16. Kapitola

Možná mě jednou osvítí a já si po sobě začnu kapitoly opravovat víc než jen proletěním pohledem... pevně v to věřím, protože vy u toho musíte asi zcela trpět.

16. Kapitola

---

Max se opravdu snažil, aby se Vojta necítil nijak nepříjemně. Nakonec ho musel shledat velmi příjemným společníkem. Jenže to nevyvracelo fakt, že mu začínal chybět Eliot a jeho všudypřítomný tajuplný úsměv. Navíc se Max přiznal, že mu Eliot nevysvětlil, jak s ním procvičovat jednotlivé hlásky a sám s tím neměl zkušenosti, protože přeci cvičil psy a proto mu poskytoval pouze tu canisterapeutickou a rehabilitační část.

Jenže když se Eliot objevil ve dveřích společně s Berry a štěňaty, která za těch pár dní nějak vyrostla, zaplavil ho pocit opravdového štěstí, aniž by mu nějak víc rozuměl.

"Ahoj Vojto." Zachraptí Eliot a omluvně se na něj podívá. "Omlouvám se, ještě nejsem úplně fit, ale už to není nakažlivé." Odkašle si. Kašel a chrapot se ho držel jako klíště, které nebyl schopné vytočit. Ale už se cítil mnohem líp než před pár dny.

Hledí na něj jako na svatý obrázek. Eliot si to zřejmě uvědomí, protože se lehce ošije. "Max dneska nepřijde, ale říkal, že když budeš chtít, kdykoliv se zastaví."

Poslouchat Eliotův nakřáplý hlas je tak nezvyklé, ale byl zpátky. Neodešel. Ta nemoc nebyla jen bouda na to, aby už za ním nemusel.

"A-…o…" vydechne. Nešlo mu to ani trochu. Snažil se sám pro sebe, ale nebylo to ono a teď… Eliotův překvapený výraz ho překvapí úplně stejně jako Eliota jeho pokus.

"Maxmilán říkal, že řeč spolu necvičíte." Ozve se nakonec potěšeně. Maxovi mohl důvěřovat, ale tohle bylo… Vojta se snažil… úlevně vydechne. Bál se toho, co by se mohlo za jeho nepřítomnosti přihodit, ale zdálo se, jako by tu vůbec nechyběl. "Co tvoje ruka? A nohy?" Skloní se, aby odepnul vodítka a nechal psy volně se pohybovat po pokoji. Berry, okamžitě spořádaně vezme místo, zatímco štěňata se vydají na průzkum pokoje. Zřejmě stále cítili pach po Montym, který už Berry důvěrně znala.

Netuší, jak by měl okamžitě odpovědět, načež zvedne do vzduchu svou zraněnou ruku, sevře prsty do pěsti a nechá vztyčený jen palec. Eliot se zasměje. "Výborně, můžu tedy věřit, že Max se doopravdy neflákal." Posadí se na kraj postele. "Jak se máš?"

Vojta ví, že je to jen konverzační otázka, aby zjistil, jak mu to jde, ale víc slov ani písmen ze sebe nedokáže dostat. Zavrtí smutně hlavou a natáhne se pro papír. Nicméně ho zastaví Eliotova ruka na zápěstí. "To není třeba. Zkusíme trochu chodit, Max říkal, jak velký pokrok jsi udělal." Usměje se na něj. "A potom se podíváme na řeč, ano? Musíme na to jít postupně a nic neuspěchat."

Vojtovi nezbývá nic jiného, než přikývnout na souhlas. Šťastně se usměje. Eliot byl zase zpátky a byl to pořád on. Se svým podmanivým hlasem i laskavým pohledem. Měl ho rád. Za ten čas tady si na něj tak zvykl, že bylo skoro až nemožné na něj zapomenout. Nezapomněl, ale když tu teď Eliot zase byl, ten pocit se ještě víc prohloubil.

Odsune ze sebe pokrývku. Velmi opatrně se zvedne na zdravém lokti, musí jít zády k Eliotovi, ale ví, že on by ho spadnout nenechal. Pomalu paži donutí narovnat se a jemu se podaří po velmi dlouhé době, která mezitím uplyne, posadit. A když sedí, s nohama přehozenýma přes okraj postele a sleduje Eliotovy šťastné oči.

Vyhekne, když se ocitne v objetí. Elito, jako by si uvědomil své spontánní chování. "Já… ehm… omlouvám se." Řekne rozpačitě a ustoupí od něj o krok. Jenže potom je zase zpátky a objímá ho kolem pasu, aby mu pomohl vstát, a Vojta je zmatený tou změnou nálad.

Štěňata upoutaná jejich narušením volnosti na podlaze, kolem nich začnou běhat. Jamie skočí na Vojtovy nohy a ten se pod tou vahou na svých vratkých kolenech neudrží. Svalí se zpátky do postele, i když ho Eliot přidržuje. Rozesměje se.

"Jamie, ty jsi ale neskutečný kazisvět." Pokárá ho Eliot, ale i jemu v očích hrají pobavené ohníčky. "Tak znovu, když nám kazí naší snahu." Pokyne Vojtovi, že mu pomůže. Vůbec ničemu to nevadilo, alespoň si to vstávání procvičí.

***

"Vojto, koukej vylézt z té postele nebo si pro tebe dojdu." Zabouchání na dveře protne dosud ztichlý dům.

Vojta se mrzutě převalí na posteli, zachumlá se do peřiny. "Nikam nejdu." Zabručí si pro sebe, ale je mu jasné, že se tomu nevyhne. Matka až příliš lpěla na společných výletech. Nakonec jich nikdy nelitoval, ale dokopat se k tomu, aby se zvedl a nechal se přemluvit…

"Snažíš se být dospělý, ale chováš se pořád jako vzpurné dítě." Ozve se od dveří pobaveně. Ohlédne se tím směrem, aby ji spatřil, jak stojí mezi futry oblečená do volných květovaných šatů."

Usměje se. "No jo, vždyť už jdu."

Byl to ten poslední nejšťastnější pohled na ni.

***

O několik týdnů později…

***

"E-li-o-te," zazní od Vojty velmi sebevědomě.

Eliot se potěšeně ohlédne na Vojtu, který se pomalu přesouvá po posteli blíž k němu, aby se s ním přivítal. Chtěl nejdřív Berry propustit ze sevření vodítka a potom jít k němu, ale jak se zdálo, Vojta byl nadšením bez sebe, když ho viděl.

***

"Vojto? Mluvil jsem s tvým ošetřujícím lékařem a vlastně jsme kvůli tobě měli takovou větší schůzi. Aby se projednal tvůj zdravotní stav, pokroky a budoucnost."

Eliot s dalšími slovy počká, dokud nezaujme Vojtovu pozornost. Ten k němu zvedne okamžitě svůj pohled. Jeho budoucnost?

"Rány máš zahojené, rozpohybovali jsme tě tak, jak jsme si ani nepředstavovali, že by se nám podařilo a dokonce už ti jde i mluvit." Řekne klidně. Uvnitř něj se to však pere. Nechápal, proč tohle sdělení vzal na svá bedra, když mu dělalo problém o tom rozhodnutí mluvit. "Rozhodlo se tedy, že tě převezou do speciálního rehabilitačního centra, protože tady na oddělení už nepotřebuješ žádné podpůrné přístroje a tak…" usměje se na něj. "Bude ti tam věnovaná taková péče, jaká by měla, aby ti pomohli vrátit se zpátky do života."

Vrátit se do života? Vojta na něj nevěřícně pohlédne. Už si myslel, že nic takového nikdy neuslyší. Jeho život byl jen peklo. Peklo, které protínalo jeho duši. A raději by zůstal zavřený v téhle budově… s Eliotem.

"T-y?" vymáčkne ze sebe vyděšeně, když mu dojde jeden fakt. Jiné centrum… a co Eliot? Max? Max, který ho chodil navštěvovat i přes to, že Eliot už převzal všechny zodpovědnosti.

Eliot se smutně pousměje. "Zatím jednám s tím centrem. Jsou sice zvyklí na podporu canis terapeutů, ale obávám se, že když s nimi nemáme smlouvu, bude to tvrdší než oříšek… ale je to na dobré cestě." Usměje se zářivě.

Vojtův obličej v tu chvíli změní několik barev a výrazů.

"I kdyby mi to nedovolili, neboj se, budeš mě mít na návštěvách hodně často." Vytáhne z batohu desky s formuláři. "Bude potřebovat, abys mi to podepsal. Je to souhlas s převozem. Vojto, oni ti tam opravdu pomůžou. Věř mi."

A Vojta mu věřil.

***

Když sem Vojtu převáželi, myslel si, že bude tropit scény a nebude se chtít nechat převézt na druhý konec republiky. Vojta ho překvapil, když se choval klidně jako beránek. Nevěděl, jak by si to měl odůvodnit, ale doufal, že to nevěstí nic špatného. Připravoval ho na převoz něco přes týden. Nebylo to moc, ale snad to stačilo.

"Páni, máš tu bejvák jak v prezidentském apartmá." Zvolá Eliot a přejde místnost za Vojtou, aby ho sevře v objetí svých paží. "Jak se máš?"

"Nu-da." Odfrkne si Vojta. Zaboří svůj nos do Eliotovy mikiny. Nadechne se jeho vůně a přivře oči. Chyběl mu. Chyběl mu víc, než by si kdy připustil. A to se neviděli jen pár dní.

Setrvají v objetí mnohem déle, než by se na přátele hodilo. Eliot přejede dlaní po Vojtových zádech, pousměje se a pomalu se odtáhne.

"Takže nuda? To bychom tě měli s Berry pořádně zabavit, co? Už máš všechny procedury hotové?"

Vojta zavrtí hlavou. Nespokojený z toho, že se Eliot odtáhl. Natáhne se na noční stolek, aby mu podal průkazku s rozpisem. Eliot jej zvědavě prolítne pohledem.

"Páni, vířivka, co bych za ní dal." Zazubí se.

"Dvo-j-ča-ta?" zamrká Vojta, místo nějaké komunikace okolo svého programu tady. Berry ležela u Eliotových nohou a hleděla na ně svým pronikavým pohledem. Jenže chybělo tomu to divoké oživí, které s sebou vždy přinesli ti dva nezbedové.

"Jamie a Baky už jsou u svého páníčka. Tedy alespoň dočasně, aby si na sebe zvykli. Nakonec se rozhodlo, že si je už vycvičí sami." Usměje se. Taky mu to bylo líto, ale takový byl jeho život. On už s tím byl dávno smířený. A věděl, že vždycky přijde nové štěně a nový páníček a bude to úplně to stejné. Stejný proces jen v jiném trvání. Každé štěně bylo naprosto individuální. To jen dvojčata musela zůstat spolu. Ale jistě svému pánovi poslouží víc než dobře.

"A ty?"

Eliot zamrká. Jednoduše už to Vojtovi šlo. Takhle otázka vůbec nevykazovala nějaké známky toho, že ještě před pár týdny Vojta nepronesl ani hlásku.

"Já?" zatváří se lehce nechápavě, ale potom se usměje. "Mám oficiální potvrzení, že ti můžu dál pomáhat s hlasivkami i tady. Ti nahoře se moc sice netvářili, ale primář oddělení, na kterém jsi ležel, se za mě hodně přimluvil." Zazubí se. "Takže jsem tu vlastně protekčně."

Usadí se vedle Vojty na postel a rozhlédne se po pokoji. "Nečekal jsem, že to tu bude až tak moderní. A koukám, že sis to tady začal zařizovat." Uculí se při pohledu na hromádky knih. Měl tu strávit několik dlouhých měsíců, pokoj proto nesměl vypadat jako v nějakém ústavu. I když v něm vlastně byli. Tady se hrálo na přátelskost a snahu obnovit životní cíle.