15. Kapitola

Přijde mi, že v pondělí naběhnu na mimozemský režim a můj raketoplán přistává vždy až v pátek. Tak se nezlobte, pokouším se vzchopit a srovnat si psací i vkládací režim.

Tato kapitola je věnována Tamias za odchycené počítadlo a její skromné přání.

15. Kapitola

---

Ležel na boku, paži položenou na Montyho těle, prsty se probíral jeho srstí a se zavřenýma očima poslouchal Maxův melodický hlas, když mu předčítal z knihy. Vlastně ani nevnímal, co Max čte, soustředil se jen na ten hlas. Tak kontrolovaný. Bez zachvění nebo jakékoli známky nervozity četl. Četl jako by Vojta vůbec nebyl v místnosti. Byl pohodlně usazený v křesle, které normálně okupoval Eliot. Pootevře oči, aby na Maxe pohlédnul. Byl tak ležérní a klidný…

Naprostý Eliotův opak. Eliot byl taky klidný, ale z jeho očí prýštilo odhodlání s ním stát po boku a bojovat. Byl ztělesněním něčeho, co nutilo každého vstát a udělat vše po jeho, aby mu přinesl radost do očí.

Černá a bílá…

Ale oba si byli velmi podobní. Oba měli rádi psy. Věnovali se nejen jim, ale i výcviku jiných, jak se dozvěděl od Maxe. Dělali tak záslužnou práci, že nedokázal vybrat, která byla důležitější.

***

"Co chceš tedy dělat?"

Prostá otázka. Odpověď na ni však nebyla známa. Pokrčí rameny. "Já si pořád nejsem jistý."

"Měl bys být, Eliote. Zase tolik času už není."

Zahledí se na svoje ponožky. To si uvědomoval. Jenže… on věděl. Jen netušil, jak by to měl říct. Dočká se výsměchu? A bylo to opravdu to, co chtěl dělat? Zamýšlel se nad tím už tolikrát… neviděl pro sebe jinou cestu.

"Udělám si ještě logopedii… speciální pedagogiku. Zvládnu to během studia, tím si jsem jistý. A určitě se mi to bude hodit." Odvrátí pohled od překvapeného výrazu. Nechce vidět ani výčitku, která by se mohla objevit. Je rozhodnutý.

"Logoped? Zahodíš jen tak studium medicíny, které ti tak jde? Myslel jsem, že chceš být pořád neurochirurg… primář si tě nemůže vynachválit, jak jsi šikovný… i práci bys měl podle mě po škole jistou, aby sis mohl dodělat atestace…" nezní to vyčítavě, v Radimově hlase je jen čisté překvapení.

Zastaví ho v dalších slovech pohybem paže. "Vím, co to obnáší… já si jen nejsem jistý, jestli chci zbytek života strávit zavřený na operačním sále… a tady… můžu být pořád klinický lékař. Psychiatrii mám skoro hotovou. A tohle by pro mě bylo víc… já nevím, Radi. Bavilo by mě to víc, tak to chci zkusit." Mluví k němu s bradou vystrčenou vzhůru, odhodlaný stát si za svým. Dostal od života nakopáno dost na to, aby si teď stál za svým. Žádné ústupky vůči rodině. On to bude dělat, ne ostatní.

"Abys potom nebyl zklamaný. Jsou v životě nabídky a šance, které se už nemusí vyskytnout. Mysli na to."

S tím byl dávno smířený.

***

Jak jste se s Eliotem poznali? Jednoduchá otázka hozená na papír. Vojtův výmluvně zvědavý výraz a Maxův přemýšlivý.

Přemýšlí, zda mu něco takového může říct? Napadne Vojtu, když se nějakou dobu nemá Max k odpovědi. Mohli snad spolu něco mít? Že by byli stejné orientace? Ale to by bylo zřejmě příliš náhod na jedno setkání.

"Vlastně jsme se poznali ve výcvikovém středisku. Patří k němu i útulek a Eliot chodil za psy, aby je venčil, podrbal za uchem… poskytoval jim to, co jim nemohl dát páníček, který je tam odložil. Pamatuji si, jak tam jednoho dne přišel s Berry. Odhodlaný udělat z ní asistenčního psa. A čím víc se do toho dostávali, tím flexibilnější byli. Berry je sice asistenční, ale je to i canisterapeut a složila i další psí zkoušky. Je moc chytrá." Usměje se Max na Vojtu. "Jejich odhodlání bylo nakažlivé, ale bylo skvělé je pozorovat, jaks e vyvíjeli. Oba dva. Není to jen o výcviku psa, ale i o páníčkovi. A jim se to podařilo. Jsou jako nerozlučná dvojka."

Vojta s úsměvem poslouchá povídání o Eliotovi.

Znáte se nějak víc?

Max se zasměje. "Věř mi, kdybychom se neznali. Nejsem tady. Eliot je dost… nedůvěřivý. Musí ti nejdřív plně věřit, aby byl tvým přítelem." Pousměje se. Když si kdysi poslechl, čím si Eliot procházel, zjistil, že mu musí věřit víc než komukoliv jinému. Byli dobrými přáteli, i když se tolik nestýkali. Pojilo je k sobě pouto důvěry, kterou si prokázali, když spolu pracovali.

Když nad tím Vojta později přemýšlí, dojde mu, že si vůbec neuvědomuje, co se mezi ním a Eliotem přihodilo, že najednou k sobě chovali takový přátelský vztah. Mohl za to snad jeho stav? Ale Eliot to nedělal z lítosti. Ne, to by poznal. Eliot dělal svou práci srdcem, protože ji dělat chtěl.

***

"Měl bys už vyrůst, Eliote. Někdy jsi vážně pořád jen dítě. A to nemyslím toho plyšáka, kterého máš v posteli, kdykoliv tady nejsem."

Eliot se ušklíbne. To zrovna slyšet nepotřeboval. Trénoval na zkoušky a jelikož bylo jejich součástí i cvičení slovních hříček pro děti, chtěl do nich dát i něco ze sebe, aby to nebylo tak suché. Jenže Radimovi to zřejmě přišlo příliš vtipné na to, než aby to ocenil. "Ten plyšák je tam místo tebe, jestli tě to ještě nenapadlo." Protočí nechápavě očima. Copak mohl za to, že bez něčí přítomnosti nemohl usnout? Tak moc si na Radima zvykl…

"Dej si pozor na to, co by ti na takové jednání mohly říct profesorky." Ušklíbne se Radim a raději schová obličej zpátky za časopis, kterým listoval.

Nechápavý výraz v Eliotově tváři už nevidí. Nebo spíš nechce vidět.

***

"Nezmínil ses, že je Vojta takové kotě." Usměje se Max na Eliota zachumlaného v peřinách, štěňata vedle sebe a Berry ležící u postele. Montyho nechal doma a po písemném pokynu své sestry se vydal za Eliotem i s krabičkami s jídlem. Vykouknou na něj zpod víček jen hnědé unavené oči.

"Ahoj… no… proč bych měl? A proč zrovna kotě?" zavrtí se a pomalu se zvedne do sedu, i když je jeho tělo ještě příliš zesláblé.

"S tou snahou mluvit, jak se mu napnou všechny svaly v okolí hlavy… je roztomilý, vážně." Zazubí se Max a mrkne na Eliota, co on na to. Ten se však místo smíchu lehce zamračí.

"Snahou mluvit?" promluví nakonec, v hlase je neskrývané překvapení.

Max přikývne. "Opravdu se snažil mluvit. Myslel jsem, že jsi říkal, že udělal pokrok."

"Měl jsem pocit, že když tě tam pošlu, že ho strašně zklamu. Jsi pro něj úplně cizí. A nechtěl komunikovat s nikým. Co říkaly sestry, vyznělo to tak. Nechtěl komunikovat ani přes papír… proč by najednou chtěl s tebou mluvit?" vyhrkne ze sebe překvapeně. Mozek se rozběhne, jak začne přemýšlet nad vším, co zatím věděl.

Max se nepřestává usmívat. "Viděl bych to jedině tak, že se začíná díky tobě uzdravovat."

"Maxmiliáne!" zabručí Eliot na svého kamaráda. "Víš moc dobře, že je to strašně dlouhá doba. Viděl jsi jeho spis."

"Viděl," přikývne souhlasně. "A proto si myslím, že mu pomáháš. Možná jen svojí přítomností. Jsi tam s ním, komunikuješ s ním. Nevyčítáš, popoháníš. Znám tě." Přisedne si k němu na postel. "Líbí se ti?" zamrká na něj nevinně.

Eliot se odvrátí. "I kdyby, je to můj pacient. Nemůžu ho ještě zneužít ve svůj prospěch. Jak by to vypadalo? Že se mnou chodí ve svůj prospěch a já si za svou péči beru… úplatky?" pozvedne obočí. "A vůbec… nikde není potvrzeno, že by byl na chlapy. Takže je to jedno. Už se mi líbilo víc heteráků." Pokrčí rameny.

Maxův úsměv se ještě prohloubí. "Ty jsi někdy takovej ňouma, Eli. Mně stačilo, abych se ho jednou zeptal a měl jsem odpověď. Ne že by mě tedy před tím nelustroval pohledem…" zazubí se.

Eliot neslušně vykulí na Maxe oči. "Ty si ze mě děláš srandu?" zachraptí překvapeně. Suché hrdlo se okamžitě ozve a on se rozkašle.

"Klídek, jo?" Poplácá ho Max pohotově po zádech. "Tak je na kluky, no a? To bys přeci chtěl, ne? Aby byl?"

Nadechne se, když se kašel uklidní. Zavrtí odmítavě hlavou. "Ne. Ne dokud je mým pacientem. Do té doby musíme zůstat jen v dosavadním vztahu lékaře a pacienta. Maxi, pochop to. Já bych to opravdu nedokázal. Třeba někdy… až bude mimo nemocnici… to bych ho pozvat někam mohl." Pousměje se.

"Tak pozor, abys nepropásnul tu správnou chvíli."

"Jsem dospělý, umím si poradit… teď mi raději řekni, jak to celé probíhalo."

***

Byl usazen do sprchového koutu, Max mu našteloval optimální teplotu vody a podal mu baterii. Jenže mu jí podal do ruky, kterou stále ještě nemohl ovládat tak, jak by si představoval. Max se lehce zamračí, když si v duchu vynadá za svou blbost, že nepřemýšlel a baterii mu tentokrát podá do druhé ruky.

"Zvládneš to?" jednoduchá otázka. Vojta přikývne. Zkusí to. Dosud mu Eliot musel pomáhat, ale když tu nebyl, byl odhodlaný umýt se konečně sám. Jenže Max ho samotného nenechá. Zaklapne víko toalety a posadí se na něj.

"Díval jsem se do tvého chorobopisu… i jsme se o tom včera bavili s Eliotem. Mimochodem, pozdravuje tě a omlouvá se, ale prý už mu je líp a jen co se oklepe, hned k tobě nakluše. Popravdě? Vypadal hrozně." Uchechtá se, když Eliota tak napráská. "Monty." Zavolá do pokoje na svého psa.

Monty je okamžitě u něj. Vojta nestačí zírat, jak jsou ti psi dokonale vycvičení. Jeden povel a jsou okamžitě u nohy volajícího pána.

"Možná by sis mohl pořídit taky svého pejska. Věřím, že by ti Eliot nebo klidně já, pomohl s jeho výcvikem, aniž by šel přes organizaci… a i kdyby nemusel dělat práci asistenta… je to opravdu nejlepší přítel." Podrbe Montyho za uchem, zatímco si pes lehne vedle něj na zem. "Zrovna před pár týdny jsme předávali retrívřici Bellu. Měla srst v tmavě čokoládové, bude to parádnice, a paničce bude určitě dělat nejen pomocníka, ale i radost a skvělou kamarádku."