Zachránce - Bonus

Vypadá to, že moje psaní nikomu moc nechybí, tak se ani moc nesnažím. Omlouvám se, podívala jsem se zpětně na návštěvnost a zjistila jsem, že sem pořád chodíte ve stejně hojném počtu. Teď mě mrzí, že musíte čekat. Nemám energii ani motivaci... Každopádně na jednu prosbu jsem byla odhodlaná odpovědět. Proto dnes přináším lehce sladký bonus. Když už máme ten Valentýn. Jinak to není nic moc... Věnováno Pret.

Zachránce - Bonus

---

"Měl by sis rozmyslet, co vlastně chceš, Alexi. Pokud nám teď pomůžeš, vyhneš se vězení a soudním řízení."

Zvedne pohled ke svému otci, který na něj výhružně spustí svou písničku. Už to slyšel několikrát. "Řekl jsem, že to zkusím, tati. Víc udělat nemůžu." Odvětí stejně chladným tónem, jako s ním mluví jeho otec. "Můžu už jít?"

"Běž. Doufám, že to zítra nepokazíš."

Zakroutí hlavou. Ne, nepokazí nic. Co by pro otce neudělal. Vlastně to na něj vyplivnul před několika týdny tak, že neměl ani šanci. Ten policista, kterého odvezli do nemocnice kvůli prokázaným drogám, jim přinesl jasné důkazy. Toho se on chtěl vyvarovat. Vážně si všichni mysleli, že by bylo možné, aby na svého přítele vybafl, že si chce taky dát dávku? Zvlášť po tom, co na něj všechno tak vyplivli? Klepal se uvnitř a byl rád, když za ním zaklaply dveře od pokoje. Opře se o ně zády, aby se vzápětí ozvalo tiché odkašlání. Trhne sebou. "Do prdele!" Vyhrkne, jak se lekne.

Ozve se tiché zachichotání, ale vážné. "Promiň, bráško."

Projede si prsty své vlasy a sjede zády po dveřích na zem. "Sáro já to nezvládnu." Hlesne tiše. Poslouchá tiché kroky, než se Sára sveze na zem vedle něj. Ocitne se v její náruči.

"To bude dobrý bráško. Slibuju, že ano. Zítra…" polkne knedlík, který se jí usadil v krku. "Zítra uděláš to, co ti otec řekl a pak už bude se vším klid." Její drobná dlaň začne hladit jeho záda.

"Mám strašný strach… co když… co když už to ví? Co když prostě jen dělá hloupého a zítra se to všechno pokazí? Vždyť já… tak jako se hádáme teď, jsme se nehádali za celou dobu…je to divné. Já ho pořád… mám ho pořád rád, i když je to hajzl." Vydechne. "Neměl bych být ani doma… měl bych být u sebe a dělat, že se nic neděje. Copak to nemůže být divné, že jsem najednou doma, když jsem s otcem nevycházel? Sáro… mám pocit, že mi hráblo. Přijde mi, že jsem zralý akurát na psychiatrii. Že to vážně nedávám." Zakroutí hlavou, aby ty myšlenky dostal z hlavy. "Už nemůžu." Vzlykne si do rukávu.

"Na to teď nemysli, jasné? Mají to všechno pod kontrolou, musíme jím to věřit. Zítra už bude všechno jinak."

Netušila, jak blízko je pravdě.

***

Přechází po svém bytě sem a tam. Připadal si jako lev zavřený v kleci. Dostal přísný zákaz vyjít ven, dokud alespoň dvě hodiny neprospí. Jenže… kdo by chtěl spát v takové situaci? On rozhodně ne. Ne, když jde o člověka, na kterém mu tak zatraceně moc záleží.

Znovu přešel do koupelny, aby ponořil ruce pod tekoucí proud vody. Pořád měl pocit, že z nich musí smýt krev, která na nich během zásahu ulpěla. Měl je čisté, ale mysl si s ním dělala co chtěla.

Pracovní uniforma ležela na zemi na hromádce tak, jak ji tam odhodil. Chtěl ji co nejdřív někde spálit. Nebo aspoň hodit do popelnice. Už ji na sebe nikdy nenatáhne. Byla s ní spjata příliš citlivá a intenzivní vzpomínka. Viděl by to pořád, i kdyby ji vypral.

Díval se na průzračnou vodu, jak se mísila se slzami, které pomalu kapaly do umyvadla a voda je ihned omývala. Do zrcadla raději ani nepohlédne. Viděl by jen bledou trosku, která prosila všechny svaté, aby ho nechali naživu, i když už měl dávno po operaci a teď ho jen udržovali v umělém spánku. I tak to zranění bylo vážné. Byl si jistý, že to nenechá jen tak. Ten útočník bude pykat za to, že na něj vůbec kdy vztáhl ruku. A ještě k tomu s nožem mezi prsty.

Sklouzne dlaní po své mokré tváři, aby se špičkami prstů dotkl svých jizev. Neměl rád nože.

Nakonec alespoň na chvíli usne trhaným spánkem v polosedu na pohovce.

***

"Alexi?" Felix nakoukne za plentu v nemocničním stanu, aby našel svého kamaráda a kolegu, až pozdě si uvědomí, že dotyčný se mu jen těžko ozve, když ho ani nemůže pořádně slyšet. Odhrne závěs a pohlédne na osobu ležící na posteli. Na tváři se objeví úsměv. "Tady jsi." Shon venku se pomalu uklidnil a tak si našel chvilku času, aby ho navštívil a předal mu poštu.

Alex otočí hlavu za pohybem na boku a usměje se na příchozího. Zvedne zavázanou paži, která byla naštěstí jen odřená. Bolest v uších byla chvílemi nesnesitelná, ale byl rád, že vidí známou tvář, která ho nepřichází mučit. Doktoři mu jeden bubínek museli sešít a druhý jen slepili speciální hmotou. Mohl si oddechnout, že měl štěstí na tým specialistů, kteří si uměli poradit i s tímhle, i když v polních podmínkách. Jinak se do uší kapaly speciální kapky, které podporovaly růst tkáně, aby se rána zacelila sama. Jenže rekonvalescence byla několik měsíců. Takhle bude maximálně do tří týdnů zase létat. Pokud mu to přetlak v uších dovolí.

"Něco ti nesu… ah, kruci, je to fakt divný, vědět, že mě neslyšíš a mluvit na tebe." Zatváří se jako u mučení, než jeho tvář protne škodolibý výraz. "Vykuř mi?" A zachechtá se, když odpovědí z Alexovo strany je vztyčený prostředníček.

"Připadá ti málo celý seznam různých výhružek?" Pozvedne Alex pobaveně obočí. "Víš, co ti hrozí…"

"Jen jsem zkoušel, jak moc simuluješ." Uchechtne se. "Kolik toho slyšíš?"

"Dost… a dost málo přes všechnu tu vatu, ale nejsem blbý, Felixi. Tohle bylo jednoznačný." Uchechtne se. "Nemám zájem."

"Jasně, jasně… pochopil jsem. Jak to jde?" Hupne k němu na postel a trochu se zavrtí, aby našel pohodlnou pozici a mohl se díval přímo do Alexova obličeje.

Zašklebí se. "Příjemný to není, ale mám všechny končetiny… tak jsem v klidu. Uši budou podle doktorů v pohodě. A ty odřeniny taky. Jen mi to namazali asi tak tunou vazelíny, aby z toho dostali bordel… prostě klasický postup." Uchechtne se.

"Mám tu něco, co by ti mohlo zpříjemnit den a zvednout náladu." Zazubí se vědoucně a sleduje Alexovu reakci.

Rozzáří se. Jakákoliv bolest a nepříjemné pocity jsou hned zahnány pryč. "Přišel mi dopis?" Zvedne se prudce do sedu a okamžitě toho zalituje, když se mu zamotá hlava. Stále ještě byl trochu oblblý. Žuchne sebou zpátky do postele.

"No… jsi velmi zlobivý pacient, myslím, že ten dopis nedostaneš…" Vyndá Felix s poťouchlým úsměvem obálku z náprsní kapsy bundy a začne si ji se zájmem prohlížet. "Copak asi píše? Chybíš mu? Nebo ti popisuje všechny svoje milence, které obtáhnul, zatímco ty si tu sušíš ptáka?"

Vystartuje po něm, zapomene na nevolnost. Tohle o něm říkat nebude. Zachytí ho za rukáv bundy a to je vše, na co se zmůže, což vykouzlí na Felixově tváři ještě škodolibější výraz.

"Víš, že se říká, že za pravdu se každej pere?"

"Není takový, tak toho sakra nech. Nemá na starosti jen to, že já nejsem doma." Zavrčí. "A dej mi ten ztracenej dopis, nebo přísahám, že se zvednu z postele a nacpu ti věšák na kapačku do prdele. Bude se ti to líbit?"

"Velmi, Alexi, velmi… no dobře, tak na. Jeden zraněnej pilot nám stačí…" Podá mu dopis a sleduje, jak dravě trhá obálku, aby se co nejdřív dostal k jejímu obsahu. Zafačovaná ruka je i tak dost mrštná. "Tak co?" Zeptá se, když Alexovy oči začnou jezdit po napsaných slovech. Jeho svět je najednou upnutý jen na ten kousek papíru a hltání textu.

"Všechno je… no… tak nějak v pohodě." Pousměje se smutně. Ten dopis ho sice rozveselil, ale jeho obsah. Přejede prsty po písmenech na papíře a pohladí je. Tak něžně, jakoby hladil jeho tvář.

"Zase to s tou láskou nepřeháněj, jo?" Ušklíbne se Felix a zvedne se z postele. "Nechám tě tu tomu dopisu… určitě si máte co povídat." Zakroutí hlavou a vyndá ještě propisku a několik složených papírů. "Kdybys mu chtěl odepsat."

***

"Co děláš?" Objeví se vedle něj Felix.

"Rozjímám o nesmrtelnosti brouka." Zamručí. Ukořistil si jedu pohodlnou skládací židli a teď vystavoval tvář slunečním paprskům. Několik dní v kuse pršelo, chtěl toho využít, když se sluníčko ukázalo zrovna v době, kdy měli trochu volna.

"Aha, a přišel jsi na něco?" Ozve se nadávka, jak kopne do židle, kterou si chce rozložit pro sebe a ona se tomu mermomocí brání.

"No že bude asi nesmrtelnej, když je nesmrtelnej." Uchechtne se, oči stále zavřené. Nepřemýšlel nad ničím. Jen si užíval ty paprsky a představoval si, že je to něčí dlaň, která ho hladí.

"Závidím ti."

Překvapeně zvedne hlavu z opěradla a se zamžouráním upře pohled na svého kolegu. "Prosím?"

"Závidím ti… že vypadáš tak šťastně. No vážně. Přiznávám. Sluší ti to." Usměje se na něj upřímně.

"Nehodláš mě tady balit, že ne?" Zkusí to hodit do vtipu. Vážný Felix snad není ani možný. Nechtěl to přiznávat, ale ani trochu se mu to nelíbilo. Měl snad Felix nějaké úmysly? Neměl by to takhle brát. On si byl jistý tím, že nic víc než kolegiální vztah už mezi nimi nebude.

"Ne, bojím se o svoje nářadí." Uchechtne se. "Přeju ti to, tak snad ti to vyjde. Už konečně." Poplácá ho na paži a nastaví po Alexově vzoru tvář sluníčku. "Ale s těmi dopisy, co si cpeš do bundy… nepřeháníš to už trochu?" Pozvedne obočí.

"Teď jsem šťastný alespoň za ty dopisy. Počkej až budu doma." Uculí se jako andílek. Svoje dopisy si nenechá vzít. Měl některé, které nosil pořád u sebe. Něco jako talismany. Ale ten největší nosil na krku.

"Tak nevím, jestli mám toho tvýho kuřátka litovat nebo ne." Uchechtne se Felix.

"Co řešíte?" Ozve se nad jejich hlavami Mirek. Hodí po každém jednu tatranku a banán, které ukořistil v jídelně.

Dvojhlasné: "Nesmrtelnost brouka." Vyvolá smích u všech.

***

Díval se na spící tělo ležící v obrovské posteli s nebesy. Vůbec mu nevadilo, že je nahý a peřinu objímá místo něj.

Usmíval se, když sledoval ten výjev. Teď mu nemohlo nic zkazit náladu. Cítil se skvěle odpočatý i přes to, že podle budíku spal sotva pár hodin. Jeho přítomnost ho nabíjela neskutečnou energií.

Bez něj by byl už dávno ztracený a s někým, kdo by ho nedokázal pochopit. Nebo sám. Odsune ty myšlenky stranou, když ho začnou studit chodidla.

Sám byl nahý, jen stál ve dveřích otevřeného balkonu, aby do pokoje pustil čerstvý vzduch. Když spící tělo ovane chlad ranního vánku, s úsměvem sleduje, jak se zachvěje. Přejde k němu, aby přes něj přehodil svou deku. Přece ho nenechá nachladnout.

Vklouzne k němu a přitiskne ho ke svému tělesnému teplu. Záleželo mu na tom, aby měl co největší pohodlí, alespoň dokud to šlo. Usměje se, když něco ze spánku zamumlá a přitiskne se k němu.

Pohladí ho po tváři. Vtiskne polibek do spánkem rozcuchaných vlasů. Ani to ho neprobudí.

Miluje ho.

***

"Tak, takhle to tu přetáhnete, aby se to pořádně upevnilo," přesně jak říká a vysvětluje, tak rovnou i ukazuje. "A teď se můžete postavit." Usměje se na muže před sebou a podá mu ruce, aby mu pomohl postavit se. Napoprvé je to vždycky rozpačité, ale nakonec mohl vidět tu radost, kterou za pomoci nové naděje do života přinášel.

Nechá ho chvíli si novou práci vyzkoušet, přesně tak, jak byl zvyklý používat tu předchozí a pozorně ho sleduje, aby si zapsal do notesu každý nedostatek, který měl touhle návštěvou vyřešit, aby vše bylo v pořádku. Případné nedostatky, které se vyskytly používáním, řešil už přímo v místě bydliště klienta.

Ohlédne se po zvonícím mobilu. "Promiňte, budu to muset zvednout, čekám důležitý hovor." Usměje se na muže a pomůže mu se posadit. Ten jen s úsměvem přikývne na srozuměnou. Dnešní den byl skvělý, nemohlo ho nic pokazit.

"Ahoj, nečekáš už, že ne?" Zvedne hovor s úsměvem. Podívá se na zeď, na které měl obrovské ručičky s nalepeným ciferníkem, které mu sem vybral Michal. Prý moderní umění. Uchechtne se. Proč ne. Zařídil to tady moc pěkně. Bylo to profesně i ergonomicky v pořádku a na příchozí to působilo domáčtějším dojmem, než sterilní místnost. Jen vyšetřovací lehátko a spousta přístrojů kazila ten dojem, že se dotyčný nachází spíš v obýváku.

Zasměje se odpovědi na druhé straně sluchátka. "Ne, ještě tu mám klienta, ale podle domluvy budu čekat. Ano, přesně toho. Jo, díky, vyřídím." Usměje se. "Jsem rád, že jsi ten kongres stihl vyřídit tak rychle, těším se. Ne že budeš porušovat předpisy. Na to mám pracovní právo jen já." Pokárá ho jemně, ale nemyslí to vážně. Těšil se na něj. Dva dny se teď neviděli, protože musel odjet na nějaký lékařský kongres a jemu začal chybět v ten moment, kdy za sebou zabouchl dveře od auta. Byl opravdu ztracený případ. "Já taky. Pusu, ahoj."

***

"Tak jo, kluci, pro dnešek končíme. Schovejte všechny míče, dejte si sprchu a běžte domů. Už vás nechci ani vidět. Ne dřív jak zítra ráno před vlakem." Zazubí se. "Kdo přijde pozdě, má smůlu. Žádné mistrovství ani medaile. Takže si nařiďte víc budíků. Speciálně ty, Mirku, na tebe si dám echt pozor. Zapni si zvuky, budeš mít ráno hovor." Zavrčí výhružně. "Postarejte se, abyste měli všichni dresy a čistý spodky. O materiál se postará zbytek týmu." Usměje se na ně, tentokrát už klidně. Vždycky je jen tak pošťuchoval. Měl je teď na starost v rámci speciálního programu, jako záskok za jejich hlavního trenéra, a dával si záležet na tom, aby na něj tihle kluci nezapomněli. Ale taky nechtěl být v jejich nočních můrách. "Pokud bude chtít někdo mimořádně ještě doprovod, stačí, když mi to dáte ještě večer vědět esemeskou. Hovory dneska nezvedám."

Ohlédne se za sebe na tribunu, kde na něj čekal jeho doprovod. Usměje se a mávne mu. přišel před chvílí. Chtěl vidět, jak se mu daří vést tenhle tým za jejich sny. Snad mu to šlo dobře. Kluci byli se zdravým rozumem natěšení na cenné umístění. A teď ignoroval jejich chichotání. Protočí oči. Byli skoro dospělí a teď se chovali jako puberťačky. Ale netajil se tím, že ten muž, který seděl nahoře byl jeho přítel i milenec. Věděli to v širokém okolí těch, kteří je znali, snad všichni.

Otevře jim raději dveře a zajistí je, aby s nimi nikdo nemusel bojovat. Rozloučí se se všemi, ujistí se, že i poslední vozík je bezpečně za dveřmi šatny a rozběhne se do schodů na tribunu.

Teď už ho může v klidu přivítat.