12. Kapitola

Tak jsem po svém částečném návratu domů zjistila, že nastavení nefungovalo tak, jak by mělo. Přitom na druhém blogu automatické přidávání funguje jako hodinky. No, co už. Přináším Vám tedy další kapitolu až dnes a doufám, že jste nade mnou nezanevřeli. Teď už by to mělo být lepší. Bavte se.

12. Kapitola

---

Eliot se probere s trhnutím. Nepříjemné bodnutí v krční páteři ho dostatečně probere, aby si uvědomil, že za okny už je světlo a on sedí zkřivený jako paragraf na nepohodlné židli. Proč se nepřesunul alespoň do křesla? Zmoženě vydechne. Přejede pohledem po místnosti. Pohled na Vojtovu postel mu vyčaruje úsměv na rtech.

Štěňata se v noci musela pěkně vrtět, když donutili Vojtu, aby se otočil na bok. Ležel k němu čelem, oči zavřené, zdálo se, že spal. Paži přehozenou přes dva chlupaté uzlíky, které se k sobě tiskli. Berry ležela mezi nimi na zemi, sledovala ho pohledem ze země a její výraz byl netečný. Jen se líně protáhla, když se zvedl, aby si prokřupal namoženou páteř.

Tiše přejde k posteli. S lehkým úsměvem si prohlédne Vojtův výraz obličeje. Vypadá tak klidně, když spí… jako by se nic nedělo. Přitom věděl, že se v něm musí odehrávat bitva, která stále neměla vítěze.

Nikdy nebylo úplně vyhráno.

***

Vklouzne do vyhřáté peřiny, přitiskne se svým tělem ke spícímu a vtáhne si ho do náruče. Vždy ho zarážel fakt, jak těžko byl Radim probuditelný. Nehnul by s ním snad ani výstřel z pistole vedle jeho hlavy. Jen někdy měl opravdu slabý spánek…

Prohrábne mu spánkem navlhlé vlasy a pousměje se. "Jsi moje všechno." Zašeptá do polibku, který vtiskne na čelo.

Úsměv na tváři však brzy stáhne bolestná grimasa. Výraz plný lásky se změní na bolest a starostlivost. Uvědomoval si vůbec Radim, co s ním dělal? Docházelo mu to?

Pod peřinou pohladí pánevní kost vystupující na jeho boku. Povzdychne si. Bylo hezké, že zhubnul, ale anorexie? Myslel si, že je Radim zodpovědný, že bude vědět, jak se o sebe postarat, když studoval medicínu. Že mu zůstane nějaký pud sebezáchovy, ale zdálo se, že nic takového nebylo v Radimově slovníku. Vždycky měl jeho tělo rád. Vypadal mužně, ne tlustě, jak mu začal předhazovat, když se začal ptát na důvody jeho náhlého hubnutí. Myslel si, že v tom je něco víc.

Někdo navíc.

Jenže Radim neměl milence. Neměl ani ambice zhubnout zdravě. Prostě chtěl dát veškerý tuk pryč.

A zbyla z něj jen schránka.

"Ochráním tě." Zašeptá mu do snů.

Myslel to vážně. Chtěl mu pomoci. Když už si konečně uvědomil, co v tom je… jenže bylo pozdě.

***

"Takže… za sestřičku Hanku." Natáhne Eliot ruku se lžící speciální kaše, která se tvářila jako krupicová, jen výživově byla v úplně jiné sféře, k Vojtovým ústům a přitlačí ji na sevřené rty. Vojta znovu odmítavě zavrtí hlavou, čímž si rozmaže kaši po celých rtech a reflexně je vlastním tělem donucen ji slíznout. Nespokojeně zabručí. Byla pěkně hnusná.

Eliot trpělivě počká se lžící u Vojtových úst, než ji konečně spolkne a s úsměvem nabere další sousto. Byla to od něj pěkně ošklivá taktika. Měl s sebou pár přísad, které mohl Vojta sníst a které by chuť kaše zlepšily, jenže chtěl, aby si o ně Vojta zkusil říct. Nedbal jeho toužebných pohledů na speciální čokoládu. Věděl moc dobře, že do dnešního dne Vojta nesměl moc z normální stravy. Proto museli postupovat pomalu, ale všechno, co přinesl, mu mělo jen pomoct, ne přitížit.

"Ta broskev je opravdu dobrá. Jsou slaďoučké." Mlaskne mlsně, když uvidí Vojtův pohled na další z potravin. "Možná si trochu dám." Řekne hravě. Berry se štěňaty leží klidně u jeho nohou a sem tam se na ně podívají, jinak si jich však moc nevšímají. "Takže?" Nemyslí to zle, naopak. Chce Vojtovi pomoct a musí zkusit všechny možné i nemožné varianty, které se kdy naučil. Věděl, že mu kousek té čokolády stejně dá, ale když si o ní neřekne, tak až po misce kaše bez chuti. Jako odměnu.

Vojta se zhluboka nadechne, polkne sousto. V hlavě zformuluje jediné slůvko, které chce pustit ze svých úst.

"C-…"

"Hm?" zvedne Eliot zvědavě pohled. Tak třetí písmeno abecedy by Vojtovi šlo. Potěšeně se usměje.

Vojtovo prázdné polykání hlásek přechází s trpělivostí, uvědomuje si, jak těžké to pro něj musí být. Pomáhal lidem všech věkových kategorií s různými stupni poškození hlasu a vždycky se nakonec dozvěděl o jejich emocích prožívaných při nemožnosti vyslovit. O bezmoci.

"U…"

Překvapeně zvedne k Vojtovi pohled, když se vzpamatuje ze svého zamyšlení. "Cu…?" zahledí se do zoufalých očí.

"K…"

Zářivě se usměje. Konečně Vojta pochopil. Když to nejde celými slovy, chce to zkusit alespoň po písmenech. Přikývne, sevře mu dlaň a povzbuzuje ho, aby pokračoval. Jenže poslední písmeno nechce opustit hrdlo. Nechce rozvibrovat jazyk.

"Dal by sis do toho cukr?" Pomůže mu Eliot. Odpovědí mu je přikývnutí. Zkoumavé prohlídnutí pohledem ignoruje. Odhalil ho? "Cukr tu bohužel nemám, ale všechno, co ti nabízím, je sladké." Uculí se. Místo dalšího trápení mu však ke rtům přitiskne kus oloupané šťavnaté broskve.

Na slastné přivření očí, když ji může Vojta konečně poválet v ústech a přežvýkat, asi nikdy nezapomene.

"Šlo ti to." Pochválí ho a konečně mu do kaše přisype i kousky čokolády. "Ještě jednu za Berry…"

Byl to obrovský pokrok. A on se cítil skvěle, nabíjelo ho, že Vojtovi dokázal pomoct. Ještě stále nevěděl příčinu ztráty hlasu, ale pochopil to nejdůležitější. Když se bude Vojta cítit dobře, půjde to. Pomalu, ale půjde. A on věděl, že když teď zachytil Vojtou hozené lano, už ho nepustí. Ne, dokud nevyleze z vody na loď.

***

"Ty se mnou nemluvíš?"

Ženský hlas protne ticho pokoje, ve kterém jsou zatažené všechny žaluzie a jeho obyvatel sedí uprostřed pokoje na chlupatém koberci, s plyšovým medvědem přitisknutým k hrudníku.

Zavrtění hlavy.

"Vojtíšku, vysvětlovali jsme ti přece, že nemůžeme mít všechno, co si přejeme. A to velké auto jednou mít budeš. Až budeš velký jako já s tatínkem, tak budeš mít vlastní auto, kterým budeš jezdit, ale teď jsi ještě moc malý. Vždyť by ses za tím volantem ztratil." Laskavá dlaň ho pohladí ve vlasech. "Kam bys asi tak jel, hm?"

Zvedne k ní svůj pohled. "Celý svět bych projel, mami." Pronese důležitě.

***

"Mluvil jsem s tvým ošetřujícím doktorem. Výsledky testů vypadají dobře, víš, co to znamená?" usměje se zářivě a usadí se na kraj Vojtovy postele. Vojta jen zakroutí hlavou, nemá tušení. Těm lékařským názvům vůbec nerozuměl.

"Přeci to, že se uzdravuješ. A to znamená, že ti mohou sundat všechny ty elektrody a tak…" chtěl by dodat, že už bude v pořádku, že se to bude jen zlepšovat, ale pořád museli zůstávat nohama na zemi. Vojta se mohl ráno probudit a všechno mohlo být jinak. "Zůstane ti jen kanyla, kterou ti budou dávat léky." Poklepe prstem na plastovou kanylu v ohbí lokte.

Všechna zranění se léčila dobře. Páteř je sice pořád trochu trápila, ale s cvičením, které s ním Eliot každý den prováděl, měli šanci zachránit všechno, co šlo, aby škody byly co nejmenší.

"Co kdybych tě vzal ven? Dostal jsem kromě jiného i povolení, že se můžeš vyvětrat. Sehnal jsem parádní vozík, ne tuhle kovovou maškaru." Kývne hlavou k nemocničnímu vozíku. Nedodá, že ten vozík už Vojtovi zřejmě zůstane. Chodit bude, tím si byl jistý, ale obával se, že to nebude každý den možné. Ale k tomu se dostanou až postupně. Sešroubovaná paže se musela zatěžovat velmi pomalu a postupně. Proto mu nechtěl dávat žádné naděje. Mluvil s ním o věcech tak, jak se jevily každý den. "Mohli bychom zajet do jednoho krámu. Třeba by se ti tam něco líbilo, abys tady nemusel pořád ležet v puntíkách." Pokyne bradou k nemocničnímu pyžamu, které vykazovalo jisté známky opotřebování.

Vojta po něm střelí zvláštním pohledem. Mlčky mu ho opětuje, snaží se zjistit, o co jde. Kde je tentokrát problém. "Napíšeš mi to?" zaprosí. A vyčkávavě se zahledí na list papíru, na kterém se objeví pár slov.

Nemám peníze.

Zamračí se. "Vojto, tohle prosím neřeš, ano? Rozhodně ne teď." Usměje se a vezme ho za ruku. "Já tu nejsem proto, abych z tebe tahal peníze. Prostě vyrazíme ven a uvidíme."

***

"To tričko ti vážně sluší víc než mě." Zazubí se asi po sté, když sklouzne pohledem na Vojtu sedícího na vozíku, který tlačí před sebou. Berry kráčí po jeho boku, vodítko s dvojčaty symbolicky přidržuje v jemné, ale již jistějším stisku svých prstů Vojta.

Zavrčení, které se ozve, ho pobaví. "Náhodou je to pravda. Máš nějaké přání, kam bys rád jel?" Vzal ho cestou kolem řeky a mířil do jednoho malého krámku, kde by si mohl Vojta vybrat nějaké lepší oblečení, než ve kterém musel být v nemocnici.

Lehké pokrčení ramen.

Položí mu dlaň na rameno, když projíždějí kolem stánku s chladivou pochoutkou. "Vzal bych tě na zmrzlinu, ale na tu si budeš muset ještě počkat." Nehodlal mu přivodit nějaké střevní potíže, když jeho břicho několik dlouhých týdnů nevidělo normální stravu. I s kašemi měl ze začátku trochu problém.

Ale zdá se, že se Vojta objede i bez zmrzliny. Oči má lehce přivřené pod paprsky slunce a viditelně si užívá lehký vánek, který se u řeky vytváří. A Eliotovi nezbývá nic jiného, než se spokojeně usmívat, protože mu to dělalo radost.

***

Se smíchem sledoval, jak se Vojta opřel do výběru nového oblečení. Záporně mu kroutil hlavou na všechny kousky, které mu ukazoval. Vracel je zpátky a tahal ještě větší příšernosti. Ovšem nadále zůstával obezřetný, hlídal jakýkoliv náznak nepohodlí, aby případně otočil vozík a mohli jet zpátky do nemocnice. Nechtěl Vojtu vystavovat zbytečnému riziku. Teď se však zdálo, že na chvíli zapomněl a začal si to užívat. Bylo to naprosto jiné, než dosavadní nemocniční stereotyp. A když se radost dotkla i očí, byla to pro něj dostatečná odměna za tenhle nápad.

"Tak dobře, ale tohle je poslední kousek, který ti nabídnu." Zamračí se naoko, koutky mu cukají potlačovaným smíchem. Vytáhne hrubou kostkovanou košili vhodnou spíš na práci kolem domu. Vojtovo zavrčení ho pobaví ještě víc. "Fajn, fajn, jen mě nezabíjej. Tohle ti určitě padne." Mrkne na něj a konečně vybere něco, co se líbí i jemu. "Co ty na to?" ukáže tričko Vojtovi.

Lehké, rozpačité přikývnutí. Eliotovi je jasné, na co Vojta myslí. "Nemám rád nemocniční oblečení. A už vůbec ne na sobě. Ten materiál a představa, kolik lidí to mělo přede mnou… Chci, aby ses cítil dobře, Vojto." Přizná nakonec.

Jak mu řekne, že když bude vše v pořádku, budou ho chtít převézt do speciálního centra?