14. Kapitola

14. Kapitola

---

Vojta zaraženě hledí na muže, který před ním stojí, usmívá se a čeká na jeho reakci. Jenže on se nezmůže na nic jiného, než na zírání. A to mu ta písmenka celkem šla…

Max?! Kdo je sakra Max?

Musí na něj hledět opravdu nevěřícně, protože muž před ním se pohne a udělá pár kroků k němu. Černý pes na vodítku ho poslušně následuje. "Eliot musel zůstat doma, protože ho ta nemoc opravdu dostala. Stará se o něj moje sestra. Je taky doktorka…"

Sestra? Doktorka? Vojta je zmatený jako už dlouho ne. Možná byl takhle zmatený naposledy, když se probral z narkózy. To si nevybavoval ani svoje jméno, ale tohle… zmínil se Eliot někdy o tom, zda měl třeba přítelkyni? Že na něj někdo doma čekal?

"…a tak mě požádal, aby za něj dneska zaskočil." Usměje se na něj. Vojta zmateně zamrká. Zatímco se ztratil ve svých myšlenkách, unikl mu důvod Maxovy přítomnosti. Objeví se před ním paže. "Ještě jednou, jsem Max a tohle je Monty." Poukáže na svého společníka. "Eliot mi vyprávěl o vašem programu a o tom, jak postupujete, takže představu určitě mám a dostal jsem i nějaké pokyny."

Vojta velmi váhavě zvedne svou paži, aby svou dlaní lehce stiskl tu Maxovu. Uvědomí si, jak jemné ruce ten muž má. Až nezvykle. Poprvé zvedne svůj pohled a pohlédne mu do očí. Jsou milé a laskavé, podobně jako Eliotovy. Rychle pohled zase sklopí jako by se bál, že by si v nich mohl dotyčný přečíst to, na co zrovna myslel. Cítí, jak se mu žene krev do tváří a proto raději stáhne i svou slabou ruku.

"Venku je dneska hezky, mohli bychom si udělat malou procházku parkem a potom bychom se podívali na nějaké cvičení, co vy na to?"

Vojtovi zaskočí. Úplně si odvyknul na to, že mu Eliot už dávno nevykal, ale vycházeli spolu spíš jako přátelé. To nesnese… natáhne se pro papír a tužku, aby svůj požadavek napsal. Zvuk smíchu, který dolehne k jeho uším, ho ochromí. Ten muž… Max… znal ho sotva pár desítek vteřin a už si všímal takových věcí?

Co se to s ním jen dělo?!

"Dobře, budu ti tykat, ale jen pod podmínkou, že i ty mě."

To sotva. Zašklebí se Vojta ironicky a Max jako by z jeho výrazu pochopil, se znovu zasměje. "Neboj se. Jestli ti má někdo pomoct s hlasem, tak je to Eliot."

***

Probudil se s povlečením totálně propoceným. Lepilo se mu na nahou pokožku hrudníku a zad a on zmučeně zasténal do polštáře. Převlékat peřiny bylo to poslední, co si v tuhle chvíli představoval. Hmátne naslepo na noční stolek, aby mohl rovnou zaklít, když mobil shodí. Jenže všudypřítomná Berry je okamžitě u něj a mobil mu pomáhá. Nemůže se ani od srdce zasmát tomu, jak je fajn, že má tak skvěle vycvičenou fenku.

Pokusí se polknout obří knedlík v krku, ale nedaří se. Cítí, jak je jinak volné hrdlo úplně ucpané. Proto se neodváží ani promluvit, vyšlo by z něj jen zachraptění velmi vzdáleně se podobající nějakým slovům.

Naťuká smsku Maxovi a odloží mobil zpátky na stolek. Paže mu sklouzne z postele. Cítí se jako přejetý gumový medvídek. Berry mu olízne dlaň a poté je čumákem nadzvedne zpět na matraci. Eliot zanaříká, kdy byl takhle nemocný? Už si to ani nepamatoval.

***

"Jsem hrozně unavený. Probudím se a zase bych spal." Chraptí potichu do Radimovy mikiny. Horečka prochází jeho tělem a spaluje ho zevnitř. Pot se ochotně vsakuje do každé látky, která je v jeho dosahu.

"Já vím, ale musíš hodně pít, i když jsi unavený. Máš horečku, potřebuješ tekutiny." Vlídný hlas a jemné prsty, které prohrábnou jeho mokrou kštici. Sotva k němu promluví, už se jeho popraskaných rtů dotýká chladná sklenice plná průzračné vody. Hltavě se napije, než mu dojdou síly a nezhroutí se zpátky do peřin. Prsty stále svírajíc lem jeho trička.

"Nemusíš se o mě tak starat…" pokusí se chabě zaprotestovat. Nechtěl ho otravovat svou nemocí. Měl přece svůj život.

"Mě neotravuješ, dělám to rád." Eliot ucítí polibek na svém čele. Přivře oči. Bylo to tak příjemné. Po několika týdnech strávených na ulici a měsících samoty v prázdném bytě…

***

Mobil pípne při oznámení příchozí zprávy. Cukne sebou leknutím, jak ho ten zvuk probere z polospánku, ale okamžitě hledá mobil, aby si zprávu přečetl. Kdyby se cokoliv dělo, neodpustil by si to.

Jsme OK, Vojta je v pohodě, Monty je šašek.

Stručné, ale výstižné. Koutky mu zacukají. Uměl si to docela živě představit. Když přemýšlel jak to udělat, aby nebyl Vojta ochuzen o svůj program, Max byl první člověk, který ho napadl jako nejvhodnější kandidát. Měl zkušenosti s výcvikem psů jako nikdo jiný. Sice byl kynologem a trénoval psy na hledání například raněných osob, ale s Montym působili stejně jako on s Berry, při canisterapii.

Nepochyboval ani o Montym. Byl to tak živý pes. Berry byla taky, ale vyrostla z ní i skvělá dáma. Za to Monty byl věčné štěně, když na to přišlo. Bylo to skoro až nepochopitelné, ale dělo se to.

***

Bál se toho, co s tím novým mužem přijde, ale čím víc času s ním byl, tím víc zjišťoval, že jsou s Eliotem nastaveni na stejnou vlnu. I když Max byl rezervovanější. O hodně rezervovanější. Byl důsledný ve všem, co dělal, tvářil se neutrálně, ale když začal Monty v parku dovádět, smál se s nimi. Nechápal, jak to mohl člověk dokázat. Měnit tak rychle své výrazy a tak dokonale se kontrolovat.

A potom se přistihl, že na něj kouká mnohem víc než na Montyho. Sledoval, jak se jeho rty roztáhnou do širokého úsměvu a potom se ten úsměv dotkne i očí.

Co to proboha dělal? Měl se léčit a místo toho očumoval terapeuta, kterého mu poslal Eliot? Eliot… na něj si skoro ani nevzpomněl. Ze začátku ho trochu proklínal, že mu poslal někoho jiného. Bál se. Ale zjišťoval, že to bylo úplně zbytečné. I když po tom, co si Max sundal mikinu a odhalil černé tričko, začal trochu pochybovat o tom, zda tomu muži někdo v životě ukázal i jiné barvy. Vypadal v nich neskutečně tajemně a mužně… a sexy… povzdychne si. Tohle bylo na něj nějak moc. Cítil horko, které ho spalovalo, a nepochyboval o tom, že jsou jeho pocity znamením o tom, že se jeho tělo léčí.

Všiml si tetování na předloktí, ale neměl šanci ho prozkoumat nějak blíž a nechtěl zbytečně zírat. Stačilo, že už teď zíral víc, než bylo zdrávo.

"Není ti zima?"

Dělal si z něj srandu? Zima? Bylo mu horko. Zrudne. Zavrtí hlavou a stočí pohled na Montyho, který se zrovna vrhnul pro míček, který mu byl hozen. Navíc venku svítilo slunce a příjemně hřálo. Znovu se ohlédne.

"Co je? Něčím jsem se ušpinil, že na mě pořád tak zíráš?"

Strne. Jak to poznal? Vždyť se na něj za celou tu dobu ani nepodíval. Jak mohl..? Docvakne mu to. Právě proto, že se na něj za celou dobu nepodíval… on to totiž věděl! Jestli bylo možné zrudnout ještě víc, tak se mu to právě teď stalo. Zahanbeně sklopí pohled ke svým rukám volně ležícím v klíně. On ho nechal, aby na něj tak nepokrytě zíral a ani nemrknul. Jak se teď… jak se mu teď může podívat do očí, když byl tak nehezkým způsobem nachytán?

"To nic, chápu, že na Eliota se člověk vynadívá a oči taky občas potřebují jiný bod zájmu." Zasměje se chápavě. Vojtovi je trapně jako už dlouho ne. A to mu přišlo trapných spousta věcí, když teď nežil jinak než bez pomoci druhých. "Jsi gay, Vojto?"

Zaskočí ho to. Pohled vystřelí vzhůru, aby se střetl s Maxovým upřímným. Ty oči jsou jako tekoucí čokoláda a přesto úplně jiné než Eliotovy. Jak to poznal? Nevěřil, že by mu to jen tak docvaklo. Možná Eliot něco říkal… ale jak by to mohl vědět Eliot? O tom se nikdy přímo nebavili. A má říct pravdu nebo lhát? Netušil, jaké důsledky by to přiznání mohlo mít. Eliot mohl být homofob… stejně tak Max… a oba dva by se na něj mohli vykašlat.

Zarazí se. Oba dva by se na něj mohli vykašlat? Kdy začal o Maxovi přemýšlet jako o součásti týmu? Ale Eliot mu věřil… musel mu věřit, jinak by ho k němu určitě neposlal.

Přikývne. Ať se děje vůle boží. Protože jestli mu měl někdo pomoct, byl to právě Eliot a ne nikdo jiný. A jestli si to tímhle přiznáním u něj podělá, tak už se bude moct vážně jít někam zahrabat a nebude se muset snažit naučit se mluvit, chodit, psát… povzdychne si. Čekalo ho ještě příliš věcí, které se musel znovu naučit.

Na paži mu přistane dlaň. Jemné stisknutí a chápavý pohled z Maxovy strany. Do dlaně mu mezitím přistane oslintaný tenisák. Pohlédne na Maxe, potom na Montyho a zase zpátky. Maxův pohled byl laskavý, plný pochopení. A snad… on taky? Zornice se mu rozšíří poznáním.

Proč mu přišlo, že mu ti dva muži se psy měli ovlivnit život mnohem víc, než by měli?