31. Kapitola

Omlouvám se za neplánovanou prodlevu, ale noťík je stále u pana IT lékaře a tak datluji u PC s pochroumanou klávesnicí, proto případně omluvte nedostatky. :-)

Během psaní dnešní kapitoly mi došel jeden fakt. Že už nám nezbývá moc do konce. Možná dvě, tři kapitoly. Kdo ví. Možná je to jen tím, že jsem nemohla přes dva týdny psát. Uvidíme. :-) Jinak už realizuji své psací plány, určitě se máte na co těšit. Všechno však postupně! Zatím se bavte.

31. Kapitola

---

Přes sklo oddělující pokoj sledovali Matyáše, jak čte z jedné z Kryštofových knih. Stáli vedle muže z ochranky a vypadali jako sudičky. Kryštofův zdravotní stav byl stále neměnný. Trvalo to již týden, co se tady ukázali poprvé. Ale nic se nezměnilo. Ani o malý kousek k lepšímu. Všechny přístroje byly stále na stejném místě, jako když před týdnem odjeli. A teď tu byli zase. Zikmund chtěl vědět, že ten kluk bude v pořádku a proto ho začínalo ubíjet, když bylo všechno pořád při starém. Ale i tady bylo pozitivum. Stav se nehoršil.

Jenže teď tu bylo něco, co by mu do skládačky vůbec nesedělo, kdyby si Filip nedělal náhodné známosti u obchodů. Pousměje se, když si na to vzpomene. Stiskne přítelovu paži a odvrátí ho od skla. "Říkal Leonard, kdy se tu hodlá ukázat?"

"Mluvil o tom, že neví, jak dlouho to sem trvá městskou dopravou."

"Stejně pořád nechápu, proč nemohl jet s námi? Bylo by to jednodušší." Protočí Zikmund očima. "A vážně si nemyslím, že by se tady měl motat někdo další. Měli bychom jet. Oni to tu bez nás zvládnou."

***

Zvedl se z pohovky a zavolal ke dveřím, že už jde. Zřejmě šel příliš pomalu, protože když konečně otevřel, za dveřmi už nikdo nestál. Místo toho málem kopl do velkého dárkového koše, když se vyklonil, aby zjistil, zda dotyčného ještě nezahlédne.

Zmateně koš vezme do bytu, aby ihned prošacoval veškeré jeho záhyby. V ruce mu uvázne malá kartička.

Omlouvám se. P.

Kartičku otočí dvakrát v prstech. Co to znamená?

Ruka mu vystřelí k hrudnímu koši, když jím projede bodnutí. Velmi pomalu se s hlubokým dýcháním přesune na pohovku v obývacím pokoji. Kartičku stále v ruce. Znovu na ni pohlédne. Její obsah se mu vůbec nelíbil. Filip snad..?

Ne. Nesmí ho podezřívat. Natáhne se pro svůj mobilní telefon. Zaváhá. Určitě má teď něco důležitého na práci a on ho bude otravovat takovou prkotinou. Jenže Filip říkal… že když bude mít pochybnosti, má se ozvat.

"Ahoj Zigi, děje se něco? Už ti chybím?" Ozve se v telefonu veselý hlas.

"Ahoj Filipe, jen jsem chtěl… kdy budeš dnes končit?"

"Hmm, cca za dvacet minut. Do hodiny bych mohl být doma. Koupím nám cestou něco dobrého k večeři, abychom nemuseli vařit, co ty na to?"

Přikývne, když mu dojde, že to nemohl Filip vidět. "To by bylo fajn. Tak za hodinu."

"Zigi, poč-kej." Dořekne a zmateně se zahledí na již hluchý telefon. Proč mu to položil? Nikdy mu to nepoložil, dokud se pořádně nerozloučili. Přehraje si v hlavě jejich rozhovor. Poté pohlédne na kolegyni sedící proti sobě. "Musím domů."

"Zikmundovi zase není dobře?" Zeptá se starostlivě.

"Já… vlastně nevím. Ale něco je špatně. Uvidíme se zítra." Čapne svoje sako a vypadne z kabinetu. Všechno ostatní je teď jedno.

…

Městem projede jako šílenec,nedbá žádných zákazů ani omezení rychlosti. Jestli ho teď budou chtít dostat policajti, aťsi poslouží. Schody do patra k jejich bytu bere po třech, aby tam byl co nejrychleji. Klíče zarachotí v zámku, dlouhým krokem vpadne dovnitř. Lekne se, když strhne zemi nějaký koš. Celofán zašustí, jak dopadne. Zmateně zamžourá, nechápe, co to tady má co dělat, ale doufá, že to počká.

"Zikmunde?" Vpadne do obýváku jako neřízená střela a zarazí se při pohledu na ležící tělo. Okamžitě k němu přiklekne. Zatřese s ním.

Zikmund zmateně zamžourá do tváře svého přítele. "To už je tolik?" Zachraptí. Přes rameno mu nahlédne na hodiny. "Říkal jsi…"

"Kruci. Bál jsem se...víš, kdy končím. Nevolal bys jen tak...myslel jsem, že ti je špatně nebo tak něco. Zněl jsi… naléhavě?" Popravdě byl skoro mrtvý strachy.

"Musel jsem usnout…" povzdychne si a narovná se na pohovce z té nepohodlné pozice. Povolí pěst,kterou měl do teď sevřenou. Malá kulička z kartičky, kterou našel u dárkového koše, spadne na zem.

Potom mu z rozespalého zmatení začne všechno dávat smysl.

"Promiň… já…" Přijde o svou slovní zásobu, když ho umlčí Filip svými rty a pevností svého objetí. Polibek mu jemně opětuje. Trochu překvapeně chytne Filipa za boky a vytáhne ho k sobě.

"Měl jsem zatraceně strach, že se ti něco stalo, když jsi tak...položil jsi mi to, Zigi. To ty nikdy neděláš." Vynadá mu jemně, když se od sebe na chvíli odtrhnou. "Měl bys dostat na zadek. Nejlépe hned. Musím vědět, že ti nic není."

***

Samuel překvapeně zamrkal na Lukáše, který seděl proti němu a potutelně se usmíval. "Myslíš to vážně, Lukáši? Nechci znovu naletět. Všichni se tvářili v pohodě jako ty a všichni utekli." Zapochybuje trochu. I když by si nejraději vynadal, že to vůbec vypustil z úst. Po takovém prohlášení by měli všichni utéct a nechat ho tam. Nedal tak najevo svůj projev jisté nedůvěry? Proč tedy zůstával Lukáš tak klidný a s tím svým neustále přítomným úsměvem?

Lukáš pokrčí rameny. "Já ti dal na výběr, Same. Stačí říct ano a pokusím se vynahradit ti to, co ti ostatní vzali. Nebo řekneš ne a zůstaneme přáteli."

"Proč to vlastně děláš? Máš komplex záchranáře? Toho bys mohl v budoucnu litovat." Zkusí to Sam ještě jednou.

"Možná. Ale ať je to, co chce, nemění to nic na tom, že bych ti chtěl ukázat i to hezké. Nejen špatnosti a křivdu, Same. Všichni máme nárok na útěchu i potěšení." Usměje se na něj jemně a potom pohlédne na servírku, která před ně začne pokládat plné talíře. Začali se v bistru scházet čím dál častěji. Vlastně každý den od toho pozvání. Usměje se sám pro sebe. Proč by nemohli… "Podívej se, kdybys našel někoho, kdo bude lepší než já, s kým si budeš rozumět a budeš to chtít skončit...nebudu ti stát v cestě." Natáhne se přes stůl, aby zachytil Samovu dlaň. "Zkus mi trochu věřit a dej šanci přátelství...hmmm… s výhodami?" Usměje se.

"A co z toho budeš mít ty, Luky?" Pozvedne Samuel zvědavě obočí.

"Coby. Moje ego záchranáře ještě povyroste a už neprojdu dveřmi." Uculí se potutelně.

Pobaveně se zasměje, ale nakonec ještě trochu zvážní. Byla to lákavá nabídka. Bylo mezi nimi něco, co ho donutilo Lukášovi věřit už ten první večer, kdy se potkali. "A když na to kývnu… dostanu pusu?" Zamrká nevinně a s našpulenými rty se natáhne přes stůl.

V Lukášových očích se objeví šťastné ohníčky. Místo odpovědi se však natáhne, aby mu vtiskl hluboký, vděčný polibek. Možná upisoval svou duši ďáblu, když tohle navrhoval, ale bylo mu jasné, že svého rozhodnutí litovat nebude. Snad jen v případě, kdy by Samuel beze slov odešel. To by mu ublížit mohlo.

***

Kryštof měl pocit, že se mu zdá hrozný sen. Jeho tělo bylo zachvácené bolestí a pocit, že se nemůže pohnout…

Prudce nasaje vzduch a otevře oči. Zamžiká. Rozmazaný pohled do bílého… kde je? Co se stalo? Mozek nechápal, nedokázal nic zařadit ani identifikovat.

"Mami…" vydechne. Ale z hrdla mu vyjde jen nesmyslné zakňučení. Až potom mu dojde, že má v krku nějakou trubici. Že zvuk vedle něj je nerytmické pípání. A že nemůže sevřít prsty.

Někdo se objeví v jeho zorném poli. Něco mu říká, ale on nedokáže poznat, ani o koho jde, natož aby identifikoval slova. Jen prázdně zamrká, než se víčka zase uzavřou a jeho izolují od světa, který pro něj byl zatím příliš.

***

Zikmund seděl na podlaze v koupelně. Před nějakou chvílí se uprostřed noci probral a už nemohl znovu zabrat. Netušil proč sáhl do nočního stolku, aby z něj vytáhl semišovou krabičku, která ukrývala prstýnky, které koupil před nějakou dobou. Sjel z chladného okraje vany na chlupatou předložku, ale chladné obklady ho stále studily do zad, krytých jen tenkou látkou trička, které si přetáhl přes hlavu, když vstal.

Díval se na ty dva kousky kovu, které měli patřit Filipovi i jemu. Které měly dokázat to, co je spojovalo.

Nakonec Filipovi vysvětlil, o co šlo. Proč mu vlastně ve skutečnosti volal. Styděl se sám za sebe, když mu došlo, že Filipovi na chvíli zase nevěřil. Že pochyboval. Zbytečně ho vyděsil a hnal přes celé město jen kvůli tomu, aby se ujistil, že je v pořádku, když on ho nedokázal v telefonu ujistit a ještě mu to i položil.

Možná proto mu teď po tvářích stékaly slzy. Byl to odraz všech emocí, které nedával příliš najevo. Filip se na něj díval se syrovým a upřímným citem, který on postupně zabíjel. Ale to nechtěl. Chtěl, aby Filip věřil tomu, co cítí.Ataky tomu, že Patrikovu omluvu přijal. Nakonec to jediné písmeno rozluštili.Kdo jiný by to v tuhle dobu dělal? Nikdo.Nikdo kromě Patrika, kterého možná tížily výčitky svědomí. Ať už měl v plánu cokoliv, jeho už to nezajímalo.To byla uzavřená kapitola. A on chtěl začít život na nové stránce.

"Zigi? Co tady děláš? Jsou skoro čtyři ráno." Ozve se tiše od dveří. Ani si nevšiml, že se otevřely. Setře nešetrně slzy vlastního ponížení nad sebou samým. Krabička tiše cvakne,jak ji zavře a schová do dlaně.

"Nemohl jsem spát, nechtěl jsem tě rušit svým převalováním." Pousměje se a zahledí se mu do očí. "Vždycky spíš jako medvídek, kterého nechce nikdo vzbudit." přizná tiše.

Filip se pousměje. Pomalu přejde k Zikmundovi a sklouzne vedle něj na podlahu."Teď bych měl asi říct, že by ses měl vrátit do postele nebo nastydneš,co?" Nekomentuje vlhké cestičky na přítelových tvářích. Zlehka ho obejme kolem ramen. "Chceš mi něco říct?" Všiml si, co Zikmund držel v ruce. Nebyl hloupý, ale teď mu spíš rezonovalo hlavou, co se děje se Zikmundem? Chtěl si to rozmyslet? Opustit ho, aby už nemusel zažívat nic z toho, co zažil s ním?