30. Kapitola

Mám rozepsanou kapitolu V jiném světě a napadlo mě další téma pro další povídku. Ať žije prokrastinace! A až nedám kvůli svojí lenosti státnice, tak vám tady budu plakat. :-(

30. Kapitola

---

Matyáš spěchal do nemocnice, na kterou dostal adresu, a podařilo se mu zabloudit. Když konečně zastavil na rozlehlém parkovišti před velkou budovou, byl frustrovaný, naštvaný a tak trochu mimo. Jenže teď nezáleželo na něm, ale na Kryštofovi, který ležel ve vážném stavu v nemocnici.

Oddělení, na kterém Kryštof ležel, našel celkem snadno. Jenže před dveřmi vedoucími do jeho pokoje ho zastavil nesmlouvavý pohled muže z ochranky. Zatěká pohledem a nadechne se, aby zformuloval vhodnou větu. Tak jak mu to vysvětlila Kryštofova mamka. "Dobrý den, já jsem… Matyáš, Kryštofův kamarád. Jeho máma říkala, že mi to s vámi domluví. Abych k němu mohl."

"Dovnitř nikdo nesmí. Ani jeho matka. Maximálně tady přes sklo." Kývne muž k oknu a odsoutpí od něj o krok dozadu, i když z něj nespouští oči.

"Ale… říkala, že mě k němu pustíte, když…"

"To není můj výmysl, ale doktorů. Pustit vás k němu budu moct, až mi to povolí. Teď na to ještě není vhodná doba." Skočí mu ochrankář do řeči.

Matyáš přikývne, ale stejně to moc nechápe. Nemůže k němu? Jel sem kvůli tomu, aby ho viděl a oni ho k němu nepustí? Zmateně přistoupí k oknu, které je ve zdi. Prosklené dveře jsou zatažené závěsem. Asi aby pacienta nerušilo světlo jdoucí z chodby.

Nejdřív nechápavě pohlédne na sklo, když mu dojde, že se může podívat do pokoje. Vyváděl tady kvůli tomu málem jako nějaká hysterka a ono… zakroutí nad sebou hlavou. Upře pohled na postavu ležící v posteli. Ta postel vypadá nějaká speciální. Vypadá to, jako kdyby Kryštof ležel v nadýchaném mraku. Jenže za jakých podmínek…

Přitiskne si dlaň k ústům. Skoro by svého přítele ani nepoznal. Ve změti obvazů a takhle z dálky… bylo tam příliš přístrojů. To nemohlo být nic jednoduchého. Odvrátí na okamžik svůj pohled, nemůže se dívat na ten kousek bledé tváře, která vykukuje zpod obvazů. Ale nakonec se vzchopí a podívá se zpátky. Kryštof má oči zavřené, plné podlitin. Rty se mu zkroutí bolestí, když si všimne, že pravou paži má ve speciální fixaci. Takže operace nakonec proběhla. Mohl si jen domýšlet, zda to bylo následkem předchozího nebo nového zranění. Jenže Kryštofova matka mluvila o zlomeninách…

Chtěl by pro něj něco udělat. Cokoliv, jen aby mu pomohl se z toho dostat. Jenže on ani nemohl vědět, že je u něj, když ho k němu nepustí… nadechne se a zase vydechne. Najde doktora, který to zařídí.

***

Samuel se raději spěšně rozloučil s Markem. Jeho vysvětlení mu stačilo. Konečně měl jasno. A hlavu zaplněnou úplně jinými myšlenkami, než aby se pozastavoval nad nesmyslností toho všeho.

Dnes mají v bistru speciální akci na slané koláče. Nepřidáš se? L.

S uculením začne vyťukávat odpověď. Kdy a kde?

Odpověď mu přijde bleskovou rychlostí. Za hodinu na té křižovatce, kde jsme se loučili.

Zasměje se. Pán bude asi romantik. Budu tam.

A potom mu dojde, že není umytý a po běhu zrovna dvakrát nevoněl… strčí mobil do kapsy a rozběhne se k domovu. Než se dostane domů, uběhne trochu víc času, takže bude mít co dělat, aby se stihl připravit. Zakleje. Měl říct hodinu a půl.

…

Když se o hodinu později obouvá, slyší kolem jejich domu projíždět motorku. Z předklonu zamžiká oknem z chodby do ulice, aby zjistil, že ta motorka je mu dost známá. Zjistil si, kde bydlí?! Ne, jen projížděl kolem. Uleví se mu. Máti byla doma z práce a zrovna byla na zahradě. Velice by se zajímala, s kým to její synáček jde, když motorka není zrovna nejtišší dopravní prostředek.

Vyběhne z domu dřív, než se někdo stihne zeptat, kam jde a zamíří rovnou na křižovatku, kde už Lukáš vyčkávavě stojí, ležérně opřený o motorku. Usměje se té nenucenosti. "Ahoj, čekáš tu na někoho?" zeptá se laškovně. Nechápe se. Vidí se podruhé v životě a on už po něm hází očkem? Stával se z něj docela laciný kus.

Lukáš se zářivě usměje. "Vlastně už ne, už mám vše, co jsem potřeboval. Ahoj. Nevadí, že jsem se ozval takhle narychlo? Neruším tě od něčeho?"

Kam se poděl ten sebevědomý muž, který ho sbalil na svou motorku a odvezl pryč, aby se nechtěl hádat a kazit si život zbytečnostmi? Usměje se, když mu dojde, že ta Lukášova nejistota je vlastně celkem roztomilá. "To bych neodpovídal." Mávne ledabyle s úsměvem rukou. "Někdo tady mluvil o jídle? Začínám mít hlad. Slaný koláč jsem ještě nejedl." Pobídne ho nenápadně.

"Tak to jsem rád, protože v bistru dělají opravdové skvosty." Natáhne k němu ruku s přilbou. "Tak nasedáme a můžeme vyrazit. Teda… jestli se se mnou nebojíš?" Zapochybuje naoko.

Samuel se zazubí. "Jasně, bojím se. Byl jsem v háji a věřil ti, i když… to by mi bylo jedno i rozkrájení do guláše… hmmm…" Nasadí si helmu a následuje Lukáše, který zatím naskočil na motorku. Až teprve teď si všimne, že dnes ji má taky. "Sehnal jsi jednu helmu navíc?"

"Tak nějak." Přikývne Lukáš souhlasně. "Připraven?" Motor zaburácí do ticha klidné čtvrti. A když Samuel omotá paže kolem Lukášova těla, velmi efektně se rozjedou.

"Nevytahuj se." Zakřičí Samuel, i když si není jistý komunikací. Odpověď přijde vzápětí, když k němu dolehne smích tlumený výstelkou helmy.

Přitiskne se k teplému tělu před sebou. Díky teplu, nebo snad Lukášově nepozornosti… bylo by hezké si myslet, že je to kvůli němu… si Lukáš nezapnul svou koženou bundu a tak mohl pod pažemi cítit záhyby zatnutých břišních svalů. Přivře spokojeně oči. Jízda na motorce se mu začínala zamlouvat čím dál víc. Stejně jak Lukáš.

Chyběl mu blízký kontakt. Smět se s někým bavit bylo fajn, ale po takové době mu chybělo trochu toho lidského tepla. Nešlo mu tolik o sex, bez něj se to dalo vydržet, ale mít se vedle koho stulit… Měl by se vzpamatovat.

"Všechno v pohodě, tam vzadu?"

Lukášova slova ho vytrhnou ze zamyšlení. Neujde mu pobavený podtón. Zmateně zvedne hlavu, aby si uvědomil, že jsou před bistrem… kdy se sem dostali? Přistiženě si uvědomí, že v prstech pevně svírá Lukášovo triko a hlavu má natisknutou mezi jeho lopatky.

"Nejel jsem zase tak rychle, ne?" ozve se znovu, ještě pobaveněji.

Rychle se odtrhne a začne se soukat z motorky. Sklouzne a zavrávorá. Zrudne nad svou nemotorností. Se sklopeným pohledem si sundá přilbu a podá ji uculujícímu se Lukášovi. "V pohodě."

"Výborně." Usměje se Lukáš, zaparkuje, a když je ujištěn o bezpečném přivázání přileb k motorce, vezme Sama paží kolem ramen. "Jsem rád, že jsi se mnou šel. Nerad jím sám." Uculí se.

"Začínám mít pocit, že na mě něco šiješ." Zamračí se Samuel naoko, ale následuje ho celkem bez problémů. Ani paže na ramenech mu není nepříjemná. Jestli tohle dopadne stejně špatně jako všechny jeho předchozí vztahy, bude hodně přemýšlet nad tím, co udělal špatně. Kde je v něm chyba, že ho všichni nakonec nechají.

Nad čím to zase přemýšlel? Vždyť spolu ani nechodili. Pouze spolu byli podruhé na jídle. Jenže to pořád nic neznamenalo.

***

Zikmund s Filipem projdou nemocniční chodbou až k pokoji, na který je odkázaly sestry. Díky Mikymu, který je mlčky doprovází, si jich ochranka ani nevšimne. Kryštofova máma si Michala odvede někam, kde budou mít klid a oni dva zůstanou stát nerozhodně před pokojem. Toho kluka neznali, ani by uvnitř zřejmě nic nezmohli.

"Matyáš?" Zalapá Zikmund najednou po dechu, když z pokoje vyjde střapatá hlava a hned za ní se objeví i zbytek těla. Znatelně unavený, s velkou tíhou na ramenech. Filip vedle něj zpozorní. Přeměří si je oba pohledem, než mu dojde, na koho se vlastně dívá. A Kryštof vevnitř...

"Zikmund? Co tady děláte? Za někým jste přišli?" zeptá se Matyáš stejně zmateně. Byl unavený. Strávil tady už druhou noc bez pořádného spánku, ale spánek bylo to poslední, co chtěl řešit. Chtěl být u Kryštofa, až se probere. A jeho matka neprotestovala. Vždycky se jen tiše posadila na druhou židli naproti němu přes postel a sevřela Kryštofovu nezraněnou dlaň.

"Přišli jsme se podívat, jak je na tom Kryštof. Sakra.. netušil jsem, že… z těch fotek nebyl moc poznat." Uvědomí si Zikmund. Teď už smysl dávalo, proč tady byl Matyáš. Byli s Kryštofem minimálně dobří přátelé. Alespoň co slyšel od samotného Matyáše, když se poprvé viděli.

"Jak o tom víte?" zamračí se Matyáš. Jak byl nevyspalý, tak byl podrážděný. Obzvlášť když se Kryštofův stav vůbec neměnil.

Filip si uvědomí, že Zikmund zaujal svou obvyklou obranou pozici, kdykoliv vycítil sebemenší náznak zvedání hlasu. Pousměje se a stiskne mu dlaň. Tady se přece nebudou hádat. Matyáš to teď neměl jednoduché. Skočí proto Zikmundovi do řeči dřív než se stihne nadechnout k odpovědi. "Řeší to náš právník, Zikmundův kolega. A známe se natolik dobře, abychom… vlastně Mikyho sehnali přes Zikmunda." Kývne ke svému příteli. Jen neříct nic navíc. Nikomu do toho nic nebylo a ani by to neprospělo situaci. "Jak je na tom?"

Matyáš viditelně zjihne, když mu tahle odpověď stačí. Posmutní. Cítí se, jako kdyby najednou zestárnul minimálně o dvacet let. Povzdychne si. "Nemění se to. Pořád je v kritickém stavu. Ten otřes mozku a všechno kolem… je strašně slabý. Bojím se, aby to nevzdal… to přece nejde." Vydechne těžce. Nemluvil s nikým pořádně celou tu dobu, co tady byl a teď mu činilo velké problémy udržet své emoce na uzdě. Nechtěl se projevovat, ani když byl u Kryštofa sám. Co kdyby o jeho přítomnosti věděl? Říkali přece, že lidé takhle mohli vnímat všechno, co se kolem nich děje.

Zvedne k těm dvěma hlavu. Zornice se rozšíří. No jistě. Mohl by mu třeba číst, aby ho slyšel. Kryštof přece miloval knihy, určitě by… "Vezmete mě ke Kryštofovi na kolej? Něco mě napadlo a já… asi bych to neuřídil. Jsem na to dost unavený."