16. Kapitola

Poděkování za tuto kapitolu patří Kalamity Jane, protože se úplně náhodou stala na chvíli mou zpovědnicí. Jinak by vaše čekání bylo mnohem delší. Víte... všechny ty plány, co jsem tu nastínila... všechno bude asi úplně jinak. Chyby mi klidně vytkněte, nejsem zrovna "při sobě".

16. Kapitola

---

"Tak to byl doopravdy infarkt. Udělali mu akutní angioplastiku… no… zprůchodnili ucpanou tepnu. Mluvil jsem s ošetřujícím lékařem a bylo mi řečeno, že na tebe budou mít pár otázek, když žijete v jedné domácnosti." Objeví se Alex ve dveřích čekárny, čímž vyruší Filipa ze zadumání.

Ten k němu okamžitě zvedne hlavu a horlivě přikývne. "Jasně, cokoliv. Já… bude v pořádku?"

"To je otázka… srdce by už teď mělo fungovat, ale bude to ještě dlouhá cesta. Speciální dieta, rehabilitace, léky… musí se odhalit příčina toho, proč se to stalo, aby se tomu Zikmund mohl příště vyvarovat." Usměje se na něj Alex, usadí se vedle toho nešťastníka a poplácá ho po zádech. "Když ho našli, museli ho rozdýchávat. Sanitku si prý ještě stihl zavolat. Díky bohu za prozíravost dispečerky, že to nevzala na lehkou váhu, prý jen řekl, že potřebuje pomoc a adresu."

Filip si zoufale prohrábne vlasy. "Volal mi… říkal ať hned přijedu domů." Vzlykne naprázdno. "Nevěděl jsem, že je mu špatně… já jsem potřeboval něco dořešit a…" Schová hlavu do dlaní. Cítil se tak bezradně, že nic neudělal.

"Snad to nebude tak vážné, jak to vypadá, ale počítat se musí se vším. Každá varianta… až se probudí, tak..."

"Kdy se probudí?"

"Je pod léky, aby si celý jeho organismus pořádně odpočinul. Taky bude několik dní na přístrojích. Domluvil jsem ti tam návštěvy, neměl by s tím být už problém… ale teď tě k němu nepustí z preventivních důvodů. Potřebuje klid a čas. Měl bys jít domů a pobalit mu nějaké věci. Pár dní si tady poleží." Usměje se na něj a pomalu se zvedne ze svého místa. "Budu teď muset jít, už na mě dole čeká můj doprovod, ale kdybys cokoliv potřeboval, klidně i v noci, tak zavolej, jo? Číslo máš. A neboj se, Zikmund má tuhý kořínek, jeho se jen tak nezbavíme." Podívá se na něj povzbudivě.

***

Čekal celou noc a celý den, než ho večer konečně pustili k Zikmundovi, který ležel ve změti hadiček na nemocničním lůžku. Pocit provinění, že tohle totálně podělal, ho neopouštěl. Cítil se hrozně. Když měl čas přemýšlet, motaly se mu hlavou myšlenky na to, že takhle to vůbec nemělo dopadnout. Zikmund měl teď být doma, byla doba, kdy se vracel z práce. On měl být v kuchyni a chystat jim společnou večeři. Přeci jim to tak vyhovovalo.

Miloval to.

Kde udělal tu chybu? Příliš se zabral do své práce. Patrik byl fajn, spolupracovalo se s ním dobře. Byl chytrý a bystrý, proto mu pomáhal rád.

Ale teď stál u Zikmundova lůžka a měl jen pět minut na to, aby se podíval na to, co z něj udělal. Vyčítal si to, protože byla jeho chyba, že nebyl doma, že nemohl Zikmundovi pomoct. Ztěžka dosedne na okraj postele. Natáhne ruku, aby jemně pohladil Zikmundovu tvář. Rašící strniště bylo u něj příliš nezvyklé, i když mu říkal, jak moc mu to sluší. Do práce vždy odcházel pečlivě upravený a on miloval vůni parfému, který vždy před odchodem v koupelně použil.

Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Mezi všemi hadičkami vypadal příšerně. Tohle nebylo místo, kde by měl Zikmund být. Měl by na sobě mít svůj oblek a s nic neříkajícím úsměvem by měl kárat všechny kolem sebe, ta jak to normálně dělal.

"Je mi to tak líto, miláčku." Vzlykne mu do vlasů. Doktor říkal něco o tom, že stejně nebude reagovat, moc ho nevnímal. Vtiskne polibek na suché rty. Nosem se dotkne hadičky, která vedla ze Zikmundových nosních dírek kolem hlavy. Odtáhne se od něj, aby viděl celou jeho tvář. "Zase přijdu. Donesu ti… donesu ti něco, co bys tu měl rád. Já… Zigi… vím, že to stejně neslyšíš, ale miluju tě. Nikoho jiného. Tak mě tu prosím nenechávej."

***

"Měl bys tu ruku pořádně cvičit, Kryštofe." Pokárá Matyáš něžně muže před sebou. Viděl ho, jak zase křiví obličej bolestí. "Nechceš přece na tu operaci."

Kryštof frustrovaně vydechne. Matyáš do něj ohledně rehabilitací ryl celkem často. Ruka ho bolela dost. Jenže copak mu mohl říct, že se bojí té bolesti, která s cvičením přijde? "Ta operace je stejně nevyhnutelná." Pokusí se chabě zaprotestovat.

"To ale nemění nic na tom, že pokud bys cvičil, měl bys tu ruku v lepším stavu a po operaci by se ti rychleji hojila."

Na tom něco bylo. To musel uznat i Kryštof. Místo odpovědi se natáhne pro kousek pizzy, kterou mu Matyáš upekl. To byl opravdu luxus a on si ho neskutečně vážil. Nepamatoval si, že by mu někdo upekl pizzu. Samozřejmě kromě lidí v pizzerii, ale to bylo něco trochu jiného.

"A nezačínej zase s mlčenlivou půlhodinkou, Šťůfku." Mrkne na něj Matyáš pobaveně. Už ho za těch pár dní poznal. Vzal si ho k sobě do bytu i přes velké protesty. Nakonec se dohodli na kompromisu, že když bude Matyáš odcházet do práce, půjde Kryštof na kolej. To byla fér dohoda. Protože většinu dne ho měl na očích. A večer byl Kryštof unavený úrazem i tím, jak ho zaměstnával, tak předpokládal, že s největší pravděpodobností stejně leží v posteli, než aby dělal nějaké vylomeniny.

"Neříkej mi Štůfku. Připadám si jako nějaký štrůdl." Zamračí se na něj Kryštof a on se usměje, protože ho tyhle Kryštofovy reakce neskutečně baví.

"Omyl, do štrůdlu má Štůfek hodně daleko. Ale když mluvíš o štrůdlu… už jsem ho dlouho nedělal. Dal by sis?" Poznal i to, že Kryštof rád jí to, co mu někdo uvaří. Nevzpomínal si na nikoho, kdo by jedl s takovou chutí.

Kryštof se na něj zkoumavě zahledí. Myslí to vážně? Pekl by se kvůli němu se štrůdlem? Mlsně se olízne. Ale okamžitě polkne sliny, které se mu nahromadí v ústech. "To nemusíš." Uhne pohledem mimo Matyáše. Už teď si chvílemi připadal jako největší vyžírka, protože Matyáš pořád jen vařil a on jen jedl a ochutnával. Ale zase… kdyby to nechtěl dělat, tak to nedělá. Ani by ho nenechával přes den u sebe a netrpěl jeho společnost.

"No, ale já chci." Pokrčí Matyáš výmluvně rameny a uculí se jako nevinnost sama.

***

"Pluto! Kam to zase běžíš?!" Marek se otočí za svým psem, který se náhle rozběhne a jako trysková koule zamíří někam kolem něj. S veselým štěkotem dopadne packami na hrudník nějakého muže. Malou chvíli mu trvá, než si uvědomí, že ten zavalený smějící se člověk je Samuel. "Pluto! Fuj!"

Samuel se se smíchem zvedne zpod té chlupaté příšery a upře svůj veselý pohled na Marka. "Zase fuj? Jsme tam, kde jsme byli?" Uchechtne se. "Ahoj Marku."

"Ahoj Same, promiň, síla zvyku. Najdu si nějaké lepší slovo." Uculí se Marek a oklepe Samovi z trička smítky trávy, které na něm ulpěly. "Co ty tady?" Zeptá se. určitě nebyli domluvení, to by si pamatoval."

"Ale… potřeboval jsem si pročistit hlavu. Kamarád do mě pořád něco hustí, tak jsem mu zdrhnul do parku, aby si tu porovnal myšlenky. Je hezky, tak proč toho nevyužít?" Říkal pravdu, Patrik nepřestával básnit a vymýšlet plány na sbalení Zikmunda nebo Filipa a on se nemohl zbavit dojmu, že chce ty dva sprostě rozeštvat od sebe za každou cenu. Udělali mu snad něco? Vždyť bylo očividné, že jsou spolu šťastní a to je viděl jen jeden večer. Kdyby mezi nimi bylo něco v nepořádku, tak by to asi nechal být, ale tohle se mu nelíbilo. Patrik byl moc nevybouřený a zaujatý sám sebou a svými pocity. A on potřeboval přijít na to, jak mu otevřít oči, aby už toho konečně nechal. Aby ten vztah nerozvracel. Nelíbilo se mu to ani jako tichému pozorovateli, natož jako kamarádovi Patrika. Byla znát, že Patrik si sám neprošel zklamáním v žádném vztahu. I když ty jeho krátkodobé známosti snad nemohly být ani vztahem nazývány.

Marek se vědoucně usměje. "To je pochopitelné. Takže útěk… no a nechceš utíkat s námi? Máme tady zase míčky na házení. Pluto to určitě ocení, že jo, Pluto?" Zazubí se na psa a ten jako by mu rozuměl, souhlasně štěkne.

"No proč ne." Pokrčí Samuel souhlasně rameny. "Stejně už jsem od trávy." Uchechtne se s pohledem na svoje tričko, kde mu pes zanechal otisk svých pacek.