24. Kapitola

Před dvěma dny zase padla po několika měsících hranice návštěvnosti přes 200 lidí za den. Jste úžasní. Vážně mi děláte radost a já vás nechávám čekat. Dlužím vám omluvu, ale zkoušky mají bohužel přednost. Každopádně se snažím a činím, takže kapitola s číslem 25 už také finišuje. Dočkáte se snad brzy a ne zase za týden. Občas se připomeňte. Bavte se a děkuji za to, že tady jste. :-)

24. Kapitola

---

"Uvědomil jsem si, do jaké situace jsem tě postavil, když jsem se choval tak, jak jsem se choval… on se dostal do podobné situace a když jsem to slyšel a docházelo mi to… já se moc omlouvám za svoje chování. Asi na to pořádná omluva neexistuje, ale byl bych rád, kdybys věděl, že jsem to tak nemyslel. Že jsem opravdu nechtěl, aby se tohle všechno stalo." Sklopí pohled k jejich spojeným dlaním stále umístěným na Zikmundově hrudníku. Cítí zběsile bušící srdce, i přes to, že Zikmund nemá žádnou fyzickou aktivitu. To s ním tolik mává?

"Takže jsi musel poznat někoho jiného, aby ses dokázal vžít do situace, kterou jsem si procházel?" Když to řekl nahlas, znělo to stejně divně jako v myšlenkách. Pohlédne na Filipa. Jenže nedokáže to nijak odsoudit. Něco na tom bylo… vůči němu mohl být příliš zaujatý. Jen to potřeboval vidět i z jiného úhlu naprosto neznámého. A čím víc nad tím přemýšlel, tím méně mu to přišlo divné.

…

Filip pečlivě poslouchá Kryštofa a jeho trable. Pokud si myslel, že je to teď na štýru, tak po vyslechnutí tohoto příběhu se má jako princezna v bavlnce.

"A soud by nezabránil tomu, co se děje u tebe v rodině?"

"Mysleli jsme, že ano, ale ono to je úplně jedno. I když měl zákaz na určitou vzdálenost, tak se stejně pořád kolem vyskytoval. A dával o sobě vědět. Už jen to je dost ubíjející. Někteří lidé si prostě nedají říct ani přes to, že jim hrozí vězení." Povzdychne si a raději si zakáže myslet na detaily, i když se mu to dvakrát nedaří.

Filip zakroutí hlavou. Někteří lidé byli opravdu šílení a neuvědomovali si, co to dělá s ostatními. Jaké to má důsledky. Zdálo se, že na Kryštofovi takové zážitky zanechaly víc jizev, než si sám připouštěl. Přejede palcem po hřbetu jeho dlaně. "Kdybys někdy potřeboval dobrého právníka, zavolej nám." Vyloví z kapsy peněženku, aby z ní vytáhl jednu Zikmundovu vizitku. "Je to číslo na mého přítele. On sice právním není, ale má dobré kontakty. Nemusíš se bát ozvat." Usměje se. Rád by mu pomohl i jinak, ale zdálo se, že tady je jeho snaha úplně mikroskopická v tom všem. Na to byl krátký.

"Díky… snad to nebudu nikdy potřebovat." Pousměje se Kryštof křivě, ale vizitku i přes to schová do kapsy.

…

"Myslíš, že je to stejné?" Zatváří se Zikmund pochybovačně. Moc tomu nevěří, ale Filip vypadal dost přesvědčivě. Neviděl důvod mu nevěřit. Znal svého přítele… a taky na to jednou málem doplatil. Zanadává si. Takhle myslet nesmí. Bylo to nakonec úplně jinak, než jak si vysnila jeho hlava. Takže tady si svůj rozum mohl strčit do kapsy. Musel věřit. Nic jiného tady nebylo zapotřebí. "Možná bys ho měl pozvat k nám, abych mohl posoudit…" rýpne si, ale nemyslí to vůbec špatně. Možná by to byla zkušenost i pro něj.

***

Kryštof sebou plácne do postele, ve které již nějakou dobu nespal. Pokoj byl tichý zpola prázdný. Kdyby nevěděl, že si věci neodnášel postupně k Matyášovi, myslel by si, že ho někdo vykradl. Matyáš…

Přivře před zněním toho jména oči. Bylo mu hrozně. Ale už ne tak hrozně jako před pár hodinami, kdy utekl z jeho bytu. Po setkání s Filipem se ukázalo, jak očistná může být zpověď.

Povzdychne si a natáhne se pro mobil, který odložil na stolek. Protočí ho v prstech. Měl by mu zavolat… opravdu měl. Ale stál o to vůbec? Vlastně skoro nic neřekl, aby ho zastavil. Chtěl mu tak dát najevo, že už se nemá vracet? Jenže to by nedovolil, aby se napůl přestěhoval k němu do bytu.

Nebo ano?

Měl tolik nezodpovězených otázek… chtěl na ně znát odpovědi a vědět, na čem je. Jenže to by nesměl utíkat z bojiště. Měl by zůstat a postavit se čelem palbě ostrých nábojů, které by prozradily pravdu.

Dveře od pokoje se najednou rozletí. Překvapeně zamrká. Jeho rysy náhle ztvrdnou, když si uvědomí, kdo mezi futry stojí. "Neumíš klepat?"

Leo pokrčí rameny. "Kdybych zaklepal, tak bys mě stejně nepustil dovnitř. A když máš otevřeno…" řekne ironicky. "Kryštofe, chci ti jen říct, že to místo jsem ti neukradl. Vypsali si inzerát a mě se to hodilo. Tak jsem tam šel a dostal místo…"

"A co ta hláška o mém doporučení?" řekne Kryštof ironicky a ušklíbne se, když Leo zrudne.

"No dobře… trochu jsem si asi dopomohl." Povzdychne si. Ale opravdu to nebylo nic proti tobě. Žádný vedlejší úmysl." Mluví pravdu, jde jen o to, zda mu Kryštof uvěří.

Kryštof rezignuje. Nemá sílu se hádat a ani se už hádat nechce. "O práci už jsem stejně přišel. Už je to jedno."

"Matyáš…"

"Matyáše sem netahej, ano? Díky." O tom teď taky nechtěl vůbec mluvit. Vlastně už dneska nechtěl mluvit vůbec. Jen si lehnout a spát. Odpočinout si a nechat to na ráno.

"Kryštofe…"

"Byl bych rád, kdybys teď opustil můj pokoj. Nemám na tohle náladu. A už vůbec nechci poslouchat žádné výmluvy." Skočí mu Kryštof do řeči dřív, než stihne rozvést svou myšlenku.

"Nechtěl jsem… no… dobře. Měl by ses ale ozvat Matyášovi. Ten tvůj odchod ho docela vzal. Pokud si pamatuju, chodíte spolu, tak na to nezapomeň."

"A s tebou co? Jen spí, protože se mnou to pořád ještě nejde tak divoce?"

"Kdybychom se neznali, bylo by tohle poslední, cos řekl." Zamračí se na něj Leonard, ale prát se s ním kvůli takovému nařčení? Ne, takovou radost Kryštofovi neudělá, dokud neotevře oči a nerozhlédne se kolem sebe.

Kryštof překvapeně zamrká za odcházejícím mladíkem. Tohle že byl Leonard? Kdy si nevšiml té změny? Nevyměnil ho někdo? Žuchne sebou do peřin, pohled upřený na oprýskaný strop. Svět se zbláznil. A on s ním.

***

Samuel se snažil dovolat Markovi, ale ten mu to pořád nezvedal. Otáčel se v parku kolem své osy a vyhlížel kamaráda, se kterým se domluvili na schůzce. Bylo to sice už pár dní, ale Marek se nezdál jako někdo, kdo by zapomínal… jenže to se může stát každému. Povzdychne si. Zpoždění skoro hodinu. Už jen to dokazuje, že je něco špatně.

Nechápe to. Myslel si, že si rozuměli. Že se z nich stali alespoň přátelé, když ne nic víc. Ale od té noci v baru, kdy Marek zmizels tou kráskou, už se neviděli.

Napadne ho jako již poněkolikáté, jestli se mu něco nestalo, ale okamžitě tu myšlenku vyvrátí. Ne, to by nebylo takhle ticho… věděl by o něčem. Určitě ano.

Tak naivní.

Ještě jednou se otočí, než se rozběhne po pěšině zpátky domů. Nemá smysl čekat na někoho, kdo stejně nepřijde.

…

Neočekával však, že by Marka mohl potkat o pár hodin později v baru, ve kterém nikdy předtím nebyl.

Překvapeně zamrká, když ho zaměří přesně ve chvíli, kdy si Marek objednává něco k pití. Ušklíbne se, zůstalo v něm trochu křivdy a nyní se to hezky nahromadilo. Sjede ho pohledem. Upnutá košile mu vyjela trochu nahoru, jak zvedl k barmanovi ruku, aby upoutal jeho pozornost. Perfektně padnoucí kalhoty tak odhalí dokonale obemknutý zadek. Polkne a raději se vrátí ze světa snění do reality, kde má být přeci naštvaný.

Položí mu dlaň na rameno. "Ahoj Marku." Pronese normálně. Nejdřív zjistí, jestli si schůzku nevysnil nebo Marek opravdu nezapomněl. To by mu odpustil. Za ten zadek k nakousnutí, samozřejmě. A když už myslí na kousání… "Pokousal tě snad upír?" zaironizuje a kývne směrem k Markově odhalenému předloktí, na kterém je ukázkový otisk zubů. Ty rukávy vyhrnuté nad lokty… musel na to mít snad nějakou úchylku, jinak si to nedokázal vysvětlit. Vždycky když měl košili, tak rukávy měl vyhrnuté… proč si tedy nekupoval košile s krátkými rukávy?

A potom mu dojde jeden… nedůležitý… fakt. Polkne. Pohled hypnoticky upřený na Markovo předloktí. V hlavě prázdno. Byla to levá? Pravá?

Zatmí se mu před očima uvědoměním. To nemohla být jen shoda náhod. Prostě nemohla.

Takže Marek… je gay nebo není? O co šlo? Tvářit se jako heterák, využít ve tmě a odkopnout jako použité fusekle?

Oslovený Marek se nejdřív překvapeně otočí na člověka, který ho oslovil. Když mu dojde, o koho se jedná. Ale veškerá konverzace skončí v momentě, kdy mu dojde Samuelův upřený pohled. A alabastrově bílá tvář.

"Trochu vášnivá noc…" uchechtne se rozpačitě, stáhne paži ze Samuelova dohledu, čímž ho donutí zaměřit pohled na něj.

"Aha… jasně… vášnivá noc." Vydoluje ze sebe Sam. Nevěděl, jestli se má radovat z toho zjištění, že už ví, s kým strávil tu dokonalou chvíli nebo jestli se má začít vztekat. Tak neudělal nic. S prázdnou hlavou zůstal zkoprněle stát.

Spal s Markem.

Ale není to jisté… je to víc než jisté. Jak velká existovala šance, že by to tak nebylo?

Marek se nadechne, má trochu času vysvětlit co provedl. Nemělo smysl zapírat tak očividnou věc. Samuel by mu na to stejně neskočil. Ne, když viděl, jak se tvářil. Nebyl hloupý. Došlo mu to rychle. "Same… vysvětlím ti to…"

"Mari, zlato? S kým se to vybavuješ?"