23. Kapitola - Konec

Většinou mám u poslední kapitoly výkec... dnes bych řekla jen to, že jsem sloučila poslední tři kapitoly do jedné, aby dnes mohla být aktulka. Pročítala jsem to několikrát, mazala, dopisovala a došla jsem k závěru, že to takhle chci. Reklamace neberu... kritiku ano. Kladnou i zápornou. Děkuji všem, kteří tu byli s Poslední ránou a komentovali. Kapitolu věnuji všem, kteří u povídky zanechali komentář. Především si cením některých poznatků, případně povzbudivých slov, které jste mi věnovali. Vy určitě víte, koho myslím. Jste mi blízcí, i když vás neznám osobně, protože komentáře, které mohu číst, mě nabíjejí energií do dalšího psaní. Takže teď už snad jen říct... bavte se.

23. Kapitola - Poslední díl

---

Seděl v malém kadeřnictví a čekal až na něj přijde řada. Přemýšlel tak různě o tom, co se kolem něj dělo a hledal nějaké kladné závěry. Bude ještě chvíli trvat než se dostane na řadu, takže si to mohl dovolit.

***

Seděl zachumlaný do deky na pohovce a sledoval film jdoucí v televizi. Vůbec ho nevnímal. Netušil, za čím se honí hlavní hrdina a ani ho to ve skutečnosti nezajímalo.

"Měl by sis jít lehnout. Sedíš tady takhle už skoro dvě hodiny… a já musím jít, zítra zase brzo vstávám a nevzal jsem si věci, tak abych tě ráno nerušil." Skloní se k němu Víťa a vtiskne mu polibek na tvář. Usadí se vedle něj. Sklidil po sobě použité nádobí a když zjistil, že s ním Jakub zase není v téhle místnosti, jen si povzdychl.

"Jo, jasně, máš pravdu. Bude to nejlepší. Promiň, je to teď všechno tak zvláštní." Pokusí se o úsměv a zvedne k němu svůj pohled.

Víťa jen mlčky přikývne a zvedne se z pohovky. "Půjdu." Znovu polibek na tvář. "Kdybys něco potřeboval, tak mi zavolej, mobil máš na stole v kuchyni." Natáhne se v chodbě pro svoji bundu a tiše se vrátí ke dveřím, aby znovu pohlédl na Jakuba, který se stále ještě nehnul z místa.

Jakmile se za ním zavřou vchodové dveře, zvedne se Jakub z pohovky i s dekou stále ještě kolem ramen. Víťovo chování bylo divné a on nebyl blbý, aby to nepoznal. Na to uměl moc dobře číst v lidech, když je chvíli pozoroval. Nešlo to však se všemi. Někteří byli podobní jako on a uvědomovali si svoje chování i gesta a uměli se kontrolovat.

Něco bylo jinak. Cítil to. Víťova vřelost byla tatam a jemu přišlo, že to spíš dělá už jen z povinnosti.

***

Ušklíbne se a otočí stránku v časopise, i když stejně nevnímá, co čte.

***

Prošel domem, ve kterém bydlel Víťa, aby došel k jeho dveřím. Na schodech slyšel Víťův hlas a ještě něčí. Loučili se. Zarazí se v půli kroku. Určitě to byl muž. Tím si byl jistý. A přišlo mu, že i ten druhý hlas je mu povědomý. Kroky se začnou přibližovat po schodech dolů. Přitiskne se ke zdi a urychleně seběhne do přítmí ke schránkám. Otočí se čelem k nim, aby si prohlédl muže, který teď odešel od Víti z bytu.

Neodpoví na pozdrav. Ne, tohohle muže nikdy v životě neviděl. Zamračí se. O co tady kruci šlo? Vyběhne schody nahoru k Víťovi. Měl milence? Nejspíš… vždyť on byl nepoužitelný… ušklíbne se. A navíc mezi sebou neměli nic jiného než sex. Dobrý sex. To musel uznat.

Zazvonil na zvonek vedle dveří bytu, ve kterém bydlel Víťa. Že se nemýlil, prozrazovala i cedulka na zvonku s jeho celým jménem a titulem. Chvíli se nic neděje, než se dveře doslova rozlítnou ve vřelém gestu a za nimi se objeví Víťa s úsměvem od ucha k uchu, mokrou pokožkou a ručníkem ledabyle přehozeným přes klín. "Zapomněl sis něco..?"

Zůstanou na sebe oba okamžik mlčky zírat. Ale Jakub už má svůj výraz ovládnutý. On si na překvapeného hrát nemusí. "Jakube..?"

Zakroutí hlavou. "Nemusíš se namáhat, pochopil jsem." Mávne nad tím rukou. Jen vyšel nahoru, aby se opravdu ujistil. Ale cucflek pod klíční kostí byl víc než výmluvný. Otočí se, aby zmizel a mohl Víťu vymazat ze svého života.

"Kubo… já…" Ozve se mu za zády. Snad omluvně?

"Hm? K tomu není víc co dodat, Víťo." Otočí se ještě na okamžik, aby ho vysvobodil z hledání nějakých slov. Ale stejně nechtěl nic slyšet. Měl ho rád… předtím. Před tím, než ho zavřeli do nemocnice na několik týdnů a stala se z něj troska. Teď už nebyl pro něj, uvědomoval si to.

"Budu se ženit… teda… registrovat."

Překvapeně zalapá po dechu. Tahle slova ho donutí se otočit úplně. "Prosím?"

A Víťa dokonce na moment překvapí svým vzezřením, kdy opravdu vypadá, že je mu to líto.

"Bylo to s tebou vážně fajn, ale… my se rozešli a tak nějak se zase postupně k sobě vraceli a já mezitím… jezdil k tobě no a… uvědomil jsem si díky tomu pár věcí… jsi skvělý chlap, Kubo."

"A ty jsi pokrytec, Víťo. Měj sladký život." Popřeje mu kysele. Zastrčí ruce do kapes a bez dalšího ohlížení seběhne dolů, aby vypadal z tohohle domu a vymazal Víťu pro jednou ze svého života. Přidal si pomyslný zářez dalšího vztahu, který chvílemi vypadal nadějně a nevyšel.

***

Vymění časopisy, aby nezíral pořád do jednoho a zaujatě jím začne listovat. Měl se objednat. nemusel by tady teď čekat.

***

Zaparkuje na příjezdové cestě u svého domu a překvapeně se podívá k domu své sousedky, kde do teď bydlel Rosťa se synem a ta jejich údajná au-pairka. Kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo. Chvíli je pozoruje. Vynáší do několika přistavených aut krabice. Odjíždí?

Vystoupí z auta přesně ve chvíli, kdy z domu vyjde Rosťa. Od toho incidentu se spolu nebavili. Jen se několikrát potkali u svědčení a výslechů, ale to bylo všechno. Sleduje přes tající sníh, jak Tomáš s mávnutím ruky nastoupí do vozu.

"Kubo?"

Kdy se Rosťa dostal tak blízko? Zaostří na něj svůj pohled. "Hm?"

"Chtěl jsem ti poděkovat za všechno, s čím jsi nám pomohl. Náš právník tě asi bude ještě kontaktovat, protože to řízení není zdaleka u konce, ale už tě nebudou s ničím obtěžovat."

Pomalu přikývne. Má v tom zase vidět nějakou levárnu? Ale snad ne. Natáhne před sebe ruku, aby se rozloučil. Dnes z jeho života mizí dva celkem důležití lidé a rád je neuvidí oba dva. Svým gestem vyrazí Rosťovi dech, ale ihned ho zase nabere a s úsměvem dlaň přijme.

"Něco pro tebe mám…" Vytáhne z desek, které měl celou dobu v podpaždí několik bílých papírů. "Je to tvůj čistý trestní rejstřík. Žádné klukoviny, žádné průsery z dospělosti. Teď můžeš začít znovu."

Překvapeně si od něj převezme papíry a opravdu… zamrká. Sice mu řekli, že to udělají, ale nevěřil tomu stejně jako celé sebrance policistů, kteří se kolem něj motali. "Díky, Rosťo. Nakonec asi nejsi zase tak špatnej, jak ses chtěl tvářit."

Ten jen pokrčí s úsměvem rameny. "Já sliby plním a to pěstí jsem si zasloužil, i když to další ne…"

"Neprovokuj nebo dostaneš další." Zavyhrožuje mu svou pěstí před nosem a zasměje se. "Zasloužil sis to, jinak bych to nedělal."

Přikývne. "Když budu mít cestu kolem, tak se stavím u tebe v posilce. Slyšel jsem, že si ji lidi nemůžou vynachválit… obzvlášť účinné rady majitele."

"No… kdybys nekecal, tak bych ti to možná i věř. Už běž. Čekají na tebe." Kývne hlavou k autu, ve kterém seděl jeho syn.

"Ať se ti daří i dál."

"Díky, Rosťo. I vám." Ještě mu mávne, než nasedne do auta a pak už jen sleduje, jak celá kolona odjíždí. Pryč z jeho života. Desky s papíry pevně stiskne ve svých prstech. Zbývalo vyřídit poslední věc.

***

S úsměvem zjistí, že už byl skoro na řadě. Nějak rychle mu to dneska uteklo.

***

Zastavil se v nemocnici, nedalo mu to. Musel ještě jednou vidět Alexandera a ujistit se, že byl v pořádku. Že se pokoušel žít. Bylo to už několik týdnů, co ho navštívil poprvé. Dnes s sebou přinesl i čokoládu. Ta nikoho nemohla urazit. Na nervy z nemocnice byl cukr dobrý.

Zaklepe na dveře, když se ozve vyzvání, vejde. S překvapením se zarazí ve dveřích. Alexander tam nebyl sám. Té dívce… spíš skoro dospělé ženě… "Já… omlouvám se, nechtěl jsem rušit." Chce vycouvat.

"To nic… pojďte… před chvílí usnul." Pobídne ho s úsměvem a jemu dojde, že to opravdu musela být sestra. Rysy byly nezaměnitelné. Oči byly stejné.

"Jak na tom je?" zeptá se tiše, s respektem.

"Ne moc dobře… on… není jisté jestli uvidí a psychika… je to špatné." Posmutní. Lesk v jejích očích se vytratí. Musí být mladší. Vypadala tak mlaďounce. "Kdo jste?"

"Já… vlastně… nikdo, ale jen jsem chtěl Alexovi popřát hodně štěstí do života." Pokusí se o úsměv. Podá velkou čokoládu ovázanou mašlí. "Tady… kdyby měl třeba chuť."

"Jste jeho milenec?"

Jakub se zakucká vlastní slinou. "Ne.. my… vlastně jsme spolu ani moc nevycházeli. A znali se v podstatě od vidění… prohodili jsme spolu jen pár slov."

"Já už vím, kdo jste, ale pokud chcete… je zajímavé, že ti, kteří se tvářili jako přátelé, nepřišli. A vy, který ho vlastně neznáte, sem zajdete popřát mu hodně štěstí…"

"Vlastně máme něco společného… oba jsme se rozhádali s otci… oba jsme udělali chyby, kterých budeme ještě dlouho litovat, ale nejdůležitější je, abychom odpustili sami sobě." Opustí místnost. Nechce odpověď na svá slova.

***

"Tak pojďte, Jakube. Už se na ty vaše dlouhé vlásky celá třesu." Pobídne ho starší kadeřnice. Chodil k ní celkem pravidelně. Nevymlouvala mu to, že nosil takové dlouhé háro. Naopak mu pořád říkala, jak mu dlouhé vlasy sluší. Usměje se, odloží časopis a přejde přes kadeřnictví, aby usedl do černého křesla.

"Chtěl bych udělat jen kraťounké mikádo, takový rozcuch. Zvládnete to?"

Stříbrné nůžky dopadnou s řinkotem na zem.

***

Soustředil se na svého soupeře proti sobě. Chybělo málo, ale dav byl vyburcovaný a on si chtěl tenhle zápas užít.

Výherná rána za dosavadním životem. Jeho nelegální život zatloukl pomyslný hřebík.

Poslední rána.

Byl konec.