13. Kapitola

Věnováno yellow, protože s námi včera nemohla na sraz. Děkuji všem za komentáře a ještě jedna věc... jestli se tu vyskytne človíček, který na anketě odkliknul "novou povídku" ať se mi ozve. A nebojte, hlavu trhat nebudu, jsem jen zvědavá :-D

13. Kapitola

---

Prošel mezi regály, jednou rukou kočíroval směr nákupního vozíku a urychleně do něj dával potřebné potrvainy. Nechtěl tady strávit ani minutu navíc. Věděl, že sem chodí nakupovat spousta lidí, které znal, ale zase se mu nechtělo jezdit na druhou stranu města. Na očích měl tmavé brýle, aby nebyl vidět zeleno fialový monokl, který brýle částečně skryly, i tak byl ale příliš velký, než aby jej mohl skrýt. Pravou paži si tisknul k tělu, aby s ní o nic nezavadil. Pohmoždění bylo příliš velké a podle lékařů měl tu ruku šetřit, aby nedošlo k nějakému dalšímu poškození. Potřeboval obě svoje ruce, aby mohl pracovat. Takhle mu nezbývalo, než si vzít dovolenou a doufat, že rameno i loket budou brzy v pořádku.

Zastaví se u regálu s cereáliemi, aby si vybral nějaké nové. Ty ovocné už mu začínaly lézt i ušima, takže rozmýšlel nad čokoládou.

"Kryštofe!"

Trhne sebou, když je tak náhled osloven. Hlavně ten tón a barva hlasu. Jako by někomu chyběl a teď ho rád viděl. A svým trhnutím se prozradil, že je to opravdu on. Je hloupý, mohl dělat mrtvého brouka a předstírat, že to není on. Pomalu se otočí za Matyášovým hlasem. Matyáš byl ten poslední člověk, kterého chtěl potkat. "Ahoj." Pozdraví ho a odvrátí se zpátky k regálu. Neviděli se několik týdnů, a i když mu chyběl, nechtěl mu dávat žádnou další šanci, kterou by mu znovu ublížil.

"Proboha, co se ti stalo? Vypadáš hrozně." Matyáš k němu přejde na celkem nebezpečnou vzdálenost, alespoň pro něj. Ustoupí o dva kroky bokem. Nechce ho mít tak blízko. Zážitky byly stále ještě moc čerstvé. "Kryštofe?"

Kryštof se ušklíbne. "Díky, umíš lichotit. Nestalo se nic, co by tě mohlo nějakým způsobem zajímat." Natáhne se pro jedu krabici, hodí ji do košíku a zatlačí na něj, aby se rozjel směrem k pokladnám, zatímco ho přidržuje. "Měj se."

"Počkej, sakra! Chtěl jsem se ti celou dobu omluvit a ty jsi ani jednou od té doby nepřišel." Chytí ho za rameno a chce si ho otočit k sobě, když se Kryštofův obličej zkroutí v bolestné grimase. Ozve se bolestivé zasyknutí.

"Jsi normální sakra?" Vyjede po něm Kryštof. Od bolesti se mu udělalo až špatně. Nesnášel to. ten pocit bezmoci, kdy se nemůže bránit. "Nemusím si děla starosti, pochopil jsem. Chtěl jsi ze mě udělat blbce, abych už se víc nesnažil a mezitím jsi k tomu dostal ještě bonus do postele." Ušklíbne se, i když ho bolí vlastní slova. Cítit se podvedený tak rychle za sebou… "Nemusíš si tím lámat hlavu. A teď mi dej pokoj." Odvrátí se od něj, zuby pevně stisknuté, aby mu neutekl další bolestivý sten.

"Co se ti stalo? Popral ses?" Začne na něj dorážet. Nelíbilo se mu, jak Kryštof vypadal. Bylo mu ho líto a najednou měl potřebu bránit ho. Přivinout k sobě a schovat v náruči to zraněné kotě, které se Kryštof snažil neúspěšně zamaskovat.

Vypění. proč mu nemohl dát pokoj? Byl plný neprovalených emocí a cítil se jako časovaná bomba. Setkání přímo s Matyášem, který mu celou dobu ležel v žaludku i na srdci, bylo jako špatně přidělaná rozbuška. Chtěl toho snad moc, když se nechtěl s nikým vybavovat? Kdyby nemusel do školy, zůstal by doma u mámy a jejího nového partnera a neřešil by to, že se k němu chová mnohem lépe než vlastní otec, který vlastně mohl za tohle všechno. A neměl nikoho, komu by se vypovídal, takže se to v něm všechno nahromadilo.

"Tak když to musíš vědět, tak to byl můj vlastní otec, kdo mi tohle všechno udělal." Strhne si brýle z nosu a hodí je po Matyášovi, který se k němu zase přiblížil. Vůbec si toho nevšiml. Brýle se odrazí od rozložitého hrudníku a dopadnou s řinkotem na zem. Rozpadnou se na malé kousky. "Jsi spokojený? Tohle jsi chtěl vědět? Tak se pokochej, abys mě mohl pořádně politovat, přece." Tentokrát na hrudník dopadne místo brýlí jeho levá pěst, ale není v tom žádná síla. Jen nahromaděné zoufalství.

Přepadne ho pocit naprostého vyčerpání. S bolavou paží kolem pasu se přitiskne čelem na Matyášovo rameno a rozbrečí se jako malý kluk. Silné paže ho opatrně obejmou kolem pasu.

Matyáš moc nechápe, co přesně se to tady děje, ale když se mu Kryštof sesype v náruči, tak ho automaticky obejme. Neví, jestli není zraněný i někde jinde a jinak, proto se bojí ho stisknout o trochu víc. Takže ho dlaněmi jen jemně hladí po zádech. Šeptá mu do ucha hlouposti, aby se uklidnil. Nikdy neměl možnost vidět Kryštofa v jiném než veselém stavu. Tohle pro něj bylo stejně nové jako ten náhlý odchod z baru.

Vdechuje Matyášovu vůni, podivně uklidňován jemným kolíbáním a pohybem paží na svých zádech. Trhaně se nadechne a začne se nezraněnou rukou šacovat po kapsách, aby vylovil kapesník. Jenže Matyáš je rychlejší. Podá mu z balíčku jeden papírový kapesník a začne mu stírat slzy z tváří.

"Promiň." Vydechne chraplavě a nejraději by zmizel ještě rychleji než před malou chvílí, kdy jen Matyáše nechtěl vidět. Teď nechtěl aby ho viděl takhle. Neměli se vůbec potkat.

"Za co, prosím tě?" Zakroutí hlavou a pousměje se. Podá Kryštofovi nový kapesník, aby se mohl vysmrkat a znovu si prohlédne jeho vzezření. Když ho spatřil, tak nechtěl věřit tomu, že to byl on, ale oblečení bylo stejné a profil byl nezaměnitelný, i když byla tvář z části kryta tmavými brýlemi. Když viděl ty monokly a fialový nos, bylo mu jasné, proč se Kryštof skrýval. Taky mu až teď došlo, že když ho poprvé spatřil, měl Kryštof postoj, kdy chtěl splynout s regálem a být pro ostatní neviditelný. Jeho sebevědomí bylo pryč, schované přikrčeným postojem, který o něm vypovídal, jak moc špatně se Kryštof cítí.

Kryštof zavrtí hlavou, nechce to dál rozmazávat.

Nadechne se, aby se trochu vzpamatoval. To tomu dal, nechat si rupnout nervy a rozbrečet se v obchoďáku. To se mohlo stát akorát jemu. Povzdychne si a opatrně se vymaní z Matyášovy náruče. Nechtěl si ještě víc ublížit a ani nechtěl příliš dlouho setrvávat v příliš příjemné náruči. Bylo to bolestně známé a vyvolávalo to vzpomínky, které teď nechtěl rozmazávat. Vlastně je nechtěl rozmazávat už nikdy víc.

Rány byly příliš čerstvé.

Odvrátí se od Matyáše, aby tohle dál neprodlužoval. "Měj se, Matyáši."

"Kryštofe, počkej… jako jako… měj se? To má znamenat co?" Ozve se Matyáš překvapeně, dožadujíc se odpovědi. I když tentokrát se vyvaruje jakéhokoliv fyzického kontaktu. Ještě pořád měl před očima ten bolestný škleb.

"Dodělám posledních pár týdnů školy a končím tady."

"Kryštofe?" Zvolá překvapeně. Kde byly jeho původní plány o tom, co bude po škole dělat a jak se přestěhuje do tohohle města?

"Plány se mění." Pokrčí jedním ramenem. "A mě už tady nic nečeká, Matyáši. Není třeba se usazovat na místě, kde by to nebylo ono. To si raději najdu jiné město, kde to třeba bude lepší. V baru už se asi neukážu. Budu teď mít jiné starosti, než se chodit bavit." Řekne chladně. Je mu to líto a mrzí ho, že to musí takhle udělat, ale vidět Matyáše a nemít ho… případně ještě v Leově přítomnosti… Leo… toho taky bude muset vyřešit, ale to počká dokud nebude vypadat líp. Teď rozhodně se před něj nemohl postavit. Možná by od něj dostal další ránu? Za to, jak se o něj staral, když mu nebylo dobře. Nechá překvapeného Matyáše za sebou a vydá se ke kase. Kapesníkem otře poslední stopy po slzách.

Musel začít žít jinak, aby se netočil pořád v bludném kruhu. Matyášovi bude líp, když nebude s ním a čerstvé rány se zahojí. Stejně jako zmizí modřiny. I tak to ale bolelo.

Zažíval první pořádné zklamání z neopětované lásky.

***

"Same… chytej!" Otočí se rychle za volajícím hlasem a rukou automaticky hmátne do vzduchu, když spatří křiklavě zelený talíř, jak letí vzduchem k němu. A kousek za ním se po zemi valí chlupatá psí koule, která se snaží mezi nimi talíř dostihnout dřív než připlachtí k tomu druhému.

Byli s Markem již po několikáté venku v parku a proháněli Markova psa, aby ho alespoň trochu unavili. A on zjišťoval, že to bylo vážně příjemné… nic mezi nimi nebylo. Poprvé začal přemýšlet nad tím, že je doopravdy možné zamilovat se na první pohled. Nebo alespoň najít v druhé osobě velké zalíbení. Markův pohled ho propaloval tak vědoucně, až měl pocit, že ho má celého přečteného, proto. Bavili se o věcech, které je napadly a nikdy nevytahovali citlivější témata. Dokonce se zatím ještě nedostali ani k otázce partnerů. Prostě vyrazili ven jako přátelé a on zjišťoval, jak moc si tohle blbnutí v parku užíval. Nebylo to nic nuceného ani neměl pocit, že musí nebo by měl. Nebylo nic očekáváno od něj a ani on nic neočekával. Proto to nechtěl uspěchat. Marek byl skvělý bavič i společník.

O to víc ho přitahoval svou spontánností. Když nad tím tak přemýšlel… byl v háji.