2. Kapitola

Děkuji za vaše komentáře u první kapitoly. Strašně mě potěšily. Jediné, co k tomu řeknu: někdo z vás má pravdu. :D Doufám, že vás pojetí této povídky zaujme a alespoň trochu polechtá na vašich mlsných jazýčcích.

2. kapitola

---

Páteční večer byl jako dělaný pro pracovní večírky. Všichni se skvěle bavili, protože před nimi byl víkend a sem tam se uzavřel i nějaký výhodný obchod. Dnes večer se však cítil příliš dobře na to, aby vyhledával obchodníky. Seděl se svou skleničkou nealkoholického pití na kožené sedačce a bavil se se svými přáteli. Jen se mu začínal nepozdávat směr jejich rozhovoru.

"Já ti nevím, Zigi, ale opravdu jsi si jistý tím, že tě Filip nemá jen na peníze? Podívej, jak skvěle se baví s ostatními… neměl by být spíš u tebe?" Zikmund se s těmi slovy podívá před sebe, kde ví, že je jeho Filip. A věděl, že si skvěle rozumí se spoustou přítomných lidí tady. Proč by mu měl zakazovat komunikaci s nimi? Pokrčí rameny.

"Když si mají o čem povídat, tak proč bych mu to měl zakazovat? Nemusím mu snad říkat s kým se má a s kým se nemá bavit, ne?" Měl ho rád a uvědomoval si, jaký věk je dělí, ale co bylo komu do toho? Všichni mu s tím mohli vlézt na záda. "Filip není ten případ, který by mě měl jen pro peníze a za mými zády si užíval s jinými… to bych o tom musel něco vědět, ne? Když s ním žiju v jednom bytě." Zakroutí hlavou. Nechápal, proč to jeho přátelé museli pořád vytahovat. "Hele… nezávidíte takhle náhodou, že nám to tak dobře klape? Jinak si ty vaše řeči neumím vysvětlit. Nikdo z vás nemá důkaz o tom, že by mě celou dobu tahal za nos. Měli byste si radši hlídat vaše ženy."

Věřil Filipovi i tomu, že kdyby o něj už nestál, že by ho opustil. Věděl jaký je. Ale tyhle věčné rozhovory a nátlak ze strany přátel, ho pořád sváděly na scestí. Ale on nechtěl dělat Filipovi scény. Vždyť se měli spolu tak dobře. Zamračí se.

"Děje se něco?" Ozve se mu blízko ucha. Mužské paže ho zezadu obejmou kolem krku a sjedou po jeho hrudi ukryté pod košilí. Spokojeně přivře oči a natočí hlavu jeho směrem.

"Ne, nic. Teď už nic." Usměje se. Nechápal, jak to Filip dělal, ale vždycky dokázal vycítit jeho rozpoložení a náladu. Na rty se mu přitisknou ty Filipovy a on spokojeně zabrouká. Miloval ho. "Budeme tu ještě dlouho?"

"Už se nebavíš?" Otevře oči, aby pohlédl do těch jeho. Nevšímá si svých přátel, kteří na ně nepokrytě zírají.

"Chtěl bych se bavit s tebou." Zavrní mu do ucha tak, že to může slyšet jen. Prsty vyjedou po jeho krku a zaseknou se za límečkem košile, jak je zapnuté knoflíčky nepustí níž.

Natáhne za sebe ruku, aby ho mohl pohladit prsty ve vlasech. "Za chviličku, ano?" Usměje se na něj a věnuje mu ještě jeden polibek. Filip s potěšeným úsměvem stáhne svoje ruce a sklouzne vedle něj na opěradlo pohovky. Chápal Zikmundovy povinnosti vůči firmě.

…

"Nepřemýšlíš někdy nad tím, že bys žil s někým… mladším?" Povzdychne si, když to nakonec vypustí z úst. Příjemně uspokojený po dvou kolech milostných hrátek leží v posteli, přikrytý peřinou jen přes boky a rukou svírá tu Filipovu. O tom, že přestřelil, se přesvědčí náhle.

Filip vypustí vzduch nosem jako nasupený být. Příjemné uvolnění je tatam a on se hněvivě napne. "To proto ses tvářil tak divně? Zase ti kluci něco nakukali?" Zamračí se na něj. Vytrhne svou ruku. "Kolikrát ti mám opakovat, že mi na tvém věku nezáleží? Že tě opravdu miluju, Zikmunde. Kolikrát to budeš chtít ještě zopakovat, abys mi uvěřil?" Upře se na něj ublížený pohled.

Nejraději by si za to nafackoval. Vždycky dokázal všechno leda tak pokazit. Natáhne k němu s omluvným výrazem ruku, ale Filip se mu vyškubne. "Ještě začni o tom, že jsem s tebou jen kvůli tvým penězům a přísahám, že se stěhuju ke svým rodičům." Odhodí přikrývku a tak jak je, čapne svůj polštář. "Budu spát na gauči, tak o tom můžeš zatím přemýšlet." Zavrčí naštvaně a bouchne za sebou dveřmi od ložnice. Na gauč už ale dosedá s tragickým výrazem ve tváři. Tiskne ke svému hrudníku nadýchaný polštář a z posledních sil se snaží zatlačit slzy deroucí se ven. Dlaně se zaseknou ve vlasech, jak zoufale skloní hlavu ke svým kolenům.

Proč mu to pořád nevěřil? Byli spolu snad tak krátce, že si to už konečně nedokázal srovnat v hlavě? Co měl udělat, aby mu konečně začal věřit? Vždyť to bylo celou dobu v pohodě. Až dokud Zigiho kamarádi nezačali rýpat do citlivých míst. Měl by si o tom s nimi vážně promluvit, protože tohle už na něj bylo chvílemi moc.

Za jeho zády klapnou dveře. Zhluboka se nadechne, zažene slzy a ty, kterým se podařilo uniknout, nešetrně setře hřbetem dlaně. "Filípku… promiň. Jsem vážně vůl. Promiň mi to." Zikmund se usadí vedle něj, přitiskne se na jeho tělo a omluvně k němu natáhne paže, aby si ho přitáhl do náruče. "Jen mě to vždycky tak dostane… promiň, lásko. Promiň."

"Doufal jsem, že jsi tyhle pochybnosti už dávno hodil za hlavu. Jak to chceš dokázat, že to s tebou myslím opravdu vážně?" Povzdychne si. Sice se nechá přitáhnout, ale nemá sílu na nic jiného. Najednou se cítí tak unavený. "Já udělám cokoliv, jen… tohle mi opravdu ubližuje, Zigi." Ohlédne se do jeho smutných očí a konečně mu vrátí objetí. Vážně si s klukama bude muset promluvit. Tohle mělo své meze.

***

"Leo… neměl bys tohle dělat. Po té nemoci se vůbec nehlídáš. Mohlo by to mít špatný vliv na tvůj organismus. Taky se ti trochu zvýšily výsledky v testech, vážně si na to dej pozor. Tohle už teď záleží i na tobě."

Nespokojeně zabručí. "Užívám si života, jak mi poradili na sezení." Zaboří se víc do pohodlného křesla, které tu doktor měl. Nebyl u něj ordinaci, ale v lékařském pokoji. Znali se víc, neř by se na lékaře a pacienta slušelo. Vždyť byli skoro příbuzní.

Lékař se usměje. "Paní Valérie to určitě nemyslela takhle. Na to ji znám až příliš dobře, Leo." Podívá se na mladíka přes obroučky jemných brýlí.

Pokrčí rameny. I když věděl, že ty lékařské zkušené oči v něm čtou jako v otevřené knize. Na co tedy odpovídat? Nebylo třeba.

***

"Filipe? Jsem doma." Zavolá od dveří Zikmund a začne odkládat svoje sako, aby ho pověsil na ramínko na věšáku. Skopne polobotky. Venku bylo horko a to dost nepříjemné. A on se i přes to musel pařit ve slušném oblečení. Žádné šortky, pohodlné tričko a nedej bože žabky. Těšil se na svého přítele. Ale zarazí se s pohledem na rozhodně cizí boty. Kdyby byly nové, myslel by si, že si je koupil Filip, ale tyhle byly obnošené a o dost menší než Filipovy.

"Jsme v obýváku." Dolehne k němu Filipův hlas a on si uleví, když zaslechne i tichý smích. Neznámý smích. Vyrazí tedy do obýváku.

Najde je na zemi v hromadě papírů a knih. Pohlédne na něj zkoumavým pohledem. Toho kluka nezná určitě.

"Dobrý den." řekne nejistě ten kluk a Zikmund potlačí ušklíbnutí. Zaregistruje pohyb vedle sebe. Filip ho jemně vezme za loket, vtiskne mu polibek na přivítanou. "Zikmunde, to je Patrik… ten student, o kterém jsem ti říkal."

Takže tohle je Patrik? Objeví se před ním natažená paže. S přimhouřenýma očima ji přijme. "Rád vás poznávám. Říkal jsem Filipovi, že to není třeba, že to zvládneme v knihovně, ale stál si za tím, že vám to vadit nebude tak…" Řekne trochu nejistě a Zikmund si uvědomí, že se celou dobu tváří dost nepřístupně. Rysy v jeho obličeji trochu povolí.

"No, dělejte, co musíte… budu v pracovně." Vezme svou aktovku a chce přejít ke dveřím své i Filipovy pracovny. Zastaví ho však stisk na lokti. Tázavě se otočí po svém příteli.

"Objednali jsme pizzu, měla by tu za chvíli být. Vzal jsem i tvojí oblíbenou, tak se k nám potom můžeš přidat, jo? Zavolám tě." Znovu mu vtiskne polibek a vrátí se s úsměvem k Patrikovi, který se mezitím usadil zpátky na zemi a začal zkoumat nějaké texty ve změti papírů, aby jim nechal trochu soukromí.

Zikmund trochu nejistě přikývne. "Jsi hodnej, díky." A pak s tichým klapnutím dveří zmizí v pracovně. Zakleje. Chtěl se přeci nejdřív převléknout, ale to už teď bylo jedno. Svalí se na pohovku, kterou si tam s Filipem pořídili. Oba si rádi četli v pohodlí a ne na tvrdé židli. A když přijela nečekaná návštěva, měla kde přespat.

Zavře oči. Má toho kluka u sebe doma… ale proč ho to tak vyvádělo z rovnováhy? Filip ho s ním chtěl seznámit určitě proto, aby si nemyslel, že tráví čas někde s milenci. Určitě to byl ten důvod. Ale to nic neměnilo na tom, že z toho byl totálně mimo. Bylo to vůbec poprvé, co byl vystavený takové situaci. Nebo se jí alespoň nechal ovlivnit. Navíc už si i tykali... to šlo docela rychle.

Povzdychne si. Vjede prsty do svých vlasů. Pohled zabodnutý do společné nástěnné fotografie proti sobě. Filip ho tehdy přemluvil, aby si nechali udělat společné fotografie a tu nejlepší potom za jeho zády nechal vyvolat a pověsil ji do jejich pracovny. Odůvodnil to tak, že i když budou pracovat sami, aby věděli, že sami nejsou.

Pousměje se. Miloval ho k zbláznění jako puberťák. Stále v něm ten cit přetrvával. Mrzelo ho vlastní chování, když bezdůvodně žárlil. Filip ho miloval určitě tak, jak mu tvrdil. Neměl nejmenší důvod mu nevěřit…

"Lásko? Pizza je na stole…" Ozve se blízko jeho ucha. Na tváři se ho dotkne teplá dlaň. Zmateně zamžiká, vytržen ze snu. Usnul? Chtěl přece pracovat.

"Kolik je?" Zeptá se chraplavě.

"Jestli jsi usnul hned po příchodu, tak jsi spal jen půl hodinky." Vřelý úsměv a dotek dlaní na rozespalé tváři, než se k němu Filip skloní, aby ho políbil. "Zajdi si do koupelny, převlékni se do něčeho pohodlnějšího a přijď za námi, ano? Počkáme."

Hleděl do těch zářivých očí a věřil mu každé jeho slovo.