Epilog

Původně to měla být jen krátká část, ale když jsem to psala... neodolala jsem. Takže teď už oficiálně - poslední díl. Nakonec život nejprve bral, potom dával.

Co mi život dal (a vzal) - Epilog

---

O několik let později…

Zikmund a Filip

"Neměl by ses tady takhle vystavovat, kdokoliv by šel kolem, měl by na tebe skvělý výhled." Ozve se žárlivě nad Zikmundem. Ten jen s uculením stáhne z obličeje slamák, aby viděl na svého manžela. Překulí se na bok a s jedním pokrčeným kolenem mu dá na odiv své pečlivě trénované tělo. Sluneční brýle usadí do vlasů.

"Myslíš, že bych tím mohl způsobit větší nehodovost lodí? Nebo potápěčů?" Uchechtne se pobaveně a natáhne ruku pro nabízený ovocný koktejl.

"Zkus jít takhle do moře a uvidíš…" pokrčí rádoby lhostejně rameny Filip a plácne sebou na osušku vedle Zikmunda.

"Nikdo tady není a těch pár místních…" mávne Zikmund rukou. "Chtěli jsme přece klidné místečko pro nás dva." Spokojeně se rozvalí a se sklenicí položenou na hrudní kosti se zašklebí proti sluníčku. "Měl bys to taky zkusit bez plavek. Je to příjemně osvobozující. Nic tě nesvazuje, nikde žádná škrtící šňůrka…" popíchne ho trochu. Ty šortky ho sice skvěle obepínaly, ale tady je nikdo neznal…

"No, vzhledem k tomu, že jsi vedle mě ty… a že moje tělo i po letech na to tvoje reaguje jako patnáctiletého puberťáka… ne… díky, dokud budeš takhle sexy, tak zůstávám oblečený." Zazubí se na něj Filip. Od té doby, co byl Zikmund nucený pravidelně cvičit, aby se vyvaroval dalším záchvatům a taky dost rapidně změnili svoje stravování, tak se z něj stal opravdu dokonalý muž. Mlsně sklouzne pohledem po dokonale opálené pokožce. Od kapiček na hrudi, které tam ulpěly z orosené sklenice, až po palce u nohou.

"Jsem smetana nebo nanuk?" Zabublá vedle něj Zikmund pobaveně.

Ucukne, když je přistižen při šmírování. Něco nesmyslně zavrčí a raději odvrátí svůj pohled na moře. Tohle byla opravdu dokonalá dovolená. Vzpomene si na jejich první společnou po uzavření svazku. Letěli v lednu a byla to skvělá změna. Vyměnit moře studeného sněhu za moře horkého písku. Při těch myšlenkách se vrátí pohledem zpátky k Zikmundovi. Opravdu je dokonalý. A jediný, co by se mohlo brát jako že je oblečený, byl kroužek zdobící jeho prst. Ani on ho od té doby ještě nesundal.

Zachytí jeho dlaň, aby jej palcem pohladil po hřbetě a upoutal tak jeho pozornost. "A když se svlíknu… namažeš mě… všude?"

"Jsi neskutečný provokatér, víš o tom?" zasměje se Zikmund, ale zájmem se posadí, dlaní v písku nahmátne lahvičku s opalovacím krémem. "Ale beru to jako výzvu."

"Učím se od nejlepšího." Vrátí mu to.

Plavky odlétnou stranou. Jsou tam přece sami.

*** *** *** *** ***

Kryštof a Matyáš

Matyáš prošel skleněnými dveřmi rehabilitačního centra s úsměvem. Dnes měl Kryštof opustit tuhle budovu snad už navždy. Doufal, že už se sem nebude muset vracet hlavně kvůli Kryštofovi, kterého poslední dobou přepadaly myšlenky beznaděje. Měl pro něj ale jisté překvapení, které by mu mohlo zvednout náladu.

Byla to láska na první pohled a stálo ho velké úsilí, aby Kryštofovi nic neprozradil. Jenže po zkušenostech, které společně sbírali při canisterapiích nepředpokládal, že by ho Kryštof poslal k čertu. Byla to Samuelova matka, kterou potkal náhodou v parku, když venčila nádhernou fenu ovčáka. A když se dozvěděl, že má právě štěňata… neváhal, aby si jedno štěně ještě ten den nepřišel vybrat.

A zrovna dnes toho malého raubíře uvěznil v autě, aby na ně chviličku počkal, než se s Kryštofem vrátí. Nechtěl čekat až domů. To bylo zcela zbytečné. Raději se ještě jednou ohlédne, aby se ujistil, že štěně nepáchá neplechy, ale je s tou svou bílou hlavičkou namáčknutý na sklo auta a bedlivě ho pozoruje. Usměje se sám pro sebe, než zmizí s jeho dohledu.

Po lehkém zaklepání je vyzván, aby vešel do jedné z místností, kde už byl Kryštof připravený k odchodu. Zářivě se usměje, když ho spatří. "Ahoj zlato." Prsty vklouzne do jemných vlasů, aby jej pohladil, a skloní se k polibku na přivítanou. Už tady byli všichni na jejich projevy citů zvyklí.

"Ahoj. Už jsem připravený odtud vystřelit a nevracet se sem." Zamumlá mu do ramene, když ho jemně obejme.

"Nepovídej? Ještě se ti bude stýskat, až tě začne otravovat moje všudypřítomná přítomnost." Uculí se Matyáš. "A péče všech sestřiček…"

"Tak ta mi bude chybět rozhodně nejvíc." Protočí Kryštof očima a pomalu vstane. "Říkal doktor, že už mám chodit bez opory, jen se nemám unavovat a takové ty řeči…"

Matyáš souhlasně přikývne. S lékařem mluvil už včera, kdy byl vyzvídat všechno okolo. "Tvoje máma bude ráda, až tě uvidí doma. Říkala něco o velkém vaření, protože jsi tady nějak pohubl." Zlehka ho vezme za ruku, ve které Kryštof od té noci nemá takový cit. Vlastně ji používá jen v nejvyšší nouzi, i když se mu to všichni snaží vymluvit. Nikdo nechtěl, aby její funkce zakrněla. Nebylo to ani tak dávno, co ještě při sebemenším doteku na oné ruce, sebou Kryštof cukal, jak mu to bylo nepříjemné. Do druhé ruky vezme jeho poslední tašku s věcmi a pobídne ho, že mohou jít.

Byl to zvláštní pocit. Přitom ho nezažíval poprvé, v tomhle centru byl Kryštof už šestkrát na několik měsíců. Ale bylo to pokaždé zvláštní. Odvádět si ho odtud s nadějí, že teď už je všechno zase o krok lepší. Podívá se do Kryštofovy tváře a usměje se.

"Co je? Mám někde… něco?" ošije se a raději si volnou dlaní přejede po tváři, pohledem zběžně zkontroluje svoje tričko. Ten Matyášův pohled…

Zavrtí hlavou. "Vůbec ne, jen si říkám, jak moc ti to sluší." A znovu se nakloní, aby ho políbil. Byl šťastný, když to od sebe neodkopnul. I když je to stálo moc sil a někdy si říkal, že to dál už nezvládne. Bojovat museli oba dva. Kryštof sám se sebou a Matyáš s Kryštofem. S tím, že za vším tím nepříjemným chováním se Kryštof jen skrývá a nechce ukázat bolest. Hodně ho to změnilo. Byl uzavřenější, zdráhavější k nějakému většímu kontaktu s lidmi… ale lepšil se i po téhle stránce. A zlepšil to snad i fakt, že se nakonec přestěhovali do jiného města. Mnohem dál od míst, které Kryštofovi ubližovali. Nelitoval toho. Ani když si musel otevřít nový podnik.

Byla to výzva. Výzva stejná jako navrátit Kryštofa do života. Pomoct mu a najít ztracenou důvěru. To bylo to, na čem mu teď záleželo nejvíc.

"Leo říkal, že se u nás zastaví s tím novým přítelem na večeři. Chtěl by nám ho představit. Vypadá to na vážnou známost."

"Tak vážnou jako těch deset předtím?" Uchechtne se Kryštof. Od probuzení v nemocnici se celý jeho život změnil. Už neřešil maličkosti a snažil se žít přítomností, i když to bylo někdy dost těžké. Jednou se probudil s obrovským odhodláním a podruhé naprosto zničený bolestmi, které ho čas od času sužovaly, rozhodnutý ten den skoncovat se vším. Ale byla tady jeho máma a Matyáš… a další lidi, kterým by to nemohl udělat. "Maty, tohle není naše auto, my nemáme psa." Zamračí se, když je doveden před jejich auto. Jenže Matyáš jako by ho neposlouchal. Prostě odemkne, což ho ujistí o tom, že je jejich, a strčí jeho tašku do kufru.

Kryštof zmateně hledí na zadní sedadlo, zpod kterého vykukuje černý čumák. Jediné černé místo na jinak sněhově bílé srsti.

"Říkal jsem si… když teď budeš muset být doma a já tam občas nebudu… aby ti nebylo moc smutno a nenudil ses, víš? Jmenuje se Flake. Ale zatím slyší na všechno, takže mu můžeme vybrat jiné jméno." Pomalu i s Kryštofem přejde ke dveřím, za kterými je radostně vítá chundelaté štěně, aby je mohl otevřít.

"Tys… ježiš…" nestihne nic říct, protože malé štěně po něm skočí a oba mají co dělat, aby ho zachytili. Vlhký jazyk se okamžitě dotkne jeho brady a začne ho olizovat. Rozesměje ho to. "Cos to pořídil za divocha?"

"Myslím, že začnu žárlit." Konstatuje Matyáš naoko těžce, ale se smíchem. Přitáhne si Kryštofa k sobě, vtiskne mu polibek. Štěně uvězní mezi jejich těly.

*** *** *** *** ***

Samuel a Lukáš

Představoval si sálající horko z plamenů ohně, který mohl sledovat v lese před sebou. V dáli viděl i blikající hasičská auta. Někde tam byl i jeho Lukáš. Prsty raději vjel do huňaté srsti jejich dvou psů. Laika si vzal Lukáš s sebou. Byl to pes záchranář místní stanice. Pomáhal vyhledávat ztracené lidi. A jelikož byl v parku zrovna velký nával turistů, nepochyboval ani jeden, že ho budou potřebovat. To pro něj mohlo být uklidnění, že jeho Lukáš nebude přímo v centru požáru, ale bude hledat s dalšími kolegy ztracené lidi. I tak byl však nervózní. Vždy, když jel k nějakému výjezdu mimo službu, byl nervózní.

Zasměje se, když Monty náhle vyskočí ze svého místa po jeho boku, aby mu mohl přinést zvonící mobil. Do teď Samuel nechápal, jak se to Lukášovi podařilo, naučit ho takovým kouskům, ale když se na něj dívaly zářivě modré oči jejich dvojčat… nebylo třeba o tom ani přemýšlet. Ti psi jako by věděli všechno. O to víc, když byli dvojčata.

"Anooo?" Protáhne, když shlédne, že mu volá Lukáš. "Jak to tam u vás vypadá?"

"Ahoj zlato, já vím, že máš dovolenou, ale potřebovali bychom tady každou ruku. Máme tu nějaké děti a mohl bys vzít s sebou Montyho a Maxe, dětem by udělal radost. Jen je zabavit, než se to všechno uklidní…" Zněl tak profesionálně, což u něj Samuel obdivoval, že se dokázal chovat rozhodně a mile i v náročných situacích.

Od té doby, co se s Lukášem vypravil za novým životem, mu docházelo, jak moc zdědil po své matce. Pomáhal místním dobrovolníkům a pracoval u jakési terénní záchranné služby, která vypomáhala správcům parků v okolí. Usměje se. "Jo... jo, to bych mohl. Přivezu ti něco?"

"Přivez mi sebe a dětem psy." Zamumlá Lukáš do mobilu tak, aby ho jeho kolegové neslyšeli. "Miluju tě, tak ne že se budeš někde zdržovat. Už jsem od tebe moc dlouho."

Nebyla to chyba, že se nakonec rozhodl jet, i když to bylo tak náhle ze dne na den. Neměnil by za ten život, který měl tady. Za nové přátele, domov, který si s Lukášem vytvořili… a co víc… nakonec mu život jen nebral. Dal mu to nejcennější. Lásku.

Mrkne na dva chundelaté Husky u svých nohou. "Nasadit úsměvy, jde se do práce, lenoši."