Barvy duhy 2/2

Dalo by se říct, že právě čtete bonus k povídce, která ještě nespatřila světlo světa.

Barvy duhy 2/2

---

Když se najednou ozve se zachroptění a o chvíli později pod jeho rukama tělo procitne, je to pro něj doslova odměna. Nechtěl ani přemýšlet nad tím, jak by rodičům chlapce vysvětloval, že někde pochybil. Vysvětlení, že to nedělal dlouho, by rozhodně nestačilo. Okamžitě mu pomůže na bok, když zjistí, že je opravdu při vědomí a teď už jen kašle vodu pryč ze svého těla. V dáli uslyší houkat sanitku. Otočí se na malého chlapce, který jako by mu rozuměl beze slov. Sice mu vůbec nedojde, jak toho chlapce mohlo napadnout, aby jim šel naproti, ale už teď sledoval chlapecká záda, jak běží k písčité cestě.

"Eriku?!"

Zvedne hlavu od prohlížení chlapce k záchranáři, který vyskočil ze sanity a oslovil ho. "Alexi?" Usměje se na svého bývalého kolegu. Už se několik let neviděli.

"Co tady vyvádíš, chlape?"

"Ale… běhal jsem a najednou mě odchytil tady ten chlapec…" Dá se do vysvětlování všech kroků, které udělal.

"Dostalo se mu opravdu kvalitní péče." Pochválí ho lékař sanity. "Tak naložit a jedeme. Chceš jet s námi, Eriku?"

Zavrtí hlavou. "Někdo by měl dát vědět rodičům… o což se postarají policajti." Pousměje se, když se za sanitou vynoří policejní vůz. Potom jen zavrtí hlavou. "Dejte mi vědět, jak na tom je, až bude mít po vyšetřeních…"

"Spolehni se." Usmějí se na něj záchranáři a stejně rychle jako přijeli, tak i chlapce naloží a za chvíli už s houkáním jedou pryč. Erika čeká policejní výslech, který absolvuje s Nerem u nohy. Až po podepsání papírů a ujištění, že druhého bratra odvezou domů, se sám vydá po pěšině zpátky.

Jakmile osamí, začne mu docházet, co se vlastně stalo. Zbledne. Nepracoval u záchranky od té proklaté nehody… a teď automaticky skočil do vody a bez přemýšlení začal poskytovat první pomoc. Jenže když nad tím přemýšlí víc do hloubky, uvědomuje si, že už ho to neděsí tak moc jako dřív.

Znamenalo to, že je připravený vrátit se?

"Eriku!" Ozve se kousek před ním výkřik. Zmateně zamrká na rychle se přibližujícího Richarda. Jen v kraťasech vyběhl z domu. Nenašel svého přítele v posteli, a když nenašel ani Nera, bylo mu jasné, kde je. Ale když potom spatřil sanitku uhánějící k lesu…

Richard ho popadne za ruce, zběžně si ho prohlédne a prudce ho obejme. "Tohle už mi nedělej… nebyl jsi doma a potom ta sanitka a za ní policajti… vyděsil jsem se, že se ti něco stalo." Vydechne mu do krku, šťastný, že je Erik v pořádku. O pár vteřin později mu dojde fakt, že je Erik podivně zamlklý. Podívá se mu do tváře. "Co se stalo?" Zeptá se lehce nejistě, což se k němu vůbec nehodí. On byl vždycky přece tak sebejistý… připravený na jakoukoliv situaci. Jenže po tom, co si s Erikem prožili… tohle bylo jediné, čeho se doopravdy bál.

"Ten sousedovic kluk… ten starší… opíjeli se hrdinsky s kamarády a on nějakým způsobem spadl do vody. Jenže se všichni rozprchli, tak vůbec nevím, co se přesně stalo… byl zamotaný mezi lekníny…"

Richard zamrká. Nejdřív překvapeně, potom přemýšlivě. "A tys ho vytáhl?" zeptá se opatrně.

Erik mlčky přikývne. "A rozdýchal…"

Na tváři dlouholetého přítele se objeví šťastný úsměv. Dlaně se přitisknou k jeho tvářím. "Jsi můj hrdina, viď?" Ví, co to znamená. Erik překonal svůj strach. To bylo víc, než v co kdy mohl doufat. Už nepředpokládal, že by se někdy vrátil ke svojí předchozí práci. Erik dělal všechno pro to, aby se uživil i jinak, i když oba věděli, že dělat záchranáře byl jeho život. Stejně jako být policistou pro Richarda. Mohlo by to znamenat jeho návrat? Nad tím bude uvažovat později. Erik je z toho sám jistě šokovaný.

Erik se zardí a raději skryje svou tvář do Richardova nahého ramene. "Jsi blázen…"

Nestihne doříct, protože mu Richard skočí do řeči. Pobaveně ho plácne po zádech. "Hrdina a blázen, to jsme spořádaná dvojka." Usměje se a vtiskne mu polibek. "Jen jsi dost mokrý hrdina. Takže bys měl jít co nejrychleji domů, zaplout do vany s horkou vodou a vypít hrnek horkého čaje."

"Já myslel, že jsi policajt, ne doktor… něco, o čem nevím?" Pozvedne Erik přemýšlivě obočí.

"Skrytý talent, víš." Zazubí se jeho přítel a s paží protaženou kolem jeho pasu, ho zatlačením donutí k chůzi. "Navrhuji kompromis, než začneš protestovat… dám si s tebou čaj i vanu."

***

Možná někde v podvědomí tušili, že něco bude jinak, ale ani jeden nepomyslel na to, co by Erikův čin mohl způsobit.

Druhý den před obědem zazvonil zvonek u vrátek vedoucích k jejich domu. Na každém zvonku měli jiný tón, aby věděli, kde se dotyčný nachází. Erik se zíváním dojde ke dveřím, aby tomu otravovi otevřel. V noci to s Richardem protáhli a navíc, když ho měl doma, tak se mu lépe spalo. Hodlal toho využít na takovou dobu, než mu zase někam upláchne.

Zarazí se mezi dveřmi. Podoba včera zachráněného chlapce s ženou stojící nerozhodně mezi vrátky, se nedala zapřít. Všimne si nejistoty, která by z ní mohla kapat. Prsty mačkající se do dlaní plných potu a těkající oči. Zřejmě počítala více s tou variantou, že nikdo nepřijde otevřít. "Přejete si?" Snaží se znít klidně a rozhodně. Bez jakýchkoliv přílišných emocí.

"No… ehm… já… dobrý den… včera… vy… zachránil jste nám syna… víte… poděkovat… vám…" Natáhne k němu ruku s obálkou. Zřejmě napěchovanou penězi.

Mlčky přihlíží tomu koktání a hledání vhodných slov. Obálku přejde beze slov. "Jak je mu?"

"Bude v pořádku… sice to není ještě úplně ono, ale… přišel jste… nebýt vás, byl by mrtvý." Hlesne žena před ním a on o pár kroků přejde k ní. Seskočí schody a na vzdálenosti asi dvou metrů se zastaví. Ozve se za ním dusot, jak se za ním vyřítí Nero, který si způsobně sedne vedle jeho nohy. Položí mu dlaň na hlavu, aby zastavil případné nekalosti, které by chtěl provést.

"Nebýt vaše mladšího syna, nevšiml bych si. Neviděl jsem ani nikoho z těch mladíků, kteří tam měli být s nimi."

Žena přikývne. "Policisté už je vyslýchají… víte… ten alkohol a tak vůbec. Vyšetřují, jestli ho tam někdo nestrčil schválně. Vezměte si to…"

"Eriku..?" Ozve se za jeho zády starostlivě Richard, který se šel podívat, kdo zvonil, když se Erik tak dlouho neukazoval. Jediný, s kým by se zapovídal, byla pošťačka, ale ta by zvonila mnohem dřív.

"To je v pořádku, Richie." Ujistí ho s úsměvem a sleduje, jak se jeho přítel opře ramenem o futra dveří a sleduje dění před sebou. Teď měl své dva ochránce u sebe. Na tváři se mu rozlije šťastný úsměv. Obrátí svou pozornost zpátky na ženu, která se teď tváří ještě víc rozpačitě. A možná trochu zasněně. Zamračí se. Věděl, jak Richard vypadá. Dokonce až moc detailně.

"Já… asi bych měla jít, abych vás nerušila. Omlouvám se a ještě jednou děkuji, že jste Tomáše vytáhnul. Kdybyste cokoliv potřeboval, tak u nás stačí zazvonit…" a znovu k němu přistrčí obálku.

Odmítne ji mávnutím ruky. "Nechte si svoje peníze. Ty by vám vašeho syna nevrátily."

"Měl byste si to vzít… zachránil jste mi syna… není to sice moc, ale…"

Zakroutí razantně hlavou. "Nepotřebuji vaše peníze. Vezměte si to a jděte domů. Nebo za Tomášem. On vás teď bude potřebovat." Usměje se a sevře prsty v Nerově srsti.

"Chtěla bych… víte… nejste špatný člověk."

Odfrkne si a Richard za ním přimhouří oči. Nemusí se na něj ani dívat, aby nevěděl, jak na něco takového reaguje. "Jsme dospělí, myslím, že takových řečí raději necháme. Ale dřív jsem pracoval jako záchranář, jestli to musíte vědět. Váš syn měl prostě štěstí. Byl zamotaný do leknínů, kdyby za ním skočil váš druhý syn nebo někdo z jeho kamarádů, nedej bože podnapilých… mohlo to dopadnout úplně jinak. Díky, že jste přišla. Ať se vašemu synovi daří." S těmi slovy se otočí zády k ní a s jemným úsměvem na rtech se vydá k podobně se smějícímu Richardovi. Nero za ním štěkne. Oběhne paní kolem dokola, olízne jí dlaň, žďuchne do ní hlavou a vřítí se kolem nich do domu.

"Někdy mám pocit, že je pořád štěně." Konstatuje Richard a se zakroucením hlavy omotá paže kolem Erikových boků. "Nejsi jen hrdina…" řekne potichu tak, aby to slyšel jen on. Vtiskne mu polibek na spánek a usměje se.

"Rád si poslechnu, co všechno jsem." Uculí se nevinně a vklouzne do domu za Nerem. "Dáš si kafe?" Zavolá za Richardem, který stále stojí mezi dveřmi a měří se se sousedkou pohledem.

Tomu jako policistovi neujde, že nejsou jediní, kdo se té neverbální komunikace účastní. Všimne si několika nenápadných sousedů za okny. Usměje se a zakroutí hlavou. "Díky, to bude fajn."

Dveře za ním tiše zaklapnou.

***

Když o několik dní později najdou před dveřmi velký dárkový koš a za ním několik lidí, málem že Erik nepřestane dýchat. Copak se všichni najednou zbláznili?

"Zachránil jste toho kluka, víte, byla hloupost soudit vás podle vzhledu nebo orientace… my víme, že žijete stejně jako my. A stejně tak jste mohl Tomáše nechat utonout kvůli tomu, jak jsme se k vám všichni chovali. A vyhýbali se vám. A naše děti vás urážely. Nebýt vás, ten kluk by díky své hlouposti nežil a my… většina z nás má děti. Většina z nás si uvědomuje, že přijít o dítě musí být strašné. Proto… přijměte prosím naší omluvu."

A on ji přijme. I když si z něj Richie dělá celý další týden legraci, že to udělal jen proto, aby už nikdo nezvonil na jejich zvonek a měli svůj klid.

Záleželo na tom vůbec? Od jejich přestěhování ho všichni přehlíželi. Měl Richarda a Nera. A našel zpátky svůj cit pro práci, kterou miloval. Ale ne víc než svou rodinu.