5. Kapitola

Věnováno sas, za úspěšnou účast v počítadle stopovací soutěži.

5. Kapitola

---

"Eli? Co se děje? Vypadáš nějak přepadle." Kolem ramen ho obejmou mužské paže. Vzápětí se objeví i tvář. Lehce se o sebe otřou. Eliot se pousměje, opře se do objetí.

"Jen jsem se zamyslel. Nějak se nám teď nedaří…"

Překvapený pohled. "Nedaří? Vám dvěma?" Sklouzne pohledem na Berry nataženou na balkóně. "Nemožné."

"Pacient s námi nechce komunikovat. Tedy… Berry si pohladí, ale to je tak všechno. Nechce u sebe psa."

"Nechce? Myslel jsem, že Berry nikdo neodolá." Zapochybuje.

"Taky jsem si to myslel, ale jak je vidět… ani my nejsme všemocní." Pousměje se a obrátí se v jeho náruči, aby mu byl tváří v tvář.

"To bude určitě jen nějaká chyba… ale ne vaše. A ty to vyřešíš." Skloní se, aby ho políbil na rty. "Já ti věřím."

***

"Berry." Zavolá do chodby, kde viděl naposledy svou fenku a položí na zem v kuchyni misku s jídlem pro ni. Sám už má své jídlo na stole a štěňata už lehce podřimovala po svém obědě. Jenže dnes s nimi měl trochu jiné plány. Vezme je do nemocnice a nechá Vojtěcha, aby se s nimi taky trochu pomazlil. Navíc si potřebovala zvykat na všechny situace, které je mohli potkat, takže tohle rozhodnutí se mu zdálo jako dva v jednom.

Moc lidí nechápalo jeho praktiky při výcviku canisterapeutických psů. Vždycky se tradovalo, že pokud byl víc než jeden pes ve výcviku, vždycky se strhávali a nevěnovali své práci plnou pozornost. Jenže on měl asi jinou vůli než ostatní, nebo jen jiné zvyky. Dařilo se mu i ze dvou psů vychovat profíky ve svém oboru.

Mlčky s Berry poobědvají. Nádobí počká na později, pro teď už chtěl být v nemocnici. A večer se ještě potřeboval stavit ve firmě, aby podepsal nějaké papíry a projednal pár věcí s kolegy, jak se domluvili. Štěňata měl v plánu vzít s sebou i tam.

***

"Pane, ten pes tady nemá co dělat."

Eliot se ohlédne na člověka, který jej oslovil. Berry vedle něj zastaví a se zájmem se na něj podívá. Co se děje?

"My sem ale můžeme, jsme ve výcviku." Poukáže s úsměvem na žlutý trojúhelník na Berryiných zádech. Ještě se nesetkal s tím, že by ho někdo zastavil. Ale všechno je jednou poprvé a i tímhle problémem se musí naučit vypořádat.

Mlčky sleduje zaražený výraz v mužově obličeji, nechává mu dostatek času, aby si tu situaci zhodnotil podle sebe. "Promiňte, nevšiml jsem si. Jsou lidé, kteří se nám sem snaží protlačit se svými psy…"

Usměje se. Mile. Zavrtí hlavou. "Teď už se nic neděje, jen pozor až byste příště oslovil někoho, kdo psa k životu potřebuje. Není to příjemné." Upozorní ho.

***

Nechal Berry, aby se položila vedle Vojtovy postele a sám se posadil na její okraj. Vojta sledoval všechny jeho kroky. "Dneska si uděláme malý výlet ven. Už tu ležíš zavřený moc dlouho, a jelikož jsme pokročili v polohování tam, kam jsme chtěli, tak jsme dostali od primáře povolení." Zazubí se potěšeně. "Jen tě nejdřív převléknu a zabalím do deky, ano? Venku je krásně."

Usměje se, když ho Vojta dotkne na předloktí a jemně stiskne. Pohyby rukou začínaly být kontrolované a stejně tak i stisk, který museli ještě doladit, ale to bylo překvapení dnešní návštěvy. Štěňata totiž nechal u sestřiček. "A mám pro tebe i malé překvapení. Jen se nejdřív musíme dostat ven."

Vojtovy oči zasvítí nadšením, což ho potěší. Přesně to chtěl. Ten kluk mu nějakým způsobem přirůstal k srdci, i když toho o něm moc nevěděl. Nevěděl nic kromě toho, co se nedozvěděl z lékařských zpráv. Ale jeho strach z očí postupně mizel… a to bylo něco, co mu dělalo radost. Pokaždé, když přišel, tak z jeho očí zmizela temnota a nahrazovalo ji nadšení. Hodlal přijít i na zbytek, chtěl mu pomoct, ale všechno mělo svůj čas. Museli postupně. Rozhýbat, rozmluvit a mezitím zapracovat na důvěře.

Přinesl s sebou plátěné erární kalhoty, které dostal od sestřiček a jednu letní košili, kterou už nenosil. Nemusel to dělat, ale přišlo mu to fér. Chtěl mu na chvíli dopřát pocit, že není v nemocnici.

Přitáhne si Vojtu do náruče a pomalu z něj stáhne nemocničního andělíčka. Berry mu snad čte myšlenky, jinak si nedokáže vysvětlit její náhlé chování, když se zvedne na nohy, známky na jejím obojku zacinkají a vyskočí předními packami na postel. Její příchod připoutá Vojtovu pozornost. A úplně mu odvede myšlenky od nějakého studu, když mu začne olizovat dlaň. Eliot se usměje chvění, které to ve Vojtovi vyvolá. Je to smích bez zvuku. Vojta je zabavený a on má dostatek prostoru, aby ho oblékl.

Těch pár kilo, které drží v náruči, mu ani nepřijde jako mužské tělo. Zavrtí nad tím hlavou. Bude si muset vážně promluvit s nutričním specialistou tohoto oddělení. Rozhodně mu to nepřišlo jako zdravá hmotnost. Když mu natáhne kalhoty, tak jen zakroutí hlavou. Jsou mu tak volné, že by se do nich s Vojtou vešel i on.

"Co kdyby sis zkusil zapnout ty knoflíčky?" Usměje se a zase ho opře o matraci. Mají ještě hodně práce. Skoro žádné svaly, které by ho držely vzpřímeně. Bude si muset ještě promluvit o tom, proč s ním nepracovali, i když se vzpíral. Zarážející bylo, že s ním teď pracoval bez problémů.

S úsměvem sleduje, jak se pokusí o to, co mu poradil. Prsty se neohrabaně pustí do zapínání knoflíčků, chvíli to trvá, ale potěšeně sleduje, že mu to jde. Vůbec to nebylo marné. A terapie se ubírala jen tím nejlepším směrem. "Výborně." Strčí mu do ruky pamlsek pro Berry, protože i ona na tom má velkou zásluhu. To díky její srsti a kartáči ve Vojtových rukách se mu vracel cit. "Zajdu pro vozík a vyrazíme." Zmizí z místnosti, nebojí se nechat tam ty dva samotné. Berry byla velmi dobře vycvičená. I na situace, kdy bylo potřeba pomoct.

Jamie s Bakym zatím úspěšně bavily sestřičky. Svými štěněčími kousky a skvělým reagováním na povely, se staly celkem atrakcí. "Konec zábavy, budu potřebovat, aby mi je někdo za chvíli přivedl ven." Usměje se.

"Samozřejmě, jak jsme se domluvili, ale… nechceš nám je tady nechat?"

Zasměje se a záporně zavrtí hlavou. "Vy byste jejich náročný výcvik, kterým dosud prošli, během pár hodin snížily na nulu."

***

"Kolikrát jsem ti říkal, že ji nesmíš přikrmovat? Ona potom nebude poslouchat a začne žebrat, když jí takhle budeš podstrkovat pamlsky." Pronese káravě a povzdychne si, když si uvědomí kajícný pohled svého přítele. Zase po něm nechtěně vyjel. Jenže on prostě nemohl pochopit, jak ostatní lidé nemohli pochopit slovo ne. Řekl dost jasně, že nesmí žrát nic jiného, než klasickou psí stravu. Nepodstrkovat žádné pamlsky. Ty přece dostávala jako odměnu. Takhle by přestala poslouchat.

Přitáhne si ho do náruče a omluvně ho pohladí po tváři. "Promiň… nechtěl jsem po tobě vyjet."

"Jednou by jí to přece neuškodilo…"

"Já vím, že ne, ale kdyby to jednou udělal každý, tak by ztratila respekt. A ona si musí pamatovat, kdo je její pán a pamlsky přijímat jen za odměnu."

"Já její pán nejsem?" V hlase se ozve pochybnost a chlad. "Bydlím tady stejně jako ona."

"Jsi, samozřejmě, že ano, ale výcvik dělám já a to musí vědět, že ten hlavní pán jsem já. Mě musí poslechnout vždycky." Snaží se to vysvětlit tak, aby t neznělo příliš sobecky, jenže ono to jinak asi nejde, aby to druhý člověk pochopil. "Kdyby byla normálním psem do domácnosti, bylo by to trochu jiné. Jenže Berry cvičím na pomoc lidem. Setká se za život s tolika lidmi, že musí vědět, kdo je její jediný pán."

"Aha, jasně… takže ty jsi pán a já jsem tu jen jako vetřelec. Děkuju pěkně." Vymaní se mu z náruče a vypochoduje z kuchyně. "Možná by ses s ní měl oženit, pane."

***

Protlačí vozík s Vojtou z výtahu ven. Berry dal krátké vodítko, aby mohla jít těsně vedle nich a jeho rukojeť strčil do ruky Vojtovi, kterého musel několikrát poupravit na sedačce, protože při přejetí nějakého hrbolku, mu klouzal dolů. Zabalil ho ještě i do deky, i když venku bylo teplo. Ale když se člověk nehýbal, a už dlouho nebyl venku, nerad by, aby nastydl jeho vinou.

"Všechno v pořádku?" zeptá se konverzačně a položí svou dlaň na Vojtovu paži, aby zaujal jeho pozornost. Projedou hlavními dveřmi a ocitnou se venku z budovy.

Do očí je udeří sluneční paprsky. Usměje se, když zahlédne, jak se Vojta hluboce nadechne. Takže v pořádku je zřejmě úplně všechno. Odbočí na cestičku vedoucí do nemocničního parku. Mezi stromy, aby na chvíli zmizeli z dohledu obrovské stavby, za jejími okny musel Vojta do teď ležet.

Chvilku jen tak tlačí vozík před sebou, pomalu, aby si to Vojta dostatečně užil. "Mohli bychom zůstat tady, co myslíš?" Zastaví u jezírka, na kterém plují kachny a kromě dvou lidí a jich tady nikdo není.

Přikývnutí bere jako souhlas. "Tak se mě chytni, sedneme si támhle na zem." Usměje se, vezme Berryino vodítko, odepne ho a nechá ji, aby se sama proběhla, načež rozprostře pod Vojtu deku, druhým koncem jej přikryje a sám dřepne do trávy. "Takže… něco tady mám." Ponoří ruku do batohu, aby vytáhl míček. Přehodí si ho z ruky do ruky. "Nezmínil jsem se ti, že Berry ráda aportuje." Ohlédne se, aby ji zaznamenal. "Berry! K noze." Houkne na ni a ona okamžitě zbystří, když zahlédne v jeho ruce míček. Poslušně zasedne u jeho nohy, ocasem vesele zametá trávu pod sebou. "Přines." Hodí ho dostatečně daleko, aby na něj viděl a zase nikoho netrefil.

Vojtova nadšená reakce, když mu předá donesený míček, je k nezaplacení. Klesne za něj, aby mu mohl promasírovat hrdlo a tváře, jak se to kdysi naučil. Potřebuje jej stimulovat k řeči. A aport byl velmi dobrým nástrojem pro zkoušení řeči. Vyšetření neodhalilo žádné problémy, proto museli zapracovat z druhé strany. "Zkus to, Vojto. Potom přijde to druhé překvapení." Usměje se mu do ucha.