15. Kapitola

Za vaše milé komentáře :)

Nezapomínejte, že to, co se zdá být vyřešené, tak být nemusí.

15. Kapitola

---

Kryštof chvíli jen seděl a vychutnával si teplo druhého těla než opatrně přikývnul a vysoukal se z jemného sevření. Zastaví se nerozhodně s prsty na zipu mikiny. Když si jí nesundá, tak ho to bude bolet mnohem víc než když ji mít nebude. Bylo to utrpení, ležet v nějakém kusu oblečení, který ho svými jinak nezpozorovatelnými švy tlačil do pohmožděnin. Nadechne se a přivře oči, aby se nemusel dívat na Matyášův výraz. Tak rychle, jak mu to jen jde, zip rozepne, mikinu sundá a zdravou rukou ji odloží. Odvrátí hlavu na druhou stranu, když k němu dolehne Matyášovo zasyknutí.

"Byl jsi s tím někde pořádně na vyšetření, Kryštofe?" Zeptá se Matyáš jemně a zlehka se dotkne černé podlitiny na rameni. Vypadá to spíš jako rozdrcené, než pohmožděné, ale to bylo oko laika. Kdo tohle mohl tak bezcitně udělat?

"Bohužel ano." Povzdychne si. Nechtěl přijít o svojí práci, nemohl. Samozřejmě, že si to nechal pořádně vyšetřit. A možná by bylo lepší, kdyby nevěděl. Zavře oči a mlčky vnímá, jak se Matyášovy prsty postupně dotýkají jeho pokožky plné podlitin. Nebylo to zase tak dlouho, co ho takhle jemně hladil během jejich společné noci.

"Bolí tě to?" Zeptá se Matyáš, když si všimne, jak strnulý Kryštof je. Místo stáhnutí se přejede na prsty, které jsou naštěstí v pořádku.

Zakroutí hlavou. Nebolelo to. Ne tak, jak si myslel Matyáš, že to bolí. "Měl bys jít, Maty, tady už stejně nic nezmůžeš." Povzdychne si.

"Proč tohle říkáš, Kryštofe? Je to blbost. I kdybychom měli být jen kamarádi, tak chci, abys byl v pořádku. Je normální, že mám starost. Já se… omlouvám se za svojí reakci." řekne pokorně. "Najednou mi to přišlo strašně nefér vůči Leovi, já vlastně ani nevím proč… znám vás oba stejně dobře a já nevím… mám potřebu chránit vás oba." Přizná se. Jemně vezme Kryštofa za bradu, aby se mu mohl podívat do očí.

Kryštof zvedne smutný pohled a upře ho do Matyášových zářivých očí. Tak strašně rád by něco řekl, ale nechtěl být tím, kdo by tlačil. To raději nic. Než později poslouchat nějaké výčitky? To bude raději sám. "Prostě to nevyšlo." Pokrčí nakonec rameny.

Matyáš si povzdychne, tohle nechtěl. Nejen to, že byl Kryštof smutný, on vypadal tak nějak… zlomeně. Povzdychne si a skloní se, aby přitiskl své rty na Kryštofovy. Nač chodit kolem horké kaše.

Chtěl ho a litoval toho, jak se zachoval, i když stále tam byl takový ten červíček a pocit, že to není ještě úplně ono, že Leo… ale teď tu byl s Kryštofem a on ho potřeboval. Stejně jako on už nechtěl být sám. Pohladí ho hřbetem ruky po tváři. "Nechtěl jsem ti ublížit takovým způsobem." Šeptne, když se Kryštof neodtrhne, ale ani nijak nezareaguje. "Můžeme zkusit začít znovu?"

Překvapeně na něj zamrká. Tohle opravdu nečekal. Spíš odmítnutí a slova, aby se nechoval jako hysterka. Jenže Matyáš nebyl z těch, kteří by něco takového… povzdychne si. Najít ztracenou důvěru bylo těžké, ale neztratil nic z toho, co k Matyášovi cítil… mohl by… "Já nevím, Maty. Vážně ne." Sklopí pohled. Nemůže se na něj dívat, ty prosebné oči by ho ukecaly na cokoliv.

"Já vím, že jsem se zachoval jako pitomec. Uvědomuju si, že to pro tebe nebylo vůbec příjemné. Chtěl bych svou chybu napravit. Zpanikařil jsem. Je to, jako byste oba byli… moji." Usměje se omluvně.

Kryštof se pousměje. "Takže tvoji?" Zní to hezky, to musí uznat. Koutky rtů se zvednou ještě výš, když si představí tu trojku, kterou by tvořili. Nezabili by se spíš navzájem? "Tak… já… zkusit to můžeme." Přikývne nakonec a nakloní se, aby překonal těch pár centimetrů, co je oddělovalo, aby znovu okusil horké rty.

***

Filip zmateně zamžiká, když se dostane ke dveřím bytu. Co se to tady kruci stalo? Po tom telefonátu se Zikmundem se snažil odejít od Patrika co nejdřív. Ten telefonát byl divný. Nechápal to. Ani proč mu to Zikmund položil, ani proč mu to potom vůbec nezvedal. Ale teď to bylo snad ještě horší, když viděl vylomený zámek dveří nějakým způsobem zase opravený. Ozve se za ním zašustění. Prudce se otočí, připravený na cokoliv. Srdce se rozbuší, když spatří jen sousedku.

"Copak se vašemu příteli stalo?" Zeptá se zvědavě a na rovinu.

"Prosím?" Zamžiká na ní.

"Tak vy to nevíte? Byla tady asi tak před hodinou záchranka a policie i hasiči… to oni vám vylomili ten zámek. Záchranáři odváželi pana Zikmunda na nosítkách, vypadal dost mimo. Byli uvnitř strašně dlouho… Policisté to tu zabezpečili, aby se sem nikdo cizí nedostal… ještě před pár minutami tady byli, museli jste se minout."

O čem to ta ženská mluví? Co se stalo? Policie? Hasiči? Záchranka? Udělá se mu mdlo, když si najednou uvědomí, jak zoufale Zikmund do telefonu zněl. Proč sakra nešel hned? Proč neposlechl to nutkání uvnitř sebe, aby ho zkontroloval? Protože ho Patrik schválně zdržoval. Uvědomění ho udeří do nosu mohutněji, než kdyby mu dal někdo ránu pěstí. "Ježišikriste." Zanadává. Zmateně se otočí kolem své osy.

Co to provedl? Vyloví spěšně klíče z kapsy, aby roztřesenými prsty našel ten správný a ještě víc rozklepaněji odemkne a vstoupí dovnitř. Nic nenasvědčuje tomu, že by se tu stalo něco… ne, rozhodně je nikdo nevykradl ani nepřepadl. Přece by se Zikmund bránil. Ale v bytě nebyly žádné stopy po souboji. Jen některé věci v chodbě byly jinak… jako by tudy prošlo spoustu lidí. Začne lovit po kapsách mobil, aby vytočil jeho číslo. Zvedne mu to? Zoufale zakňučí, když se dostane na úroveň obýváku a zaslechne zvuk Zikmundova vyzvánění. Zapadlý mobil vyloví zpod polštáře na gauči.

To není možné. Není to možné. Komu má zavolat? Od koho se má dozvědět, co se mu stalo? Proběhne do ložnice, hledá, ale neví co. Snad jen zmateně hledá svého přítele v domění, že je tohle celé jen špatný žertík, aby se konečně vzpamatoval, ale všechno nasvědčovalo tomu, že to celé byla skutečnost.

Musí do nemocnice. Bude se ptát a dorážet tak dlouho, dokud ho někdo k Zikmundovi nepustí.

***

"Same? Co ti je? Jsi nějak mimo…" Patrik se se smíchem posadí vedle svého kamaráda, který k němu přišel na návštěvu. No, spíš se rozhodl u něj přespat. "nejsi náhodou zamilovanej?" Žďuchne do něj pobaveně. Zarazí se, když nepřijde odpověď a zkoumavě si Sama prohlédne. "Ty jsi!" Zamrká překvapeně. "Do koho? Znám ho? Povídej, sakra." Zazubí se a zvědavě vyčkává na jakoukoliv odpověď.

Chvíli to trvá, než se k němu Sam otočí a pousměje se. "Neznáš ho… já… potkali jsme se v parku. Jeho pes mě málem skalpoval." Uchechtne se.

"No..? A..?" Pobídne ho dál.

"Skvělý… já… Marek je skvělej. jako vážně… Úžasnej… hezkej…"

"Ty jsi vážně zamilovanej!" Vyhrkne překvapeně Patrik, než mu dojde jedna skutečnost. "Vážně jsi řekl Marek?"

Jeho kamarád jako na povel zrudne. Ale přikývne. "Já na ně mám asi nějaké štěstí." Zazubí se potěšeně.

Patrik se zachechtá. "No, jednu výhodu to má. Nebudeš při sexu volat jméno svého bývalého."

…

"A jak to jde tobě no… se Zikmundem? Nerozmyslel sis to? Protože jestli jo, tak dostaneš pusu. Hele… vážně nemá smysl rozdělovat pár, který spolu několik let žije jen kvůli chvilkovému pobavení." Na čele se mu objeví vráska, když čeká na odpověď.

"Zjistil jsem, že u Zikmunda asi nemám šanci… už jen to, jak se na mě dívá… jako na pubertálního výrostka bez mozku." Odfrkne si. "Co kdybych to zkusil z druh strany?"

Tentokrát je to Samuel, kdo se směje opravdu hlasitě. "Výrostek pořád jsi a mozek někdy vážně nemáš."

***

Sedí v čekárně, kde normálně vyčkávají rodinní příslušníci, než jim lékař přijde oznámit stav pacienta po operaci a žmoulá v rukách lem své mikiny. Hlavou mu šlo nespočet myšlenek točících se jen kolem Zikmunda.

Nikdo mu neřekl, jak na tom je, jen to, že jeho srdce bylo příliš vyčerpané. Mohla za to nemoc, vyčerpání, stres… Poslední dobou se Zikmundem netrávil tolik času jako dřív. Jistě, večer spolu uléhali do postele a ráno spolu snídali, ale co to bylo..? Mohl si během té doby všimnout nějaké změny? Snad jen kromě toho, že byl Zikmund vážně nemocný. A potom si ještě pár dní stěžoval na to, že je unavený.

Zavřeli ho na anesteziologicko-resuscitační oddělení a Filipa k němu nepustili. Prý potřebuje po operaci spoustu klidu. Nebylo to nic jednoduchého a ještě pořád nemá vyhráno. Sklopí poraženě hlavu ke svým kolenům. Ruce se mu už několik hodin klepaly. Vlastně od té chvíle, co mu sestra řekla, že má smůlu.

Měl vztek.

Na sebe i na celý svět. Proč tohle dopustili? Zikmund si přece nic z toho nezasloužil.

"Ahoj, tak co, jak na tom je?"

S nadějí zvedne hlavu k nově příchozímu. Vysoký muž s tmavými vlasy sestřiženými do slušivého účesu, ale stále ještě v záchranářské bundě, jak sem běžel hned po službě. Byl to Zikmundův kamarád, který ho napadl náhodně, když si pročítal seznam všech kontaktů které Zigi ve svém telefonu měl, jak hledal někoho, kdo by mu mohl pomoci. Znali se spolu s Filipem jen málo, viděli se všehovšudy jen dvakrát a ještě krátce, ale i tak doufal v malou naději.

"Díky bohu… já… promiň, nikdo jiný mě nenapadl… my jsme… jen spolu žijeme, ale nejsme svoji, takže mi nikdo nechce nic říct a… jeho rodina…" Sklopí hlavu. Tohle tady nechtěl řešit.

"Jasně, nemusíš mít obavy, hodím očko na staniční a budu vědět i hodinu poslední stolice primáře." Zazubí se na Filipa, aby trochu uvolnil atmosféru. "Bohužel jsme tam nezasahovali my, ale kluci, takže to budu muset trochu pumpnout… počkej tady." Poplácá ho jemně po rameni. "Nechám si tu věci, hned jsem zpátky." Nechá tam Filipa zase sedět. Stejně rychle jako přišel, tak i odešel.

Stejně měl nad čím přemýšlet.