12. Kapitola

Prosím, nezapomeňte hlasovat v anketě.

12. Kapitola

---

Byl nervózní. Po dlouhé době se ten pocit zase vrátil a zasáhl ho v plné míře. Procházel bytem jako lev v kleci a snažil se nebouchat do zdí kolem sebe. Snažil se být klidný, ale nedařilo se. Copak Filipa už jejich vztah omrzel? Vždyť ještě včera, když se k němu tisknul a šeptal mu, jak ho miluje… byla to lež?

Klíče v zámku zachrastí a on s letmým pohledem na hodiny zjistí, že je čas, kdy se Filip normálně vrací z práce. Pár minut navíc nemohlo nic znamenat. Chodil vůbec do práce? Zavře oči pod tíhou vlastních myšlenek. Bylo mu špatně z toho všeho.

"Zigi? Jsem doma." Dolehne k němu zavolání z chodby. Potom šustění a kroky blížící se k němu. Urychleně nasadí svou nenucenou masku. Kolem pasu se mu omotají silné paže. Dostane polibek do vlasů. "Jsi v pořádku? Jsi nějaký bledý. Já ti říkal, že nemáš ještě chodit do práce. Nejsi zdravý úplně. Sedni si, udělám ti čaj."

Nechtěl čaj v létě. Chtěl vysvětlení. Povzdychne si. "Jsem v pořádku, nemusíš si dělat starosti. Jen jsem se zamyslel." Pousměje se. "Jaký jsi měl den?"

"V práci dobrý. Pustil jsem studenty o chvíli dřív a zašel s Patrikem do té cukrárny na rohu… víš, kterou myslím? U Andělíčka… řešili jsme tu práci a já to nechtěl tahat domů, když ti nebylo dobře."

Ta odpověď se zdá být pravdivá. Spadne mu kámen ze srdce, když se mu uleví. Když lidi lžou, tak se vykrucují, ne? Navíc s Filipem už spolu byli dlouho na to, aby poznal, kdy něco zapírá. Tahle odpověď byla naprosto nenucená. Zavře oči a sevře ho ve své náruči. Nesnášel sám sebe. Jak jen mohl pochybovat?

"Zigi, počkej… udusíš mě." Zasměje se Filip, když se ocitne v pevném sevření. Pokusí se mu vyprostit. Vzal to obětí dnes nějak silou.

"Jsem rád, že jsi doma." Povolí stisk a pohladí ho dlaní po tváři než se skloní, aby políbil ty hříšné rty.

"Co se děje?" Dostane ze sebe zadýchaně, když se od sebe odtrhnou. Sevře Zikmundovy tváře ve svých dlaních a donutí ho, aby se mu podíval do očí.

"Nic." Zavrtí hlavou. Přece mu nebude vyprávět o tom, jak žárlil na polibek, který mu Patrik dal. Nechtěl vysvětlovat, že mu chtěl udělat radost a viděl je tam spolu… zbytečně by vyvolával hádky, které snad ani nebyly potřeba. "Jen tě rád vidím." Usměje se.

Filip se na něj ještě chvíli prozíravě dívá, než přikývne. Přitiskne se k němu. "Jsem rád, že jsem doma."

A oba věděli, jak to myslí.

***

Již poněkolikáté se otočil za zvukem otevíraných dveří. Normálně to dělal sice taky, ale dnes to bylo s extrémním zájmem. Chtěl vidět Kryštofa, jak ve svém pracovním oblečení vejde s úsměvem do útrob baru a už od dveří na něj mávne na pozdrav.

Jenže Kryštof se už několik dní neukázal. Popravdě se neukázal přesně od doby, co ho odmítl před Leonardem. Sklopí pohled zpátky ke sklenici, kterou monotónně leštil, když se ve dveřích zase neobjeví ten kterého čekal. Chtěl se mu přece omluvit za to, že se choval jako nějaký výrostek, který nechtěl být nachytán.

Jenže Kryštofa se to odmítnutí dotklo zřejmě víc než zamýšlel. A teď toho litoval. Když bylo pozdě. Možná by mu odpustil, kdyby se omluvil ještě ten večer než odešel. S jeho odchodem jako by se za jejich vztahem nevztahem zavřely dveře. Skončilo to ještě dřív než něco vůbec začalo.

A mohl za to on.

Pořád nemohl přijít na to, proč se zachoval tak, jak se zachoval. Nikdy se svými vztahy na veřejnosti netajil, tak proč chtěl utajit tenhle? Byl ztracený případ. Kryštof ho teď určitě nesnáší a už ho neuvidí.

"Co se tváříš jako na pohřbu?" Objeví se mu v zorném poli Leo. Probere se ze svého zamyšlení a zaostří na něj pohled.

Mávne rukou. "Ale nic." Jenže pak se zarazí. Leo by mohl o Kryštofovi vědět… byl sice mladší, ale na univerzitě se mohli potkávat… "Hele, nevíš, co je s Kryštofem?" Zeptá se naprosto nenápadně. "Dlouho se tu neukázal."

"Co vím já, tak odjel domů a ještě nepřijel. Nějak nevychází se svým otcem, proto taky chodí do práce… ale kdo ví, jak to u nich doma je." Pokrčí rameny a napije se z pití, které k němu Matyáš přisune. Zářivě se usměje. "Už mi konečně řekneš, co spolu vy dva máte?" Zamrká zvědavě.

"Tak kdybychom spolu něco měli, tak bych zřejmě věděl, kde se zrovna teď nachází nemyslíš?" Pozvedne ironicky obočí.

Leo pokrčí rameny. "Minule odtud odcházel celkem napruženej a jestli se tu od té doby neukázal… trable v ráji, Matyáši? To bych do tebe neřekl, ty jeden divochu." Uchechtne se škádlivě a zase se zvedne. "On se zase ukáže. Vždycky prostě na čas vypadne a vrátí se, až když je v pohodě."

***

Samuel se válel v parku na dece a kromě toho, že chytal trochu bronz, se snažil nacpat do hlavy nějaké vědomosti, které potřeboval k následující zkoušce, která ho čekala. Rozhlédne se kolem sebe. Bylo tu dost lidí, ale většina z nich v partě nebo se psem…

Na záda mu dopadnou psí packy. Ozve se štěknutí a přísahal by, že slyšel cvaknutí zubů vedle svého ucha. K tomu se ozve nepříjemné zapraskání, jak pes zachytí talíř letící vzduchem přímo na něj. Leknutím sebou cukne a okamžitě se zvedne na nohy. Srdce se mu divoce rozbuší. Pohledem začne okamžitě hledat majitele obrovského vlčáka, který na něj dopadl.

"Já se moc omlouvám, promiňte. On normálně po lidech neskáče, ale je to pes záchranář a asi nechtěl dopustit, aby vám ten talíř ublížil. Pluto, omluv se pánovi."

Sam zůstane vyjukaně zírat na muže před sebou. Tváří se tak omluvně, že mu věří, že to nebyl žádný záměr. Který normální člověk by chtěl něco takového udělat? Veškeré nadávky, které mu přijdou na jazyk, najednou zmizí. Zmateně zamrká na psa, který se objeví před ním. Talíř mu najednou leží u nohou a vlhký čumák se dotýká jeho dlaně, kterou má volně podél těla. Rozesměje se nad psím kukučem.

"Jen jsem se lekl." Zachraptí a zvedne pohled od Pluta k jeho majiteli. Překvapeně zamrká. Jeho první naštvaný pohled hodně zkresloval. "Nic se nestalo… teda stalo, ale… nic se nestalo." Zamumlá rozpačitě a zrudne pod pobaveným pohledem. Proč se chová jako idiot?

"Asi jste z toho pořád ještě zmatený… radši si sedněte." Pobídne ho a zlehka mu zatlačí rukama do ramen, aby si dřepnul zpátky na deku. Jenže on na ní spíš žuchne. Což vyvolá další úsměv na rtech člověka, který ho se svým psem tak atakoval. "Vážně se omlouvám. Doufám, že jsme vám nějak neublížili." Samuel se přistihne, jak během doby, co muž proti němu mluví, sleduje fascinovaně jeho rty. Zamrká a vrátí se pohledem do jeho očí, aby ustál pronikavý pohled, který je mu věnován. Pluto mu zafuní do ucha a pak se mokrý jazyk dotkne jeho tváře. Znovu ucukne leknutím. Pluto se na něj s omluvným kňučením vrhne. "Pluto, fuj!"

To ho vzpamatuje.

"Jaký fuj?" Zamračí se a uhne z dosahu psího jazyku. Projede prsty hebký kožich. "To nic, jsem v pohodě." Usměje se do zkoumavých očí huňatého psa.

"Promiňte." zabublá vedle něj muž pobaveně. "Ne, že jste vy fuj, ale jako že nesmí, víte… on když není ve službě… a vlastně i když je ve službě." zazubí se. "Tak je moc hravý. Asi má pocit že se ještě dostatečně neomluvil."

"Můžete mi tykat? Cítím se teď dost zvláštně." zamračí se znovu. "Jsem Sam." Natáhne před sebe ruku. Je mu jedno, že tykání by měl nabízet starší. Pro ty pronikavě zelené oči by teď udělal cokoliv.

"Ah… jasně… Marek." Horká dlaň a pevný stisk. Zamrká. Ne… nemohl se jmenovat třeba Tonda? Nebo prostě jinak než… Marek. Povzdychne si. Ale co… vždyť nemusel být ani gay, jak si tady vysnil hned v prvních vteřinách setkání. Chová se jako nenapravitelný puberťák. Mohl vesele konkurovat Patrikově kalibru.

Ale ty oči… a jak se na něj díval… polkne všechna slova, co mu přijdou na rty, aby zase neplácal hlouposti. Takže místo toho na něj bude nenapravitelně zírat. Netušil, co bylo horší. Ale ať už byl tenhle muž kdokoliv a byl čímkoliv… Lépe se opravdu nemohl předvést.

"Rád tě poznávám."