11. Kapitola

Omlouvám se, čas letí, moc toho nestíhám a včera už se mi psát nechtělo... klasický stav před dovolenou... čím blíž to je, tím víc se Vám nic nechce... tak dnes. :-)

11. Kapitola

---

Trhne sebou, když procitne ze snu, který se mu teď poslední dobou neustále vkrádal do spaní. Už to nechtěl zažívat znovu… Osud si s ním zahrával... dvakrát velmi podobná situace a on ji dvakrát přežil. Proč to všechno? Co tím kdo sledoval?

Povzdychne si a zachumlá se do peřiny. Na bok se převalí jako pytel, jeho tělo ho vůbec neposlouchalo. Peřinu má až těsně pod bradou… co by dal za jednoho živého plyšáka, které s sebou Eliot vodil.

Jenže dnes pořád nepřicházel.

Jako na povel se dveře otevřou. Zklamaně pohlédne na sestričku, která s úsměvem přejde k jeho posteli. Uhladí záhyb na peřině. "Nechybí vám něco?"

Eliot…

Zvedne k ní svůj pohled. A ona, jako by věděla, na co zrovna myslel, se ještě víc usměje. "Pan doktor posílal zprávu, že má zdržení v práci a zastaví se později, ale musí prý na mimořádnou poradu firmy."

Překvapeně na ní zamrká, trochu natočí hlavu. V práci? Eliot pracoval ještě někde jinde? Nejen v nemocnici? Zmateně pokývá hlavou jako že rozumí. Ale popravdě tomu moc nerozumí.

Osamí… alespoň má klid na přemýšlení. Firma? Porada? Nechápavě se do té představy zabloumá. Vůbec netušil, že Eliot dělá ještě i něco jiného… myslel si, že pracuje jen v nemocnici s Berry a štěňaty, ale očividně to začínalo být jinak… mohl by se ho na to zeptat… papírů měl v šuplíku dostatek. Propisek taky. Ušklíbne se. Doopravdy nechtěl komunikovat tímhle ponižujícím způsobem, jenže… kde by byl? A udělal to jen pro Eliota. Jinak by zůstal navždy němý. Eliotova přítomnost pro něj znamenala mnohem víc, než byl ochotný si připustit.

***

Eliot se s trhnutím probere. Možná to zapříčinila Berry, která do něj šťouchla, každopádně si okamžitě uvědomí, že je pořád v kanceláři a za okny už je tma.

Vojta!

V duchu si zanadává. Slíbil mu, že přijde. Že bude chodit každý den. A místo toho si tady chrápe na klávesnici počítače. Protře si unavené oči a se zíváním zvedne své rozlámané tělo. Nezapomene podrbat Berry za to, že ho probudila.

Pracoval pozdě do noci a ráno musel ještě do firmy, aby tu nakonec musel zůstat celý den, protože bylo potřeba uspořádat mimořádnou konferenci.

Usměje se na štěňata, která spala ve velkém pelechu v druhé části kanceláře. Celý den byli pryč a teď se zdáli být znavení. Dovolil jedné ze svých kolegyní, aby si je vzala k sobě do kanceláře. Měla velkou snahu naučit se alespoň to málo o přístupu ke psům ve výcviku. A jelikož štěňata procházela stále tím základním, nebyl v tom nijak velký problém.

"Jamie, Baky, jdeme." Sotva to dořekne, ozve se nespokojené štěněcí zakňourání. Pobaveně se zasměje. Upře se na něj pohled jednoho páru velmi ospalých očí. Jamie na něj hledí skoro až nevěřícně, řekl by. "Vstávat, lenoši." Uculí se, než se k nim skloní a zvedne si je oba do náruče. Ramenem zatlačí do dveří, aby je otevřel a společně s Berry po boku a štěňaty v náruči se vydá pryč ze ztichlé budovy.

"Jste pěkně těžcí, vy dva." Zamumlá, když mu začnou dvojčata těžknout v rukách. Už nebyli tak malí. Rostli jako z vody. Nebude to trvat příliš dlouho, než začnou dosahovat podobné výšky jako Berry.

Za volantem si vydechne. Noční město měl rád, protože nebyl žádný provoz, všude plynule projel a nikdo na něj nedorážel. Zamíří rovnou do nemocnice. Jen protočí očima, když zjistí, že ti dva zase usnuli. Vyhrabe v kufru auta záložní batoh, ve kterém měl pro své chlupáče základní výbavu, kdyby se někde zdrželi déle, hodí si ho přes ramena a štěňata uchopí podobně jako když je odnášel z firmy.

"Dobrý večer, sestři." Nakoukne do sesterny.

"Eliote! Co tady děláš takhle pozdě v noci?" Blanka vyskočí z křesla a odloží lékové krabičky, do kterých právě dávala nové tabletky. "Ježiš ti jsou sladcí." Vrhne se mu na Bakala, který se s kňučením dožaduje svého spánku, ale páníček mu ho nechce dovolit.

"Ahoj Blani." Usměje se. "Coby? Pracuju… byla jsi to ty, kdo mě sem zavolal."

"Já vím, ale… takhle pozdě?" vykulí oči. V tuhle dobu ho tu nikdy neviděla.

"Zdržel jsem se v práci a slíbil jsem Vojtovi, že se určitě zastavím, tak nechci mluvit jen do větru… bylo docela náročné získat alespoň trochu důvěry…"

Blanka proti němu zvážní, souhlasně přikývne. "Podařilo se ti to, co jiným ne. Jsi prostě dokonalý." Štípne ho rozverně do tváře a on se se smíchem odtáhne.

"Zajdu za ním, mám pro něj docela těžký náklad." Poukáže na chlupáče ve svých rukách.

"Otevřu ti." Vyjde před ním ze sesterny. "Sháněl se po tobě… odpolední sestřička, která na něj dohlížela, říkala, že je Vojta nějaký přešlý. Omotal sis ho kolem prstu, Eliote."

Eliot souhlasně přikývne. Nedodá však, že Vojta si ho kolem prstu omotal mnohem dřív. S tichým díky vklouzne do ztemnělého pokoje, ve kterém Vojta nyní žil. Klidné oddechování a lehce se zvedající hrudník jsou mu důkazem, že Vojta spí. Potichu přejde místnost až k jeho posteli. Jamie se v jeho náruči zavrtí přesně ve chvíli, kdy jej začne pokládat na postel k Vojtovi. Přesně tak, aby ho měl na dosah ruky. Bakala položí úplně stejně, jen na druhou stranu. Přizvedne ještě bočnice, aby se štěňatům nepodařilo vrtět se tak, aby z postele nespadli.

Ztuhne, když se ozve nepříjemné zavrzání. Berry se po něm ohlédne úplně stejně jako se Vojta probudí. Upře se na něj vylekaný pohled.

Bez rozmyslu natáhne paži a přitiskne ji k jeho tváři. "Jen klid, nic se neděje." Vklouzne mu do snu svými jemnými slovy. A Vojtovy oči se najednou změní.

Přišel jsi.

"Jsem tady, trochu jsem se zdržel." Je mu jasné, že nemá cenu se dál snažit ukolébat ho, už byl vzhůru. Posadí se na židli hned vedle postele.

Vojta se pohne, cukne sebou, když se prsty dotkne něčeho jemného. Bylo to tak nezvyklé, na všechny ty materiály, se kterými se denně setkával. Ale okamžitě mu to dojde. Na rtech se objeví úsměv, obě paže se zvednou, prsty vklouznou do jemných kožichů. Ale pohled stočí zpátky k Eliotovi. Teprve teď si ho pořádně prohlédne, když se zrak přizpůsobí šeru pokoje.

Měl na sobě oblek? Bylo to tak nezvyklé oblečení. Dosud ho vídal v kraťasech a barevných košilích nebo tričkách. Vzpomene si, jak byl překvapený, když na něm spatřil bílý plášť, ale teď vypadal tak… učesaně. Zamrká. Byl to ten samý Eliot?

Ozve se pobavený smích. "Neděsí tě moje oblečení, že ne?" Eliot viděl ten pohled a konečně v něm mohl číst. Konečně se Vojta začínal otevírat. Ať už vědomě nebo nevědomě, byl šťastný, že se to dělo. Zvedne se, aby ze sebe shodil sako, uvolní první knoflíčky na košili a rukávy si přehne přes lokty, vyhrne výš. "Takhle je to pohodlnější, ale něco se občas obětovat musí." Uculí se.

"C-c…"

Eliot překvapením neslušně vykulí oči. Vojta mluví! Okamžitě však své nadšení posadí zpátky na zadek. Minule to bylo podobné. Přiskočí k němu. "Na co se chceš zeptat?" vyhrkne naléhavě. Kam se poděla jeho profesionalita? Spíš než jistý hlas se však to jedno písmeno jevilo jako nějaké zakoktání. Jenže bolestně přivřené oči a lehce zrudlé tváře jsou mu důkazem, že se Vojta snaží. Pomůže mu, aby se posadil, aby se mohl lépe nadechnout. "Zkus to." Vydechne jemně. Prsty začnou automaticky hníst napnuté svaly na zádech a ramenou. "Uvolni se."

Žádné další písmeno však přes Vojtovy rty nepřejde.

Eliot kalkuluje situaci, v hlavě mu víří jedna myšlenka za druhou. Probírá se pomyslnými vědomostmi, které kdy nasbíral, ale nenapadne ho nic jiného, než čapnout spící štěně a přitisknout ho Vojtovi do náruče. Vojtovy prsty se kolem něj automaticky sevřou, přitisknou štěně na hrudník, aby mu nijak neublížil… a potom už jen Eliot sleduje, jak se Vojtův obličej ztrácí v záplavě psí srsti. Nepřestává ho dlaní hladit po zádech.

Buší mu srdce, jako kdyby běžel maraton. I to hloupé písmeno byl posun. Nemluví, dlaní krouží na rovných zádech, druhou rukou přidržuje klidně tělo Jamieho a čeká. První se však vzpamatuje Jamie, který se vystrčí svůj jazyk a olízne Vojtovi předloktí. A znovu.

Pokojem se ozve smích. Tak nejistý. Roztřesené hlasivky se rozechvívají.

Lechtáš.

Eliot se těžce posadí na svou židli. Viděl to. Viděl, jak jistě se zahýbaly Vojtovy rty. Doslova z nich to slovo odezíral. Chtěl by něco říct, něco, co by nevyznělo trapně, ale v krvi mu kolovalo tolik hormonu štěstí, že se nezmohl ani na slovo. Jen zíral. Byl z toho naprosto vedle. Byl unavený z celého dne, ale tohle ho dostatečně probralo.

***

"Tak, teď přejdeme na nějakou říkanku." Usměje se na ženu před sebou. Odříká dva verše spojené z velkým výskytem jednoho z písmen, které se dnes učili a s úsměvem vybídne svou klientku, aby ho napodobila.

"To nic, ještě je spousta času, abyste se to naučila. Nikam nebudeme spěchat, ano?" pohladí ji jemně na paži, když jí vytrysknou slzy. Připadla si bezmocná a k ničemu. Řekla mu to, když se viděli naposledy. Jenže její řeč se stále zadrhávala.

O několik měsíců později mu přišla poděkovat za trpělivost, kterou s ní měl. Byla z ní sebevědomá žena, která věděla, že slova, která vypouští z úst, jsou přesně ta, která chce.

***

Vojta se ohlédne Eliotovým směrem. Trvalo mu, než se s tím v hlavě vypořádal, ale přišlo mu, že se to s jeho přítomností lépe vstřebávalo do mysli. Líp se s tím vyrovnával.

Překvapeně zamrká, když si uvědomí Eliotovu křivou pozici, zavřené oči a pravidelný dech. Skousne si ret. Musel být vyčerpaný. Určitě bylo hodně hodin, celý den strávil v práci a ještě jel za ním…

Zapátrá pohledem po pokoji, kdyby tak mohl… "B-…" vytrysknou mu do očí slzy. Ale není to zoufalstvím, spíš štěstím. Tak dlouho neslyšel svůj hlas. Zaboří obličej zpátky do Jamieho kožichu a rozbrečí se naplno. Tiskne ho jen lehce, aby neublížil. Objeví se vedle něj Berry, pozná to, když se jej dotkne vlhký čumák. Takhle se jej dotýkala jen Berry.