3. Kapitola

Omlouvám se, zažívám zřejmě své poslední prázdniny a tak víkendy trávím neplánovaným programem. Takže se opožďuji v psaní nebo přidávání kapitol. Díky za komentáře, moc mě těší a povzbuzují.

3. Kapitola

---

Sledoval psí hlavu, jak se uložila těsně vedle jeho. Postel neměl tak vysoko a stále musel být ve vodorovné pozici. Polohování prý začne až s dalším cvičením. A proto teď naprosto fascinovaně hleděl do tmavých psích očí, které mu pohled oplácely se surovou láskou a zvláštní něžností.

Eliot pobaveně, ale radostně sleduje krátký sled událostí. Vypadá to, že Berry byla vynikající volbou. Ovšem Vojtův výraz mu skoro vyrazil dech, když se najednou proti němu objevil úplně jiný člověk, jak se usmál. Tak něžně a upřímně. Natáhne ruku, aby pochvalně Berry podrbal na zádech. Zase to dokázala. Měla tu schopnost, že na sebe dokázala poutat velmi rychle pozornost. Možná proto byla tak skvělým terapeutem.

"Vojto?" Promluví nakonec, aby narušil chvilku zírání si do očí. Vážně z něj Berry musela něco cítit, protože jinak si to nedokázal vysvětlit, jak bylo možné, že by tak dlouho setrvala. Trochu neochotně se na něj stočí Vojtovy duhovky, zornice zaostří. "Co kdybys ji zkusil podrbat? Má to ráda." Usměje se. "Můžu?" odpovědí mu je váhavé přikývnutí.

Zachytí Vojtovu dlaň položenou podél těla na matraci. Kanyla mu nijak nepřekáží. Pečlivě sleduje Vojtovu tvář a odměnou mu je podobně zkoumavý výraz. Jenže každý zkoumá něco jiného. Vojta to, co bude Eliot dělat a Eliot zase jeho reakce. Kdyby se cokoliv dělo, musel být schopný jejich malé seznámení okamžitě zrušit. Ale zdálo se, že to byl víc než dobrý nápad.

Pousměje se, když se nesetká s žádnou zápornou emocí. Ve Vojtově pohledu je spíš radost. Jak dlouho musel strádat? Pomalu zvedne celou jeho paži, jak kdyby byla z křehkého porcelánu, a stejně lehce ji položí na Berrynin hřbet. Zalapání po dechu nekomentuje, jen střelí po Vojtovi pohledem. Dnes se asi nepřestane usmívat. Berrynina načechraná srst je jako plyš, obzvlášť pro prsty, které dlouho necítily nic jiného, než strukturu nemocničního ložního prádla. "Můžeš ji hladit na hřbetě nebo na krku, ale na hlavu se nesahá, ano? Berry musí vědět, kdo je její pán, proto ji tu s tebou nemůžu nechat, ale neboj se. Budeme teď pravidelnými návštěvníky." Usměje se na něj mile.

Otevřená ústa jsou mu upozorněním, že se snaží Vojta něco říct. Nechá ho, aby si nechal prsty zaháknuté do jemného plyše psí srsti a přejde k němu, aby byli s Berry blízko u sebe a zároveň měli blízko ke svému momentálnímu pacientovi. "Zkus něco říct." Pobídne ho jemně, zatímco zkušeně prohmatá hrdlo, které se zvedá v záchvěvech drobné paniky, jak nemůže vyslovit jedinou hlásku. "To nic, to nic. Nic se neděje." Setře slzy, které vyklouznou z přivřených očí, ve kterých se náhle místo radosti objeví stud. A jemu dojde, jak je zvláštní vidět dospělého muže v takovém stavu. Poníženého, upoutaného na lůžku a odkázaného na pomoc ostatních. "Dneska ještě mluvit nebudeme, ale postupně se k tomu dostaneme, ano?" na předloktí se ho dotkne druhá paže, která dosud ležela volně podél těla a zlehka ho stiskne. Potěšeně se usměje, že si pamatuje jejich minulou dohodu. "Slyšel jsem, že nechceš komunikovat se sestrami ani přes tabulku?" dvě stisknutí jako ne. Další úsměv. Berry náhle zvedne hlavu a růžový jazyk olízne Vojtovu tvář již podruhé.

Psí hlava nakonec zmizí pod postelí, jak se Berry natáhne na zem podél ní. Vojtěch zamžiká, když mu zmizí opora zpod ruky, ale zmobilizuje své síly, aby ji zvedl zase zpátky.

"To nic. Psí kostra není stavěná na dlouhé stání, obzvlášť když si položí hlavu takhle na postel. Je pořád tady." Usměje se. "Ale neboj se, příště kročíme dál. Berry toho umí spoustu." Posadí se vedle postele a upře na Vojtěcha svůj pohled. Přemýšlí, jak mu co nejrychleji pomoct, ale uvědomuje si, že to bude dlouhá cesta.

***

"Dneska jsi byla vážně skvělá, Berry." Obejme prudce svou čtyřnohou kamarádku a přitiskne se k jejímu teplu. "Zasloužíš za to nějakou pořádnou odměnu." Usměje se šťastně.

"Máš toho psa radši než mě." Ozve se za ním chraplavě s podtónem žárlivosti.

Neotočí se, jen si povzdechne. "Jmenuje se Berry a jsem její pán. Musíme mít nějaký vztah, potom bychom mohli pomáhat ostatním." Soustředěně drbe Berry za uchem v místě, kde to má opravdu ráda.

"Abys jednou nebyl překvapený, že žiješ sám. Pes nedokáže nahradit všechno."

Pes si nikdy nestěžuje. Má rád, i když je člověk naštvaný na celý svět. Vždycky umí vycítit aktuální náladu a Berry se podle toho chovala. Uměla být rozjařená a veselá, ale i klidná a milující. Pes nepodrážel a nikdy vyzradil žádné tajemství.

***

"Eliote, vítejte, Vojta už se na vás těší."

Překvapeně se po sestřičce ohlédne. To myslí vážně? "A jak… jak to dal najevo?"

Sestřička se potutelně zakření a zvedne tabulku, kterou nosily k pacientům, se kterými se nemohli domluvit verbálně. Překvapeně zamrká, když spatří roztřesenou črtku psa. Nejenom, že Vojta překonal svůj odpor k tabulce… on místo psaní kreslil! A sestřičce dal možnost vychutnat si jeho momentální neskrývané překvapení.

Šťastně podrbe Berry. "Vidíš, holka, nikdy to nevzdávat." Zvedne hlavu k sestřičce. "Díky, sestři." Usměje se vděčně, ale odpovědí mu je zavrtění hlavou.

"Vy jste ten, kdo zvládl za jednu návštěvu to, co za několik měsíců nikdo."

Zaklepe na dveře Vojtova pokoje a vejde dovnitř. Berry se mu proplete kolem nohou, okamžitě zamíří k posteli s pacientem. "Ahoj Vojto."

Okamžitě je zaměřen Vojtovým pohledem. Na rtech se objeví vděčný úsměv. Jak málo stačilo k tomu, aby svůj život přehodnotil člověk, který ho již vzdal?

Rozhodnutý jít přímo na věc a moc se neostýchat, rovnou přejde k Vojtovi. "Dneska pro tebe mám překvapení. Tedy… jen trochu. Můžu tě trochu posunout na posteli?" Dostane se mu zmateného pohledu, ale nakonec i váhavé přikývnutí. Zlehka ho nadzvedne. Je šílené, jak málo Vojta musí vážit. Upraví mu nohy a nakonec i deku. "Doktor svolil ke všem mým plánům, jak ti pomoci, takže dneska pokročíme." Usměje se na něj. Vzhledem k tomu, jak dobře Vojta Berry přijal, se nebál toho, že by tady nastaly nějaké komplikace. Ujištěný, že se Vojtovi leží dobře a žádná hadička ani přístroj nikde nepřekáží, se sehne pro Berry. Uculí se sám pro sebe, když si uvědomí, že fenka váží snad víc než Vojta. Ale říct nahlas to nemůže, ještě by ji urazil.

Vojta mu věnuje překvapený pohled, když mu dojde, co má v plánu. Přesně v momentě, kdy se psí tlapky dotknou jeho postele. Kdežto Berry se chová, jako by to dělala denně. Se svým psím úsměvem sebou nechá manipulovat, a když se bezpečně uložena na posteli, opře si svou hlavu o Vojtův hrudník přikrytý dekou. Psí pohled se mu zabodne do tváře.

Eliot jistí svou kamarádku z boku, aby se špatně nepřetočila a nespadla. A taky kontroloval Vojtovy reakce, aby bylo vše v pořádku. Nechtěl nic zanedbat. Teď udělal rychlý krok vpřed, ještě pár dní se měli Berry jen dotýkat, ale přišlo mu, že by zbytečně ztráceli čas. Že chyba bude někde jinde. A on hodlal přijít na to, kde.

"Můžu se podívat na tvoje nohy? Součástí mého plánu je pomoct i ti s tímhle problémem. Měl jsem možnost vidět tvoje lékařské zprávy, určitě ti všechno řekli…"

Sleduje tu nejistotu, když Vojta zdráhavě přikývne. Nedivil se, taky by mu bylo trapně, ale on tu byl za profesionála a měl Vojtovi pomoct. Odhodlaný udělat pro to vše.

Pousměje se trochu spiklenecky, když zvedne Vojtovy paže a zaboří je do Berryina kožichu. Dnes si dal při vyčesávání extra záležet. Nahlas by nepřiznal, že je to tak trochu podpásovka, aby odvedl pozornost soustředěnou na bolest.

Odhrne peřinu z nohou, které si chce prohlédnout. Ještě trochu odsune Berry, která se pohodlně vyvalila přes Vojtu a nyní mu dýchala svůj psí dech rovnou do tváře. Nic se nemá přehánět, ale nevypadalo to, že by s tím měl Vojta nějaký problém. Naopak. Jeho paže se pozvolna pohybovaly, jak ji drbal a hladil zároveň.

Eliot se usměje. Nikdy ho nepřestane překvapovat, jak lidé v přítomnosti takového psa zapomínali na všechny své strasti i bolesti.

Uchopí do dlaní jednu vyhublou nohu a začne s ní lehce cvičit. Jen pozvolna, aby viděl jak moc je schopná pohybu. Neujde mu ztuhnutí, které projede Vojtovým tělem, ale když nespatří v jeho očích žádný zápor, pokračuje ve svém bádání, jakým směrem vzít léčbu.

"Díval jsem se do tvých zpráv… bude to dlouhé, ale nedošlo k úplnému přerušení míchy, je tu možnost, že bychom to mohli zachránit, co ty na to?" Usměje se zlehka. "Berry by tě prohnala parkem jedna dvě." Podívá se Vojtovi do očí. Jsou tak netečné, ale přeci jen v nich je něco skrytého. Něco, co se snaží Vojta zamaskovat stažením se do sebe.

Potom tady byla ztráta řeči. Mohl to být šok nebo následek otřesu mozku. Počítali s oběma variantami. Byl upozorněn snad na vše, co Vojta odmítal, ale v jeho přítomnosti jako by se snažil začít znovu…

"Zkusíme dnes jen pár cviků, nohy ti namasíruju a zítra bychom se vrhli dál, co ty na to?" Objeví se před ním natažená paže, zachytí ji. Jedno stisknutí. Souhlasně přikývne. "Skvělé."

Vytáhne ze svého batohu emulzi, kterou si s sebou přinesl. Je potřeba navrátit svalům potřené prokrvení, začít s nimi hýbat a protahovat je. Ale svaly se regenerovaly rychle. Myšlenku na to, že navrácení řeči může trvat dlouhé měsíce, raději nahlas nevyslovil.

"Já se budu věnovat tvým nohám a ty zatím můžeš masírovat Berry. Ukážu ti, kde to má ráda." Procvičovat prsty, jejich stisk a sílu… všechno, co se chystal dělat, bylo Vojtovi nějakým způsobem prospěšné. Nehodlal ztratit nebo promarnit ani minutu.