Barvy duhy 1/2

Po velmi dlouhé době tu máme jednorázovku s úplně novými postavami. Zároveň to můžete brát jako jakýsi prolog ke krátké povídce, která možná přijde. Tak schválně, najde se někdo, kdo odhalí souvislosti v ději a názvu?

Barvy duhy

---

Ulicemi malého města se ozýval smích a křik dívek prchajících před chlapci s pomlázkami. Jako každý rok na Velikonoční pondělí. Za oknem malého domku na okraji jedné z ulic pozorovat dění zpoza záclony mladý muž. Chtěl se ujistit, že až půjde se svým čtyřnohým kamarádem ven, že v blízkosti domu nikdo nebude. Ale veškerý rej se odehrával až na druhé straně, což mu zcela vyhovovalo.

Oblékne se do mikiny, vklouzne do tenisek a připne své chlupaté obludce vodítko. "Tak pojď. Projdeme se a zase zalezeme, než se to tu uklidní." Podrbe ho na hlavě a otevře dveře. Klíče zachrastí, když zamyká. Rychlými kroky přejde po úzkém chodníčku až na jeho samotný konec, aby se ztratil v lese. Nechtěl se s nikým potkat. Byl sice chráněný svým pohlavím, ale nepotřeboval se zdravit ani se sousedy, kteří se na něj dívali skrz prsty.

Nechá Nera proběhnout mezi stromy než ho zavolá zpátky. Necítí se dobře, když je venku taková frekvence lidí. Obzvlášť děti s ním měli dost problémy. Dospělí většinou jen zírali, ale děti si nedokázaly odpustit slovní narážky.

Obejde dům a strne, když si uvědomí, že něco není tak, jako když odcházel.

Obrovský plyšový zajíc sedící na zápraží a držící v ruce zajíce čokoládového. Ne, rozhodně tu nebyl, když odcházel. Zmateně se rozhlédne kolem sebe, aby našel někoho, kdo ho sem mohl dát. Jenže v ulici nikdo kromě něj není. Nebo spíš nikoho nevidí.

Ostražitě přejde k plyšákovi a ještě víc obezřetněji si ho prohlédne. Nevypadal nijak poškozený, nevypadalo to ani na žádný podfuk, ale vůbec se mu to nelíbilo. Nero ho předběhne. Čumákem zkušeně do zajíce strčí a štěkne, když spadne. Zavrtí ocasem, jak se mu to povedlo. Čokoládový zajíc se skutálí Erikovi k nohám.

"Nero, fuj!" Stáhne psa za obojek k sobě a plyšáka obejde. Nereaguje na Nerovo tahání, že ještě nechce jít dovnitř. Odemkne a zmizí i se svým psem za dveřmi. Ne, nelíbilo se mu to. Někdo si z něj chtěl jen vystřelit. Někdo chtěl pokoušet jeho křehké city.

Sotva však odloží mikinu, ozve se zvonek. Otočí se ke dveřím a poprvé v životě zalituje, že na nich nemá skleněnou výplň a nemůže vidět, kdo tam je. Dotyčný musel vědět, že přišel domů, jinak by nezvonil. Musel taky vědět, že byl venku, protože jinak by mu tam nepoložil toho zajíce.

Zmateně zamrká, když se zvonek ozve znovu. Někdo ho sleduje?

Natáhne dlaň a položí ji na kliku. Nerozhodně si skousne ret. Cuknutí těla, když se zvonek rozdrnčí potřetí. Odhodlá se. Nebude srab. Bude dotyčnému čelit čelem, ať už je to kdokoliv a ať po něm chce cokoliv.

"Nemusíš se bát, neukousnu tě ani já, ani ten plyšový zajíc." Ozve se pobavený, bolestně známý, mužský hlas, když se odváží otevřít dveře na miniaturní škvírku.

Otevře dveře dokořán a jen tak tak udrží svou čelist na správném místě. "Richarde?!" Vykvikne nadšeně. Vyběhne ze dveří a skočí muži do náruče.

"Páni, takhle vřelé přivítání jsem vážně nečekal." Usměje se Richard na Erika.

"Ale… co tady děláš?! Měl ses přece vrátit až za tři týdny… já… nechápu to." Zamžiká zmateně. Dlaněmi stiskne rozesmátou tvář a pohlédne mu do očí. Vůbec mu nevadí, že je může kdokoliv vidět. Ani to, že ho k sobě Richard pevně tiskne. Což naopak vítá.

"Překvapení?" Uculí se Richard nevinně a přitiskne se ke štíhlému tělu. "Chyběl jsi mi… už se to nedalo vydržet." Vydechne pravdivě.

Erik zaboří nos do ohbí přítelova krku a sevře víčka pevně k sobě. "Taky jsi mi chyběl. Strašně moc."

Odtáhne se od něj na malou vzdálenost, aby viděl do milované tváře. "Nebyli tady na tebe zlí?" Ten zoufalý tón… znal ho až moc dobře. Přejede prsty po zjizvené tváři a lehce se zamračí. To se mu vůbec nelíbilo. "Eri?"

Oslovený sklopí pohled a lehce uhne pod tím dotykem. "Je to příšerný." Nemůže mu lhát. Nikdy to nedělal a ani s tím nehodlal začínat. "Kdykoliv někam odjedeš… je to pořád stejné." Povzdychne si a pohlédne do brčálově zelených duhovek. "Ale teď jsi tady." Usměje se šťastně. Neviděli se dlouhé dva měsíce a ještě měli být tři týdny od sebe… zrudne. "Nečekal jsem… ani jsem nepřemýšlel nad tím, že bys… já se omlouvám. Tobě i zajícovi." Kývne hlavou k plyšákovi stále ležícímu na zemi. Vymaní se z Richardovy náruče, aby ho sebral a zvedl k nim. Uši čokoládového zajíce vyčuhovaly Ríšovi z kapsy saka, které měl na sobě.

"Co ti udělali?" Zamračí se tentokrát už vážně a rozhlédne se kolem nich. Sice nikoho nevidí, ale je si jistý, že jsou pozorováni.

"Nemusí nic dělat… stačí, že se dívají… že za ně mluví jejich děti." ušklíbne se, ale uvnitř ho to bolí. Nesnášel ten pocit, který se ho vždycky zmocňoval. Přišel si tak slabý a zranitelný… to před tou nehodou neměl.

"Pojď dovnitř. Chci se s tebou pořádně přivítat a potom… mám něco, co by se ti mohlo líbit." Usměje se zářivě, než ho vtáhne do domu i plyšákem a zabouchne za nimi dveře. Podrbe vycvičeného Nera, který způsobně sedí u schodů a bedlivě si je prohlíží. Pořídil ho Erikovi právě kvůli místním. Aby měl alespoň drobný pocit ochrany. Na psa vycvičeného v psí policejní škole, si nikdo tak snadno netroufnul. A dal jasně najevo, že pokud se něco stane, budou za to pykat. Bylo mu jasné, že je tolerují jen kvůli tomu, že je policista a nikdo z místních si nechtěl zahrávat se zákonem.

"Jaký jsi měl let?" zeptá se Erik, aby mezi nimi nebylo to proklaté ticho, které jen poukazovalo na to, že Richard nad jejich situací přemýšlí.

"Dobrý, ale pomalý… pojď ke mě." Nechce se bavit o létání, když po takové době viděl svého přítele. Přitáhne si ho na své tělo a políbí na rty. Chyběl mu tak strašně moc, že vyřešení případu s předstihem uvítal jako malé dítě Vánoce.

***

Bylo pozdě odpoledne a Erik se se zamilovaným úsměvem vymotal ze změti pokrývek, do které se zamotali, když padli do postele. Richard klidně oddychoval dál. Vypadal vážně skvěle. A to, že ho měl doma… rozlije se v něm příjemný pocit štěstí.

Sebere pár svých svršků. Musel jít s Nerem ven. Stále ještě neměli kolem domu hotový plot a tak ho nemohl pustit do zahrady. I když… když tu byl sám, byl raději, když s ním byl doma.

Pohled mu padne na chlupatého zajíce. Projede hebkou srst prsty. Richard věděl jak na něj. Jak byl hloupý, když ho vůbec nenapadlo varianta, že by mohl přijet dřív… většinou mu totiž volal, že přijede o pár dní později.

"Nero!" Houkne na psa ležícího v obývacím pokoji ve svém pelechu a když k němu pes zvedne hlavu a se zavrtěním ocasu se zvedne a přeběhne k němu… rodina byla zase kompletní. "Tys ho cítitl, že jo? Proto jsi na něj nevyjel. Já to vím, ty potvoro. Jsi stejný jako tvůj páníček." Podrbe ho v kožichu. Odpovědí mu je olíznutí po celé tváři. Zachechtá se, přísahal by, že se na něj Nero právě poťouchle ušklíbl.

S tichým klapnutím dveří vyběhne z domu. Vezme to po lesní cestě mírným klusem, zatímco se Nero pořádně vyblbne. Měl tendence nahánět srnky, pokud nějaké potkali a to ho musel krotit. I když se neobával toho, že by jim Nero něco udělal nebo se dokonce ztratil, ale nemusel plašit ta nebohá zvířata svým nadšeným štěkotem a poskakováním.

Doběhne v lese k jezeru, které tam mezi stromy je. Nero se se štěkotem vydal prohnat kachny. Vždycky ho udivovalo, jak se to zvíře může tak rychle změnit z puberťáka na ochranku. V jednu chvíli běhal a štěkal na všechno, co se hýbalo a stačilo písknout nebo se jen bát a byl vedle něj s vyceněnými zuby připravený k obraně svého pána.

"Pomooooc!" Lesní ticho protne křik. "Pane! Pane, prosím vás! Pomozte mi! Brácha… on…" Zmateně zamžiká, když se vedle něj objeví sotva dvanáctiletý kluk. Vytáhne si z uší sluchátka. Toho kluka znal. Bydleli o dvě ulice dál a měli na zahradě fenku, která jejich Nera přitahovala jako magnet.

"Co se děje?" Rozhlédne se kolem sebe a zpátky na kluka. Až teď si všimne stop slz na jeho tvářích. "Co se stalo?!" Zkusí znovu, rázněji. Periferním viděním zahlédne jakýsi pohyb ve vodě. Nero..?

"Brácha on… s kamarády… oni pili alkohol a… brácha spadnul do vody. Všichni utekli. Pomozte mu. Já… já neumím plavat a tady je moc velká hloubka… prosím, prosím, prosím." Upřou se na něj slzami smáčené oči. Erikovi chvíli trvá, než se vzpamatuje z toho, co mu ten kluk řekl. Do vody..? Obrátí hlavu prudce k vodní hladině, na které se před chvílí cosi mihlo.

Instinkt záchranáře se v něm okamžitě probudí. Hodí po klukovi svůj mobil, který třímal v ruce se sluchátky a Nerovo vodítko. "Zůstaň tady." Přikáže mu, vyklouzne z tenisek a už skáče do vody. "Nero!" Vykřikne, když se vynoří, aby nadechl.

Pes povzbuzený páníčkem ve vodě zbystří svoje smysl a v domnění, že se jedná o nějakou hru, za ním skočí. Ale to už se Erik noří do hlubin temné a stále dost studené vody. Hledá tělo staršího chlapce. Znal ho. Byl to jeden z té partičky dětí, které mu nedaly pokoj. Nemohl jim to mít za zlé. Oni nemohli za to, že některým věcem nerozuměli a rodiče jim nevysvětlili jisté zásady správného chování. Ani tak je nechtěl omlouvat.

Objeví se nad ním stín psího těla. Díky bohu, že slunce svítilo jasně. Bylo to lepší, než jezero zastíněné stromy a zakaboněným počasím. Vypluje na hladinu, aby se znovu nadechl. Rozhlédne se kolem sebe. Nikde neviděl známky po tonoucím. "Tak sakra… kde jsi..?" zamumlá si pod nosem. Znovu se nadechne a znovu se ponoří. Možná… zahledí se k místu, kde v létě kvetly lekníny. Opravdu… cosi se tam mihne. Dvěma mocnými tempy se dostane k inkriminovanému místu. Musí si dát pozor, aby se sám nezamotal. Hmátne po paži mladíka, který je minimálně v bezvědomí. Alespoň v to doufá. Přitáhne si ho ochranářsky pod svou paži a vynoří se s ním nad hladinu. Dlaněmi mu zvedne hlavu nad hladinu. Prsty zkušeně vklouznou do úst a jedním hmatem zprůchodní dýchací cesty. Okamžitě se k němu skloní a na jeden nádech mu vdechne část nadechnutého kyslíku do plic.

Zkušené prsty potom nahmatají na krkavici velmi jemný tep. Našel ho zřejmě za pět dvanáct. Dolehne k němu srdceryvný pláč chlapce klečícího u břehu.

Vdechnutí kyslíku do plic zopakuje ještě několikrát, než se dostane až na mělčinu. Vytáhne nehybné tělo na písčitý břeh a okamžitě se k němu skloní. Je mu jasné, že obyčejné proplesknutí stačit nebude. Musel být v té vodě dlouho. Je bledý a v bezvědomí. Podpořený zřejmě i alkoholem. Nero se opře do tváře mladíka svým čumákem a začne mu je olizovat.

"Tomáši..!" Vykřikne chlapec radostně, ale Erik ho odsune stranou dřív než se k němu stihne přiblížit. Nahmátne svůj mobil, který ten chlapec křečovitě třímá.

"Teď musíš počkat, zkusím bráchovi pomoct, ano? Zavoláme spolu záchranku a já budu potřebovat, abys člověku ve sluchátku řekl všechno co víš. Pravdivě, ano?" Horlivé přikyvování mu jako odpověď stačí. Vytočí záchrannou službu a dá si mobil na hlasitý odposlech. "Nero, sedni." Zatímco mobil vyzvání, otevře chlapci ústa, aby se pokusil mu zprůchodnit dýchací cesty a mohl zahájit resuscitaci.

Pokračování příště...