9. Kapitola

Tak si představte, včera večer píšu, připravuji a najednou se probudím uprostřed noci... nic moc paráda. Navíc dnes celý den sháním ubytování na dovolenou, takže jsem se k vložení dostala až nyní. Děkuji za komentáře, které u povídky zanecháváte. :)

9. Kapitola

---

"Teď tě pomalu zvednu." Proklouzne dlaněmi pod Vojtovým podpaždím a přitiskne si ho k sobě, aby ho zvedl do sedu. Berry ležela vedle postele a mlčky je sledovala. Tohle bylo na nich. Později přijde na řadu zase ona.

Vojta se zhluboka nadechne, když ho Eliot zvedne. Bolest v zádech je skoro nesnesitelná, jenže Eliot mu všechno vysvětlil a proto to musel překonat. "Chytni se mě." Ozve se mu u ucha tak jemně, až mu z toho přejede mráz po zádech. Neucukne jen proto, že ty paže ho svíraly vždy s jemností a už je znal. Zaklesne své prsty do jeho trička. Nadechne se a přivře oči pod příjemnou vůní, která ho udeří do nosu.

Zrudne, když si uvědomí, na co tady myslí. Takže už se léčil, když myslel na chlapy? Eliot byl tak milý a starostlivý a vždy se pečlivě staral o jeho pohodlí…

"Vojto?" Ozve se mu ucha, tentokrát pobaveně. Prudce otevře oči. "Klid… kdepak ses ztratil? Zrovna teď bych tě potřeboval tady a abys mě už pustil." Ten jeho úsměv si umí dokonale představit. Usmíval se na něj snad pořád. Tak jemně a klidně. Vyzařovala z něj vyrovnanost a milé oči podivně uklidňovaly. Povolí svůj stisk a potom jen mlčky sleduje, jak se od něj Eliot oddálí, aby si podal speciální pás, který ho prý má držet vzpřímeně. Povzdychne si.

Jenže ten povzdech neunikne Eliotovým uším citlivým na jakýkoliv zvuk. "Děje se něco? Já vím, že to není zrovna pohodlné, ale musíme…" Vojta zastaví jeho řeč v půli věty. Nepotřebuje to slyšet, už mu to vysvětloval. Zavrtí hlavou a pobídne ho rukou, aby pokračoval.

Před několika týdny by nejraději zemřel, jen aby tady nemusel být, protože mu život nepřinášel nic dobrého, jenže když viděl Eliota a Berry a lidi, kteří si jich vážili… sestřičky by mu donesly i modré z nebe, kdyby si poručil. Poskakovaly kolem něj víc než kolem Vojty a to byl pacient. Zlehka se pousměje svým myšlenkám. Eliot byl něčím zvláštní. A to něco ho nutilo dívat se na svět jinak. Nejen černě. Ano, přišel o to nejcennější v životě, jenže asi ještě neměl odcházet, když tu byl a když mu byl nakonec seslán na pomoc Eliot. Najednou si začínal uvědomovat, že vzít si život by nic nevyřešilo, naopak by se měl snažit, aby svůj život strávil plnohodnotně a tak, jak by si rodiče přáli.

"Vojto? Dnes lítáš někde úplně jinde a ne u mě." Ozve se pobaveně. "Chceš toho nechat? Můžeme naše dnešní plány posunout na zítra. Já nikam nespěchám… a klidně ti můžu něco číst nebo propašuju počítač na tvůj pokoj a podíváme se spolu na nějaký film, co ty na to? Bude to asi bez popcornu a coly, ale zařídil bych to."

Proč se k němu choval tak hezky? Tak příjemně a mile, když ostatní to s ním vzdávali?

"Jsi anděl." Zartikuluje, ale nevyjde z něj ani hláska. Bolestně přivře oči. Jenže tahle bolest už nebyla fyzická. Ta se Eliotovi nějakým způsobem podařila odstranit. Teď šlo hlavně o bolest psychickou. Přišel o hlas. Bude už navždy němý? Sklopí pohled k prstům, které mu zapínají ten pás na nahém těle. Eliot mluvil o šoku, slyšel ho, když svoje dedukce sděloval lékaři, který ho měl na starost jako jeho ošetřující lékař. Mohlo to být? Jak se to ale léčilo?

A mohl být Eliot tak všemocný, jak se tu o něm říkalo? Mohl by mu s tím pomoct? Sestřičky mu o jeho zázračných kouscích vyprávěly, když za ním chodily, aby ho zkontrolovaly nebo jen vyměňovaly infuzi. Už nebyl jen němým duchem. Eliot jako by s sebou kromě Berry přivedl i usměvavého a klidného ducha, který všechny nutil žvatlat.

Bylo to příjemné.

Zmateně zamrká, když je mu uzmuta z klínu ruka, aby mu ji Eliot provlékl rukávem trička a hned na to i druhým. Vzpamatuje se, když si uvědomí Eliotův úsměv.

"Je tam hezky?" usměje se a zvědavě se na něj zahledí.

Zmateně na něj zamrká. Co tím myslí?

Eliot pochopí Vojtův výraz. Okamžitě se dostaví s vysvětlením. "To místo, kde teď bloudíš myslí… je tam hezky?"

Jsi tam ty, to mi teď stačí.

Zarazí se. Jak to proboha nad Eliotem uvažoval? Nebyl jeho nic… jen lékař… možná kamarád? Netušil a zeptat se nemohl. Psát to nechtěl. Už tak to byla dost trapná otázka.

Eliot se na něj dívá zkoumavým pohledem. Ten jeho zasněný výraz nevykazoval známky něčeho nepříjemného. Naopak. Proto si dovolil se takhle zeptat. Ale jeho oči mu něco říkají a on v nich stále neumí číst, aby si to přečetl a věděl, co mu chce Vojta říct.

Až velmi pozdě si uvědomí, jak blízko mu teď je. Rozpojí jejich pohledy, sklouzne jím na své ruce, které upravují tričko na své místo a potom od něj odstoupí. "Zkusíme to?" pohlédne na něj znovu.

Začínal z toho být zmatený. Nechápal, proč nemohl vidět, co Vojta chce. Nikdy s tím u lidí neměl problém. Intuitivně to na něj křičelo. A teď nic. Jen hluboká studna v jeho očích plná emocí.

***

"Nedívej se na mě tak."

Zmateně zamrká. "Jak?"

"Rentgenuješ mě." Zasměje se Radim pobaveně a překulí se nad něj, aby měl na chvíli navrch on.

Vykulí překvapeně oči. "Rentgenuji?"

Úsměv a přikývnutí. Prsty se dotknou čela. "Vždycky ho zlehka nakrčíš, tvoje oči jsou najednou strašně vážné, jak pátráš hluboko v mých očích i v mém těle." Řekne jemně, než se k němu skloní. "Ale já tě donutím je na chvíli zavřít a nemyslet na nic… hm… možná tě nechám myslet jen na mě a na to, abych tě dlouho nemučil."

***

"Zase ses zasnil, Vojtíšku, který svět to byl tentokrát?"

Otočí se za hlasem své matky. "Mami, už nejsem Vojtíšek." Ošije se.

"Pro mě budeš vždycky jen Vojtíšek, Vojto." Obejme ho kolem ramen a přitiskne ke svému tělu. "Slib mi, že se v těch fantaziích nezapomeneš. Musíme žít jen s tím, co nám život nadělí. A fantazie jsou jen malým únikem od reality. Ale jen na chvíli, Vojto. I když je realita zlá, vždycky vyjde slunce."

Držela ho pevně za ruku a Vojta věděl, že to myslela vážně.

***

S trhnutím se vrátil myslí zpátky k Eliotovi. K Eliotovi, který si ho teď zkoumavě prohlížel. "Vojto, vážně si myslím, že toho dnes asi necháme… nerad bych, aby sis ublížil." Zamračí se zlehka, ale on ihned začne vehementně vrtět hlavou, až ho to zabolí.

Omluvně se pousměje a pomalu vykročí. Eliot se snažil mu pomoct se vším a on se místo toho vracel do světa, kde mu bylo dobře. Ale jen někdy.

Eliot šlápnutí do prázdna raději nekomentuje. Hodnotil situaci, potřeboval vědět, že bude v pořádku. Měl zadek sevřený strachy, nechtěl, aby mu upadl. Netušil, co od jeho nohou můžou v tuhle chvíli očekávat, takže ho spíš tisknul na sebe, než aby mu dal prostor pro snahu o pohyb. Jen zkusí, jak ho ponesou nohy a hned půjde zpátky do postele.

Vojtovi neunikne Eliotův výraz. Podělal to. Eliot tu byl celou dobu pro něj a teď, když ho potřeboval pro spolupráci, tak on si lítal myslí někde úplně jinde. Zaškobrtne, když ho Eliot popostrčí jemně dopředu. Necítil se na vlastních nohách vůbec dobře. Přišly mu jako nějaké cizí nástroje, které dostal, aby se na nich naučil chodit. Vůbec to nebylo jako normální.

Želé.

Tak by své nohy ohodnotil. Neposlouchaly ho. Ať se snažil jim odmluvit, aby se konečně pohnuly, nic se nedělo.

Zasekne se. Byť ho Eliot podpíral celým svým tělem, nebyl si vůbec jistý. Žaludek se mu houpal jako na vodě. Byl to zvláštní pocit. Tak jiný, že se na pokus o krok začal plně soustředit. Sevře pevně prsty kolem Eliotových předloktí, které má omotané kolem těla. Už dál nemůže. Nezvládne to. Nohy se roztřesou, stejně tak brada od zadržovaného pláče. Sevře víčka pevně k sobě.

Je tak slabý a chová se tak dětinsky…

Proč tady musel zůstávat? Proč nemohl odejít? Hlavou mu prolétnou myšlenky na svou rodinu a slabého těla se zmocní třas smísený se zoufalstvím. Otočí se v Eliotově náruči a přitiskne se, spíše zhroutí, na jeho tělo. S rukama omotaným kolem jeho pasu a obličejem zaraženým do prohlubně krku dá prostor svým slzám.

"Vojto." Vydechne Eliot překvapeně, když se najednou ocitne sevřený, ale paže automaticky zachytí jeho tělo a přitiskne ho na sebe podobně jako před chvílí. Dlaní přejede přes třesoucí se záda a snaží se pochopit, co se stalo.

Udělal snad něco špatně? Řekl? Podíval se? Loví až v koutcích vlastní paměti, aby si poslední minuty přehrál do posledních detailů, ale nemůže nalézt nic, co by mu prozradilo Vojtovo náhlé rozpoložení. Jistě… už od začátku se tvářil jinak, ale připisoval to spíše jen špatné náladě. Nemohly být všechny dny růžové a plné duhových poníků.

Mohlo za momentální stav putování v myšlenkách? Zcela jistě by tomu přikládal největší míru. Nechce Vojtu vyvést nijak z míry, takže tam prostě jen stojí, tiskne ho na sebe, drží v náruči a vyčkává, dokud se pláč nezačne pomalu uklidňovat. Z trhaných vzlyků se nakonec stane chvění a občasné polknutí dalšího vzlyku. Dlaní přejíždí v konejšivých kruzích po shrbených zádech.

Pomalu se otočí i s Vojtou v náruči ke křeslu, které je k nim blíže než postel, aby ho do něj posadil, sám sklouzne na kolena, zachytí svými prsty třesoucí se bradu a lehce ji zvedne, potřebuje mu vidět do očí. Musí vědět, že mu nijak neublížil.

"Vojto… co tě trápí?"

A oba ví, že ta otázka není myšlena pro teď, ale pro to, co bylo.