22. Kapitola

22. Kapitola

---

Potkali se s Patrikem podle domluvy a zašli do malé zastrčené kavárničky, takže v ní byli skoro sami. Zalezli si k malému stolečku v zadní části, a dokud jim servírka nepřinesla objednávku, nepromluvili. Samuel chtěl, ale Patrik se celou dobu tvářil jako boží umučení.

"Tak o co jde?" Spustí na něj zvědavě. Určitě to nebude jen tak, že se Patrik takhle tváří. Na to se znali až moc dobře. "Cos prosím tě podělal tak moc, že se teď tváříš, jako kdyby ti někdo ukradl nejmilejší hračku?"

Z pohledu, který po něm Patrik vrhne, si nic nedělá. "Víš, jak jsem chtěl… no… to se Zikmundem a Filipem…"

Samuel přimhouří oči. "Myslíš to, jak jsi chtěl záměrně rozbít vztah, který zřejmě do té doby tikal pravidelně jako švýcarské hodinky?"

Patrik přikývne.

"Ano? Tak co se stalo? Už ti na to přišli a poslali na tebe na zastrašení bandu nějakých goril?" zatváří se pochybovačně, ale přejede Patrika zkoumavým pohledem. "Tak to nebude. Měl bys po těle modřiny, ne-li nějaké zlomeniny. Vyklop to a nedělej hérečku. Do teď ti to nevadilo…"

"Měl infarkt…"

A Samuelovi sepnou všechny myšlenky. Vzpomene si i na to, co tak nějak automaticky zapomněl. Viděl přece Zikmunda v nemocnici. Máma mu o něm říkala… dojdou mu i další souvislosti. "Tys byl v té době s Filipem, že jo?"

Patrik skoro neznatelně přikývne. Tváře mu skoro zprůhlední, když zase začne přemýšlet.

"Tak co jsi udělal? Patriku?!" trochu na něj zvýší hlas, aby si vyžádal okamžitou odpověď.

"Chtěl jsem… věděl jsem, že mu volal Zikmund a chtěl jsem, aby trochu žárlil, tak jsem ho prostě zdržel… i přes to, že Filip už byl nervózní a chtěl fakt jít. Nakonec odtamtud skoro utekl. Já nevěděl, co se děje. Přísahám. Kdyby jo, tak…" složí svou tvář do dlaní, prsty prohrábnou vlasy.

"Tak co? Běžel bys jako o život a šel mu na pomoc? Co když to nevěděl ani on sám? Co když potřeboval pomoct a tys zase sobecky myslel na sebe. Ne, vlastně ne. Tys totiž vůbec nemyslel. Celou dobu jsem ti říkal, že kráčíš po tenkém ledě, Patriku. A teď ses propadl do ledové vody." Zamračí se na něj.

"Já bych… nechoval bych se jako idiot, jen abych Filipa zastavil. Aby se nechoval jako podpantoflák, co hned běží domů na zavolání… Vážně jsem nechtěl…"

"Ty ses tak nechoval, ty totiž idiot jsi." Skočí mu do řeči. Sice by se dokázal vžít do Patrikovy situace a jeho výčitek, ale chtěl ho nechat, aby se v tom pořádně vyžral. Patřilo mu to. Zahrával si s otevřeným ohněm u unikajícího plynu. Varoval ho. A ne jednou. "A co na to Filip?" Zamračí se. Tohle ho taky zajímá.

"No… vlastně… nic." Hlesne a podívá se zoufale na Samuela. "Je to špatně?"

"Jestli tě aspoň nenakopal do prdele, tak je to sakra špatně." Zavrčí. Mělo mu to dojít hned, že bude mít Patrik zase průser. Ale tohle si musel vyžrat sám. Nebude za něj nic řešit. "Měl bys za ním aspoň zajít do nemocnice. Zeptám se matky, jestli tam ještě někde je…" Tolik k předsevzetí, že ho v tom nechá vyžrat. "A nezapomeň jim dát pokoj."

***

Matyáš před Kryštofa položil misku s horkou polévkou, kterou právě dovařil a k tomu ještě položil dva krajíce chleba. "Jez a netrucuj, ano? To se nějak vyřeší."

"Jenže to byla moje nejlepší práce… já nic jinýho neumím. Noční hlídač byla skvělá pozice. Tohle… to od nich vážně nebylo hezký." Zamračí se do talíře úžasně vonící polévky. Protočí lžíci v prstech. I ta chuť k jídlu ho z té skvělé vůně našla.

"Netvrď mi, že nic jiného neumíš, když studuješ vysokou školu." Protočí Matyáš oči a pousměje se. Poplácá Kryštofa po nahrbeném rameni a posadí se vedle něj se svým talířem. "Najdeš si něco lepšího. Pochop, oni potřebují někoho, kdo tam bude pracovat. Určitě tě nevyhodili záměrně."

"Že si ale našli náhradu rychle." Ušklíbne se kysele a raději si dá do úst sousto. Přivře oči pod lahodnou chutí.

"To už je věc jiná… ale třeba to neudělal schválně. Jen potřeboval práci…"

Kryštof se ušklíbne. Jasně. Leonard potřeboval práci. Proto se šel zeptat do firmy, ve které pracoval on? A ještě si dovolil říct… kamarád mi doporučil… Až ho potká, dá mu jednu do zubů. Naštval ho opravdu hodně.

Cukne sebou, když se ozve dveřní zvonek. Ohlédne se přes rameno. "Zajdu tam, jez." Pousměje se a přibrzdí Matyášovu automatickou reakci, když se začne zvedat. Vstane od stolu, aby přešel ke dveřím a mohl zjistit, kdo je to otravuje takhle během večeře.

Zalapá po dechu.

"Ahoj Kryštofe."

Nevěřícně zůstane hledět na Lea oblečeného do těsných džínů a volné mikiny. Ruce má strčené hluboko do kapes a tváří se podezřele kajícně. "Co tady chceš?" Zamračí se.

"Mluvit s tebou?"

Kryštofovi se vůbec nelíbí ten tón, kterým Leonard mluví. Dokonce se mu nelíbí ani fakt, že je tady.

"Kryštofe? Kdo to je?" Ozve se Matyáš a vzápětí se objeví mezi dveřmi vedoucími z kuchyně do chodby. "Ahoj Leo." Usměje se na chlapce stojícího mezi dveřmi. Tak se nakonec odhodlal?

"Ahoj Maty." Vrátí mu Leonard úsměv, ale svůj pohled stočí zpátky na Kryštofa. "Vážně bych si chtěl promluvit."

"Ale já s tebou ne, večeřím." Zavrčí. Ty jejich úsměvy se mu vůbec nelíbily. Otočí se od dveří a nakráčí zpátky do kuchyně. Když mine Matyáše, ani se na něj nepodívá. Posadí se zpátky ke stolu a pustí se do guláše, který mu najednou vůbec nechutná. Tatam se poděla jeho lahodná chuť, kdy měl pocit, že bude muset sníst celý hrnec, aby nic nezbylo. Nevnímá rozhovor, jehož útržky k němu z chodby doléhají.

"Nemrač se na ten guláš tak nebo se ti zkazí." Pronese mu Matyáš do ucha, paží ho obejme kolem ramen a skloní se k němu.

"Tak ať." Odsekne Kryštof a odtáhne se.

"Měli byste si promluvit, Kryštofe. Leo má pravdu."

"Na to ti kašlu, Matyáši. Ne teď a ne tady." Zamračí se. Zvedne se prudce od stolu, aby zjistil, že leo neodešel, stojí v chodbě, opřený o botník. "Co kdybyste si pokecali vy dva? Já tady vůbec nemusím být." Shrábne svoje věci z druhého konce stolu do batohu, aniž by řešil nějaké uspořádání.

"Teď se chováš jako malé děcko, Kryštofe." Zamračí se na něj Matyáš. Překříží ruce na hrudi a upře na něj nesmlouvavý výraz.

"To ti fakt díky." Odsekne. "Nazdar." A naštvaně opustí byt. Jen s dveřmi netřískne. Místo toho nasupeně seběhne schody, aby se co nejrychleji ocitl na chladnějším večerním vánku. Dnes nebylo takové horko. Najednou ho přepadne myšlenka, že ti dva spolu něco mají. Proč by se na sebe tak usmívali? Navíc… Matyáš s Leonardem neměl žádný problém, mohli se přece dál bez debat stýkat… Zvedne hlavu a podívá se směrem k oknům Matyášova bytu. Tahají ho za nos nebo si to prostě jen namlouvá? Matyáš přece trávil spoustu času s ním…

***

Byl začtený do nákupního seznamu a kontroloval, co všechno koupil a jestli na něco náhodou nezapomněl. Vypadalo to však, že se pro nic nebude muset vracet.

Náraz do něčeho relativně tvárného ho vyděsí. Dopad na zadek jen zabolí. Zvedne zmatený pohled z asfaltu, aby zjistil, že narazil do člověka. Okamžitě je na nohách.

"Nestalo se vám nic?" Přeběhne k mladíkovi, který nevypadá, že by se chtěl zvednout.

"Ty jsi taky kus vola." Zavrčí Kryštof nenávistně a začne se pomalu zvedat. Ruku si může nechat rovnou odříznout, když na ní takhle blbě dopadl. Sykne, když ji chce natáhnout.

"Prosím?" Zamrká zmateně Filip, než mu dojde to oslovení. Je si jistý, že toho mladíka nezná. I když… možné bylo všechno. Na univerzitě bylo tolik studentů, že si je nemohl pamatovat všechny… "My se známe?"

"Ne, a ani nemám zájem. Copak neumíš koukat na cestu?" Protočí oči. "Jestli jsi mi tu ruku zlomil, tak na tebe podám trestní oznámení." Zavrčí. Ale zdálo se, že prvotní bolest ustoupila. Povzdychne si.

"Nechtěl jsem… omlouvám se. Můžu to nějak odčinit?"

"Raději by ses měl ztratit." Jenže potom se zamyslí… do centra je to ještě daleko… "Vlastně ne… něco bys udělat mohl. Potřeboval bych hodit do města, je to možný?"

Filip se na mladíka překvapeně podívá, ale nakonec souhlasně kývne. "Stačí říct kam."