?" až na to Dominik zareaguje zastavením.

Uleví se mu, protože si nedokázal představit, jak by ho v jeho tempu doháněl. Prohlédne si jeho vzezření. Kam se poděl ten smíšek? Koutky jsou zkroucené směrem dolů a je to tak nezvyklé, když je do teď vídal jen zvednuté nahoru. Zrudne, když si uvědomí, jak trapně pomalu se k němu přibližuje, ale bez opory to jde po další operaci o něco hůř. Cítí se jako právě narozené mládě, které se snaží dostat k teplu své matky. Když je na vzdálenost paží blízko, natáhne se, aby se dotkl zamračené, smutné tváře.

"Řekl jsem, že možná zadaný jsem a přítele taky mám…" pousměje se omluvně. Zastaví se až těsně před ním.

"Nedělej ze mě ještě většího hlupáka…"

"Děláš ho ze sebe sám, ty hlupáčku." Skloní se k jeho rtům, políbí ho. Nejdřív jemně… pochopí? Ostré nadechnutí a roztažení Dominikových paží těsně před tím než ho prudce obejme a přitiskne na svoje tělo.

Zasténá. Bohužel ne slastně, jak by byl radši.

"Ježiš, do prdele. Jsi v pořádnu? Já jsem idiot. Promiň, neuvědomil jsem si…" Zastaví ho prstem na rtech a přivře oči, aby vydýchal bolest. Chtěl jen předtím zastavit tok nadávek a omluv. Rty se pod jeho prstem zahýbají. "Omlouvám se." Stáhne pomalu Adamovu ruku ze svých rtů a pousměje se. "Takže jsem… pochopil jsem správně, že sis… že sis ze mě tak sprostě utahoval a tahal jsi mě na skřipec, abys mě dostal na vlastní humor?" Uchechtne se.

Adam přikývne. Ty řeči odvedly trochu pozornosti, takže ta největší bolest polevila. "Jsem v pohodě…" řekne prvně. "Měl bys… měl by ses kruci naučit způsobům, jsem zraněný." Zavrčí a mimoděčně si promne hrudník. Kov v páteři ho bolel všude.

Na nos mu dopadne sněhová vločka. "Sněží." Vyjekne nadšeně. Okamžitě zvedne hlavu k zamračenému nebi. Ani si nevšiml, že se tak rychle setmělo, ale teď v zimě to bylo obvyklé.

"To teď každý den…"

"Ty jsi tak hnusný…" zakaboní se.

"A proto se ti líbím." Přitiskne si ho k sobě. Jemně a ochranitelsky kolem něj sevře paže, než si ho přitáhne k polibku.

Sněhové vločky se kolem nich začnou snášet k zemi ve větší intenzitě, na teplé kůži roztávají do malých kapiček vláhy.

"Líbí se mi ten tvůj šibalský úsměv."