27. Kapitola

27. Kapitola

---

"Lukáši, proč tohle děláš?"

"Dělám co?" Zvedne k němu Lukáš pohled od rozjedeného hamburgeru. Odloží ho, otře si rty do ubrousku a bedlivě si Sama prohlédne.

"Staráš se o mě? Vždyť by ti to mohlo být jedno…"

"Říkal jsem ti, že se mi líbíš… chtěl jsem tě sbalit, ale když jsem tě viděl s Markem…" pokrčí rameny. "Potom jsi zmizel. Měl jsi v tváři takový zvláštní výraz. Nechtěl jsem, abys byl sám. Tak jsem si řekl, že to půjdu zkusit i tak." Usměje se na něj upřímně.

"Takže to děláš ze soucitu?" Vzápětí svých slov zalituje, když šedými duhovkami prolétne stín.

"Já nikdy nedělám nic ze soucitu. Možná mám to zachrańování v krvi. Vždyť jsem hasič… ale tohle bylo v čistě mém sobeckém zájmu, kdy jsem chtěl zkusit využít šanci, kdy se ty necítíš dobře a já ti nabídnu rámě." Usměje se.

Normálně by jeho slova vyzněla spíše negativně, ale v tuhle chvíli to Samuelovi vykouzlí úsměv na rtech. "Takže sobecký zájem?" Zamyslí se. "Myslím, že jsem rád, že jsi takový sobec." Usměje se na něj naoplátku a strčí si do úst velký hranolek, aby dál nemusel mluvit.

Když se později loučí, je už dávno slunce na obzoru a hodiny objíjejí sedmou hodinu ráno. Když se člověk dobře baví, utíká čas velmi rychle.

Sam se nechá odvézt na roh ulice, ve které bydlí. Odmítne svezení až těsně před dům. Vyvolávalo by to zbytečně mnoho otázek. Nejen mezi sousedy ale i matka bude šílet, že nebyl přes noc doma a nedal o sobě vědět.

"Takže hasič, jo?" Pousměje se. "To to umíš asi dobře u tyče, ne?" Uchechtne se. Nálada mezi nimi se vylepšila na maximum. Samuel během konverzace zapomínal na to, že by měl být naštvaný a protivný a měl by jít vyřešit tu věc s Markem. Ale s Lukášem po boku to nešlo.

Lukáš pobaveně přikývne. "Samozřejmě, otáčím se kolem ní jako profesionální striptérka." A současně se svými slovy předvede zakroucení boků.

"Jsi blázen."

"To už musíš posoudit ty, co jsem. Já totiž vím, kdo jsem." Potom najednou zvážní. "Uvidím tě ještě?"

Samuel si skousne ret. Je mu jasné, že si tohle začne vyčítat hned, jak se trochu prospí a otupený mozek už nebude tak otupený. Měl jednat s Markem hned. Jenže… některé věci se měly řešit s chladnou hlavou. To se mu zřejmě podaří. Díky Lukášovi. Přikývne. "Dám ti svoje číslo, můžeš se kdykoliv ozvat. I v noci." Usměje se a nadiktuje mu své číslo, zatímco se u toho Lukáš potutelně usmívá.

***

"Zigi..?" Filip zavolá do bytu. Odloží tašky s nákupem v kuchyni na zem a vydá se na průzkum bytu. Když se Zikmund neozval hned, tak budou jen dva důvody proč. Buď spí nebo se zase zavrtal do práce v pracovně. Od té doby, co mu doktor řekl, že může pomalu začít s návratem do práce, i když s maximální opatrností, byl Zikmund jako utržený ze řetězu. Zakroutí hlavou. Workoholik jeho jeden.

Otevře dveře pracovny a pohodlně se opře o futra. Zikmund se sluchátky na uších, skloněný u stolu k notebooku a naprosto nevnímající svět kolem sebe. "Ty jsi nepoučitelný, viď? Jak dlouho tam takhle sedíš?" Až teprve teď si ho Zikmund všimne. Přistiženě se omluvně usměje. Stáhne sluchátka z uší a provinile se podívá na svého přítele. "Promiň, chtěl jsem to jen dodělat, abych měl klid."

Filip se odrazí od futer a pousměje se. "Máš štěstí, že mi to dnes zase tolik nevadí. Ale neznamená to, že ti to budu tolerovat každý den." Přejde k němu, obejme ho kolem ramen a vtiskne mu polibek na tvář.

Zikmund se usměje. Opře se do svého křesla a zvrátí hlavu dozadu na Filipovo rameno. "To mám tedy velké štěstí."

"Víš… říkal jsem si… dlouho jsme nikde nebyli. Co kdybychom si vzali volno a jeli někam na dovolenou? Oba bychom si odpočali a byli spolu…" A vody by se uklidnily.

Pousměje se. "Nekončí ti za tři týdny semestr?"

Filip se zasměje. Nachytán na švestkách. "Končí… to ale neznamená, že hned po skončení nemůžeme vyrazit…" Usměje se vědoucně.

"Já vím. Alespoň bychom měli trochu času vybrat nějakou pěknou destinaci…"

Filip se na něj překvapeně podívá. Očekával spíš ránu pěstí mezi oči a řeči o tom, jak se teď válí a nemůže pracovat… a on místo toho souhlasí s nápadem o společné dovolené. Šťastně ho obejme kolem krku. "To je skvělý. Zítra seženu nějaké katalogy nebo se poptám třeba po nabídkách na popslední chvíli. Mohli bychom najít něco hodně výhodně."

Zikmund se zasměje, když ho Filipovy paže obejmou pevně kolem krku, pochybnosti o Filipově nevěře ho dávno přešly. Jestli měli být šťastní, musel věřit. A on šťastný byl.

***

Vzal zvonící telefon do ruky a rozezleně přijal hovor. "No?!" Houkne hněvivě, aniž by se podíval, kdo mu volá.

"Kryštofe? Zlato, co se děje?" Zmatený hlas jeho matky se ozve ve sluchátku.

Kryštof si v duchu zanadává. Zrovna na mámu hnusný být nemusel. Zlost si měl vybíjet někde jinde. "Ahoj mami. Promiň, zrovna jsem tu něco řešil, tak jsem byl trochu naštvaný."

"To je v pořádku, ale jestli o tom chceš mluvit, tak můžeš…"

"Nene, dobrý, mami. Tohle si vyřeším." Pokusí se uklidnit a usmát se, i když to jehoo máma nemůže vidět. "Co jsi chtěla? Myslel jsem, že sii zavoláme zítra, jak jsme se domluvili." Muselo jít o něco důležitého, protože jinak si volali jen v domluvené dny.

"Budeš muset přijet domů. Bude soud a právník chce, abys u toho byl i ty osobně a vypovídal."

Kryštof polkne. Jet domů? Čelit otci u soudu? Ještě pořád nebyl plně fit. Rameno doktor zatím nechával rehabilitaci, ale upozornil ho, že operace bude nevyhnutelná. Jen se chvíli počká, než se trochu zregeneruje a nebude tak oteklé a bolestivé.

"Vím, že toho teď máš ve škole hodně, ale právník říkal, že to půjde vyřešit. Že domů přijet můžeš a se školou si nemáš dělat starosti. Později ti to domluví."

Přikývne. "Dobře... A kdy?"

"Soud je za dva dny. Co kdybys přijel už dnes? Nebo zítra? Mohli bychom si trochu promluvit, udělat si výlet a strávit spolu trochu času. Teď jsi pořád pryč…"

"Já vím, mami… podívám se, jak to jede a dám ti vědět, kdy přijedu."

"Dobře, Kryštofe, vyzvednu tě potom na nádraží, abys nemusel jít pěšky."

Pousměje se. To byla celá jeho starostlivá máma. Ale měl ji rád. A potom, čím si společně prošli s otcem…. "Vymysli zatím, kam bychom se mohli jít podívat. Už jsem dlouho nebyl na žádné rozhledně."

Mohlo by ho odloučení přivést k rozumu a na jiné myšlenky?

***

Leo se usadí na pohovku a zamyšleně se zahledí před sebe. Teprve před chvílí odešel od Matyáše. A byl pořád tak trochu v šoku z toho zjištění.

"Hele, Matyáši… já si nejsem jistý, jestli to celé je dobrý nápad. Umíš si to představit..? Trojku..? My tři…" zakroutí zmateně hlavou. Neměl nic proti vztahům, kde žilo více lidí. Když jim to vyhovovalo, tak proč ne… ale sám sebe si v takovém vztahu nedokázal představit. Nešlo ani tak o to, že by si sám sebe nedokázal představit vedle Matyáše nebo Kryštofa, ale o to, jak by to asi vypadalo. Polkne. Nezabili by se spíš navzájem? Jako dobrý předmět zkázy si to představit dokázal. Vždyť Kryštof... ne, mohl za to i on. I on nesl svůj podíl viny na tom, jak se teď Kryštof choval. A mohl se vymlouvat, jak jen chtěl.

Matyáš přikývne. "Rozumím ti. Já jsem nad tím taky nejdřív nedokázal vůbec přemýšlet, ale postupem času se mi ta myšlenka začala líbit." Pousměje se na svého kamaráda.

"Uvědomuješ si, že… já nechodil ani s jedním z vás. Vy dva… jste měli alespoň takovou vzájemnou premiéru." Ušklíbne se tomu přirovnání. "A ty tady na mě najednou vychrlíš, jak mě oba dva chcete a… mám jít rovnou do vztahu ve třech? Když nevím, jak by mi to klapalo alespoň s jedním z vás?" přemýšlel někdo z nich alespoň nad tím, jak to asi vidí on?

Matyáš se zarazí. Musí souhlasit. Oni s Kryštofem byli celkem daleko… zatímco s Leem by to bylo něco nového. I pro Lea. A taky se ho nikdo neptal… zanadává si v duchu do velmi nelichotivých jmen.

Leo ho sleduje z pohovky nic neříkajícím pohledem, než se pomalu zvedne. "Myslím, že bych měl jít. Mám rozhodně o čem přemýšlet." Ušklíbne se.

Matyáš přikývne. Na okamžik chce udělat krok k němu, políbit ho a říct mu, že ať už se rozhodne jakkoliv, nikdo se zlobit nebude. Jenže se zarazí v půli kroku. To určitě není dobrý nápad, dělat takový nátlak. Leo se musí rozhodnout sám.

Kluci ho chtěli oba dva… jak dlouho to trvalo? Matyáš se k němu choval hezky pořád a Kryštof… ten se o něj staral, když byl nemocný. A potom ho naštvalo, když Leo nejevil nejmenší zájem… on city najevo dávat neuměl. Proto byl teď zmatený. Cítil vůbec něco? K Matyášovi… občas si přišel jako jeho syn. Když se na něj tak vědoucně díval. A co ke Kryštofovi? Celou dobu byli kamarádi, než se takhle rozkmotřili kvůli vlastní pýše. Zatřepe hlavou.

Svět se zbláznil a on začínal bláznit s ním.