5. Kapitola

Příště už to snad stihnu dřív...

5. Kapitola

---

"Dneska nelovíš?" Kryštof se posadí na barovou stoličku vedle Lea a mávne na Matyáše, že by si něco dal. Ten mu jen kývne zpátky na srozuměnou. Má ještě nějaké zákazníky, takže až na něj přijde řada.

"Ahoj. Ne, dneska jsem přišel jen na chvíli." Úsměv a odvrácení hlavy stranou. Kryštof se zamračí. Tohle nebyl ten Leo, který ještě před pár dny flirtoval se vším, co minul.

"Nevyměnili tě někde?" Pousměje se.

Leo se k němu otočí čelem a jemu dojde, že nevypadá zrovna dobře. "To bys stejně nepochopil." řekne skoro až chladně. Ne se škádlivým podtónem, který pokaždé používal při jejich rozhovorech.

"Tak co to bude, Kryštofe?" Otočí se kolem nich za barem Matyáš a usměje se na Lea, který k němu zvedne pohled.

"Dám si jen džus, sice už mám po službě, ale na koleji bude tak jako tak nuda… nikam nespěchám, ale hlavu chci mít dneska čistou.." Zaklepe dlaní o svojí pracovní bundu.

"A jo, já úplně zapomněl, že děláš toho nočního hlídače. A baví tě to?" Zvedne zvědavě obočí.

"Peníze na studia se mi hodí a práce je to dobrá." Pokrčí nenuceně rameny. Nelhal. I když to občas bylo náročnější. Obzvlášť během zkoušek.

"Máťo, můžeš mi to hodit pod pult? Nerad bych v tom měl něco navíc…" Odsune najednou Leo svou skleničku a zvedne se ze stoličky. Rychlými kroky a bez otočení zmizí chodbou k toaletám.

"Co mu je?" Zeptá se Kryštof Matyáše. "Dneska vypadá obzvlášť špatně."

"Je nemocný, tak se to asi projevuje… neměl by tu vůbec být, ale je moc paličatý na to, aby zůstal doma." Usměje se Matyáš vědoucně a schová skleničku před zraky ostatních. Otočí se ke Kryštofovi zády, aby mu nalil jeho oblíbený džus. "Tady to máš."

"Díky." Rukou si přisune sklenici k sobě, druhou k Matyášovi postrčí bankovku, ale pohled má stále upřený do míst, kde zmizel Leo. Na nemoci asi něco bude, protože opravdu nevypadal dobře. "Že by střevní chřipka?"

Matyáš se ušklíbne. "S tou by ven nechodil ani kdyby chtěl." Pokrčí rameny a nechá Kryštofa samotného, aby se mohl věnovat dalším zákazníkům.

Kryštof neví, co si o tom má myslet. Vypadalo to, že Matyáš ví něco navíc, ale nechtěl o tom mluvit. No co, vlastně to byla Leova věc, jen se mu nelíbilo, jak ten kluk vypadal. A nevypadal ani o moc líp, když se po chvíli vrátil a usadil se zpátky na stoličku vedle Kryštofa.

"Nechceš doprovodit domů, Leo?" Otočí se na něj se zkoumavým pohledem. Jestli byl před odchodem bledý, tak teď byl zelený a skoro průhledný. Natáhne k němu ruku, aby se dotkl jeho předloktí. "Nemáš teplotu?" Zkonstatuje otázkou, když mu přes mikinu k prstům dolehne vlhké horko.

Leo sebou při tom doteku cukne. Střelí po Kryštofovi pohledem. "Starej se o sebe, díky." A natáhne se za bar, aby si vzal svoji sklenici. Nebylo mu dobře, ale nechtěl být doma sám a litovat se nebo cokoliv jiného, co by to jen v náznacích připomínalo. Nechce si Kryštofa všímat, ale jeho přítomnost je příliš blízká, než aby šel tak snadno přehlídnout. Povzdychne si. "Dobře, omlouvám se. Nemůžeš za to, že se cítím fakt blbě, takže promiň." Vydechne nakonec a utopí svůj pohled ve sklenici s pitím.

Kryštof se pousměje. "V pohodě. Nebudu ti lhát. Nevypadáš vůbec dobře a člověk má tendenci se o tebe starat, i když o to asi nestojíš." Pokrčí s úsměvem rameny.

"Máš pravdu, nestojím." Stál by o to, kdyby nevěděl, jaké důsledky mají léky. A nehodlal nikomu ukazovat fakt, že si v jistých chvílích snaží vyzvracet střeva a potom brečí nad záchodovou mísou a spílá tomu, kdo mu tuhle nemoc snesl. Chtěl by, aby ho vzal někdo do náruče a pomazlil, šeptal mu, že to bude dobré a on by tomu naivně věřil. A Kryštof… klidně by jím mohl být. Ten kluk jako jediný nepodlehl jeho svádějícím tanečkům a i když s ním kolikrát na parketu řídil, nikdy k ničemu než dotekům během tance nedošlo. Možná proto v něm teď viděl něco víc. Nepovažoval ho jako všichni ostatní, za levný kus zboží. Nebo v to alespoň doufal.

"Nechceš prášek, Leo?" Zmateně zamrká, když se vedle něj objeví Matyáš. Pak sklouzne na Kryštofa na druhé straně. Ti dva by se k sobě určitě hodili. Občas spolu i laškovali, ale Matyáš si zásadně nezačínal s nikým, kdo mu sem chodil. Na to ho znal až moc dobře. Vždycky se jen potutelně usmíval.

Zakroutí hlavou. "Ne, nechci, díky. Něco jsem si vzal už doma, ale zřejmě je to stejně k ničemu…" Lékaři ho upozorňovali na vedlejší účinky léků. Nebylo to poprvé, co ho zachvátily bolestivé střevní křeče a potom ho přistihl stažený žaludek ve snaze zvrátit své vnitřnosti na světlo boží. "Asi půjdu." Obrátí do sebe zbytek svého pití a sklouzne ze stoličky.

"Počkej… doprovodím tě. Tak díky, Matyáši, zase přijdu." Mávne na barmana a své pití nechá ležet nedopité.

"Jasně, s tím počítám." Usměje se na ty dva Matyáš a bedlivě sleduje odcházející záda. Zajímavé na tom je, že Leo to přijal bez větších protestů. To bylo dost neobvyklé. Zakroutí nad tím hlavou a raději se vydá věnovat obsluze. Přemýšlet bude moct později. A že má o čem.

Kryštof se zahákne vedle neprotestujícího Leonarda a usměje se tomu. On opravdu přijal jeho doprovod bez řečí?

"Co se tak šklebíš?" Ozve se vedle něj nespokojené zahuhlání.

Uculí se. "Ale to já jen tak. Víš. Ještě nikdy jsem neměl možnost někam tě doprovodit. Je to nezvyk."

"Tak si na to moc nezvykej." Zabručí nespokojeně, ale užívá si to. Lhal by, kdyby řekl, že ne. Pousměje se do vysokého límce kapucy a zarazí ruce do kapes. "Víš, že je to poprvé, co jsem tě viděl v baru v těhle hadrech?" Kývne bradou směrem ke Kryštofovi a jeho služebnímu oblečení.

"Uvědomuju si to, zatím jsem to vždycky zvládal i s převléknutím až v práci."

"A dnes ne?" Zeptá se Leo zvědavě. Měl snad nějaké jiné plány před prací?

"Ne, dnes jsem byl líný." Pousměje se. A taky dost spěchal, chtěl být z pokoje co nejrychleji pryč a nezdržoval se nějakým dalším přemítáním o tom, co bude vhodné a co ne.

"Zvláštní myšlení." Zakroutí Leo očima. Ale nenápadně poočku nakoukne na Kryštofa. Slušelo mu to, i když ke košili zastrkané do volných kalhot s koženým páskem se skoro kanady moc nehodily. A nelíbila se mu jejich barva. "No, já budu dál pokračovat tudy." Kývne k druhé ulici. Věděl, kde Kryštof po nocích pracoval, aby si přivydělal na studia.

"Doprovodím tě…"

Leo ho zarazí rukou. "Není třeba, zvládnu to i bez doprovodu. Díky. Zatím čau." Chce se rozejít, ale Kryštofova ruka na jeho lokti ho zastaví. Zmateně zamžiká jeho směrem. Zhluboka se nadechne, aby potlačil nevolnost, která ho najednou zastihla.

"Doprovodil bych tě rád… jestli ti to nevadí." Leo se zarazí nad jeho tónem, i když se snaží rozdýchat nevolnost, která ne a ne odejít. Teď by tu Kryštof být neměl. Nikdo by ho neměl vidět v tomhle stavu. Prostě ne. Jeho pověst by byla v háji v okamžení. Kryštof by se určitě rozběhnul a hned to všem vyslepičil.

"Prostě běž…" Zachraptí a vytrhne se mu. Má to ještě kus cesty, ale když bude sám, bude se mu do křoví zvracet líp. Zamotá se mu hlava. Paže vystřelí do vzduchu, jak se snaží zachytit něčeho pevného. Hmátne po něčem měkkém, teplém.

"Leo..!" Vyjekne Kryštof, když se Leonard zapotácí. Přiskočí k němu a na poslední chvíli omotá paži kolem jeho pasu, aby se nesesunul na zem. Leonardův pevný stisk na paži, jak hmátne vzduchem ho donutí syknout. Upustí svou bundu na zem, aby měl volnou i druhou ruku a přitiskne ho k sobě.

"Jsem v pohodě…" vydechne Leo zmoženě, když se trochu probere z mdlob. To, že nespadl na zem a ještě ho držely pevné paže na mužném hrudníku… nikdy si nevšiml, že by byl Kryštof až tak vybavený.

"Jo… jasně… a já jsem papež." Protočí Kryštof očima a zatímco si tiskne hubené tělíčko k sobě, projede očima prostor kolem nich, aby našel nějakou lavičku. "Jsi schopný trochu jít?"

"Hm?" Zvedne k němu nechápavě pohled. "Jo… jsem." Nadechne se, aby nabral stabilitu na roztřesených nohách, ale nepouští Kryštofovu paži. Má ji jako poslední záchranu.

"Tak jo, dovedu tě k tobě…" Pousměje se a sklouzne paží na Leův pas, jednu jeho ruku si přehodí přes ramena a pomalu se s ním rozejde ulicí osvětlenou jen několika lampami.

"Vážně se nemusíš obtěžovat, Šťofíku. Zvládnul bych to sám." Odtuší Leo, ale ta blízkost Kryštofova těla… teplo tisknoucí se k jeho celému boku a vůně, která… bylo mu špatně a v klíně mu narůstala erekce. Potlačí frustrovaný sten. Jeho tělo netušilo, kterou část si má vybrat nebo co? Je jasné, že erekce byla příjemnější než nevolnost, ale taky si uvědomoval, že by mu Kryštof nedal to, co chtěl.

"Víš, že už mi tak vlastně nikdo neříká?" Řekne najednou Kryštof. On už vlastně ani moc nechodil ven mezi ostatní, aby mu tak mohli říkat. Když už, tak určitý čas trávil v baru a většinou sám nebo na parketu laškováním s Leonardem. Uculí se. Neříkal, že to nebylo příjemné odreagování. Spíš naopak. A jinak se musel zaměřovat na svoje povinnosti. Zkoušky před závěrečnými státnicemi už klepaly na dveře. A Matyáš… měl o něj opravdu zájem. A místo toho, aby ho balil na baru, tak si k sobě tisknul tohodle svůdce. Skousne si ret, když mu dojde, že Matyáš si mohl myslet, že po tom posledním úklidu, se kterým mu pomáhal… že ztratil zájem? Polkne. Tak to ale nebylo. Neměl teď jen tolik času a… nejraději by se nakopal do zadku. Někoho chce a najednou se tak hloupě stáhne… probere ho Leův hlas. Překvapeně zamrká, když si uvědomí kde jsou. Zamyslel se tak hluboce, že přestal vnímat i svoje kroky.

"Jsem doma…" Kývne Leo k věžáku a začne v kapse hledat klíče. "Já… no… díky. Pozval bych tě na kafe, ale na to už je docela pozdě…" Konstatuje fakt, že bylo něco kolem druhé hodiny ranní.

"Pomůžu ti ke dveřím a nechám tě být. Jen si chci být jistý, že jsi došel domů opravdu v pořádku. A i za pár schodů se ti může něco přihodit…"

"To ti teda díky…" protočí Leo oči, ale nevytrhne se mu.