6. Kapitola

6. Kapitola

---

Ztěžka dýchal, nechal se dovést až ke dveřím svého bytu a potlačoval nevolnost, která se o něj pokoušel. Zakázal si poprosit Kryštofa o nějakou pauzu na schodišti. Nikdy mu přeci tři patra nedělaly problém, proč by měly teď. Jenže cítil, že to byla obrovská hloupost. Zbytečně si vyvolal to, že se jeho žaludek nesouhlasně kroutil a burcoval. Pevný stisk na boku ho však mlčky ujišťoval o tom, že se nic neděje a že ta ruka tady pořád bude, aby ho podržela, kdyby náhodou zase omdlel. "Jsem tady." Zachrčí a polkne obrovský knedlík, který se mu usadil v krku.

Kryštof přikývne na souhlas, i když tu nikdy nebyl, ale teď momentálně se spíš soustředí na Lea, který je bledý a ztěžka oddechuje. Nechtěl to na schodech moc komentovat a tak jen pomáhal, aby se mu šlo líp, jenže teď, když stáli před dveřmi, které je za chvíli rozdělí, si nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad. "Co kdybych se k tobě nenápadně pozval na kávu a dohlédnul na to, že budeš bezpečně uložený až v posteli? Vážně nevypadáš dobře, Leo a… ježiš já jsem blbec. Vůbec mě nenapadlo, že bys mohl s někým bydlet… promiň."

Ušklíbne se. "Normálně mě sice provokuješ, ale nikdy nejsi až takhle… žiju už několik let sám." Zakroutí hlavou a konečně se trefí do klíčové dírky. Nohy má slabé a už se těší, až bude zavřený za dveřmi svého bytu. Jenže to vypadalo, že se Kryštofa jen tak nezbaví. "Není třeba, abys mi dál pomáhal. Zvládnu to sám." Sotva to dořekne, zhoupne se mu žaludek. Jenže tentokrát si byl jistý, že to nerozchodí. V ústech ucítí pachuť žluče. A jemu nezbyde nic jiného než zapadnout do bytu a doběhnout k záchodu.

Kryštof se za ním zmateně dívá. Stojí v otevřených dveřích a neví, jestli má vstoupit nebo zaklapnout a jít. Když se však ozvou dávivé zvuky z útrob bytu, rozhodnou nohy za něj. Pohne se kupředu. Odloží bundu a skopne svoje boty. Ještě vyndá klíče ze dveří a zaklapne za sebou. Jde rovnou za zvuky vycházejícími z otevřených dveří. Nepochybuje o tom, že by šel špatně.

Když vidí Lea, jak klečí před záchodovou mísou a kroutící se žaludek mu stahuje břicho a dáví ho, najednou mu ta myšlenka, že se dívá na člověka, který zvrací, nepřijde nechutná. Projede jím lítost.

Sklouzne na kolena vedle toalety. Rukama se dotkne Leových nahrbených zad a začne je v malých kruzích hladit. Tělo pod jeho dotekem ucukne, ale s další nadcházející křečí žaludku už nedokáže reagovat.

"Vypadni…" Zachrčí nakonec Leo zmoženě, když se to konečně tak nějak uklidní. Bolí ho břicho i celé tělo. V ústech nepříjemnou pachuť žaludečních šťáv. Opře své čelo o studenou mísu a zavře oči. Proč nemohl Kryštof odejít? Chtěl mít důvod, proč by se mu mohl vysmívat? Jenže ty ruce na jeho zádech… bylo to přesně takové, jak si představoval. Příjemné a uklidňující. První slzy si najedou cestu skrz pevně sevřená víčka. Tělo zachvátí trhané vzlyky.

Kryštof si uvědomí, jak těžké to musí být pro člověka, který se nachází na druhé straně. On sám by asi v takové situaci taky nebyl rád, ale… stáhne si Lea na sebe, přitiskne si ho do náruče a prsty setře slzy stékající po tváři.

"Proč jsi tady?" Zachraptí Leo zmoženě, když se ocitne v pevném objetí.

"Vlastně ani nevím." Pousměje se Kryštof. Taky to nechápal. "Už je to lepší? Nechceš si dát sprchu nebo tak?"

Leo zakroutí hlavou, ale pomalu se začne zvedat. Sprchu nechce, ale zuby si vyčistit musí. Nebo si alespoň vypláchnout, aby se zbavil té nepříjemné pachuti. A taky se potřeboval co nejdřív dostat z Kryštofovy těsné blízkosti. Nedělalo by to dobrotu. Stejně pořád nechápal, co tady chtěl. Byl to přece pokaždé on, kdo odmítal jeho svádění.

Ztěžka se opře o umyvadlo, když se jeho boků dotknou dlaně, které ho pevně stisknou a přidrží na místě. Nekomentuje to. Jen si chrstne do obličeje studenou vodu. O chvíli později se od umyvadla zvedne, relativně v pohodě. jen nohy jsou slabé a žaludek bolestivý stejně jako břicho. "Už jsem dobrej… díky… a no… můžeš asi už jít." Pokusí se o úsměv, ale rty se stáhnou do bolestivého šklebu.

"Ty jsi vážně nemožnej." Protočí Kryštof očima a vezme Lea pod ramenem, aby mu pomohl opustit koupelnu. Vidí na něm, jak je slabý. "Pomůžu ti do postele a udělám ti čaj. Třeba ti to pomůže zklidnit ten žaludek… a neprotestuj, stejně se nemůžeš moc bránit." Uchechtne se.

"Jsi u mě doma bez pozvání… mohl bych zavolat policajty."

"A co bys jim řekl?" Zeptá se pobaveně. "Že jsem se ti vloupal do bytu a když jsem viděl, že ti je špatně, tak jsem ti držel vlasy nad záchodem? To by ti myslím neuvěřili a nedělám tu nic nekalého. Navíc mě spousta lidí zná, i když ne tady v okolí… Matyáš by mi to dosvědčil." Usměje se na něj a nerozhodně se zastaví na chodbě. "Kde máš ložnici?"

Leo bez protestů mávne rukou ke dveřím přímo proti nim. "Měl bys mě tu nechat a jít… není to nic, co bych nezvládl i sám…"

"O tom nepochybuju, ale není lepší využít toho, že ti někdo nabízí pomoc, když ti není dobře?" Pozvedne obočí a prostě se s ním pomalu rozejde do ložnice. Pomalu ho položí na rozestlanou postel a zvedne mu nohy, aby ho položil. "Svlékneš se sám, ne?" Usměje se. "Udělám ti ten čaj…" Opustí ložnici a začne hledat kuchyň. Naštěstí byt není tak velký, aby s tím měl nějaký problém.

Leo se pomalu svlékne ze svého oblečení a zachumlá se pod peřinu. Tenhle nový pocit byl zvláštní. Ležel v posteli a čekal až mu bude přinesen čas. Dávno si tomu odvyknul. Máma mu takhle čaj nosila naposledy ještě jako dítěti. Poslouchal bublání vody v konvici a jemné cinkání hrnečků o linku. Vypadalo to, že Kryštofovi nedělal problém se takhle pohybovat po naprosto cizím bytě.

Zaboří hlavu do polštáře a vydechne. Přivře oči nad dalším přívalem nevolnosti, ale zdálo se, že zvracet už nebude. Stejně neměl co. Střeva už dávno obrátil vzhůru nohama a vyždímal je nadoraz.

"Tady to máš." Vyruší ho z rozjímání Kryštofův hlas. Matrace se prohne pod jeho váhou, jak se posadí na její kraj. "Ještě jsem ti to trochu vychladil, aby ses neopařil." Usměje se a pomalu přiblíží hrnek k Leovým ústům. "Měl bys to jen srkat, abys nedráždil žaludek a i tak hodně pít, abys nebyl dehydratovaný. Teď jsi ze sebe dostal dost tekutin."

"Jsi snad zdravotní sestřička?" Ušklíbne se Leo, ale vděčně přitiskne rty k teplému okraji porcelánu.

"Možná…" Usměje se Kryštof a soustředěně dohlédne na první srknutí.

O chvíli později už sleduje, jak Leo upadá do spánku. Dotkne se dlaní spící tváře a jemně ji pohladí. Vypadal takhle jako poraněné štěně.

***

"Tak si představ, že Marek už odletěl…" Pronese Patrik jakoby nic ke svému kamarádovi. Pololežel u něj v pokoji na zemi s nohama vyloženýma na sedací vak a opřený zády o postel. Na klíně měl knihu a kolem sebe několik sešitů. Snažili se do hlav dostat nějaké informace před zkouškou, aby nevypadali jako naprostí pitomci, ale moc se jim to stejně nedařilo, protože co chvíli se bavili o nějaké, zrovna důležitém, tématu.

"Co?" Zvedne k němu Sam zmateně pohled. Zrovna se začetl do celkem zajímavého odstavce.

"Říkám, že Marek už je v tom novém týmu… už odletěl. Včera ráno." Zazubí se Patrik vědoucně na zmateného Sama. "A nekoukej na mě tak, já vím, že po něm pořád vzdycháš."

"Nemůžeš mi už s ním dát pokoj? Vážně je mi jedno, kde teď je. Konec si zasloužil. Byla to jeho chyba. A jestli já kvůli němu vzdychám… jsi na omylu. Nevzdychám po něm vůbec." Zamračí se na něj ošklivě. Neměl tohle rýpání rád. Marka od jejich rozchodu neviděl, za což byl rád. Nebyla to zase tak úplně pravda, že by mu to bylo jedno, ale bylo lepší, když o něm nic nevěděl.

"Jen jsem si říkal, že bys to chtěl třeba vědět… přeci jen… byli jste spolu nějaký čas a teď, když tu není, tak se nemusíš omezovat v kontaktu s jinými." Pokrčí Patrik jakoby nic rameny. Na Samův nepřátelský škleb reaguje smíchem. "Už mlčím, dobře. Ale třeba by tě zajímalo, že se na tebe ptal…" Na hlavě mu přistane polštář. To dopadl ještě dobře, taky to mohla být kniha, kterou Sam držel v druhé ruce.