28. Kapitola

28. Kapitola

---

Nechával si tolik času na rozmyšlenou, kolik jen potřeboval. Nechodil už ani do baru, aby nemusel čelit Matyášovi a nenechával se jím ovlivňovat. Poprvé v životě chtěl mít chladnou hlavu, protože tohle bylo víc než jen souhlas. To byli dva muži místo jednoho, v jednom vztahu. A čím víc nad tím přemýšlel, tím víc mu docházelo, jak velký vliv na něj Matyáš měl. Jen jedna věc mu přišla podivná. Nepotkával na univerzitě Kryštofa jako bylo skoro už tradicí. Bylo sice zkouškové, ale v knihovně bylo pořád plno. A Kryštof do knihovny chodil rád. Měl dvě teorie, buď se mu záměrně vyhýbal nebo nebyl ve městě. Ale během zkoušek by tipoval spíš tu první variantu. Na jednu stranu se mu nedivil. Když to Matyáš tak odhalil a očividně bez jeho svolení… měl právo být naštvaný. Ale to Leovi neobránilo v myšlenkách na to, že by ho viděl docela rád. Začínalo ho hryzat svědomí. A to nebylo dobře.

***

"Myslíš, že takhle brzy po infarktu můžu létat letadlem?" zapochybuje Zikmund nad katalogem se zájezdy, který mu Filip předložil.

Filip se zarazí. Na něco takového vůbec nepomyslel. Zamračí se. "Zeptáme se doktora, jo? Jdeš přece zítra na kontrolu, ne?"

Zikmund s pousmáním přikývne. "To zní jako dobrý nápad. Promiň…" řekne, když se mu rozezvoní telefon ležící na konferenčním stolku, jak ho tam odložil, když přišel z malé obchůzky v práci.

Filip zavrtí hlavou, jako že se nic neděje. Tohle měli na denní pořádku, když teď Zikmund pracoval hlavně doma a do práce jezdil jen podepisovat papíry. S lehkým úsměvem na rtech sleduje, jak se Zikmundova mimika mění ve fázích rozhovoru. Se sebevědomým jednáním přikyvuje a zároveň se u toho mračí.

"Řekni jim, že jim pošlu toho nejlepšího." A položí. Zamračeně se zahledí na ztmavlý displej mobilu.

"Děje se něco?" zeptá se Filip zvědavě. Tenhle výraz na Zikmundově tváři vídal jen ve velmi vážných situacích.

Přikývne. "Někdo se vyřádil na nějakém klukovi. Leží v těžkém ohrožení na životě v nemocnici a nikdo neví, jestli to vůbec přežije. A motiv měla být prý jeho sexuální orientace. Chtějí naše právníky."

"Děláš si legraci?" zapalá Filip po dechu.

"Bohužel ne. Zavolám Mikiho, ten z toho syčáka dostane bez operace i žlučník, když bude chtít."

Filip souhlasně přikývne. Pokud měl být nasazen nějaký právník na takové citlivé téma, byl to rozhodně Michal, který byl právníkem Zikmundovy firmy. Mlčky sleduje svého přítele, jak vytáčí číslo a o chvíli později již domlouvá vše potřebné.

Věděl, jak moc je Zikmund na taková témata háklivý. Nesnášel, když se proti nim někdo takhle obořoval. O to víc, když v tom bylo ublížení na zdraví. Bylo to pro ně oba až moc citlivé téma. Jistě si tím prošel každý. Nikdy se na světě nenajde nikdo, kdo by homosexualitu přijal s klidem. Vždycky se najde výjimka… jenže ne každý se s tím dokáže vypořádat sám. Probere se ze zamyšlení, když se Zikmund posadí zpátky na pohovku vedle něj. Dlaní si přejede po hrudníku a Filip zpozorní. "Zigi?"

Zikmund zavrtí hlavou. "To nic. Nesmím se rozčilovat. Pořád je to moc čerstvé." Povzdychne si a opře se hlavou a Filipovu paži. Dlaní sklouzne na jeho dlaň, kterou měl dosud položenou v klíně a stiskne ji. "Vždycky, když o něčem takovém slyším… je to jako bych se vracel do období na vysoké."

"Zlato, to už je přeci za námi, ne? Teď už je to všechno v pořádku. Máme jeden druhého a naše rodiny… museli to pochopit. Ví se, kdo to tomu klukovi udělal?"

Zikmund přikývne a upře na něj svůj pohled. "Jeho vlastní otec. Soud už nestihl nařídit, že se k němu nesmí na určitou vzdálenost přibližovat."

***

Nemocniční pokoj hned proti sesterně, který od světa oddělovala jen skleněná stěna, byl obsazen jedním pacientem. Dva hlavní lékař nepovolil. Tenhle muž potřeboval mít klid a pocit bezpečí. Proto před dveřmi postával muž oděný do tmavé uniformy, na zádech žlutý nápis Security. Co chvíli si prohlédl všechny, kteří se pohybovali chodbou. Stejně tak kontroloval ty, kteří chtěli kolem něj projít do pokoje.

Nahlédne přes sklo dovnitř, zda je v pokoji vše v pořádku. Lékař se sestrou zrovna zapisovali nějaké údaje do karty v nohách postele. Bylo tam příliš přístrojů na jednoho mladíka. Ale všechny podporovaly jeho životní funkce, které selhali v důsledku mnohočetných poranění. Stiskne zuby pevně k sobě. Neměl by na sobě dávat znát žádné city, ale ten mladík byl ve věku jeho dětí. A žádný rodič by neměl vidět své děti takhle. Vybaví se mu myšlenka na rodiče, které k němu nechtěli pustit. Do pokoje nikdo nesmí, dokud se jeho stav nestabilizuje. Nyní ho při životě držely právě ty přístroje. A možná malá naděje na zlepšení. Tomu, který tohle udělal, by osobně nejraději zlámal všechny končetiny a zavřel by ho doživotně do vězení. Jenže v tomhle byl malý pán.

Vyloví z jedné z kapes služební mobil, aby informoval své nadřízené, že se tu nic neděje. A taky doufal, že se nic dít nebude. Mladíkův otec, který byl hlavním spolupachatelem, i se svými komplici obýval vězeňskou celu předběžného zadržení. Kdo ví, kdo se na něm před zatčením vyřádil. Ale nic příjemné to nemohlo být. Jenže ani taková msta nemohla zajistit, že bude tenhle mladík bez následků žít.

Ale teď tu byli oni, aby zajistili jeho bezpečí.

Uvědomí si, že za sklem nastal poprask. Sestra s lékařem už najednou nestáli na místě a nediskutovali. Právě teď se snažili umlčet náhle oživlé přístroje hlásící špatnou prognózu. Šokován tím obrazem zůstane zamrzle stát na jednom místě s pohledem upřeným do tváře mladíka, který vypadal, jako kdyby pouze spal.

***

Matyáš projde barem. Právě otevřel a neočekával, že by byl bar prázdný dlouho. Ovšem také nečekal, že by se dveře otevřely sotva je odemknul. Překvapeně zamrká na ženu stojící v nich. Vypadá hrozně strhaně. Oteklé oči, rudé zřejmě od pláče. Na sobě černé šaty, venku bylo opravdu horko a sálající slunce… muselo jí být v tom oděvu hrozné horko.

"Dobrý den, můžu vám nějak pomoct?" Zeptá se vychovaně. Přijde mu, že ji odněkud zná, ale nedokázal s přesností určit, odkud. Do baru chodilo dost lidí, ale přísahal by, že ona tu nikdy nebyla. Možná se to dřív nebo později dozví.

"Dobrý den… já… vy jste… jste majitel? Matyáš? Promiňte, příjmení neznám…" Roztřesený chraplavý hlas vůbec nesedí k její postavě. Kdyby nevypadala tak zanedbaně, byla by to jistě krásná a sebevědomá žena.

"No… ano… jsem majitel. A Matyáš. Ano. Proč? Známe se odněkud?"

"Vlastně ne, znáte mého syna. Kryštofa."

Matyáš zbystří. No ano. Ta podoba… byla naprosto nezpochybnitelná. Proto mu přišla tak povědomá. "S Kryštofem se známe, ano… stalo se něco?" s prázdným pohledem sleduje, jak se oči ženy zavalí slzami, ale zamrká a rázem jsou pryč. Rozbuší se mu srdce. "Co se stalo?" vydechne prudce.

"Kryštof… on… měli jsme soud s mým bývalým manželem… Kryštofovým otcem… čekalo se už jen na rozsudek… Kryštofa někdo napadl. Motiv byl jasný a policii trvalo jen pár hodin, než dopadli pachatele…" zlomí se jí hlas.

Matyáš vyděšeně hmátne po její paži a pevně ji stiskne. "Co je s Kryštofem?"

"On… utrpěl vážná zranění… a zatím je to moc na jeho slabé tělo… Kryštof… před dvěma dny svůj boj dvakrát vzdal." Vydechne zlomeně. Z očí skanou po tvářích první slzy, které dosud zadržovala. "Našla jsem… tohle… proto jsem tady. Chtěl by, abyste to měl. Vyprávěl mi o vás. Prý jste byl na něj víc hodnější než si zasloužil. A prý pochopíte, co to znamená."

Šokovaně hledí do tváře ženy, která se mu představila jako Kryštofova matka. A teď mu podávala jedinou věc, která je s Kryštofem pořád ještě spojovala… toho medvěda mu dal před pár týdny, když si stěžoval, že se na koleji nemá k čemu tulit.

Vždyť to nebyly ani dva týdny, co se viděli naposledy… co naštvaně vypochodoval z jeho bytu, protože udělal to, co udělal. Řekl za něj něco, co měl možná říct Leovi Kryštof sám. Hlavou mu proběhne poslední vzpomínka na Kryštofa. To nebylo možné…

Kryštof… Kryštof byl mrtvý?

Zabodne svůj prázdný pohled do očí ženě, která to tvrdí. "Vy lžete. Kryštof vás určitě navedl, abyste mi tohle řekla, abych ho nehledal. Abych mu dal pokoj. Abych… je to lež. Já vám nevěřím." Začne nevěřícně kroutit hlavou. "Ne… ne…" Ztěžka dosedne na nejbližší židli.

"Já jsem... není..." Přivře žena bolestně oči. "Čekám, že doma vyběhne zpoza rohu a bude smát, jak mě zase doběhnul. Jako vždycky. Jenže on... nemusí se už nikdy vrátit. Je v moc špatném stavu. Lékaři mu nedávají příliš nadějí. Je příliš oslabený a bolavý." Vzlykne. Skryje si tvář dlaní a otočí se k Matyášovi zády. "Mluvili jsme o vás hodně, když přijel domů... normálně se mi zase tak podrobně nesvěřuje, ale když mluvil o vás... Kryštof vás miluje. Záleží mu na vás víc než na jeho vlastním životě."

Matyáš stále šokovaně na ní nevěřícně hledí. "Pustí mě k němu? Mohl bych... mohl bych za ním přijet? Musím ho vidět. Prosím." Vydechne, čímž ženu zastaví ve svém odchodu.

"Nechám vám tu adresu, kdybyste chtěl… přijet. Zařídím, aby vás k němu kdykoliv pustili. Hlídají ho. Kvůli bezpečnosti."

Matyáš mlčky přihlíží štíhlé dlani, která z kabelky vyloví kousek papíru a propisku, kterou rychle načmárá adresu.

Zůstane sedět na místě, i když už je bar dávno prázdný.

Proč to udělali? Proč zrovna Štůfek? Zajede rukama do svých vlasů, lokty se v předklonu opře o kolena. Chce se najednou zvednout. Chce zastavit tu ženu. Pořád chce slyšet, že to je jen hloupý vtip, aby se o Kryštofa už nezajímal. Jenže nohy mu to nedovolí. Vlastní tělo ho přestane poslouchat. Zakroutí odmítavě hlavou. To by přece nepřišla. Nedala by mu adresu...

Začínalo mu docházet to očividné.

Kryštof vzdával svůj život.