4. kapitola

Moc díky za to, že sem chodíte.

Proto vyhlašuji malou soutěž. Blíží se menší oslavy 100.000 návštěv (momentálně je to otázka cca 2-3 dnů). Pokud někdo z vás zachytí číslo: 99.999, 100.000 nebo 100.001 a podloží jej důkazem (ozvěte se do komentů, zbytek dořešíme) jinak tlačítko FOTO obrazovky je: PrintScreen nebo také PrtSc, tak si bude moc vybrat nějakou z cen. (O jejích hodnotách ještě přemýšlím, později doplním pro motivaci.)

4. kapitola

---

Seděl na balkóně s tabletem v rukách a snažil se rozplánovat možné fáze Vojtovy léčby. Zabralo ho to natolik, že zapomínal i na svou druhou práci. Naštěstí si byl na supozici sám sobě šéfem, a pokud měl splněno, nikdo ho za nic nepopotahoval. Pohlédne na Berry, která leží klidně natažená vedle něj a štěňata, která se za jeho zády perou o plyšovou hračku. Nebyl to zrovna standardní postup výchovy štěňat, která měla pomáhat, ale pracovali celý den, zasloužili si i chvilku pro sebe a trochu psího blbnutí.

"Co myslíš, Berry? Podaří se nám to?"

Berry zbystří nad oslovením a potom na něj pohlédne klidným pohledem, který mu říká: Selhali jsme snad někdy?

Musí se tomu zasmát. Vážně ho i po letech udivoval její intelekt. Možná mu rozuměla víc, než si myslel, že mu rozumí. Možná se všechny ty vědecké práce mýlily v tom, co říkaly. Ale pes samotný jim odpověď nemohl. Nikdy se nedozví, jak to doopravdy je. Všechno okolo byly jen spekulace. "Máš pravdu, Berry. Dokud existuje někdo jako ty, tak tomu věřím."

***

Přešel pokojem, aniž by si rozsvítil. V šeru viděl postavu skrytou pod dekou, klidně oddechující. Bylo brzo ráno a oba mohli ještě spát. Jenže venčení se vyhýbat nemohl. Ani nechtěl.

Vklouzne pod deku, oblečení odchodil už v chodbě. Štěně zalezlo zpátky do svého pelíšku a sledovaly ho jen lesklé duhovky.

"Studíš." Odtáhne se od něj jeho několikaletý přítel. Pobaveně se usměje a o to víc se na něj přitiskne.

"Venku mrzne." Zamumlá mu do ucha. Chladnou dlaní sklouzne na horké bříško. Momentálně je jako kamna.

"Eli…" zamručí nespokojeně do polštáře. "Měl by ses naučit pořádně oblékat."

"Nepotřebuju to. Mám tebe." Špitne. Dlaní sklouzne na podbřišek a usměje se. Svým tělem se přitiskne k celé délce svého přítele. "A mám nápad, jak mě co nejrychleji zahřát a tobě poskytnout cenu útěchy." Uculí se nevinně.

Je mu věnován nevěřícný, ale pobavený pohled. "Ty jsi neuvěřitelný."

"Mýlíš se a já ti dokážu, jak moc uvěřitelný jsem."

***

Usměje se přes sklo pokoje, ve kterém leží Vojta. Už ho vyhlíží. To je víc než dobré znamení. "Dobré ráno, tak jak ses vyspal?" Vejde dovnitř, Berry za ním. Úsměv mu jako odpověď stačí. Za těch pár dní se naučil číst ve Vojtových očích. Jemu to stačilo, ale bylo potřeba ho rozhýbat i rozmluvit. Věřil tomu, že brzy bude pěkně špačkovat a ještě jim ukáže, co v něm je. "Chceš k sobě Berry?"

Nadšení Vojta ani neskrývá, souhlasně přitaká.

"Tak fajn." Stejně jako s tím před pár dny začal, tak i teď vezme Berry do náruče a položí ji k Vojtovi do postele. Ona se vedle něj spokojeně natáhne, jako by byli staří známí. "Tady máš pár pamlsků, ale nedávej jí je hned všechny najednou." Dá mu do dlaně pár granulí. Opět trénují úchop ani o tom Vojta nemusí vědět.

Eliot se usmívá sám pro sebe, když ty dva vidí vedle sebe ležet. I když Berry byla dost velká na to, aby takhle ležela na okraji postele, nezdálo se, že by jí to nějak nevyhovovalo. Naopak, skoro majetnicky si opřela tlapku o Vojtův hrudník. Kdyby neměl potvrzené, že jsou všechny zlomeniny zahojené, nikdy by ji nahoru nepoložil.

Potom ho něco napadne. "Uděláme dneska trochu změnu. Berry se bude starat o tvoje nohy a já se podívám na tvá záda a krk, ano?" Vojtův zmatený pohled plně chápe. "Nemusíš mít obavy." Odkryje Vojtovi nohy, peřinu přehodí přes pelest postele. Vezme si Berry do náruče a zlehka, jako by nic nevážila, ji vezme a přesune k Vojtovým nohám. Berry pochopí, rozvalí se pohodlně napříč postele, hlavou k němu. Eliot ji pochvalně podrbe za uchem. Mlčky uchopí Vojtovy nohy a položí je na pravidelně se zvedající hrudník.

Během svých vyšetření zjistil, jak je na tom Vojta s citlivostí na nohách, proto mu tohle nedělalo problém vyzkoušet. "V pořádku?" Pohlédne na vykuleného Vojtu. "Neboj se, je to normální. Psi mají spoustu zvláštních schopností." Pohladí ho zlehka na paži. "A Berry svou práci dělá ráda, tohle jí neubližuje." Trochu ho svými slovy uklidní. Přehodí mu přes klín peřinu. Za chvíli ho svlékne z košile a nechtěl, aby se cítil trapně, chtěl ho uvolnit.

"Zvednu tě, ano? Tak se nelekni." Zmáčkne tlačítko, které Vojtu nepolohuje v horní části. A aby k němu měl ještě lepší přístup, odjistí i postel, aby ji mohl o kousek odsunout od zdi a vešel se za ní. Přesně jak potřebuje. "Sundám ti košili a začnu s masáží, souhlasíš?" Vytáhne si speciální emulzi na svaly, než začne rozepínat košili knoflíček po knoflíčku. "Řekl jsem sestrám, že s tebou hodlám dělat striptýz, tak že nás nemají rušit." Uculí se pobaveně do mlčenlivé tváře. Koutky se pobaveně zvednou a jeho potěší, že nehází trapné vtípky jen tak.

Berry zvedne zvídavě hlavu, ale zase ji položí zpět. "Když budeš mít otázky, máme tady spoustu papírů…" zkusí z jiného soudku, zatímco si roztírá emulzi v dlaních, aby ji ohřál, než se dotkne vyhublých ramen. Vojtěch je jen kost a kůže. Moc se mu to nelíbilo, ale bylo to jako odvrácená tvář nemocnice. Nicméně byl ujištěn, že je pořád ještě v normě. Chápal to. Člověk do sebe infuzemi dostával pouze takové množství živin, aby mohl fungovat bazální metabolismus. Takže základní životní funkce. Svaly díky nepohyblivosti mizely a zůstávala jen kůže obalená na kostech.

***

"Měl bys víc jist, vypadáš jako anorektička." Ozve se káravě. Už se mu to přestávalo líbit. Bylo fajn, že chtěl Radim zhubnout, ale co bylo moc, to bylo moc. Už dávno se dostal přes svou vysněnou váhu a teď se pohyboval na hranici. Eliot to věděl, uvědomoval si… jenže dokud si to neuvědomí Radim sám, nic s tím neudělá. "Jak jsi přestal cvičit, tak je z tebe reklama na hubnoucí prostředky." Pohladí ho smířlivě na paži. Uvědomoval si, že se pohybuje na velmi tenkém ledě a tyhle jeho řeči budou stačit k tomu, aby na něj začal Radim co nevidět křičet, že už ho nemá rád, když mu říká takové věci. Že se mu nelíbí… v tom měl pravdu. Už to bylo moc. Kosti trčely do všech stran a hezké už to nebylo. Když sportoval, rýsovaly se na jeho těle krásné svaly. Teď po nich nezbyla ani památka.

"Takže jsi se mnou jen kvůli tomu, jak vypadám?"

Povzdychne si. Dnes tedy budou začínat z tohohle konce? Mlčky se mu zahledí do očí. Kdyby s ním byl jen kvůli vzhledu, tak s ním nezačal chodit v době, kdy měl ještě dost kilo nadváhu. Jistě, že se mu líbil, když zhubnul, ale tohle už bylo moc. Nemohl to pochopit?

Mysl anorektika, který si svou nemoc nepřiznal, však myslí úplně jinak. A muž přece nemůže mít anorexii… to je čistě dívčí záležitost. Údajně. Tvrdil mu on. Jinak ale vše mluvilo proti němu. Povzdychne si. Ví, že nemá cenu se hádat. A on nechce házet dříví do lesního požáru. Už takhle toho bylo dost.

Jenže si uvědomoval, že si měl všimnout dřív. Měl objevit dřív to, že Radim nejí. Nebo jí a potom nenápadně mizí na záchod. Že mu začínal mizet před očima.

Nebyla to nakonec jeho chyba?

***

Už nemasíroval jen ramena a paže, dostal se i na krk. Spíš ho jemně hladil, konejšil. Matně si uvědomoval, že Vojta klidně leží a neprotestuje proti ničemu, co dělal. Nohy položené přes Berry, která se zavřenýma očima pravidelně oddechovala.

Hotová idylka.

I on si to užíval. Těžko by to přiznával nahlas, ale připustil si to. Uvědomoval si, proč to dělá. A kdyby to dělal s nechutí, nebylo by to dobré. "Všechno v pohodě?" Zeptá se potichu, aby nenarušil klid v pokoji.

Lehoulinké přikývnutí a lehké zachrčení, spíš ostřejší vydechnutí vzduchu.

Uculí se tomu ospalému chování. Díky emulzi mu prsty kloužou po Vojtově průhledné pokožce skoro bez pomoci.

"Vojto?"

Stále trochu nepřítomné, ale už méně ospale znící: "Hmm?"

"Tváříš se až moc spokojeně. Sestřičky si budou myslet, že jsem tě něčím nadopoval. Ony si totiž myslí, že tě tady mučím."

"Proč bych se nemohl tvářit spokojeně?" zamručí.

"Protože si myslí, že se mnou nekomunikuješ."

"To si myslí?"

Trhne sebou. Zmateně zamrká. Pořád stojí na místě. Prsty na krku a pažích se nezastavily. Usnul?! Urychleně zkontroluje situaci, ale nenajde nic, co by bylo špatně. Srdce se mu trochu víc rozbuší. Zmatený mozek se snaží vzpamatovat. Tohle by se mu stávat nemělo. Zakroutí hlavou, aby odehnal ospalý opar, který na něj padnul.

A co se mu to zdálo? Mluvil s Vojtou? Slyšel jeho hlas? Už začínal bláznit. V životě se mu nestalo, aby usnul v práci.

Ale bylo to skoro jako meditace…

Na co to myslel? Měl před sebou svého pacienta, kterému měl pomoct a on tady myslel na hlouposti? Na pacienty to nikdy nezkoušel. Většinou.

***

Zabrzdí své kolo u krajnice, ze které před chvílí vjel do příkopu cyklista před ním. "Nestalo se vám nic?" seskočí z kola. Štěně začne natahovat čumáček k neznámému.

"Myslím… myslím, že ne." Vydechne.

"Jste si jistý? Ukažte, zkuste se zvednout, jsem budoucí doktor." Usměje se na muže a napřáhne před sebe paži, aby mu pomohl. Tváří projede bolestivá grimasa, když se postaví na nohy.

"Asi mám něco s kotníkem." Zazní velmi nejistě.

"Já se vám na to podívám. Snad je to jen výron a ne nic vážnějšího. Ta silnice je teď po dešti dost kluzká. Jedete tudy poprvé? Ještě jsem vás tu nepotkal." Spustí konverzačně, zatímco muže zatlačí zpátky do trávy a vrhne se na jeho poraněnou nohu.

"Promiňte, ne, nejsem zdejší."