14. Kapitola

Dnes jsem vůbec přidávat nechtěla, ale nemá smysl to protahovat. Bavte se :) Jo a... zabíjení autora se nepovoluje.

14. Kapitola

---

"Leo, ty víš, kde bydlí Kryštof? Myslím jako na koleji…" Matyáš si odchytne rozlítaného Lea u baru, když se přiskočí občerstvit.

"Šťofík? No jasně… jestli se nepřestěhoval, tak bydlí pořád na stejném místě. Ale můžu se poptat ve škole těch, co na koleji bydlí, proč?" Zamrká na Matyáše zvědavě.

"Chtěl bych se za ním zastavit, něco pro něj mám…" Pokrčí rameny, nechce účel svojí návštěvy rozebírat.

"A už jsi ho viděl? Já tedy ještě ne, ale hodně lidí tvrdí, že je zmalovanej jako velikonoční vajíčko."

"Potkali jsme se, vím, jak vypadá." Na čele se mu objeví vráska, jak se zamračí. Kryštof se o Lea během jeho nemoci staral a choval se k němu jako k intimně blízkému a Leo se nyní chová takhle? S naprostým nezájmem? "Jen mě překvapuje, že jsi za ním nebyl ty sám."

Leo trhne rameny, když se Matyáš takhle zmíní. Co mě říct? Nešlo ani o to, že by neměl zájem, spíš jen… opravdu chtěl za Kryštofem jít? Cítil se dobře, když za ním chodil do nemocnice, ale nikdy by to nepřiznal nahlas. "To je moje věc." Ani Kryštof se ho nesnažil víc kontaktovat. jak si mohl být jistý, že ho něco neodradilo? I když po tom fiasku, kterého byl svědkem…

***

"Filipe?" Zikmund projde ztichlým bytem jako už několikátý den za sebou. Povzdychne si, když zjistí, že byt je zase prázdný. Ztěžka se posadí na pohovku a povzdychne si. Už zase mu nebylo nejlíp. Cítil se podivně unavený. Poslední dobou toho měli v práci dost a když se potom vrátil domů a těšil se na svého partnera, tak zjistil, že není doma. Ale neměl to Filipovi za zlé. S jeho pracovní dobou byla asi jen otázka času, kdy to čekání přestane Filipa bavit. Vytáhne z náprsní kapsy krabičku s prstýnky, na kterých už měl vyryto to, co si přál. Prohlédne si je ještě jednou. Nemohl z nich spustit pohled, ale začal v něm vrtat červíček pochybností, zda má Filipa požádat… Filip měl ještě život před sebou, to on byl ten, kdo se chtěl vázat. Mohl ho k sobě přivázat a připravit ho o to, co mohl prožívat i bez něj? Zvedne se a přejde do ložnice, aby krabičku uložil bezpečně do nočního stolku. Nebál se, že by Filip nějak pátral. To nebylo jeho zvykem.

Co by dělal, kdyby mu řekl ne? Zpanikařil by? Cítil by se hloupě, že on to viděl nějak, ale jeho přítel naprosto jinak? Najednou si nebyl vůbec ničím jistý. Svatba byl velký závazek, ale… nemuseli se přece brát, jen by rád… rád by měl něco, co by dokazovalo, že je Filip zadaný… jeho. Dosedne na postel a pohladí polštář, na kterém spí Filip. Asi byl prostě ze staré školy, když si představoval, jak na něj Filip doma čeká, zatímco on se stará o jeho pohodlí. Věděl, že to není všechno, ale myslel, že i tak spolu trávili společný čas, nezanedbával ho. Ihned po práci mířil domů a pokud nenakupoval, nic navíc ho nezdržovalo.

Jenže s příchodem Patrika do jejich bytu se najednou všechno změnilo. Možná za to mohlo i to rýpání jeho přátel, kteří mu nedali pokoj s tím, že je o tolik starší od Filipa, ale oni dva to mezi sebou měli vyřešené… alespoň si to myslel. Ale s Patrikovou mladou krví… nemohl se s ním srovnávat. A ty pohledy, které mu Patrik věnoval. Nechápal je, o co mu šlo? Chtěl mu Filipa ukradnout pro sebe? A co Filip na to? Byl proti tomu slepý nebo jen dělal, že si toho nevšímá? Že se to neděje?

Začne se mu těžce dýchat. Ostrá bolest v hrudníku ho přistihne nepřipraveného. Srdce se rozbuší, v hlavě mu začne hučet. Udělá se mu špatně. Prudce se zvedne z postele, aby náhle zakolísal. Klesne zpátky. S hlavou skoro mezi koleny se snaží vydýchat náhlou slabost.

Opatrnými krůčky se rozejde do obýváku. V předklonu chce nahmatat v kapse saka svůj mobil. Roztřesenými prsty si rozepne první dva knoflíčky na košili. Co se to s ním dělo?

K pohovce se dostane skoro na kolenou. Projede mu hrudníkem ostrá bolest. V saku už nehledá, jen ho obrátí, doufaje, že mobil vypadne sám. Rychle nahmatá na displeji rychlou volbu. Ne, tohle nevypadalo vůbec dobře, uvědomoval si to i přes to, že se cítil tak špatně, že mu mozek začínal postupně vypovídat.

Chvíli se na druhé straně sluchátka nic neděje, než ho do citlivého ucha udeří spousta hlasů a vlastně celkově velký hluk. "Zigi? Promiň, zdržel jsem se… přijedu domů tak za hodinku…"

Mobil vyklouzne z prstů. Musí si zavolat pomoc, ale najednou mu nejde ani mluvit. Jen něco nesmyslně k telefonu zachroptí, než se ozve pravidelné tůtání, jak druhý účastník hovor položil. Zoufale zafňuká jako malé dítě volající mámu. Z posledních sil zapřemýšlí, jaké číslo má záchranka. Bylo to přece tak jasné… ale náhle vyčerpanému tělu ne.

Roztřeseně vyťuká telefonní číslo, které ho napadne.

"Zdravotnická záchranná služba, jak vám mohu pomoci?"

Vděčně zasténá. "Pomoc… potřebuju pomoc…" Zachroptí. "Zahradní devět, třetí patro." Vydechne, než ztratí vědomí.

***

Vyběhne schody a projde chodbou kolejí, pohledem přejíždí po dveřích a hledá to správné číslo, které se mu podařilo sehnat. Zastaví se u dřevěných dveří a nadechne se, než se odhodlá zaklepat na dveře. Chvíli se nic neděje, než se za dveřmi ozve šum, cvaknutí klíče v zámku a zůstane hledět do Kryštofovy tváře.

"Ahoj… můžu dovnitř?"

"Ahoj… já… co tady děláš?" zamrká Kryštof překvapeně. Příchozí vetřelec ho probudil z polospánku, do kterého upadl, zatímco regeneroval svoje tělo. Potom se mu na čele objeví vráska. Neměli se už nikdy nevidět? "Jak víš kde bydlím?"

Matyáš pokrčí s úsměvem rameny. "Mám svoje zdroje. A nebylo to ani moc těžký… Leo je dost ukecaný. Už šlo jen o to zjistit, zda se za ty roky, co tu Leo nebydlí, nic nezměnilo." Usměje se omluvně. "Chtěl jsem tě vidět."

"Leonard moc kecá."

Matyáš se zasměje. "Jo, ale někdy to není na škodu. Můžu? Když už jsem tě konečně našel, jen tak se mě nezbavíš…"

"Co tu chceš, Matyáši? Měl jsem pocit, že je konec se vším?" Zamračí se na něj Kryštof přes škvíru ve dveřích, ale kdyby Matyáš chtěl a trochu do nich strčil, určitě by měl cestu k němu do pokoje volnou. Ale neudělal to. Necpal se mu násilím. Toho si cenil.

"Netvrdím, že jsi mě tam v obchodě nepřekvapil. překvapil, hodně, ale to neznamená, že bych to nechal být jen tak. A dlužím ti omluvu." Pousměje se. Sleduje Kryštofa, který se tváří nerozhodně, ale nakonec ustoupí od dveří a prodlouží mezeru mezi nim, aby se k němu mohl protáhnout. Ocitne se v malé předsíňce s dalšími dveřmi, odhadoval by je na koupelnu a druhé na pokoj.

"Tak pojď, nebudeme stát tady." Vpustí ho Kryštof do svého království a on se bez přemlouvání vydá za ním. Ještě však skopne svoje boty, když si všimne, že Kryštof má všechny boty v chodbičce v botníku a sám se tu pohybuje bosky. Až teprve teď mu dojde, že Kryštof má přes sebe přehozenou jen mikinu a ledabyle zapnutou. "Neruším tě nějak?"

Kryštof zavrtí hlavou, usadí se na kraj rozestlané postele. "Sedni si." Pobídne ho a Matyáš se poslušně posadí proti němu do pohodlného křesílka. Rozhlédne se kolem sebe, aby si prohlédl Kryštofův pokoj. Spousta knih seřazených v knihovnách ho nepřekvapí. Odhadoval Kryštofa na někoho, kdo čte rád. Potom tu má spoustu sešitů, skript a dalších školních věcí. Líbí se mu však, jak má skříní oddělený prostor ke stolu s počítačem.

"Máš to tu pěkný." Poznamená. "Nejsi tu moc sám?" Sleduje Kryštofa, jak nenuceně zavrtí hlavou. Asi mu tahle samota vyhovuje. Ono taky… někdy asi nebylo jednoduché vyjít se spolubydlícím, ale to on nezažil. Nikdy nemusel bydlet na koleji.

"Proč jsi tady, Matyáši?"

Pohlédne zpátky na Kryštofa, aby si uvědomil, že kromě barevné modřiny zabírající půl obličeje, je na Kryštofovi podepsaná únava. Co se mu stalo? Shrbená záda a skoro křečovitý posed, jak se držel, aby se nezkroutil proti bolesti. Zahlodá v něm svědomí. "Nebudu tě dlouho zdržovat. Jen jsem chtěl vidět, že jsi v pořádku."

"Tak jsi viděl… to už můžeš zase jít…" Povzdychne si Kryštof. Nebylo mu to zrovna příjemné, když se na něj Matyáš tak zkoumavě díval.

"Kryštofe… kdybys o tom chtěl mluvit… možná bych ti mohl nějak pomoct. Co ti otec udělal? Proč udělal tohle?" Mávne k němu rukou. Nepochyboval, že by to Kryštof nepochopil.

"Byl opilý." Trhne sebou Kryštof. "A nejsem přesně podle jeho představ. Proto domů nejezdím skoro vůbec, aby neměl možnost dělat mámě zlo ze života…"

Zmateně se na něj zahledí. "To ale nevysvětluje to, že vypadáš jako nějaký zápasník."

Kryštof proti němu pokrčí rameny. "Teplej synáček a ostuda celé rodiny se ukázal doma. Měl trochu víc upito a dostal mě v nečekaném okamžiku… Mám… pohmožděný rameno a loket a ten obličej… naštípnutá kost, proto vypadám tak barevně… já bych to… do detailu bych to moc nerozebíral, promiň." Nechápal, proč mu to vůbec říká. Matyášovi to mohlo být jedno. Jen měl asi nějakou vnitřní potřebu svěřit se někomu, kdo ho neodsoudí.

Matyáš se přesune z křesla vedle Kryštofa a jemně mu dá paži kolem ramen. Moc dobře si z minula pamatoval, která ta strana byla poraněná, takže ho vzal opravdu opatrně. Mlčky si ho k sobě přitáhne. "Nechceš si raději lehnout? Aby se to co nejrychleji zregenerovalo?" Zeptá se jemně.

"Spal jsem… nebo se snažil, než jsi přišel. Víš… otec… není to to nejhorší. Teď mi hrozí ztráta práce, protože ta ruka… nevím, jestli nebudu muset na operaci." Povzdychne si. "Čekají mě státnice a chození po soudech, protože mě odvážela záchranka a byli u toho policajti." Skloní hlavu mezi ramena a zavře oči ve snaze probudit se z toho špatného snu. Nic z toho nebylo vůbec uzavřené.