8. Kapitola

8. Kapitola

---

"Nevíš, co je s Leonardem? Dlouho jsem ho neviděl v baru… a to dřív chodíval skoro denně." Otočí se Matyáš na svém ručníku, vystavujíc tak tělo večerním slunečním paprskům. Věděl, že Leo je jistým způsobem nemocný, ale když o něm neměl zprávy, byl trochu nesvůj.

Kryštof otevře oči a otočí hlavu Matyášovým směrem, aby se mu podíval do očí. "Je teď v nemocnici… říkal mi, že ty víš… takže tomu asi rozumíš."

Matyáš přikývne. "A jak je na tom, nevíš?"

Zakroutí hlavou. "Nechtěli mě k němu pustit, protože si to nepřeje, ale přítel mého kamaráda v nemocnici pracuje, i když na jiném oddělení… vytáhl z doktora nějaká moudra a prý je na tom dobře. Už ten bacil prý zlikvidovali. Tak nezbývá než jim věřit." Pousměje se.

"A ty jsi v pořádku?"

Kryštof sebou trhne. Takovou otázku rozhodně nečekal. Uhne pohledem z Matyáše na hladinu vody za jeho zády. "Jistě, proč bych neměl být?"

Ledabylé pokrčení rameny. "Jen tak." Usměje se Matyáš a zase se položí. Nemohlo mu neuniknout, že se vztah mezi Leonardem a Kryštofem změnil. Před pár měsíci, kdy se pošťuchovali v baru, by netipoval, že jednou bude Kryštof dorážet na doktory, aby zjistil, co s Leem je. Měl by jim to přát, ale proč ho to najednou tak mrzelo? Ztratil snad Kryštof zájem o něj? Vždycky na něj dělal tak roztomilé oči a on se jen smál… promeškal snad svou příležitost mít s Kryštofem víc než jen přátelský vztah z baru? Natočí k němu hlavu, aby si ho prohlédl. Se zavřenýma očima a obličejem, vlastně celým svým tělem, zakrytým pouze jen kouskem látky z plavek, se vystavuje slunečním paprskům a on si uvědomuje, že ho ten pohled docela vzrušuje. Kryštof nebyl vůbec ošklivý. Spíš naopak. A nebyl mezi nimi zase tak velký věkový rozdíl, i když Kryštof stále ještě studoval. Poslední rok a po státnicích se chtěl uplatnit někde v oboru. Říkal mu to.

Změnil se. Když se poprvé objevil u něj v baru, byl divoký a nevybouřený, ale postupem času a jak roky přibývaly, se proměňoval nejen jeho vzhled, ale i myšlení a chování.

"Proč ti vlastně Leo říká Šťofíku?" Zeptá se najednou. Už nad tím přemýšlel několikrát. Většinou chvíli po tom, co Leo Kryštofa tak oslovil.

"Nějak se to chytlo vy škole." Uchechtne se Kryštof. "Jmenuju se totiž Kryštof Šťastný. A vzniklo to jednou špatnou výslovností zkratek… dál bych to nerozváděl, je to dlouhý Příběh." Zazubí se.

"Teď mi došlo, že za ty roky, co se známe, jsem tvoje příjmení dneska slyšel poprvé." Zachechtá se.

Kryštof pokrčí rameny. "Zase tak moc dobře jsme se neznali… a nikdy potom na to nepřišla řeč. Nebylo třeba se zmiňovat… je to jen příjmení." Pousměje se.

To byla pravda. Musel Matyáš v duchu uznat. Většinou se bavili o jiných věcech, než aby řešili příjmení. Nepochyboval však, že by Kryštof jeho příjemní neznal. Měl ho na několika certifikátech o absolvování barmanských kurzů a některých soutěžích. "Takže Šťastný, hm?" Pousměje se. Věčně usměvavému Kryštofovi to jméno sedělo, ale do baru se lidé chodili bavit a Kryštof neukazoval špatné nálady. To se raději několik dní neukázal.

"Jo." Přitaká Kryštof souhlasně a zazubí se. "Ale když už jsme u toho, tak podle tvého příjmení bych tě tipnul spíš na nějakou cukrárnu. Tvůj táta byl asi hodně zamilovaný, co?"

Tentokrát je to Matyáš, kdo pokrčí rameny. "Láska je náhodou pěkné příjmení. Ale můžu být rád, že rodiče neměli smysl pro humor a nepojmenovali mě třeba Valentýn. To bych jim asi poděkoval. Už díky tomu příjmení jsem si na škole užil… ale holkám se líbí." Uchechtne se. Škoda jen, že měly smůlu. A jemu se láska vyhýbala. Zatřese hlavou, aby takové myšlenky odehnal. Během práce v baru ho láska zrovna nepotkávala. Spíš nadrženost a chtíč. "Myslíš, že by mi cukrárna seděla? To už by si měly sousedky tuplem o čem povídat." Ušklíbne se.

"Copak se ti nikdo nelíbil?" Zeptá se Kryštof se zájmem. Vlastně se z toho snaží vytěžit něco pro sebe… zjistit, co Matyáš chce a očekává.

"O vzhled nejde, Kryštofe. Já už bych chtěl i někoho, kdo mě bude brát takového, jaký jsem. I s problémy kolem mě a tak… a takových není málo. Nebo já jsem alespoň na žádného ještě nenarazil." Řekne popravdě. Na Kryštofa se ale neohlédne. "Hele… budu muset pomalu jít. Chceš někam vzít? Jsem tu autem…" Nabídne mu odvoz, protože to je to nejmenší co by v tuhle chvíli mohl udělat. Sice měl dnes večer volno, ale některé otázky vyvolávaly myšlenky. Myšlenky, které zrovna teď probírat nechtěl.

"Sice jsem se chtěl zpátky projít, ale asi jo… využiju toho." Přikývne souhlasně a posadí se. "Hned nebo budeme ještě chvíli ležet? Je tu hezky a ticho… jak ty lidi odešli, tak je tu takovej klid." Měl to rád. Vyrůstal v menším městečku. A v hlavním městě přišel o jakékoliv soukromí při procházkách v ulicích.

Překvapeně si Kryštofa prohlédne. Nečekal by od něj něco takového… měl by ho přestat škatulkovat s ostatními. Kryštof se mimo velkou společnost lidí choval opravdu jinak. Poznával z něj i to, co schovával za sebevědomou slupkou. "Můžeme ještě chvíli ležet…" Usměje se a natahne se zpátky. Bylo mu příjemně.

…

"Tak jsme tady." Usměje se Matyáš, když zastaví na adrese, kterou mu Kryštof nadiktoval. Netušil, jestli tady bydlí… měl pocit, že žije na koleji, ale zase… ty odtud byly nedaleko. Možná jen nechtěl, aby ho vozil až tam.

Kryštof přikývne. Zbytek cesty si dojde sám. Pro Matyáše by to byla zbytečná zajížďka, tak si poručil odvézt sem. S úsměvem se nakloní k Matyášovi, který takový pohyb nečeká, a vtiskne mu polibek na tvář. "Díky za svezení. Zase se uvidíme."

Matyáš ho překvapeně sleduje. Polibek rozhodně nečekal. A už vůbec ne na tvář. Takovou spontánní už dlouho nedostal. Usměje se, když se dveře za Kryštofem zavřou a zvedne dlaň, aby mu vrátil zamávání. Nevyjede, dokud mu Kryštof nezmizí ze zorného pole za rohem domu.

***

Shrne osmažená vajíčka na talíř a odloží pánev, aby si mohl promnout unavené oči. Z toho nekvalitního spánku je měl nyní nateklé a zarudlé. Ještě k tomu ho bolelo celé tělo, jak byl rozlámaný. Nepomohlo ani to, že se ráno přesunul na zbytek noci do postele. Povzdychne si. Šum tekoucí vody ze sprchy dokazoval, že jeho přítel se snažil z těla vyhnat podobnou únavu. Jen s tím rozdílem, že k tomu měl navíc i zbytkový alkohol v krvi.

Od probuzení spolu nepromluvili, protože se probudil první a hned zmizel v koupelně, aby se trochu probral a následně si šel do kuchyně dělat snídani. Udělal i Filipovi. Nebyl zase tak sobecký, aby dělal snídani jen sobě. To nebyl jeho styl. I když to v něm hlodalo a chtěl nějaké vysvětlení.

Pod volné tričko vklouznou dvě vlhké dlaně. Přitiskne se k němu tolik známé tělo a do nosu ho uděři vůně jeho sprchového gelu. "Dobré ráno." Stojí k němu záda, takže polibek do vlasů mu nemůže oplatit.

"Dobré ráno." Pronese mírně a natáhne se pro slánku. Vezme svůj talíř a vymaní se z Filipovy náruče, aby se mohl usadit u stolu. "Ten druhý talíř je tvůj." Pobídne Filipa, když ten se k ničemu nemá.

Filip se usměje, vezme svůj talíř a připojí se ke stolu k Zikmundovi. Místo zasednutí na své místo jen položí talíř, dotkne se prsty Zikmundovy unavené tváře. Až teď viděl, jak moc jeho přítel bojuje s únavou. Bodne v něm. "Omlouvám se, že jsem se neozval." Pronese omluvně a nasouká se do prostoru mezi Zikmundem a stolem, aby se mu vetřel na klín. Vezme jeho tvář do svých dlaní. Palci pohladí jemnou vrásku na čele. Nevšiml si, že by jí někdy Zikmund měl. Mohla se mu udělat přes noc? Šlo to vůbec tak rychle? Vtiskne na jeho čelo polibek, jako by jí tím chtěl vyhladit.

Zikmund zakroutí hlavou. Omotá mu své paže kolem pasu a vděčně se k němu přitiskne. Ať už se v noci stalo cokoliv. Jestli se vůbec něco stalo… bylo mu to v tuhle chvíli jedno. Byl rád, že se Filip vrátil. K němu. Nechtěl teď slyšet nějaké výmluvy, ale zdálo se, že Filip ani žádné nechtěl použít. Měl pocit, že by na něm poznal, kdyby se něco dělo. Byli spolu přece dlouho. Teď to viděl mnohem jasněji. Večer byl naštvaný, když viděl tu spoušť, kterou tu ti dva nechali. Byl podrážděný z práce a Filip nebyl doma. Najednou to bylo jinak, než jako to bylo dřív, ale přece nebyl Filip v téhle domácnosti žádným otrokem, který nemá práva. Měl své zájmy i přátele, mohl si přece občas vyrazit.

Vyhledá jeho rty svými, aby ukončil polibkem tuhle svou noční žárlivost. "Pojď se najíst, dokud je to teplé."