20. Kapitola

Mrzí mne ta prodleva, ale v neděli jsme s Naginim slavili utajované narozeniny, v pondělí jsem byla úplně grogy a včera jsem místo psaní běhala po městě. Tak až dnes. I když to čekání mi ukázalo návrat zbloudilých duší, snad nepřijde vaše zklamání. Díky za vaše komentáře. :-)

20. Kapitola

---

Bylo jen otázku času, kdy se Leo s Kryštofem potkají. Na ulici se klidně mohli míjet, ale ve škole se záměrně vyhýbat nemohli. Byť byla budova dostatečně velká, byly hodiny, kdy se v pauzách míjeli na chodbách nebo se jejich ročníky střídali ve třídách. Jenže dokud se Kryštof necítil nejlíp, do školy nechodil. Proto teď, zachumlaný do mikiny, aby nebyly vidět stále viditelné modřiny, obezřetně pozoroval svoje okolí. Modřina na obličeji kolem očí vybledla do žluto hnědé a už vypadal jen hloupě, ne jako z hororu. Svou paži si tisknul k tělu. Byla stále k ničemu.

"Ahoj Kryštofe."

Zvedne pohled k člověku, který jej oslovil a pousměje se. Mávne na pozdrav zpátky. Někteří spolužáci respektovali jeho stav a prostě ho nerušili, za což jim byl vděčný. Ne že by se s nimi nebavil rád, to ne, ale teď zrovna se potýkal hlavně sám se sebou a nebyl si jistý, jestli by to zvládl i s ostatními. Už aby byl ze školy pryč. Přednášku doslova přetrpěl a byl rád, že jim vyučující posílají skripta, ze kterých potom čerpají a oni si do nich jen vpisují poznámky. Ťukal si je do počítače levou rukou, což nebylo zrovna něco super.

Přivře bolestivě oči, když do něj někdo vycházející zpoza rohu narazí.

Nadechne se, aby dotyčnému vynadal do blbců, co nekoukají na cestu, ale zalapá po dechu naprázdno, když si uvědomí, do koho to narazil. No super. Lepší setkání si vybrat nemohli? Doufal, že pokud se budou mít setkat, že to bude za jiných podmínek, než že do sebe takhle narazí. Byl ochromen bolestí a trochu mimo. to se mu ani v nejlepším nelíbilo. Možná měl poslechnout Matyáše a zůstat ještě doma. Přeci jen naražená žebra… ruka pomalu na odpis… alespoň mu to tak přišlo…

"Kryštofe?" Leonard překvapeně zalapá po dechu. Chtěl se omluvit, ale když spatřil Kryštofa a to, jak vypadá… "Co se ti stalo?"

Vzpamatuje se a s úšklebkem se na Leonarda podívá. Copak by mu asi měl povídat? O hádce s otcem mluvit nechtěl ani s Matyášem. "Nehoda… když dovolíš…" Chce ho obejít a raději zmizet ze scény. Opravdu měl zůstat doma.

"Nehoda?" Zatváří se nanejvíš prozíravě, protože se mu to nějak nechce věřit. Kryštof vypadá spíš jako by ho někdo zmlátil. "Narazil jsi na něčí pěst?" Zvedne pobaveně jedno obočí.

Trhne rameny. "Do toho ti vážně nic není. Nemusíš předstírat zájem, když ho nemáš." Pokrčí rameny a snaží se tvářit v pohodě, ale asi se mu to moc nedaří. Viděl Lea tak dvě minuty, možná ani to ne a už ho zase vidět nechtěl. Měl tu špatnou vlastnost, že zklamaná důvěra se mu špatně zacelovala. Vlastně asi ani neměl mít důvod být nějak uražený nebo cokoliv jiného. Jen si dělal špatné naděje někde, kde o to nikdo nestál.

"Ale já-"

Kryštof ho zastaví mávnutím dlaně. "Vážně, Leo. Nedělej si starosti. Jsem rád, že se máš dobře." A s tím se vydá chodbou dál od třídy. Už tam nechce dál jen tak stát a čekat na něco, co by mu Leo řekl. Tady zřejmě skončilo jejich rádoby přátelství, protože on se nechtěl dívat d očí, které si ho zkoumavě prohlížely, ale rty nedokázaly vypustit něco, co by vyvracelo celý ten fakt, který tahle situace vytvářela.

***

Lékaři Zikmunda chtěli propustit co nejdřív, protože se zotavoval velmi rychle. Dostal proto spoustu papírů, které si měl přečíst a kde byly instrukce k tomu, jak začít nový životní styl, aby se tato situace nikdy neopakovala. Teď seděl na posteli, již oblečený a čekal na Filipa, který pro něj měl přijet. Přidržoval si dlaň na hrudníku, protože jej stále ještě trochu bolel. Modřiny se postupně vybarvovaly, ale jinak už se cítil být celkem v pořádku.

Přemýšlel nad tím, jaké to asi bude, když teď bude muset být doma. Pracovat z domova mohl, ale i tak to bude jiné. Začínal mít pocit, že se toho trochu obává.

"Ahoj, už jsem tady. Ve městě je bouračka, tak mě to trochu zdrželo… a zpátky to bude to samé. Jinak je celé město úplně ucpané." Vejde Filip s úsměvem dovnitř pokoje a položí na zem prázdnou tašku, do které zabalí Zikmundovy věci. Skloní se ke svému příteli a vtiskne mu polibek na suché rty. "Tak se dáme do toho balení, ne? Zakázal jsem klukům, aby za tebou chodili do nemocnice a nerušili tě, ale doma už se jim nevyhneš, chtějí vědět, že jsi v pořádku." Usměje se a začne skládat věci připravené na hromádkách.

…

Vejde za Filipem, který nese jeho tašku. Konečně doma.

Rozhlédne se po bytě. Všechno vypadá stejně, jako když takhle vcházel naposledy. Nic se nezměnilo, netušil, proč si představoval, že se vrátí a bude všechno úplně jinak. Povzdychne si, když se dostane do obýváku. Posadí se na pohovku a vybaví se mu situace, kdy z ní sklouzl, jak mu bylo špatně…

"Zigi? Děje se něco?" Filip je najednou v pozoru, když spatří náhle zblednutí Zigiho tváří.

Zikmund zakroutí hlavou. "Ne, nic. Jen se mi udělalo trošku nevolno. Ale už je to v pořádku." Pousměje se a otočí hlavu na Filipa. Prohlédne si jeho tváře. "Chtěl bych si o tom promluvit, Filipe. Strašně mě to trápí. A už to dál nechci odkládat."

Filip mlčky přikývne. Čekal to. Věděli oba dva, že to jednou musí přijít a vyřešit to. Aby bylo jasné, jak to v jejich vztahu tedy je.

"Chceš mi něco říct? Nebo… já nevím, Filipe. Já už tohle nikdy nechci zažít. Víš… když do mě pořád všichni rýpali, že ten věkový rozdíl mezi námi je moc… nevěřil jsem jim to, rozuměli jsme si přece hodně… nebral jsem je vážně, ale když se tu začal objevovat Patrik… nevím, o co mu šlo, když tě prosil o pomoc s tím projektem nebo na čem jste to vlastně pracovali, ale když se tu začal vyskytovat častěji a vrhal po mě ty svoje pohledy… začalo mi to tak trochu docházet. Že to nebude jen tak. Možná jsem složitý, ale nejsem hloupý ani slepý. Možná, že jsem si jen zvykl mít tě doma kdykoliv jsem přišel z práce, pokud jsi neměl něco ve škole… možná jsem to neměl nechat zajít až tak daleko. Řekni mi… tlačím na tebe nějak? Je to moc? Vysvětli mi to prosím, protože já tomu opravdu nerozumím."

Filip zmateně zamžiká. Zikmund si myslel, že to celé byla jeho vina? Sklouzne za Zigim na pohovku, zachytí chladnou dlaň a sevře ji ve své. "Nehledej v tom nějakou svojí vinu, Zigi. To tak vůbec není… já se jen nechal unést." Zahanbeně sklopí pohled. Najednou si přijde jako malý kluk, který doma vysvětluje, proč rozbil míčem sousedovi skleník. "Mě vůbec nedocházelo, k čemu se schyluje… nepřemýšlel jsem nad tím… bral jsem tě jako svojí jistotu a neuvědomil jsem si, jak křehké pouto mezi námi je, i když jinak je silné. Přijel jsem domů a hned na mě vybafla sousedka, co se tady dělo a já nevěděl… nevěděl jsem, co se ti stalo, musel jsem hledat i nemocnici… uvědomil jsem si jaký jsem byl hlupák, když jsem tě nevědomky donutil si myslet, že hledám zábavu někde jinde… já to tak vážně nebral… jen jsem klukům pořád nechtěl říkat ne, tak jsem s nimi zašel… není to tak, že bych nechtěl trávit čas s tebou Zigi. To… ty víš, že mi na tobě záleží, že tě miluju a nepodvedl bych tě. Na to bych neměl žaludek a ani tě podvádět nechci. Proč bych to dělal, když jsem s tebou plně spokojený… ve všem. Věř mi, prosím."

Možná to bylo špatně,možná by měl dál zpovídat a snažit se odhalit pravdu až na kost, ale on Filipovi věřil, a i když si tady nechával chladnou hlavu a mírný odstup, tak ho nedokázal vidět špatně. Jenže pochybnost, zda dělá správně, v něm dřímala až do teď a on se jí chtěl zbavit. Proč by s ním Filip dál zůstával kdyby nemluvil pravdu? Teď bude v podstatě k ničemu. Tím spíš bude potřebovat, aby se o něj někdo postaral a pomohl mu… ne, kdyby to nemyslel vážně, nebyl by tady. Nestaral by se už v nemocnici.

Nemohly to být jen výčitky svědomí?

Pohlédne Filipovi do očí, překvapený tou otevřeností, kterou mu poskytují. Buď naletí a bude to totální konec nebo to ukončí hned… jenže to nechtěl. Filip byl… neuměl si představit, že by tady najednou nebyl. Miloval ho. A doufal, že mu jeho přítel nelže.

Natáhne paže před sebe, aby ho objal a přitáhnul k sobě. Chyběl mu jejich blízký kontakt. Držet se za ruce bylo najednou tak nedostačující, ale teď… prsty automaticky vklouznou do jemných vlasů. Zaboří do nich nos, aby nasál jejich vůni. "Když se bude něco dít, tak mi to prosím řekni hned… nerad bych… nechci zase hloupě vyšilovat. Promiň."

Filip překvapením jen zamrká, když se najednou ocitne pevné náruči svého přítele, ale vděčně ji přijme. "Zigi, ty… se nemáš za co omlouvat, to já, ano? Byl jsem slepý a nevšímal si toho opravdového, co se dělo. Omlouvám se." zašeptá jemně do milencova krku. Potom se šťastně pousměje. Snesl by Zigimu modré z nebe, aby to dal do pořádku, ale má pocit, že to by mu Zikmund spíš hodil na hlavu. A znají se už dost dlouho na to, aby věděl co má rád, takže se pokusí mu domácí rekonvalescenci co nejvíc zpříjemnit. "Měl by ses oholit, začínáš trošku škrábat." Uculí se škádlivě.

Zikmund uzná, že dělat z komára velblouda by jejich vztahu vůbec neprospělo, i když místo toho, aby si to vyříkali hned po jeho prozření, to spíš nechávali být a vygradovalo to jeho pobytem v nemocnici. Doktor mu dost dobře a důsledně vysvětlil všechny faktory, proč se to mohlo stát. A on mu musel dát za pravdu, i když si na infarkt přišel ještě mladý. "Jsi drzý, měl bych tě nějak potrestat, takže… chci napustit vanu s bublinkami a mít tam tebe. Taky chci masáž a talíř s palačinkami." začne si poroučet.

Mezi nimi se zdálo být všechno v pořádku.