17. Kapitola

Dnes máme Nový rok a novou kapitolu. Věnování patří komentujícím.

17. Kapitola

---

Shodil ze svého ramene svou sportovní tašku, aby se převlékl do sportovního úboru. Doléhal k němu hluk z velké haly, kde už probíhaly malé zápasy na rozehřátí. Rosťa mu řekl, že v davu bude někdo, kdo na něj dohlédne. Kdo mu bude dělat tichou ochranku. Neměl nejmenší tušení kdo z těch lidí to mohl být. Všichni vypadali stejně. Všichni natěšení na to, co uvidí.

"Tak ses vrátil?"

Jakub se otočí za hlasem, který je mu povědomý. Pohledem se střetne s tolik stejným muži, který spolupracuje s bandou policistů. Přetáhne si tričko přes hlavu než odpoví. Ani si není jistý, jestli se s tím klukem vůbec vybavovat chce.

"Zakrněl ti snad jazyk?"

"Ty to zvládáš za nás oba, proč bych odpovídal?"

"Třeba proto, že je to slušnost." Pokrčí Alex rameny a usadí se na pohovce v místnosti.

"Neměl bys být raději se svým přítelem?"

"Všimnul si tě a poslal mě za tebou. Mám zjistit, jak na tom jsi." Pokrčí rameny jako by se nic nedělo. Jako by nedostal Jakub výpověď kvůli tomu, že mu někdo zlomil žebra.

"Tak mu vyřiď, že mu do mýho zdravotního stavu nic není…" vyplivne nečekaně. Zarazí se, když se Alex zvedne z gauče s poťouchlým úsměvem.

"No jak myslíš…"

Tohle přeci nechtěl… takhle se k němu už nikdy nedostane, ale… mohl by to udělat přes Alexe? "Počkej…" Zastaví ho náhle. "Tohle mu neříkej."

Je mu věnován zářivý úsměv. "A co bych mu měl tedy říct?"

"Ptá se proto, že má nového… zápasníka nebo proto, že by mě chtěl zpátky?"

"Nikoho nového nemá. Všichni jsou tak žalostně neschopní." Uchechtne se Alex mezi dveřmi. "Snaž se a třeba tě vezme zpátky. Jsi dobrý. Byl jsi." S těmi slovy zmizí a zanechá Kubu samotného.

Ano. Správně. Byl dobrý. Nemohl odhadovat, jak mu to dneska půjde, i když včera trénoval celý den, aby se trochu vymakal a dostal do trochu do formy. Což bylo samozřejmě nemožné zvládnout něco tak náročného za jeden den. S povzdechem se raději převlékne. Ještě netušil, koho dostane do dvojice a potřeboval se trochu rozcvičit.

…

"Jakube? Jsi na řadě." Pokyne mu jeden člen z dohlížejících. Zvedne k němu svou hlavu od bandáží, které si právě dovázal. Přikývne na srozuměnou a nasadí si rukavice.

Poprvé za celou svou zářnou kariéru byl nervózní. Uznával to velice nerad, ale byl. Teď tu nešlo jen o peníze a nandání soupeři tak, aby si z toho odnesl nějaký ten výdělek. Teď tu šlo o vetření se do přízně někomu, s kým už nechtěl mít nic společného. Zhluboka se nadechne a vydechne a začne se soustředit na svůj zápas. Nesmí to podělat. Udělá jednu chybu a je venku.

…

Šokovaně se zastaví, když zjistí, že soupeř leží na zemi a jeho paže je zvednuta do vzduchu. Vyhrál. Kámen, který mu spadne ze srdce, museli slyšet všichni přítomní. Nebyl to jeho nejlepší zápas. Ani zdaleka ne.

"Někdo by tě rád viděl." Posune mu do ruky obálku jedna z goril a následně ho vezme za paži. jen taktak si stihne sáhnout pro svůj župan, aby si ho přehodil přes své náhle zpocené tělo.

Jde to nějak snadno.

"Jakube, dlouho jsme se neviděli." Přivítá ho jeho bývalý šéf. Potlačí svůj nesouhlas a usměje se. Alexander se mihne kolem něj ven z místnosti.

"Tak už to bývá, že se lidi nějakou dobu nevidí." Pokrčí rameny.

"Tak kuřátku narostla nová křídla. To se mi líbí. Řekni… chtěl bys pokračovat pro mě?"

"Dostal jsem přece výpověď. Řekl jste, že už jsem vám k ničemu."

"To bylo. Byl jsi k ničemu. Ale teď… zdá se, že už jsi zcela v pořádku."

Chvíli dělá nechápavého, pak předstírá, že se rozmýšlí. Nakonec přikývne. I když se musí hodně přemáhat. Nechce to dělat. Chce si žít v klidu.

***

"Zvládl jsi to na výbornou."

Jakub jen něco zavrčí a otevře lednici, aby si vytáhl jídlo. Právě se vrátil a ihned mu Rosťa běžel pogratulovat ještě za čerstva. Horké novinky se zřejmě šířily rychle.

"Ale no tak, proč vrčíš? Prý jsi byl parádní a nemusel jsi ani nic dělat. Přitáhl si tě k sobě sám, slyšel jsem…"

"Radši se ztrať, Rosťo. Nemám na tebe náladu." odsekne mu.

Objeví se dlaně, které ho obejmou kolem pasu. "Ale no tak…" Víc Rosťa nestihne říct. Prostě mu jednu ubalí. Přesně mířenou pěstí mu vrazí ránu na bradu.

"Vypadni z mýho domu. Fakt tě tu teď nechci vidět." Zasyčí. Je mu jedno, kdo Rosťa je a co je v podmínce. Prostě na něj a jeho chvalozpěvy není právě v tuhle chvíli vůbec zvědavý. Otočí se k němu zády a zamračí se na jogurt ve své ruce.

"Zítra stejně budu muset přijít a nebudu sám. Musíme si dohodnout zbytek věcí kolem." Rosťovy prsty přejedou po bolestivém místě na své čelisti. Jakub se svým vzezřením na takové rány nezdál, ale měl si dát pozor. Vždyť tu stál před skvělým boxerem.

Přikývne. "Zítra budiž, ale dneska fakt ne." Zamračí se a opustí kuchyň. Cestu ven Rosťa snad najde.

***

Stál na prahu své nové posilovny a sledoval první návštěvníky, kteří ještě teprve okukovali vybavení. Při výběru postupoval podle svých instinktů. Podle toho, co nejvíc využíval on nebo co viděl využívat ostatní. A vždycky se mohlo něco dokoupit.

"Máš to tady pěkné."

Ozve se za ním známý hlas. Prudce se otočí, aby pohlédnul na dalšího návštěvníka. "Víťo?"

"Budeš tady dělat i trenéra nebo budeš jen šéfovat?"

"Prosím?" Je překvapený. Myslel, že Víťu už po tom fiasku nikdy neuvidí. Že se mu bude vyhýbat.

"Říkal jsem si, že když to mám kousek od bytu, že bych nemusel jezdit přes celé město… takže kdybys tu měl osobního trenéra, rád bych sem chodil. Plánuješ i něco takového?"

Jakub si ho stále v šoku prohlíží. "Já… jo… budu tu… i trénovat." Vydechne. Nečekal, že by Víťu potkal zrovna tady. Možná v nějakém baru, ale u něj v posilovně? Zatřepe hlavou. "Přišel ses jen podívat nebo budeš i cvičit?" Vzpamatuje se.

"Už jsi v pořádku?" Změní Víťa najednou téma a o krok se k němu přiblíží. Vztáhne k němu ruku, jako by se ho chtěl dotknout, ale zase ji stáhne. "Já jsem… omlouvám se za svoje chování a že jsem se ti tak dlouho neozval. Nejdřív jsem byl naštvanej, potom mě to mrzelo a nakonec jsme v práci měli neodkladný případ a tak jsem byl rád, když jsem se dostal domů." Usměje se omluvně.

"Mě se nemusíš zpovídat, Víťo, já jsem v pohodě." Kývne Jakub a dovolí si malé pousmání.

"To jsem rád. Tak… já se půjdu převléknout a zajdu vyzkoušet nějaký ten stroj."

"Jistě, hlavně si neubliž. A díky, žes přišel. Čím víc lidí první den, tím větší šance pro mě, že tu nebudu měsíc."

"Proto jsem tady." Zasměje se Víťa a zapadne za dveře šatny. Jakub za ním zůstane hledět. Pousměje se. Nějak mu v tu chvíli začalo docházet, že mu Víťa za tu dobu chyběl.

…

"Držíš to špatně, když budeš takhle zvedat dlouhodobě, tak si spíš ublížíš." Jakub se převléknul do svého sportovního oblečení, aby dohlédnul na lidi v posilovně. Na recepci seděla mladá brigádnice, která už s takovou prací měla zkušenosti a aby neměla žádné problémy, tak na ní z kanceláře dohlížela jeho matka. Takže mohl říct, že o recepci bylo postaráno a on se mohl zapojit do průběhu cvičení v tělocvičně. V kardio zóně byly převážně ženy. Oddělil kardio od fitness zóny, aby se navzájem nevyrušovali. Přeci jen. Ženy byly v tomhle ohledu stydlivější a kardiu se věnovali víc. Muži se v kardiu zahřáli a šli do fitness zóny. Kde se právě teď mučil i Víťa.

"Vážně? No… přiznám se bez mučení, ale moc jsem neposiloval. Chodil jsem běhat a zadělat nějaké to bříško, abych tam neměl rosol, ale jinak jsem se tomu moc nevěnoval." Usměje se omluvně. "Proto jsem se ptal na trenéra." Zazubí se.

"No, jelikož je dnes první den a poloviční vstupné, mohl bych ti zdarma i poradit." Uculí se nevinně.

"Tak velkorysé nabídky bych měl využít. Takže… jak to mám držet, aby to bylo správně?"

"Držet to?" zvedne obočí. "Řekl bych, že moc dobře víš, jak to držet." Uchechtne se. "Ale tahle činka se drží takhle. Tady musíš svírat pravý úhel." Začne rukama vykreslovat úhly, které musí pro správné posilování udržet, aby si neublížil. "Co je?" Zeptá se, když si uvědomí, že Víťa skoro ani nedýchá.

"Víš, že na tebe všichni zírají?" Uchechtne se.

Jakub se rozhlédne kolem sebe, aby si uvědomil, že Víťa říká pravdu. V tom okamžiku se však všichni vrátí ke své práci. Pokrčí rameny. "Asi amatéři. Ještě jsem neměl šanci je poznat."

"Nebo jsi známý."

"Holywoodská celebrita? O tom dost pochybuj." Usměje se zářivě a zase se vrátí ke své práci. "Nezapomeň trochu rozkročit nohy. Na šířku pánve. Přesně takhle." Strčí mu špičku své boty mezi jeho, aby mu mírným tlakem oddálil nohy. "A teď můžeš cvičit."

"Díky." Přikývne Víťa vděčně a Jakub se přistihne, že si ho prohlíží víc než jako svého svěřence na cvičení. Odstoupí od něj o pár kroků, aby se přesvědčil, že to tentokrát dělá správně. Kývne spokojeně hlavou a vydá se po tělocvičně dál, aby svým okem překontroloval i zbytek. Nechce mít přeci z návštěvníků svého fitness centra lazary. Musí si je rozmazlit už v začátku, aby se jim sem chtělo chodit.

…

"Zacvičil sis?" Zeptá se s úsměvem Víti, když mu vrací klíč od skříňky.

Víťa s nadšeným úsměvem přikývne. "Dokonce víc než jsem čekal, takže se stanu asi pravidelným návštěvníkem. Líbí se mi tu a mám to blízko."

Kuba přikývne. "Vůbec mi nedošlo, že to je takhle kousek, když jsem u tebe byl. To jsem měl hlavu trochu jinde." zazubí se pobaveně.

Víťa se uchechtne. "Dál to nerozváděj, mám to pořád v živé paměti."

"Já vím, promiň." Zakroutí s úsměvem hlavou sám nad sebou.

"Bylo to příjemný, díky." Chce ještě něco dodat, když mu dojde, co za dvojsmysl právě řekl. "To dnešní cvičení." zasměje se pobaveně.

"Víťo? Díky, že jsi přišel." Usměje se Jakub vděčně. Bylo to i trochu sobecké. Lidé, kteří sem přijdou, mohou šířit zvěsti o něm dál. Což se mu hodilo. Ovšem až zase vyjde z této budovy, dopadne na něj realita, které je aktérem. To už tak pozitivní nebylo.