32. Kapitola

Možná budu nařčena, že jsem konec zbytečně uspěchala, že ten příběh měl potenciál pokračovat. Já to vím. (Která povídka by nemohla pokračovat do nekonečna, že?) Ale teď, v tomhle momentu cítím, že tohle je ten správný konec. Takový, který si pro svoje postavy představuji. A pokud nechci zase zamrznout nad tím, že si budu lámat hlavu s tím, jak potěšit Vaše mlsné jazýčky, kdy bych musela povídku odsunout stranou, abych ji promyslela... Je to dobrý konec. A po konci přijde ještě epilog. Díky všem, kteří se mnou strávili dlouhé měsíce u této jediné povídky. Povídky, která měla být mezníkem pro tento blog. Možná byla. Pomohla mi nakonec dostat se z krize, po které bylo v plánu nasat článek s názvem: Co mi blog dal (a vzal) a ukončit tuto kapitolu svého života. Jenže... je to závislost. A stres, který mi přinesl můj závěrečný rok ve škole... znáte to... mnozí ještě poznají. Ještě jednou tedy děkuji za Vaší trpělivost, že jste to se mnou nevzdali a přečkali jste moji tvůrčí krizi. Tak hurá do čtení! A potom... vy-víte-co.

32. Kapitola

Konec dalšího příběhu

---

Zikmund se pousměje Filipově narážce na nastydnutí. To mu je teď tak nějak jedno. Krabičku pevně svírá v prstech a přemýšlí, jak by začal.

"Než se to stalo… chtěl jsem udělat jeden velmi zásadní krok do budoucnosti. Naší společné budoucnosti." Zvedne k němu pohled a zahledí se do duhovek, které na něj upírají svůj pohled. Chvíli mlčky hledí do očí, které pro něj již tolik let znamenaly něco víc než jen krátkou známost. Filip byl dávno jeho rodina. Natáhne k němu dlaň, aby ho pohladil po tváři a pousměje se. "Jen jsem si to představoval úplně jinak…" řekne tiše.

Filip mlčky sleduje Zikmundovo počínání. Vypadá roztomile. I přes slzy, které před chvíli brázdily jeho hladce oholené tváře… i přes věk, kvůli kterému jejich vztah mnoho lidí soudilo. Vrátí mu jemný úsměv.

"Doufal jsem, že to bude pro oba nezapomenutelné, ne že se mi podaří skončit v nemocnici." Usměje se tentokrát omluvně a přetočí se tak, aby si klekl mezi Filipova pokrčená kolena, která od sebe jemně odtáhne. Semišová krabička se z jeho ruky přesune na nahé koleno. "Chtěl bych začít od znova. S novým, ale přitom starým životem. Znovu s tebou. S nikým jiným. Já… bylo to hodně těžké, uvěřit, najít ztracenou důvěru, ale mluvili jsme spolu, to byl zřejmě ten bod, který byl důležitý pro to, abych i dál věřit… v nás dva. Filipe… chtěl by sis mě vzít i s mými veškerými vrtochy?" Zaklesne svůj pohled do jeho v očekávání jakékoliv odpovědi.

Pochopil několik věcí, za celou tu dobu, co byl doma. I to, s jak syrovým, ale stále pevným citem jej Filip bral. Měl možnost to poznat, proto neodolal, aby tu otázku nepoložil. A bylo mu momentálně jedno, že nejsou na nějakém luxusním místě s nezapomenutelným zážitkem, ale sedí na studené podlaze jejich koupelny…

Sleduje, jak se Filipův úsměv rozšiřuje. Hravé ohníčky v jeho očích… "Tys to věděl!" Zalapá po dechu a rozesměje se nad nevinným pohledem svého milence. "Měl jsem vědět, že budeš šůmovat!"

"No dovol?" Ohradí se Filip dotčeně. "Bylo to náhodou, věř mi." Usměje se upřímně. Zachytí Zikmundovu tvář do svých dlaní, aby zklidnil atmosféru. To si budou moct vyřídit později, teď byl čas na jiné odpovědi. "Možná bych se měl tvářit ukřivděně za to, žes mi nevěřil, že bych něco takového neudělal, ale jsi v plném právu." Uzná potichu. "Bude to znít jako strašné klišé, když ti řeknu, že chci strávit zbytek svého života s tebou a tvými jedinečnými vrtochy? Ano, Zigi. To je má odpověď."

***

Matyáš si chrstl do tváře studenou vodu, aby se probral. Kryštofovo probouzení trvalo příliš dlouho. Příliš dlouho se pořádně nevyspal. Byl na pokraji totálního vyčerpání, protože se v noci budil z ošklivých nočních můr, které ho potom doprovázely na každém kroku. Nedbal ani péče sester, které se snažily mu podstrkovat různé potraviny, aby nabral trochu energie. Ani lékařů, kteří mu v jeho vytrvalosti nechali rozložit lehátko u Kryštofova lůžka, když ho mohli převést na pokoj, kde už nebyl napojený na takovou spoustu přístrojů.

Ale mělo to kladnou stránku věci. Kryštof se probouzel. Pomalu, ale probouzel se. Tu noc to obrečel jako malé dítě Vánoční stromeček. Tu noc se tady zastavil i Leonard. Přinesl Kryštofovi květiny, které však na pokoj nesměly. Alespoň udělaly radost sestřičkám.

Jenže to neznamenalo, že by bylo všechno vyřešené. Až se Kryštof probudí, bude to běh na dlouhou trať. Říkali mu to všichni. Ale on i Kryštofova matka to nechtěli vzdát. Společně se sháněli po různé literatuře možných i nemožných stav, aby byli alespoň trochu připraveni… jenže nikdo si netroufal odhadovat, v jakém stavu Kryštof po probuzení bude. Byl v bezvědomí příliš dlouho. Tělo bylo těžce zraněné a duše… duše měla hluboký šrám, který nedokázal vyléčit žádný doktor. S povzdychem vylezl z toalet pro pacienty, aby se zhroutil na lavici vedle Lea.

"Maty, měl by sis odpočinout. Vážně… můžu tady zůstat. Když se probudí, budeš první, kdo o tom bude vědět." Leo vzal svého kamaráda jemně za rameno. "Padáš únavou na hubu, když ti to tak musím říct. A to se ještě krotím. Doktor říkal, že špatná slova můžou působit negativně na stav pacienta…"

"Má pravdu, ahoj kluci, neproběhla tudy moje máti?" Samuel se usměje na dvojici před sebou. Za chvíli se měl střetnout s Lukášem, ale slíbil matce, že se za ní zastaví v nemocnici. S Leonardem a Matyášem se seznámil náhodou, když jí tu hledal před pár týdny. Zrovna ošetřovala mladíka, kvůli kterému tady oba byli. Znali se z dřívějška od vidění z Matyášova baru, do kterého občas zašel, ale nikdy to nebylo nijak hluboké.

"Samueli?" Zamrká Leo překvapeně a usměje se. Jeho tu nečekal. I když tu měl část své rodiny… "Máš pravdu, před chvílí tudy šla…"

"A nevlekla za sebou krvácejícího kluka?" pozvedne Samuel pobaveně obočí.

"No… asi jo?" řekne trochu nejistě Leo. Odpovědi se však nedočká. To už s Matyášem sledují Samuelova vzdalující se záda. Jen matně zaslechnou jeho pobavená slova o zabití nějakého Patrika. "Stejně nechápu, proč musíme svědčit u soudu i my."

"Potkávali jsme Kryštofa v baru, to je jednoduché." Pokrčí Matyáš rameny a natáhne se přes nepohodlné židle spojené do jednoho bloku. Svou hlavu si položí do Leova klína. "Možná bychom měli se vším tím snažením o vztah skončit, Leo. Je to… divné. Přemýšlel jsem o tom celou tu dobu, co tu s Kryštofem trávím čas… on bude potřebovat oporu, ne hádky o to, kdo bude s kým spát v posteli. Bude potřebovat pomoc. Prý dvaceti čtyř hodinovou péči."

Leo na souhlas přikývne, i když to Matyáš asi nemůže přes zavřené oči vidět. Zaboří dlaň do jemných vlasů, začne se jimi prsty jemně probírat. "Taky jsem o tom přemýšlel." Hlesne potichu. "Nedokážu si sám sebe představit ve vztahu tří lidí. Popravdě… já vlastně ani pořád nevím, jestli se chci vázat. Jsem na to ještě dost… nevybouřený?" Skousne si omluvně rty, ale Matyášův pobavený úsměv ho utvrdí v tom, že to chápe. "Možná bych to raději nechal… já… chci pomoct. Kryštof pomohl mě a já… zachoval jsem se jako největší idiot pod sluncem. Chtěl bych, abych mohl pomoct s čímkoliv, co bude potřeb. Když mě samozřejmě nebude odhánět. Nerad bych mu dál ubližoval." Sklopí pohled ke svým kolenům. "Je až moc hodnej… tohle si vůbec nezasloužil, Maty." Povzdychne si tiše. "Doufám, že jeho otec za mřížemi zčerná." Zarazí se ve svém hněvu, když si uvědomí Matyášův pravidelný dech. Pohladí ho ve vlasech a zvedne zlobný pohled, když život na chodbě najednou ožije. Překvapeně zamrká na sestřičku, která vyjde s úsměvem z Kryštofova pokoje, za sebou jeho ošetřujícího lékaře.

"Nabyl plného vědomí, ale ještě vás k němu nepustíme. Teď potřebuje hlavně klid, aby si srovnal myšlenky. A svou matku." Usměje se na něj milý ženský obličej. "Vy dva byste si měli pořádně odpočinout. Určitě nechcete Kryštofa vylekat svým mrtvolným vzezřením?" Špitne poťouchle a zmizí za dveřmi sesterny. Leovo srdce vynechá několik úderů. Je vzhůru. "Maty…" Nechce ho budit, ale slíbil, že bude první, kdo se to dozví.

***

"Takže Patrik už je v pohodě?"

Samuel se smíchem přikývne. "Dostal pořádnou ránu, ale zasloužil si to. Ten nos má zlomený. Kdybys ho viděl… Rocky by mu záviděl. Nemá strkat ruce do zadaných kalhot." Pokrčí rameny a vzpomene si na Filipa se Zikmundem, kteří se kvůli Patrikově blbosti málem rozešli. Ale teď už zase svítili jako sluníčka. Když je naposledy potkal v parku, jen zářili. Měl z nich radost. Asi by to Patrikovi neodpustil. Jenže Patrik, byť se omluvil a snažil se z toho poučit… "Je nepoučitelný. Ale věřím, že jen do chvíle, kdy se mu stane něco podobného…" ušklíbne se. Ano, z vlastních chyb se člověk učí nejlépe podobným scénářem. Vtiskne se do Lukášovy náruče a přetočí se na dece. Bylo horko, tak vyrazili k vodě. Našli si u rybníka zastrčené místečko, kam se složili a mohli se dotýkat, aniž by si je lidé prohlíželi jako zvířátka v zoo.

"Třeba si ho teď vyhlídne nějaký ošetřovatel, který už se o něj postará." Uchechtne se Lukáš a přitáhne si Samuela blíž. "Same? Chtěl jsem ti něco říct."

Samuel k němu zvedne pohled. Tohle zní docela vážně. Sklouzne dlaní po vlhkých blonďatých vlasech. "Mám se bát?"

Lukáš pokrčí rameny. "Nevím… ale snad ne… dostal jsem skvělou nabídku práce."

"To je skvělý! A kde? Budeš se muset stěhovat, že jo?" Najednou zvadne jako nezalévaná květina.

Přikývnutí by mu jako odpověď stačilo. Jenže Lukáš toho měl na srdci mnohem víc. "Do Kanady. Jeden můj známý tam bydlí… prý by se tam pro mě našlo místo. Musel jsem se rozhodnout rychle."

Samuel sklopí pohled. Dlaň zůstane zapomenutě ležet na nahém hrudníku. "Takže… to mezi námi… konec, že jo?"

Lukáš si skousne ret. Nechtěl, aby byl Samuel smutný. Ne proto, že… to jejich přátelství s výhodami se velmi rychle změnilo na opravdový vztah, i když by to nahlas před Samem nepřiznal, aby ho nevyděsil. "Ne tak úplně…"

"Jak… ne tak úplně? Budeš pracovat v Kanadě… to je vzdálenost přes půl světa… budeme si vyměňovat psaníčka a vyznávat si přes ně nehynoucí lásku? Víš moc dobře, že takový vztah by dlouho nedokázal fungovat."

Lukáš se usměje. "To asi ne, ale… Same… podívej se na všechno, co se kolem tebe děje. Tvůj život tady tě jen zklamává. Neustále ti hází klacky pod nohy a vysmívá se tvým citům. A já nechci, abys byl zklamaný."

"Tak nikam nejezdi." Zašeptá Samuel tiše.

"Napadlo mě něco mnohem lepšího." Usměje se tajemně. "Chtěl bych, abys jel se mnou."

Začít od začátku. S novou nadějí.