19. Kapitola

Dnes bych ráda věnovala yellow, za skvělý dárek. :-) A jinak děkuji všem, kteří sem chodí, čtou a komentují. Myslím na vás a snažím se vás neochudit, tyhle mezery mi hlodají svědomí, ale znáte to... člověk míní...

19. Kapitola

---

Přistiženě se přikrčí v očekávání následného hněvu. Není gay? Marek není gay. Co to proboha udělal? Proč se musel chovat tak unáhleně a nepřemýšlel? Přeci to nechtěl uspěchat. Vyděšeně se podívá do Markových očí. Ale nechápe jeho chování. Proč se tak poťouchle uculuje, když není gay? Měl by ho teď přece zmlátit do hranaté kuličky a jít se mu za to pomstít někam veřejně.

Dělají to tak přece všichni.

Ale Marek nebyl všichni.

Ale nebyl ani na kluky.

Vydechne. Začínal se chovat jako idiot, ne jako dospělý člověk.

Nadechne se a chce něco říct, ale nedokáže ze sebe vydolovat ani slovo. Zůstane na Marka jen zmateně zírat.

"Same?" Podívá se na něj Marek s pozdviženým obočím. Nechápal, proč se tak najednou zatvářil až příliš tragicky. Copak je masový vrah? Dojde mu to. "Hele, já vážně nemám zapotřebí, abych se ti nějakým způsobem vysmíval. Prostě jsi… no… nejsem gay, tak jsi asi jen narazil na nesprávného." Usměje se mírně rozpačitě. Neměl s tím žádný problém. Jistě, trochu ho to překvapilo, ale nebyl překvapený zase tak moc. Samuel se chvílemi choval trochu odlišněji než normální přátelé. Ale v tom dobrém. Nechoval se nijak přehnaně. Dokonce nenosil ani růžové věci. Ušklíbne se.

"Já se-…"

Marek mávne rukou. "Nech to být. Vážně. Mě jsi tím nijak nepohoršil, dokonce nebudu mít ani doživotní trauma." Uchechtne se a dřepne si zpátky na postel.

Samuel zakroutí očima. "Díky, umíš povzbudit. Takže…"

"Jo, jsme pořád kámoši." Skočí mu Marek do řeči s úsměvem. On nebyl z těch, kteří by mohli soudit. Obzvlášť, když ani nebylo co by měl soudit.

Ale mohlo pouze přátelství stačit?

***

Když se probudil po třetí od operace, kdy si to vybavoval, byl v pokoji sám. Na okamžik mu myslí proběhla myšlenka na to, že už ho tady Filip opravdu nechal nadobro, aby si dál poradil sám. Přece se probudil. To bylo asi nejdůležitější. Jenže byl vyveden z omylu, když se dveře od pokoje otevřely a vešel jimi do pokoje právě Filip.

Co ho to napadalo za myšlenky?

"Už jsi vzhůru?" řekne tiše Filip a až tehdy si Zikmund uvědomí, že je za okny tma a pokoj osvětluje jen malá lampička nad jeho hlavou. Pomalu přikývne na souhlas a začne se zvedat na lokty. Zastaví ho dlaň zlehka položená na hrudníku. Zarazí se nad bolestí, která jím projde. "Ou, promiň, já úplně zapomněl… ty modřiny tam budeš mít asi dlouho. Já… měl bys zůstat ještě ležet, dokud tě doktoři neodpojí. Nebo ti to minimálně nedovolí. Pořád musí hodně odpočívat, aby se tělo uzdravilo." Pohladí ho smířlivě po paži.

"Co se..?"

"Museli tě resucitovat… tak máš na hrudi modřiny od záchranářů i defibrilátoru. Asi prostě… jen se ti tam špatně srazila krev." Usměje se jemně Filip. "Ale bude to prý do pár týdnů pryč."

Přikývne na srozuměnou, ale nedá mu to, aby sám lehce nepřejel svou dlaní po místě přikrytém nemocniční košilí. Nic necítí, kromě elektrod nalepených k pokožce, nic jiného nenahmatal.

"Zigi…" Filip chce něco říct, ale Zikmund ho zastaví svým stiskem na jeho paži. Nechce teď o ničem mluvit. Ještě nemá dostatek sil na vážné rozhovory. Cítil by se nejistý a mohl by dělat ukvapené a špatné závěry. To nechtěl.

"Necháme to… až na dýl, ano? Potřebuju trochu čas, Filipe."

A Filip přikývne, jako že rozumí. Chápal, že se na to teď asi necítil. Ani nebyl vhodná doba o tom mluvit. Nechtěl Zikmunda opustit. To by neudělal, ani kdyby mu někdo sliboval hory doly. Chtěl s ním žít dál stejně spokojeně jako do teď, i když poslední dobou jejich vztah zrovna moc nevylepšoval. Chtěl mu dnes donést pár květin, ale sestřička mu je zabavila už mezi dveřmi na oddělení. Sem prý květiny nepatřily. A tak je sestrám nechal u nich na sesterně. I když ho to mrzelo. Chtěl, aby měl Zikmund v pokoji i něco jiného, než jen umělé přístoje a bílou s modrou. Chtělo to něco na oživení. Něco, aby se mohl cítit jako doma.

Doma.

Bude asi pár týdnů trvat, než se dostane domů. A on už teď věděl, že to bude po jeho návratu jiné. Bude potřeba speciální režim. Aby se Zikmund nenamáhal a stravoval se správně. Aby svoje srdce znovu nepřetížil. To nechtěl. Už takhle zažíval dost nepříjemné pocity a myšlenky, které ho napadaly...

Z myšlenek ho vytrhne tichý smích a sevření. Zmateně zamrká a shlédne na Zikmunda.

"Nad čím přemýšlíš?" Usměje se Zikmund. Kdykoliv se Filip zamyslel, vypadal u toho dost legračně. Jak nakrčil čelo i nos a zadumaně hleděl do prázdna.

"Jaké to bude, až tě pustí… víš… doktor říkal něco o režimu a dietě… budeš se muset víc šetřit a dávat na sebe pozor, Zigi. Byl jsem mrtvý strachy, když u mě sousedka vyzvídala, co se dělo, že u nás byli policisté a záchranka. Já jsem… netušil… je mi to líto. Kdybych jen věděl, poslal bych Patrika do patřičných míst. Odpusť mi to, prosím." Věděl, že o tom Zikmund nechtěl mluvit, ale on to v sobě nemohl dál dusit. Svíralo mu to hrdlo ledovým stiskem a on věděl, že když to ze sebe nedostane včas, tak bouchne. "Já jsem… přemýšlel jsem nad tím vším. Nad tím, jak to muselo vypadat, ale přísahám na všechno, co je mi svaté, že jsem tě nepodváděl. Žádným způsobem. Já jsem asi… asi jsem vážně hloupej, ale nějak mi to nedocházelo… bral jsem to jako přátelská setkání s trochou práce navíc. Jen jsem se nechal unést tou divokostí jejich mládí. Nedošlo mi, že se v tu chvíli chovám jako idiot. Už dávno nejsem dítě, tak bych se jím ani neměl snažit znovu stát. Nestojím o to… jen jsem si to uvědomil moc pozdě." Pohladí Zikmunda na hřbetu dlaně a zvedne pohled, aby se mu podíval do očí. "Myslím to vážně… já tě miluju, Zigi. Nikdy bych tě nevyměnil. Kdyby nám to neklapalo… kdybych k tobě necítil tohle všechno… víš, že bych ti to řekl. Že to víš?" Lehce se dožaduje přikývnutí od Zikmunda, který ho mlčky poslouchá.

Kdyby to šlo, chtěl by vrátit čas a chovat se trochu jinak, ale to bohužel nešlo. Proto si svůj šálek hořké kávy musel vypít až do dna.

"Věděl jsi, že po mě Patrik pokukuje?" Zeptá se Zikmund náhle. Nečekaně a s ještě víc nečekanou otázkou.

Překvapeně na něj pohlédne a chvíli to přemítá v hlavě. Zavrtí hlavou záporně, ale potom se mu začnou vybavovat jisté situace… jak Patrik chtěl, aby se setkávali u něj. Jak se vždycky ptal, zda tam bude Zikmund. Myslel si, že to bylo proto, aby je nikdo nerušil, ale ono mezitím… růžové brýle byly najednou křivě posazené a on viděl to, co dosud neviděl. Nebo nechtěl vidět? Neměl tušení, ale všechno to začínalo dávat smysl. Najednou to do sebe zapadlo jako správné puzzlíky.

"Zřejmě ne." Odvětí Zikmund klidně. "Podal bys mi prosím něco k pití?" Kývne rukou k nočnímu stolku, kde stojí konvice s čistou vodou a vedle ní je sklenice.

Filip přikývne a stále lehce zmatený tím náhlým prozřením, se otočí k nočnímu stolku, aby Zikmundovi nalil sklenici vody a přiložil mu ji ke rtům. "Zvládneš to?" Zeptá se jemně a druhou rukou Zikmundovi pomůže, aby se lehce nadzvedl hlavou a mohl spolknout pár doušků. Pohladí ho při tom pohybu po vlasech.

Neuměl si představit, co by dělal, kdyby Zikmund zemřel a nechal ho tady… kdyby odešel v momentě, kdy to mezi nimi Filip kazil… bylo vlastně jedno, jak by to bylo. Věděl, že to by byl jeho duševní konec. Zikmund byl někdo, ke komu vzhlížel, kdo byl jeho milenec i přítel. Jeho partner.

"Už zase přemýšlíš?" Zabublá Zikmund do vody, když zvedne pohled a zjistí, že ho Filip vůbec nevnímá.

"Já… promiň." Vzpamatuje se a sklenici položí zpátky. Ubrouskem jemně setře pár kapiček vody, které Zikmundovi ulpěly na bradě. Skloní se, aby mu vtiskl polibek na čelo. Jemně přitiskne své rty a zavře oči. "Miluju tě." Zašeptá jemně.

Zikmund přivře oči. Dlaní jemně vklouzne do Filipových vlasů. Pohyb rukou ho nebolí tolik jako dýchání a těžký pocit na hrudníku. Nadechne se. Filipovy oči jsou příliš blízko na to, aby jim dokázal odolávat dlouho. "Taky tě miluju, Filipe." Vydechne tiše, pravdivě. Ale i když tohle věděl, pořád cítil, že to není dořešené. A on opravdu potřeboval čas. Nejen na vzpamatování těla, ale i mysli.

***

"Ahoj Leo, dlouho jsi tu nebyl." Usměje se Matyáš na příchozího mladíka, když složí své tělo na barovou stoličku a on před něj položí jeho oblíbené pití.

"Ahoj… no… jo…" Pokrčí Leonard rameny a natáhne se s vděkem pro svoje pití. "Kde je Kryštof?" Rozhlédne se kolem sebe, jak hledá i posledního z jejich zvláštní trojice.

Matyáš přimhouří oči. Nějak mu tady něco přestává dávat smysl. To, že se Leo dlouho neukázal… vlastně to přičítal tomu, že se začal scházet s Kryštofem, ale nechápal, proč se Leo prostě nemohl zachovat jako dospělý člověk a udělat první krok. Kryštof se mu s pár věcmi svěřil. Neodhadoval, kolik toho nevěděl, ale Kryštofovi věřil. A Leovi chtěl věřit taky, jenže v tuhle chvíli byl staven do pozice, kdy se na Lea musel prozíravě dívat a hledat nějaké odpovědi, alespoň v jeho chování. Něco mu tady nehrálo. Chtěl snad Leo Kryštofa pro sebe? Našel si k němu nějakou cestu, když se o něj Kryštof staral?

Byly to všechno otázky, které mu běhaly hlavou, když před sebou viděl Lea a jeho nenucené chování.