21. Kapitola

Než se pustíte do čtení (vy-víte-koho-myslím), tak bych chtěla poděkovat za podporu, kterou jste mi věnovali... Mockrát vám děkuju. Vy si neuvědomujete, čím pro mě jste... Takže bych vám věnovala tuto kapitolu, i když je... sami uvidíte. A velká pochvala patří čtenářce Dasa, která mě veřejně odhalila. Čekala jsem, kdo se chytí na udičku. Skvělá práce. Gratuluji i těm, které ta spojitost napadla. Za beta a psychickou podporu děkuji Pretynce ♥

21. Kapitola

---

***

"Takže ho operují?"

Víťa trochu roztržitě přikývne. "Ano… on… kromě poraněných očí měl pár ran i na zádech. Ten nůž nebyl velký, ale… i malá rána může způsobit velké škody."

Jakub mlčky přikývne. To on dopadl ještě dobře.

***Pohled Alexe, únos***

Byl šokovaný zjištěním, když mu došlo, že jeho dosavadní přítel opravdu myslí vážně to, co řekl. Najednou ho držely dvě gorily za ruce a pevným stiskem mu nedovolovali se pohnout. Bude mu dělat zeď? Rukojmího?

Nezacházeli s ním zrovna jemně. A kdykoliv se pohnul, dostal bolestivou ránu do nějaké části těla, která se jim zrovna zalíbila. Rozbolavělý a otupělý ránou do hlavy se zmateně nechal vést. Cítil krev, která mu stékala z nosu do úst, její železitá chuť mu ulpívala na jazyku bez možnosti proužek krve setřít.

Zatažený do auta s roubíkem na ústech, aby nemohl křičet a nevzbudil tak pozornost v okolních domech. Jak mohl dát vědět domů, že to neklaplo? Že je v pořádném průseru? A David se celou dobu tvářil tak nenuceně… jako by to dělal každý den. Jako by ty roky, co se znali, vůbec neexistovaly.

Bylo jasné to, z čeho měl největší obavy. David měl mezi policisty zvěda, který mu donášel. Jak jinak by se to dozvěděl? Od něj určitě ne, na to si dával až příliš pozor. A ten chlápek, který kvůli drogám skončil v nemocnici, dal dost jasně najevo, že už s tím nechce mít nic společného. Bude to ještě dlouhá cesta. Tomu věřil. Pokud však tenhle únos přežije. Pak už mu to bude všechno jedno. Vyděšeně se díval před sebe, se zbraní přitisknutou ke spánku ani nemukl. Netušil, jestli je nabitá a bylo mu to jedno. Byla to zbraň přiložená k jeho hlavě.

Na zátylku mu naskočí husí kůže, když se před nimi objeví opuštěná skladištní budova. Zbraň z jeho spánku zmizí, dveře se otevřou a to už si ho David odvádí dovnitř. Slyší jen zvuk odjíždějícího motoru. Co to má znamenat? Nedokáže se bránit. Vždyť tohle byl člověk, který mu tvrdil, že ho miluje.

A celou dobu lhal.

S tím člověkem žil několik dlouhých měsíců ve společném bytě, kde žili jako normální pár. Jak se mu podařilo utajovat před ním takovou dobu tak závažnou věc? Měl na všechno svoje lidi, ale stejně… musel to na něm snad nějak poznat? Proč to neviděl? Proč si nesundal růžové brýle a neviděl ho v jeho pravém světle?

Protože byl zamilovaný. Jenže to nebyla odpověď.

Proč mu nenabízel taky drogy? Bylo to kvůli jeho rodinným vazbám? Protože to měl blízko k zákonu a on se nechtěl prozradit? Měl spoustu otázek, chtěl se ptát, ale nemohl. Díky roubíku byl schopný jen nesrozumitelného huhlání. A kdykoliv udělal pokus o kontakt, byl spražen Davidovým pohledem. Co se s ním stalo? Kde se stala chyba v jejich vztahu? Dokud nevěděl, byl přeci šťastný…

Jenže to bylo jen do doby než mu otec oznámil, co je jeho přítel vlastně zač. Měl tušit, že jeho vztah nebude ponechán jen tak. Nevěděl jestli si má o otci myslet, že mu chce zničit celý život nebo to dělal pro jeho dobro. Ale čeho by docílil, kdyby byl David obyčejný podnikatel? Pak by se o tom vlastně ani nedozvěděl… to by mu otec neměl co říct. Do očí mu vyhrknou slzy.

"Ale no tak… přeci teď nebudeš brečet." Ušklíbne se na něj David arogantně a trhne s ním do strany. "Na to už je tak trochu pozdě, nemyslíš?" Nalepí se na něj, když s ním bolestivě švihne o zeď. Alex jen bolestivě vydechne, jak se znovu udeří do hlavy. Roubík z jeho úst zmizí.

Dřív milovaný obličej se objeví blízko toho jeho. "Copak ty si myslíš, že jsem tak hloupý, že nevím, že na mě teď venku číhá kupa policajtů v první řadě s tvým tatíčkem? To od tebe bylo pěkně podlé. Ty laciná děvko. Nejsi nic jiného." Prskne mu do tváře. Smýkne s ním o zem. "Ale šlo ti to krásně, dělat čubku celou dobu a zastírat mě před tvým otcem aniž bys chtěl."

Alex šokovaně otevře oči. Přál by si mít moc, která by ho odtud přenesla hodně daleko. Aby tohle všechno nemusel trpět. Aby žil dál v nevědomosti. Sladké nevědomosti.

Uvědomí si náhlou nervozitu muže, kterého nervózního snad nikdy neviděl. Dojde mu to, když Davidovy oči zatěkají po místnosti. Až potom si uvědomí, že z venku k nim doléhá hluk, který dosud neslyšel. Otočí se na bok, aby si uvědomil prudkou bolest v naražených žebrech. Zasyčí bolestí a stočí se do klubíčka.

"Můžou mě dostat, ale první budeš ty, kdo bude trpět, Alexi." Ozve se za ním maniakálně, skoro až posedle. Vyděšeně se otočí za hlasem. neměl ho spouštět z očí. Až pak si uvědomí svou chybu, kterou udělal.

Šokovaně přihlížel člověku, do kterého byl tak strašnou dobu zamilovaný, jak si před ním píchá do žíly drogu. Jak si chystá svoje nádobíčko a… zatmí se mu před očima, žaludek se zhoupne. Byl celou dobu tak slepý. Uvědomění, které jím projde, ho málem připraví o dech. Zadrhne se, čas jako by se kolem něj zastavil a kolem Davida plynul. Najednou ho viděl úplně jinak.

Už to nebyl ten samý člověk, do kterého byl zamilovaný. Brýle, které byly nakřivo od otcova milého sdělení, se právě rozbily. Teď měl jistý důkaz o tom, že mu nelhal. Cítil hořkou pachuť v ústech, jak se mu zvedly jícnem žaludeční šťávy. Chtěl se zvednout, ale oslabené paže mu to nedovolovaly.

"Kam si myslíš, že jdeš?" Na krku se mu objeví lesklé ostří nějakého nože. Zadrhne se. Chce se vytrhnout ze sevření, ale nemůže. Šokované tělo mu nedovolí se pohnout ani o píď. Jen ztuhle klečí na jednom místě, částečně opřený zády o Davida, který se k němu tiskne. Nedokáže odhadnout jestli ten třas, který prochází mezi jejich těly, je jeho nebo Davidův.

"Pusť mě…" vydechne chraplavě potichu. Je vyděšený až do morku kostí. Tyhle situace dosud vídal jen ve filmech a najednou byl v takové sám. Na zátylku mu naskočí husí kůže. Cítí, jak mu po zádech stékají kapičky studeného potu a jak se mu ochotně vsakují do trička.

U jeho ucha se ozve ostré zachechtání. Pokusí se o něj mdloby. Všechno uvnitř něj se sevře ještě víc než bylo do teď. Zavře oči. Má strach. Proč lidi venku něco neudělají? Proč ho někdo nepřijde vysvobodit? Byl bezmocný a ochromený.

Vyjekne, když se najednou ocitne tváří na zemi. Bolestně vykřikne, když dopadne. Celé jeho tělo se začne nekontrolovatelně třást. Do očí vyhrknou slzy zoufalství.

"Chci si tě ještě chvíli užít, než mě zavřou." Maniakální hlas ho děsí snad ještě víc než to chování. Tohle z něj udělaly drogy? Nebo snad strach? Bál se David vůbec? "Zabiju tě. Aby už si tě nikdo nemohl užívat. Nikdy."

Zvedne se na pohmožděných loktech.

Čepel nože projede kůží jeho krku příliš snadno. Zastaví se mu srdce. "Prosííím…" zanaříká. Krev se ochotně vsakuje do jeho trička. Zraněně vyjekne, když ho kopanec donutí otočit se na záda. Nevnímá bolest z poraněného ramene. Nepřemýšlí nad hloubkou rány. Jeho myšlení je upnuto na jedinou věc. Dnes tady zemře. Nechtěl zemřít takhle. Nikdy si svou smrt nepředstavoval. A už vůbec by si nepředstavoval něco takového.

"O co prosíš? O milost?" Zachechtá se. Jedním kolenem si klekne na jeho hrudník. Pokusí se ho ze sebe sundat, ale je příliš slabý. Až příliš… bolavá žebra se v ten moment ozvou. Další slzy si najdou cestu ven. Ostrá čepel projede po jeho krku. Přísahal by, že cítil jak kůže pod ním povolila a vyřinula se z rány krev.

Ohlušující rána nad hlavou ho připraví o slova. Polkne je do sebe a zkusí se znovu vyprostit rukama. Zacuká sebou ze strany na stranu, aby se dostal ze sevření. Kdyby se mu podařilo získat pár minut navíc…

… čepel nože projede místem obočí. Ztuhne na místě. Bojovnost je pryč. "Nedělej to… Davide… prosím… nedělej to." Opakuje své prosby stále dokola.

"Prosíš jako nějaká čubka, miláčku." Vyplivne ze svých úst David. Alex cítí jeho klepající se ruce. Nůž stále přitisknutý na čele ostrou hranou ke kosti. Cítil každičký záhyb, každičké vybočení, které nůž udělal. A nezmohl se na nic. Ztuhlý šokem. "Takhle už tě nebude chtít nikdo." Zasměje se svému vtipu.

Horká krev se rozlije Alexovi přes obličej a čelo do vlasů. Teplé rudo zakalí jeho zrak. Kdyby to alespoň tak šíleně nebolelo.

Dokázal vnímat jen pohyb nože, maniakální smích, horkou krev vytékající z jeho ran a šílenou bolest. Bolest tak úpornou…

Ozve se rána z pistole. David nad ním sebou trhne leknutím a nůž se zanoří hlouběji. A znovu. A pak ostří přejede po jeho krku až k zádům. Přitiskne si ruce na svůj zakrvácený obličej. Zvedne se mu žaludek, překulí se na bok, aby se zbavil žaludečních šťáv ve svých ústech. Nůž se jeho zad dotkne znovu a potřetí se trefí taky.

Další rána z hlavně pistole už nemine. Křik, který následuje, už Alex nevnímá.