Prolog

Je to jen malá ochutnávka. Jistě vám ovšem prozradí, o co vlastně půjde. A neplánuju tuto povídku nijak dlouhou. Jen tak, jak to má být.

Prolog

---

"Podívejte, já už toho mám dost. S tím klukem se nedá vycházet." Ostrá rána desek, které dopadnou n stůl, jak je tam starší žena odhodí, protne jinak klidné místo recepce nemocničního oddělení. "Já tady končím, ať si s ním pracuje někdo jiný."

"Nemůžete takhle odejít?! Musíte pochopit, že se nenachází ve zrovna dobré době. Prochází náročnou životní situací, nemůžete po něm chtít hned zázraky." Zkusí ji svým zvoláním zastavit sestra.

"Hned?! Chodím sem už několik měsíců a nedostali jsme se jinam než k očnímu kontaktu a vykoktanému dobrý den. On se vůbec nesnaží. A když se nesnaží, tak nemá cenu si plácat játra. Jeho rodině to vysvětlím sama, nemusíte se namáhat."

******

V kanceláři, která se nacházela v posledním patře vysoké budovy, bylo v tuhle dobu nesnesitelné horko. Rozbitá klimatizace byla pro zhýčkaného člověka peklo. Proto byl vysoký muž rád, když konečně odbila hodina, kdy mohl jít domů. Sako si sundal ještě než vstoupil do výtahu, který ho svezl do garáží. Těšil se domů. Čekala tam na něj dvě štěňata, o které se měl starat. Měl je vycvičit a připravit na život v rodině s handicapem. Nebylo to jeho první štěně. Měl to jako koníček. A bylo skvělé potom potkávat své svěřence u svých nových páníčků a vidět, jak svou prací pomáhá k ulehčení jejich života.

Od zítřka měl v plánu ty dva výtržníky brát s sebou i do práce, už tady na to byli zvyklí a nikoho naštěstí ani nerušili. Naopak. Byl překvapený, že v mnoha případech dokázalo štěně odlehčit atmosféru spousty uzavíraných obchodů.

Pousměje se sám pro sebe.

Sotva se zařadí do provozu, začne mu vyzvánět mobil, který pár minut předtím položil do handsfree. "Prosím?"

"Ahoj Eliote, ještě pořád děláš s pejsky?" Ozve se v telefonu známý hlas jeho bývalé spolužačky.

"Ahoj Blani, no jasně. Proč? Potřebuješ štěně? Kočky už ti nestačí?" Zasměje se.

"O mě nejde, já jsem plně spokojená. Ale jeden náš pacient… máš ještě platnou licenci?"

Zamračí se. Tohle znělo zajímavě. "Mám, proč? Neptáš se jen tak… co je s tím pacientem?"

Povzdech ve sluchátku ho překvapí stejně jako celý tenhle hovor. "Je po autonehodě. Byl dlouho v bezvědomí, bez kyslíku… na půl těla ochrnutý… přes půl roku se s ním snažíme nějak komunikovat, ale zvládá jen pohledy. Napadlo mě…"

"Je mi jasné, co tě napadlo. Hele, Blani… zní to vážně zajímavě." Na moment se odmlčí, jak nabídku zvažuje. "Pošli mi do mailu kontakt na ošetřujícího lékaře a já s ním promluvím." Tohle byla jeho minulost. Zabýval se psychologií… chtěl se jí zabývat. Ale po smrti strýce musel podle závěti převzít jeho pozici ve firmě, ve které se mu nakonec i docela zalíbilo. A když se na to díval zpětně, tak byl nakonec i rád, že canisterapii měl jako koníček.

"Díky Eliote, jsi zlato. Pošlu ti to hned."

Takže žádné volno. Z práce rovnou do práce. Ale když šlo o něčí život… pomáhal v tomhle ohledu rád. Pohledy na to, jak lidé pookřejí, když spatří srdečného psa, který se s nimi chce mazlit… protože pes nepodrážel nohy jako lidé sobě navzájem.