18. Kapitola

18. Kapitola

---

Vztáhl ruku ke dveřím pokoje a chtěl zaklepat, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Spustí paži podél těla a bezradně zůstane hledět na tmavé dřevo dveří.

Co by mu vlastně říkal? Neměl nejmenší tušení, jak by se měl omluvit za… měl se vůbec za co omlouvat? No, možná by se hodilo alespoň poděkování… Povzdychne si a otočí se, aby prošel chodbou a vyběhnul ven z budovy.

Neměl na to a vlastně to ani nechtěl udělat. Kdyby do něj Matyáš neustále neryl, co se Kryštofa týče… on vlastně neryl. Jen se o něm pořád zmiňoval a v něm hlodal nějaký červíček. Nechá to být. Už to byla celkem doba. Alespoň mu tak těch pár týdnů přišlo. Už to byla stará záležitost.

***

"Ahoj mami." Objeví se za zády své matky v nemocnici. Chtěla po něm přinést pár věcí, takže se tu ukázal ihned po cestě ze školy, aby sem potom nemusel zacházet.

"S tím lekáním lidí bys měl přestat, Same. Jinak ahoj." Pokárá ho a zároveň se usměje. "Čekala jsem tě až později."

"Jdu rovnou ze školy, když jsi mi psala už ráno… vzal jsem to s sebou." Pousměje se a podá jí požadovanou tašku.

"Díky, můžeš to odnést na sesternu? Holky to od tebe vezmou. Já teď musím převézt pacienta na pokoj." Kývne bradou k zaměstnancům nemocnice, kteří převážejí pacienta na lůžku i s přístroji.

Samuel se podívá směrem, kterém jeho matka ukazuje a strne, když si uvědomí, na koho se to dívá. Zikmund? Tady? "Co se mu stalo?" Vydechne překvapeně.

"Same, víš, že nesmím mluvit o pacientech…"

"Mami, ale já ho… znám." Hlesne. "Je to přítel našeho profesora. Poznali jsme se na jedné z těch zábav, na které chodím… co mu je?" Myslí mu prolítne myšlenka na Patrika. Co ten kluk provedl?

Zkušené mateřské oko na něm pozná, že nelže. "Měl infarkt a na jeho dosavadním pokoji nefunguje jeden životně důležitý přístroj, tak ho převážíme na druhý, kde už by mělo být všechno v pořádku."

Moc její další slova nevnímá. Infarkt? V jeho věku? Jistě… nebyl nejmladší, ale nemyslel si, že by v jeho věku mohl mít infarkt. Obzvlášť, když vypadal tak dobře. Nebylo to zase tak dlouho, co ho viděl. A rozhodně by neřekl, že by na něm byla nějaká známka toho, že by mělo být něco v nepořádku. Nechápal to. Strnule stojí na chodbě, i když kolem něj projede postel i s přístroji a zmizí za skleněnou výlohou speciálně vybaveného pokoje. Zahledí se přes sklo na svou matku, jak pečlivě kontroluje s kolegou všechny přístroje a zapojují další. Sklouzne pohledem na muže průhledného jako papír. Skoro splýval s bílým povlečením a jako by to ani nebyl on.

Vypadal tak zatraceně špatně.

***

Druhé probuzení pro něj bylo podobně překvapivé jako to první. Naprosto dezorientovaný zůstal několik minut hledět do bílého stropu nemocničního pokoje, než se pomalu rozpomněl. Alespoň už však poplašeně nepanikařil.

Zamrká, aby přivykl očím na jinou intenzitu, když sklouzl pohledem na vybavení pokoje. K uším mu dolehne zvuk pravidelného pípání. Natočí hlavu tím směrem a zhluboka se nadechne.

Zalapá po dechu, když mu hrudí projede ostrá bolest. Zvedne ruku, aby se bolavého místa dotknul. Zavadí prsty o hadičku, která spojuje jeho paži s kapačkou nad ním. Srdce se zběsile rozbuší, na což zareaguje přístroj, který je s jeho tělem propojen elektrodami, které má nalepené na hrudníku.

Ozve se zarachocení, přesně jako by někdo odsunul židli a následné zašustění, jak někdo vyskočí a dlouhými kroky nakráčí k jeho posteli.

"Šššš, lásko, nesmíš tak prudce." Teplá dlaň se dotkne té jeho, kterou tak neuváženě přitiskl na svůj hrudník. Stočí hlavu na druhou stranu a až teď mu dojde, že si vůbec nevšiml přítomnosti někoho jiného. Ležel celou dobu tak nehybně, než se vzpamatoval, že nevnímal ani nic kolem sebe.

"Filipe?" Dostane ze sebe chraplavě s několika pauzami mezi písmeny. Přivře oči. Bolí ho i mluvit. Má pocit, že to už neumí. Jako by mu rty vypověděly službu a nechtěly s ním spolupracovat.

"Ano, jsem to já." Horké rty se dotknou hřbetu jeho dlaně a potom se objeví v jeho zorném poli. Prsty ho pohladí po tváři a on otevře oči dokořán, aby se na svého přítele a milence podíval. Milovaná tvář jako by se za těch pár dní vůbec nezměnila a přitom na ní bylo tolik změn. Filip vypadal ztrápeně, unaveně a jeho oči byly plné vlhkosti. Jeho kštice nebyla vůbec upravená jako vždy. Spíš vypadal jako někdo, kdo ráno vyběhnul z domu a zapomněl vzít hřeben do ruky. Pohne svými prsty, čímž dovolí Filipovým prstům zvýšit jejich kontakt. Chtěl by se dotknout vrásky na čele a vyhladit ji, ale cítil se slabý jako moucha. I dívání se mu přišlo jako světoborný výkon.

"Jsem tak rád, že ses konečně probudil." Zašeptá mu Filip do vlasů. "Strašně jsem se o tebe bál. Já…. byl jsem idot."

"Jak- jak dlouho?" Zachraptí. Potřeboval by se napít. Měl v ústech sucho jako na Sahaře. A Filipova další slova celkem snadno ignoruje. Alespoň pro teď.

"Necelé čtyři dny." Vydechne tiše Filip. Kdyby nebyl tak blízko jeho ucha, neslyšel by jeho odpověď. Nedokázal si představit, jak se musel Filip cítit, když tak dlouho čekal až se probudí. Na slova bude později spousta času.

Sevře najednou roztřesené prsty.

Drž mě. Držím tě.

***

"Mami? Tohle je Marek, kamarád. Jen mu půjčím nějaké knížky… budeme u mě v pokoji." Samuel protáhne Marka domem rodičů, aby mu půjčil domluvené knihy a Marek, aby se podíval případně i na něco navíc. Měli knihovnu celkem velkou a obsáhlou na různé žánry.

"Marek? Myslela jsem, že dávno odjel?" Vykoukne jeho matka ze dveří obývacího pokoje a zarazí se, když spatří za Samuelem dospělého muže, který rozhodně není ten Marek, kterého myslela.

"Potom ti to vysvětlím…" Upře na ní Sam svůj pohled. Rozhodně nechce, aby se Marek o jeho orientaci dozvěděl od jeho matky. To bylo něco, co chtěl raději ještě nějakou dobu tajit, než půjde s kůží na trh. Pořád se tak nějak snažil zjistit, jak je na tom Marek. Nikdy se ani slovem nezmínil, tak doufal… byla v něm dušička plná naděje. Za některé jeho pohledy a doteky… musel být gay nebo minimálně bisexuál. Heterosexuál by ho za jeho spontánní chování dávno poslal do háje. A tak zůstával jen u dělání náznaků, i když se ani jeden ani slůvkem nezmínil.

Bylo to velmi příjemné laškování. Jako taková tajemná hra na odhalení toho, kdo to nevydrží první.

"Tak se bavte, já jdu za chvíli do práce." Oznámí mu jen ženská část rodiny, než za nimi zavře dveře od pokoje.

"Sedni si… kam se ti to líbí." Usměje se Samuel na Marka.

"Díky, tvoje mamka vypadá jako fajn člověk." Marek se s úsměvem posadí na postel. "Jste si hodně podobní. Rozhodně máš její oči i výraz. Takový milý."

Samuel po těch slovech potlačí nutkání zrudnout pod tím komplimentem. "Díky… ehm… podoba s otcem je taky dost nezaměnitelná. Takže mám alespoň jistotu, že nejsem adoptovaný." Zazubí se. "Máma je zdravotní sestra. Ona to s lidmi umí." Začne mluvit o tom, co ho napadne. Až pod Markovým pobaveným úsměvem se zarazí. "Promiň. Moc kecám." Uchechtne se a raději se otočí ke knihovně.

"Ty jsi taky hodně fajn člověk." Marek se zvedne z postele a přejde k Samovi, aby zaujal pozici vedle něj. Zaujatě se zahledí na hřbety knih, aby si přečetl jejich názvy.

Natáhnou se zároveň po stejné knize. Jejich prsty se střetnou těsně před hřbetem knihy. Podívají se po sobě a vyprsknou smíchy.

Samuel trochu škrobeně, jak se snaží zamaskovat svoje rozpaky, Marek pobaveně. Samuel stáhne svou ruku a pobídne Marka, aby si knihu vytáhl. Tohle bylo zatraceně trapné. Pomyslí si Samuel a trochu s obavami zvedne pohled k Markovi, který se chová jako že se nic nestalo. Prostě se dotkli.

"No… asi ti prostě najdu všechno, co chceš." Usměje se rozpačitě.

"Díky, to bude fajn." Přitaká Marek a couvne zpátky k posteli, aby se na ni i s knihou usadil a mohl si ji podrobněji prolistovat.

Mlčky dává na hromádku knihy, které Marek chtěl půjčit a zahloubaný do svých myšlenek si nevšímá ničeho okolo. Marek s ním pěkně mával. I když se zařekl, že žádný vztah mít nebude, s tímhle Markem by do něj skočil klidně hned a hlavou napřed.

"Jsi v pohodě?" Vyleká se, když se na jeho rameni ocitne ruka, která ho vytrhne ze zamyšlení. Prudce se otočí, takže se ocitne svým obličejem pár centimetrů od Markova. Propadne do hlubiny jeho zkoumavého pohledu. Naprázdno otevře ústa, chce něco říct, nějak se z toho vykoktat, ale nenajde potřebnou sílu k vytvoření slov. Místo toho sklouzne pohledem na rty, růžově sladké rty lákající k polibku.

Nevnímá Markova další slova, jen fascinovaně hledí na pohyb rtů a vzápětí se jich dotýká těmi svými.

Jsou přesně tak sladké jako si představoval. Horké, vlhké a chutnající bonbonem, který ještě před chvílí Marek konzumoval.

Jenže nic nemůže trvat věčně, ani sladký polibek, po kterém toužil. Marek ho od sebe celkem hrubě odstrčí, zmateně na něj zamrká, když si uvědomí, že místo hněvu se na něj pobaveně směje.

"Same, ale já nejsem gay."