7. Kapitola

Pardon, čtyři dvanáctky práce s lidmi jsou opravdu náročné na psychiku. Byla jsem ráda, když jsem padla do postele za vlast... teď přidávám jen v rychlosti... je čtvrtek a kapitola tu měla být už v úterý... promiňte.

7. Kapitola

---

Stiskne pevně Vojtovy prsty. Hledí mu do očí, čte v nich to zoufalství a sám zjišťuje, že má v hlavě úplně prázdno a netuší. "Vojto…" hlesne. Ta osamělost, která je tak hluboká a temná… kdyby mu alespoň naznačil…

Zatěká pohledem kolem sebe, aby vypátral tabulku, na kterou mohl Vojta psát, ale ještě ji nevyužil. Přisune mu ji. Bude s ním komunikovat?

Srdce se mu zastaví, když zjistí, že Vojta volnou rukou opravdu uchopil fix, aby mu napsal svá slova.

Nechoď ještě. Prosím.

Roztřesená slova se objeví na bílé tabulce. Pevný stisk na prstech je na chvíli jako kleště. Kde se to v něm vzalo? Ještě před pár dny cvičili držení míčku a teď měl takový stisk? Překvapeně na prsty pohlédne, ale okamžitě pohled ještě zvedne. Na setinu sekundy zapochybuje, zda to na ně jen celou dobu nehrál, ale když prsty stejně rychle zase povolí a ve Vojtově obličeji se objeví nepředstíraná bolest, vynadal by si do hlupáků.

Opožděně zpracuje Vojtův vzkaz. "Nikam nejdu."

Prsty smazaná slova. Máš rodinu?

Chtěl jít do práce a zkusit něco zjistit o Vojtově minulosti, aby pořád nebyl tak strnulý na jednom místě, aby se mohl odrazit od nějakého můstku. A přitom stačilo zůstat s Vojtou a možná se to dozví od něj…

Nehledě na to, že by se měl rozplývat i nad tím, že Vojta opět překročil sám sebou vystavenou bariéru. Komunikoval s ním slovy, i když byly psané.

Souhlasně přikývne a usměje se. "Mám." Kývne směrem k Berry, která zrovna zalehla kousek od křesla, ve kterém sedával. "Ona je má rodina."

Překvapení ve Vojtových očích je téměř hmatatelné. Kde jsou?

Uhne pohledem. "To je dlouhá historie, Vojto." Zavrtí hlavou. O tomhle se bavit nechce. Vojta jako by ho pochopil. Jak by mu asi vysvětloval, že za jeho odchod od rodiny mohla jeho orientace? Že to rodina špatně přijala… a teď už neměl ani nikoho, s kým by se třeba usmiřoval. A jak by Vojta reagoval na to, že je gay? Dotýkal se ho, masíroval, převlékal ho. Pomáhal mu na toaletu, když tu byl dlouho a teď by mu to měl prozradit a všechno pokazit? To nechtěl riskovat.

Už několikrát zažil odmítnutí a pro teď ho nechtěl prožívat znovu.

A už vůbec ne, když se léčba tak dobře odvíjela. Třeba… třeba ho Vojta za ten čas pozná a jeho orientaci nakonec přijme v pořádku…

Lehký stisk prstů ho vrátí do reality. Omluvně se na Vojtu pousměje. "To nic." Zavrtí hlavou. Jenže potom mu dojde… co když teď promarnil šanci, jak se dostat k Vojtovi? Co kdyby řekl, jak to doopravdy je s ním a jeho rodiči a nakonec by se něco dozvěděl i o Vojtovi? Mohlo by to jít?

Pohlédne mu do očí. Ne, nepůjde to. Žádné hraní na city.

***

Setmělou místností prostupovalo světlo z pouličních lamp. U okna stál vysoký muž oblečený pouze do trenýrek. Nevadilo mu, že od otevřeného okna na něj přímo foukal studený zimní vítr. Bylo mu jedno, že by mohl nastydnout.

Bylo mu jedno úplně všechno.

Bílé chundelaté štěně se přikolíbá ke svému pánovi. S kňučením se mu proplete mezi nohama, zahledí se na něj.

Jenže pán nereaguje.

Je příliš zahloubán do své bolesti. Do bolesti, kterou nemohl nikdo napravit.

***

Seděl tiše v křesle, svíral Vojtovu ruku a sledoval, jak Vojta zlehka oddechuje. Musel odejít, ale slíbil, že se vrátí. Psy vzal s sebou. Nechtěl je nechávat doma příliš dlouho samotné. Berry by to zvládla, ale nechtěl riskovat, že by měl z bytu druhý den od štěňat kůlničku na dříví.

Snažil se přijít na to, co mu unikalo. Vojta se zmiňoval o rodině. Pořád se mu motaly myšlenky tímto směrem. Stalo se s nimi snad něco? Měl Vojtovo celé jméno… mohl by něco zjistit.

Měl by ale pátrat? Nebylo to příliš osobní?

Zamračí se, když se tělo na posteli zavrtí, čelo se Vojtovi nakrabatí, stejně tak se zamračí celá tvář. Přimhouří oči. Co se mu asi zdá? Příjemné to asi nebude. Měl by ho trochu ukonejšit, spánek potřeboval jako sůl, aby mohlo tělo neustále regenerovat a nedostávalo se do stresu z nedostatku odpočinku.

Pohne prsty, aby pohladil hřbet jeho ruky. Nakloní se dopředu, když si všimne vlhkých cestiček po pár zbloudilých slzách.

Povzdychne si. Co to s ním ten kluk dělal? Jak se mu podařilo si ho takhle omotat kolem prstu? Nikdy se až takhle k nikomu nechoval. Bylo v tom příliš citu a on si to začínal uvědomovat.

Natáhne druhou paži, odhrne ze zpoceného čela přerostlé vlasy a sklouzne prsty na tvář. Lehce z ní setře vlhkost. Vypadá jako křehká porcelánová panenka.

Zarazí se, když na něj zamžourají dvě ospalé, mírně zmatené, oči. Rychle svou ruku stáhne, ale je zaražen stiskem na druhé ruce. Pohlédne rozpačitě Vojtovi do očí a zarazí se, když spatří to odevzdání sama sebe do rukou osudu. Nedokáže se od něj odtrhnout. Tak prázdné oči snad ještě neviděl. Po spánku nebylo ani památky.

Jen hluboké prázdno.

Zoufalstvím by nepropadl, jen aby mu mohl pomoci od bolesti, kterou musel prožívat.

Najednou se Vojta zavrtí. Paže se natáhne na stolek pro tabulku, aby na ní napsal pár kostrbatých slov. Měl bys jít domů.

Zavrtí hlavou. "Doma bych byl sám. Ty bys byl sám tady… můžeme… nemusíme být sami, když tu zůstanu." Od kdy se neumí logoped vyjadřovat? Vyprostí se ze sevření prstů a obejde postel, aby Vojtu přetočil na bok. "Neboj se." Všimne si nejistoty, která napne tělo. Potom se skloní, aby vzal do rukou spícího Jamieho. Štěně nechápavě zakňučí, proč je taháno ze spánku? Ocitne se na měkké přikrývce. Spokojeně zamručí, otočí se dokola a se žuchnutím zapadne do peřiny. Normálně neposednou oháňku omotanou pevně kolem svého těla.

Vojta překvapeně pohlédne na Eliota, který s úsměvem vezme jeho dlaň a položí ji ke spícímu tělu štěněte. Posadí se zpátky do křesla. "Teď máš svého plyšáka, tak zkus ještě spát, je brzy." Pobídne ho tiše, aby nenarušil noční klid.

Pod bedlivým Vojtovým pohledem přivře oči, aby si také na chvilku zdřímnul.

***

"Mami…"

"Vážně není dobrý nápad, aby ses vracel domů, Eliote. Otec tě teď nechce vidět."

"Ale… mami… jsem přece pořád váš syn. Nejsem nikdo jiný, nezměnil jsem se. Proč to nemůžete pochopit?"

"Eliote, nehodlám o tom dál diskutovat. Dokud se tvůj otec neuklidní, tak se vrátit nemůžeš. A já to taky ještě pořádně nezpracovala."

Ten hlas je tak odtažitý. Kam se podělo jejich "Eli, zlato…" Stačilo jen pár desítek sekund a jeho život se rázem celý obrátil vzhůru nohama. Stál na ulici, kousek od velkého rodinného domu, ve kterém ještě před dvěma dny bydlel. A byl chloubou své rodiny. Jedno přiznání a vše krásné bylo pryč.

"Potřebuju alespoň věci, mami. Venku už není v noci nejtepleji. Mami, prosím." Snaží se neznít tak zoufale, jak se cítil, ale moc se mu to nedaří.

"Domů už se vrátit nemůžeš." Ve sluchátku se ozve rachot a hovor je vypnut.

"Mami?" zkusí nevěřícně. Jenže sluchátko je dávno hluché. Místo matčina hlasu se ozve tón vybitého telefonu. Zakleje, okamžitě ho vypne. Co kdyby ho ještě potřeboval na nějaký hovor? Pohlédne na vypnutý mobil, než se sesune podél zdi. Oblečení už tak dost ušmudlané, jak dvě noci přečkal venku.

Měl to očekávat? Myslel si, že rodiče budou tolerantní. Vždyť se přece tak chlubili svým společenským postavením. Nikoho neuráželi ani za jeho orientaci. Vždyť měli několik známých… dokonce bližších! Co se tedy stalo? Proč to nemohli přijmout jako něco, co už bylo dané. Co si nevybral?

Zklamal je?

***

S trhnutím se probudil. Ten sen byl tak živý. Jako kdyby tu situaci před lety prožíval znovu. Ošije se. Tričko se mu lepí na záda studeným potem, který ho polil někdy během spánku. Vyskočí na nohy. Potřebuje pryč.

Berry spící u jeho nohou probere jeho vyskočení. Psí oči se na něj v potemnělém nemocničním pokoji upřou. S povzdechem se k ní skloní. "Pojď se mnou." Pohladí ji po hlavě a ona se poslušně zvedne, aby ho následovala.

Vyklouznou z pokoje jako dva zloději. Nevšimne si ani, že ho sleduje i další pár očí. Vojta nehybně ležící na posteli ho mlčky pozoruje, ke svému tělu tisknoucí Jamieho, který tak příjemně hřeje. Projede prsty hebkou srst a zlehka se zamračí, když se za Eliotem zavřou dveře.

Sledoval ho, už když spal v křesle a viděl v jeho tváři změny, jenže on nebyl schopný se zvednout a jít mu odehnat zlé sny, jako to udělal Eliot před tím… jenže bez pomoci mu stále vstávat nešlo. Povzdychne si. Přitáhne si spící klubíčko víc k sobě nahoru a když se stěně zase uklidní a ustele si u něj, zaboří mu nos do srsti.

Pousměje se. Prý plyšáka…

…

Eliot vyjde z oddělení a zamíří rovnou k automatu s nápoji u výtahů. Musí do sebe dostat cukr. Vzpamatovat se. Prázdně pohlédne na vodu tekoucí do kelímku. Mohl si říct sestřičkám, ale tady bylo mnohem líp.

Trochu sebou trhne nad hlukem, který vyvolá, když bouchne sevřenou pěstí do plexiskla automatu. Berry na něj zlehka zavrčí a jeho nenapadne nic jiného, než se sesunout k ní na zem a obejmout ji kolem krku. Zaboří obličej do jejího kožichu, aby nebyly vidět slzy, které nechal stékat po svých tvářích.

Co to dělal? Měl být přeci silný, nenechat se zlomit něčím takovým. Prostě měl vstát a být v pořádku. Měl tu být pro Vojtu.

Kdo měl být pro něj?