1. Kapitola

Je mi líto, že jsem Vás opět nechala čekat, ale mám kamarádku v nemocnici a pochopte, neměla jsem myšlenky na nic jiného.

Pro ty, kteří to se mnou ještě nevzdali, mám pár zpráv. Rozjíždím tuto novou povídku, protože povídka Barvy duhy, mi bude nějakou dobu trvat. Na ni potřebuji svůj čas, klid a tak... Každopádně... vy, kteří sem chodíte častěji a pravidelně, víte, že miluji cyklistiku. A co se děje tento týden? Rozjíždí se Tour de France. To znamená, že se vrátíme i k povídce: V jiném světě, která je momentálně stažená z blogu a připravená na rekonstrukci, která už probíhá. Ale dost už mluvení, vrhněte se na čtení. Těším se na vaše názory.

A poslední upozornění, v příběhu se prolne pár časových úseků, tak ať nejste zmatení. Označeny jsou *** *** ***

1. kapitola

---

Sotva otevře dveře od svého bytu v patrovém domku, přiřítí se k němu klubko sněhobílých chlupáčů. Pobaveně se zasměje, když se kvůli nim nemůže ani vyzout. Zvedne pohled, aby se střetl s unaveným pohledem jejich rádoby náhradní matky. Dívá se na něj vyčítavým pohledem, který mu říká, že jde zase pozdě. A jemu přijde, že by se měl opravdu tvářit kajícně a omluvit se. Pohladí ji po bílé hlavě a ona mu tu péči vrátí jemným olíznutím.Jako by v tu chvíli poskakující štěňata neexistovala. Byli spolu už dlouho. Zažili si dobré i špatné chvíle, ale pořád měli jeden druhého. A Eliot věděl, že bez ní by nebyl život tak dobrý jako byl.

"Tak pojďte, trhači, dostanete něco k jídlu."

…

Ležel na pohovce, u svých nohou dvě stulená, pravidelně oddychující dvojčata. Podél jeho těla je natažená Berry s hlavou položenou na jeho hrudi. S prsty zabořenými do jemných chlupů, se probírá záznamy, které obdržel. Povzdychne si nad psychologickými záznamy. To, co ho zajímalo nejvíce, je nejvíc odbyté. Zdálo se, že si bude muset pořídit vlastní anamnézu i diagnózu.

Zívne. Nějak na něj padala únava. Možná opravdu trávil moc času v práci a už se tolik nevěnoval nejen Berry, ale i ostatním. Možná by si měl vzít spíš volno, ale...někdo ho potřeboval. A on byl přesvědčený, že mu opravdu pomůže.

***

"Díky za všechno, co jste pro nás udělal. Vy i vaše fenka… zasloužili byste nějaké pořádné ocenění vaší práce. Slovní děkuji není nic. Ne za to, co děláte."

"Mýlíte se. To děkuji má větší hodnotu než spousta darů a ocenění." Ocenění bylo fajn. Bylo za nimi vidět kus práce, který nepřišel na zmar, ale od obyčejných lidí, kterým pomáhali, mu stačilo jen poděkování. Někdy přinesli granule nebo různé potřebné předměty pro Berry, to přijímal.

"Můj syn díky Vám a Vaší pomoci zase chodí, to je nedocenitelné." Ocitl se v pevném objetí dvou lidí. Cítil Berry, která seděla u jeho nohou a pozorovala je.

***

Venku panovalo krásné počasí. Tak krásné, že to až vybízelo ke sbalení plavek a ručníku a vypadnutí někam k vodě. Jemu však nevadilo, že musel do práce. Berry nechal prozatím doma. Potřeboval nejdřív zmapovat podmínky nachystané u mladíka, ke kterému byl poslaný.

"Dobrý den, sestři." osloví mile jednu ze sester, která k němu stojí zády.

"Jééé, Eliote, co vy tady? My tu vaše pejsky tenhle týden nepotřebujeme." Zatváří se tak zmateně, jak to jen jde.

"Vy ne, ale jeden váš pacient možná ano." Usměje se na ni, když kolem ní prochází. Nechápal proč k němu přistupovali všichni s takovou vstřícností a otevřeností..

"Vy myslíte Vojtu? Víte… já doufám, že vy to dokážete. Když už vás povolali… nikdo mu nerozumí… nebo spíš… nechápe, co potřebuje, ale vy… vy jste prostě extra třída." Dostane se mu obdivného a povzbuzujícího pohledu.

"Ale jděte, jen dělám to, co musím. Budu u něj, kdyby se po mě sháněl doktor." Nečeká na odpověď, prostě se rozejde k pokoji, jehož číslo mu řekl Vojtův ošetřující lékař. Lehce zaklepe, i když věděl, že odpověď nedostane, tak i přesto zůstával zastáncem slušného vychování.

Sotva otevře dveře a vyhledá pacientovu pozici, střetne se s jeho pohledem. Téměř okamžitě se usměje. "Ahoj, jsem Eliot. Můžu dál?" Ale v podstatě je to jen bezcenná a zbytečná otázka. Oba si uvědomují, že by šel dál, i kdyby nekývl.

Sledován zkoumavým pohledem, se přesune až na židli stojící u jeho postele. "Co sleduješ?" Omrkne televizi a zase se vrátí k modrému pohledu. Modré oči jsou tak tajemně nic neříkající. Prázdné.

Dívají se na něj a on v nich nemůže nic vyčíst. "Jsem tu, abych ti pomohl. Místo té lékařky, se kterou jsi nechtěl komunikovat." Pousměje se. "Bude ti vadit, když ti budu tykat? Není mezi námi moc velký věkový rozdíl."

Nepřekvapí ho, když si ten den vůbec nepokecají. Studuje Vojtův výraz, všechny změny v mimice, když si začne zapisovat do bloku. A přitom mu kladl otázky, na které potřeboval znát odpovědi. Zamyslí se. Opře se pohodlně do židle. Rty mu zvlní úsměv.

"Máš rád psy?"

Ta otázka je tak prostá, že ji pochopí i němý Vojtěch. Otevře ústa ve snaze odpovědět. Chce to říct, ale vyjde z něj ani hláska. Do očí mu vyhrknou slzy. Slzy bolesti a ponížení. Silný otřes mozku a rána do krku byly příliš velké. Zasáhla hlasivky, a i když lékaři říkali, že jsou v pořádku, bude na svém hlavu a řeči muset pracovat od znova.

V tu chvíli je Eliotovi jasné, že musí Berry přivést s sebou. A možná později i dvojčata. Tady by ještě mohl pomoct. Všechno záviselo na komunikaci, ne na žádném postupu z knihy. Na tohle neexistoval návod a všechny další kroky musely být pružné, aby se daly za chodu měnit.

Vidí tu snahu, najednou nechápe, jak je možné, že to s ním někdo vzdal. Setře slzu, která steče po nešťastné tváři a zastaví jej v té snaze, která ho musí jistě bolet. "Na něčem se domluvíme, ano?"

Vyčká, než se smutný pohled zanoří do jeho. "Dvě mrknutí je ne, jedno ano. Souhlasíš?" Jedno mrknutí. Usměje se. "Výborně."

*** *** ***

Před rodinným domem zavládl chaos. Po jinak pěstěném trávníku se teď prohánělo několik lidí. Do domu vcházeli s prázdnou, z domu však vycházeli s plnou náručí. Na jejich tvářích byly momentálně nesmazatelné úsměvy. Aby taky ne. Konečně našli lepší a hlavně větší bydlení. To byl rozhodně důvod k úsměvům.

"Vojto, ještě jsou ty krabice vzadu, tak běž pomoct mámě."

Otočil se za hlasem svého táty a s úsměvem přikývne. Odloží svou poslední krabici z pokoje a rozběhne se zpátky do domu, aby tak vykonal. Byl přece velký kluk, musel pomáhat ženám. A obzvlášť té, která ho před lety přivedla na svět.

***

Pohlédl z okna svého nového bytu, aby zjistil, že sníh už začal padat. Na jednu stranu mu to udělalo radost. Měl zimu rád. Měl rád zimu se sněhem. Ale měl jet ven se svými přáteli. A on neměl být tím, kdo bude řídit. Toho se trochu obával. Neustále v něm panovala hrůza, kterou si dříve prožil.

Pohled mu padne na ušmudlanou rodinnou fotografii. To jediné, co mu zbylo.

Nemohl dál pokračovat v té trýzni. Musel jít dál. Čas se kvůli němu nezastaví a nepočká, dokud nebude připravený jít dál. A byl by někdy připravený?

Odrazí se od parapetu. Byl čas jít se přichystat a vyrazit. Oni by si to přáli.

***

Smích naplnil již tak naplněné auto jako rána bleskem. Ženy vepředu, jako čestné dámy. Tři muži namačkaní na zadním sedadle. Mířili na oslavu svých promocí. Provoz byl minimální, rychlost na tachometru nepřekročena. Sněžilo a byla námraza. Prostě jeli a bavili se.

Vojtěch na zapařené okno namaloval sluníčko.

"Vojtíšku, co to tam maluješ? To není moje auto." Zahudruje řidička se smíchem. Omluvně pohlédne do zpětného zrcátka. Malbu přejede celou dlaní, aby ji smazal.

"Moc funíte, nevidím ven." Nepřiznal by nahlas, že všechno uvnitř něj bylo sevřené. Měl z aut respekt, pokud sám nebyl jeho řidičem. Divil se, že kdy za volant vlezl, ale situace ho donutila překonat svůj nereálný strach.

"Chceš vzít za ruku, Vojtíšku? Monča je nejlepší řidička široko daleko." poplácá ho Mirek chlácholivě na stehně. Dělal si legraci a přitom netušil, jak blízko je pravdě. Zavrtí odmítavě hlavou. Už takhle se tiskli na sebe moc velkou plochou. Vybojoval si místo u okýnka. Co kdyby se provalila jeho orientace?

Ne… všechno muselo jít ven postupně. Se vším se musel nejdřív vyrovnat sám a potom možná přizná i fakt, že ženy s ním nic nedělaly. Ale teď tu byl jako kamarád a mohl si dovolit tenhle kontakt. Vnímat teplo vypracovaného stehna, které se tisklo k jeho.

Zavrtí hlavou. na co to zase myslel? Teď měl myslet na to, že má úspěšně za sebou vysokou školu. Po oslavě je čekal dvoutýdenní výlet do hor. Na lyžovačku. Strávit společně ještě pár dní, než se každý rozuteče někam jinam.

Neujde mu pohled řidičky ve zpětném zrcátku. Usměje se na ni, ale ona si ho prohlédne zvláštním pohledem. Nechápavě zamrká, chce z toho něco vyčíst, ale to už zase sleduje silnici před sebou. Bude se jí muset později zeptat, co to mělo znamenat.

Raději vrátí svou mysl do auta, aby se soustředil na hovor svých spolužáků, kteří vedle něj znovu řešili problematiku nějaké nové technologie, která zrovna přicházela na trh. Nebylo to zrovna něco, co by ho zajímalo, ale nechtěl být mimo.

Dobrou atmosféru v autě protne výkřik řidičky. Následně i spolujezdkyně, která se celou dobu dívala do mobilu a teď jen zvedla pohled. Nechápavé pohledy, někdo snad ani nezaregistroval. Stačil zvednout pohled. To bylo poslední, co si pamatoval.

Prudké sešlápnutí pedálu brzdy všechny vymrští dopředu, bezpečnostní pásy se jim v okamžiku zařízly do těl. Ucítil ránu do hlavy, jak narazil do opěrky, ostrou bolest a potom přišel náraz. A další. Skřípění plechů hororově protnulo krajinu tvořenou stromy. Mokrá vozovka jim nedala šanci. Z vozidla se stala jen loutka osudu. Auto udělalo několik kotoulů než se zastavilo o jeden ze stromů.

Takhle tedy vypadal konec?

Začalo sněžit víc. Jako by se sníh snažil zakrýt konání nepříznivého osudu. Na chvíli se krajinou rozlehne absolutní ticho. I zvířata, jako by na okamžik přestala dýchat.

Čas se zastavil.