22. Kapitola

22. kapitola

---

Jakub se pomalu přesunul nemocniční chodbou ke střeženému pokoji. Oblečený do kraťasů a mikiny by vypadal jako blázen, v tomhle ročním období. Ale díky tomu, že měl stále na ruce vyvedenou kanylku, kterou mu podávali léky a v mírném předklonu s rukou na břiše se pomalu ploužil, vypadal spíš jako nemocniční uprchlík. Před jednotkou intenzivní péče byli dva muži, kteří hlídali Alexův pokoj. Alexův otec zřejmě zapůsobil svým vlivem a vydupal si pro svého syna ochranku. Prohlédnou mu kapsy a pustí ho dovnitř. Už tady jednou byl a chtěl pustit dovnitř, ale nejdřív musel dostat svolení. A to teď měl.

Cítil se sice líp, ale pořád to nebylo ono. A když pohlédl na spoustu hadiček a mladíka ležícího na posteli, obvázaného spoustou zářivě bílých obvazů, udělalo se mu špatně. Nedokázal si vůbec představit, co musel zažívat. Přejde trochu blíž. Byl ujištěný, že ho udržovali v umělém spánku i pár hodin po druhé operaci, kterou musel absolvovat. Přišlo mu tedy jako dobrý nápad, zajít se za ním podívat ještě teď, než se probudí. Netušil, co by mu říkal. Vždyť se v podstatě neměli rádi. nekomunikovali spolu až na těch pár výjimek.

Ztěžka se posadí na židli stojící vedle postele. Sklouzne pohledem po odhaleném hrudníku, na kterém jsou nalepené elektrody ve změti náplastí. Ten zmetek se na něm musel vyřádit hodně. A stejně nechápal, jak k tomu mohlo dojít. Jenže to mohlo být tím, že jeho mysl se stále nechtěla uklidnit. Jeho sebeovládání bylo pryč. Dotkne se paže, na jejíž části nejsou žádné hadičky. Stejně jako on má rozpíchanou ruku od vývodů kanyl. Ale lepší to, než je mít rozpíchané od něčeho jiného. Ušklíbne se sám pro sebe. Myslel na hovadiny.

Život měl jít přece dál. Jistě, staly se věci, které se nedaly zapomenout a budou v něm pořád, ale musel s tím bojovat. Nikdy nechtěl spadnout do drog, měl vlastní zásady, sportoval, aby se zbavil divných myšlenek. Sport byl něco, co ho naplňovalo i odreagovalo a zbavovalo špatných myšlenek. A teď byl na sklonku hranice.

Pomalu se zvedne ze svého místa. Chtěl vědět, jak na tom je. Na jednu stranu chápal, že se každý mohl zamilovat. A někdo se zamiloval špatně. Jen nechápal, jak bylo možné, že se to za takovou dobu na Davida neprovalilo. Musely být přece nějaké náznaky… nenabízel mu drogu? Ani jednou? Měl spoustu otázek, ale tušil, že se na ně už nikdy nedozví odpovědi, protože s Alexandrem nebyli přáteli. Stali se jen pěšáky na jedné straně šachovnice. A ovládal je někdo jiný.

Věděl, kam bude pokračovat jeho další život. Zaměří se na svou posilovnu, bude ji rozvíjet a snad časem bude moct pořádat legální boxerské zápasy pro širokou veřejnost. Ale to byla dlouhá cesta. Ještě jednou se od dveří otočí na tělo pokryté obvazy a zamotané do hadiček.

"Ať máš lepší život než do teď, Alexi."

Dveře za ním zaklapnou přesně ve chvíli, kdy se hlava obvázaná zářivě bílými obvazy stočí jeho směrem a ruka, které se dotýkal, se pohne.

***

"Kubo, měl by sis dát ještě pár dní pauzu… teprve tě pustili z nemocnice."

Víťův vyčítavý hlas k němu dolehne zrovna ve chvíli, kdy si balí svou tašku a chce se vydat do své posilovny. Otočí se k němu. "To nejde, Víťo. Já se musím hýbat. Potřebuju to ze sebe dostat, jinak do těch drog spadnu taky. A doktor říkal, že když to vezmu s citem a nepřepálím se, že by to mělo být v pořádku. Jen nesmím zapomínat pít."

Kdyby zůstával dál zavřený doma, zbláznil by se. "A taky se chci kouknout, jak to tam holkám jde. Otevřel jsem a hned měsíc chyběl, to není dobrá reputace."

Víťův pohled stále přetrvává, ale nakonec jen přikývne. "Stejně jsem chtěl jít ještě něco dodělat do kanceláře, zítra máme soud… tak se na to alespoň podívám." Přejde k němu a obejme ho kolem pasu. "Slib mi, že se nebudeš přepínat a jen se trochu protáhneš."

Jakub se uchechtne. "Můžu slíbit, že se protáhnu a budu v pořádku. Zbytek ne."

"Mělo by mi to stačit." Pousměje se Víťa a pustí ho. Vezme si svůj kabát, zatímco Jakub si zapne bundu až ke krku. Byl to docela nezvyk. Na někoho, kdo ještě před měsícem běhal v téhle zimě po venku jen v mikině. Nekomentuje to.

O chvíli později už oba dva odjíždějí každý svým autem.

***

Buší do pytle jako smyslů zbavený. Ale s uspokojením zjišťuje, že to bylo účinné. Jeho mysl se pročišťovala od nevhodných myšlenek a on se začal pomalu uvolňovat. Návštěvníci posilovny sledovali jeho počínání a občas k sobě něco prohodili. Nevadilo mu to. Neměl se za co stydět. A to, že se potřeboval vybít, to nebylo nic špatného. Každý na to měl jiné metody.

Pot mu stéká po zádech a pro něj je to jako odměna za všechno, co dělá. Kdyby nemohl sportovat, byl by ztracený. Zasadí pytli těžký úder nohou a zadýchaně se na něj zahledí. Ještě že nemůže mluvit. Poslal by ho nejspíš k čertu. Uchechtne se a natáhne se pro lahev s vodou. Byl velmi důkladně obeznámený s tím, že v tomhle období musí hodně pít.

"Působivé." Ozve se mu za zády. Prudce se otočí, i když se mohl nejdřív podívat do odrazu zrcadla, kdo za ním stojí.

"Táto?" Překvapeně zamrká na muže oděného do teplákové soupravy. Věděl, že za ním byl v nemocnici, ale nechtěl s ním mluvit. Jeho život byl plný křivdy a on nevěděl, jestli se tomu muži dokáže podívat zpříma do očí.

"Mohli bychom si promluvit?" Zamrká podruhé. Nečekal to. Ani netušil, že by mohl svého otce potkat tady. Jak mohl vědět, že tu zrovna v tuhle dobu bude? Nedokáže zakroutit záporně hlavou. Ne když jeho otec stojí před ním. Dokud ho neviděl, dokázal se mu úspěšně vyhýbat.

"Jistě." Přikývne nakonec, když se vzmůže na odpověď. "Půjdeme do kanceláře, tam bude větší klid a žádné zvědavé oči." Pokyne mu, vezme svůj ručník i pití a projde mezi stroji. Předpokládá, že je následován.

"Je mi líto, co se ti stalo."

Ukryti v bezpečí kanceláře jen stroze přikývne. Neví, jak na to má reagovat. Neviděli se několik let. Tedy, on svého otce neviděl několik let.

"Lituji toho, co jsem tenkrát řekl, Kubo. Pořád jsi můj syn a já… mám tě rád. Nikdy jsem nepřestal. Jen pro mě bylo přiznání tvé orientace příliš šokující. nedokázal jsem se s tím vyrovnat tak rychle jako tvoje matka…"

"Jsi tady kvůli ní, že? Poslala tě za mnou, abych měl pocit viny?" Přeruší ten monolog.

"Kubo… ne. Jsem tu z vlastní vůle a tvá matka o tom neví. Právě teď je někde na kosmetice s kamarádkami."

Přikývne. To by jí bylo podobné. "Takže… proč jsi teda tady? Já o omluvy nestojím. Ne když jsem ti svou orientací tolik zničil reputaci ve společnosti." Byl plný křivdy, která v něm byla nahromaděna několik let. Nedokázal se od toho odprostit. Nebylo to tak snadné. i když věděl, že by za ním nepřišel, kdyby to nemyslel vážně.

"Nejdřív jsem byl zklamaný tím zjištěním, že můj syn je na chlapy… přemýšlel jsem, kde se stala chyba, Kubo, že jsem tak zklamal sám sebe i tvoji matku. Víš přece jak neustále básnila o vnoučatech. A potom jsem zklamal i tebe."

Stáli před sebou jako dva býci. On, rozbolavělý a zklamaný. Jeho otec rozbolavělý a připravený bojovat za svého syna. Alespoň jedno měli společného. Kromě rysů.

"Dobře." Přikývne. Život byl příliš krátký na to, aby to alespoň nezkusil. A možná opravdu jeho otec pociťoval vinu. Vypadal mnohem starší, než jak si ho pamatoval. Vrásky na jeho čele se prohloubily a jeho oči byly podivným způsobem smutné. Ne, nepřepadnul ho pocit viny za to, že se na tolik let od rodiny odloučil. Byl odloučen svou rodinou a on se jen stáhnul a šel si za svými cíli.

"Dobře, co?" Zeptá se překvapeně jeho starší kopie.

"Dobře, že to můžeme zkusit. Nevydědil jsi mě, takže jsem stále tvůj syn, tak jako ty jsi můj otec. Ale neslibuji, že se od tohoto týdne budu pravidelně účastnit rodinných večeří. Dej mi čas."

Oči se roztáhnou vděčností stejně jako náruč. Dva kroky k němu a ocitne se ve vřelém objetí. Překvapeně strne na místě. Tohle rozhodně nečekal.

"Díky, Kubo, pokusím se tě nezklamat podruhé." A pak se objeví ten úsměv, který u svého otce vídal, když byl malý.

***

Nebylo to tak jednoduché, jak očekával. Ne když se mu otec o dva dny později ozval na mobil s tím, že ho zve na večeři, protože prošvihli jeho narozeniny. Narozeniny, které on ani neslavil. A že pokud chce, může vzít svého přítele, pokud nějaký je.

Nejen, že z toho byl vyšokovaný, on ještě ani netušil, že mu volá otec, protože neměl jeho číslo. nemusel přemýšlet dlouho, jak bylo možné, že jeho otec ho má, ale to neměnilo nic na faktu, že potom nebyl schopný ani odpovědi. A to se mu nestávalo příliš často, aby ho něco tak dokonale umlčelo.

Ne, i kdyby nějakého přítele měl, nevzal by ho na tuhle večeři s sebou. To by byla společenská smrt. Nejdřív se přece museli dát trochu dohromady oni, ne? Až potom jim mohl přivést někoho, s kým chtěl žít. Pokud se však někdo takový vůbec najde. Od svého návratu z nemocnice totiž pochyboval o tom, že by tím vyvoleným mohl být Víťa, i když ho měl rád. Něco se mezi nimi změnilo a on byl odhodlaný přijít na to, co. To samé i s jeho povedenými sousedy.